Četnictvo v Terezíně
Zvláštní četnický oddíl Terezín (Gendarmerie Sonderabteilung Theresienstadt)
Poslední esesáci spěšně opustili Terezín 5. května.
V odpoledních hodinách utekli z pevnosti dozorci i s Jöcklem a strážní jednotka SS odpochodovala do Litoměřic.
Malou pevnost převzalo české četnictvo v čele s nadporučíkem Bohumilem Bambasem člen čet. oddílu v Terezíně v ghettu, byl velitelem strážního oddílu Terezín krátce před osvobozením, a ještě nějaký čas po osvobození. Později byl okresním velitelem SNB v Roudnici n. L. od 13. 1. 1948 ve výslužbě, a střežili hlavní vchod.
Nad vstupní branou byl vyvěšen žlutý prapor s lebkou, oznamující celému okolí, že je tu nebezpečná epidemie.
Epidemie skvrnitého tyfu v Terezíně byla epidemie bakteriálního onemocnění skvrnitého tyfu v Malé pevnosti Terezín během závěru dubna a v průběhu května roku 1945, vypuknuvší krátce před koncem druhé světové války a osvobozením Československa. Nemoc, náchylná k šíření právě ve vězeních, se rozšířila především mezi někdejšími vězni nakaženo bylo i mnoho zde vězněných četníků, kteří zde byli během války zadržováni, především z důvodů velmi špatné hygieny a zanedbané péče o vězně. Úmrtnost byla i při tehdejší usilovné lékařské péči československých zdravotníků vinou poválečné situace s nedostatkem lékařského materiálu, léčiv a personálu poměrně značná včetně zasahujících zdravotníků. Mnoho z těchto nakažených četníků zemřelo na útrapy věznění, a hlavně na nákazu tyfem.
V noci z 8. na 9. května 1945 obyvatelé Terezína konečně spatřili první sovětské tanky a automobily. Rudá armáda podnikla zásadní kroky k vyřešení tragické situace, převzala ochranu nad všemi terezínskými vězni a od 10. května do ghetta přivážela tolik potřebné a dosud nedostatkové zdravotní vybavení i personál. Dne 14. května byla v Terezíně vyhlášena dvoutýdenní karanténa, což znamenalo uzavření tábora jak pro vstup, tak pro jeho opouštění. Péče o nemocné a umírající byla kromě sovětských zdravotníků také v rukou českých lékařů a ošetřovatelek, kteří byli v táboře již od 4. května, lékařů z České pomocné akce, ale i dobrovolníků z ghetta, stejně jako přilehlého a vzdálenějšího okolí. Mnoho zdravotníků svou obětavou pomoc zaplatilo životem.
Vzpomínky na terezínské četníky
viz. článek Vzpomínky na terezínské četníky
Četnictvo v Ghettu
viz. článek Četnictvo v Ghettu
Okresní vlastivědné muzeum Litoměřice Litoměřicko, Ročník XXII. str. 36-50
Miroslav Kárný
viz.článek Gendarmerie Sonderabteilung – Theresienstadt
Ghetto hlídali četníci
viz. článek Ghetto hlídali četníci
Před Vánocemi v Terezíně
Je sobota 18. prosince 1943. Vězni Malé terezínské pevnosti se chystají k sobotnímu rannímu zaměstnání. Jako jinou sobotu. Tahle však bude zlověstná a zaryje se do paměti mnoha lidem ... Ještě za tmy se otvírá brána Malé pevnosti a do ní vjíždějí auta pražského gestapa. Zastavují hned za branou. Ze dvou osobních vozidel vystupují důstojníci SS. Nákladní auto, zakryté plachtou, zůstává na místě a je okamžitě obklopeno silnou strážní jednotkou. Esesmani vcházejí do kantýny, kde je pro ně připraveno vydatné občerstvení a alkoholické posilnění pro další činnost. Kolem šesté hodiny ranní přichází do kantýny velitel Malé pevnosti Jöckel. Jöckel vydává rozkaz, aby všechny cely zůstaly uzavřeny. Zároveň nařizuje, že žádný z vězňů se nesmí zdržovat u okna. Po celé pevnosti jsou rozestavěny hlídky SS. U bazénu stojí další nákladní auto opatřené plachtou. Šofér se jmenuje Müller. V půl sedmé otevírá dozorce Neubauer, doprovázený Ing. Hanzálkem, cely číslo 4 a 5. Neubauer vybírá 22 mladých vězňů: Všichni, jsou shodou okolností bývalými příslušníky ilegální mládežnické organizace Mladý východ z České Třebové a okolí. Ing. Hanzálek je odvádí k dozorci Wachholzovi, který je pak vede v sevřeném tvaru k popravčímu valu. Všichni jsou rozechvěni, mnozí z nich myslí na nejhorší. U železné branky, vedoucí na popraviště, zůstávají stát. Zatím se všechno obešlo bez křiku, bez ran a nadávek. Wachholz otevírá branku a podává Jöcklovi hlášení. Všech 22 vězňů, čekajících před brankou, vidí před popravčím válem stát deset mužů a jednu ženu. Kousek dál je připraveno 11 beden z neopracovaných prken, které budou v nejbližších okamžicích plnit funkci rakví. Zakrátko je slyšet salvu. Dvaadvacet mladých vězňů vchází na popraviště. Naskýtá se jim hrůzostrašný výjev. Nad popravenými chodí Jöckel a dva důstojníci SS. Z pistolí střílejí každému ještě po jedné ráně do týla nebo do čela. Jeden z důstojníků SS ukazuje na hromádku chleba — všem dobře známých pankráckých bochníčků — který museli zavraždění před exekucí odložit. Dává pokyn, aby si to mladí vězni rozebrali. Nikdo se však chleba ani nedotkl z úcty k popraveným kamarádům. Následuje rozkaz uložit těla do rakví, zakrýt je, odnést dlouhou tmavou chodbou k bazénu a tam naložit do připraveného nákladního auta k odvozu do krematoria. Potom jsou vězni odvedeni zpět do cel.1 Kolem desáté hodiny povolil Jöckel cely otevřít a vydat snídani. Pak už nastal "normální" sobotní život ... Později se mezi vězni Malé pevnosti roznesla zpráva, že někteří z popravených pocházel) z Oslova u Písku. Mezi popravenými byl i četník z Přeštic (podle jiných pramenů z Janovic n.Ú. — pozn." red.). Jeden z vězňů zvedl osobní průkaz popraveného a odevzdal jej po exekuci na správě dvora jednomu z českých pracovníků — vězňů (s největší pravděpodobností Ing. Hanzálkovi). Jméno zavražděného si však již nepamatuje.
