Četnictvo v Terezíně
Počátky Terezína
Ačkoli se zaměřujeme přímo na činnost četníků, je důležité nejprve nastínit historicky a společensky kontext Terezína. Rozebíráme počátky Terezína jako pevnostního města založeného Josefem II, čímž nastoluje rámec pro jeho pozdější využití jaka bezpečnostního a vězeňského prostoru. kde četnici po vzniku Československa převzali duležité ukoly.Terezín byl založen na základě patentu vydaného císařem Josefem II. dne 9. prosince 1782, kterým byla pevnost povýšena na svobodné královské město. Tento dokument nejenže udělil Terezínu práva, povinnosti a výsady srovnatelné s tehdejšími městy, ale také stanovil podrobné zásady pro jeho osidlování, jež byly dále rozpracovány ve směrnicích česko-rakouské dvorské kanceláře ve Vídni. Hlavní složku obyvatelstva mělo tvořit vojsko, jehož přítomnost byla nezbytná pro zajištění obranných funkcí pevnosti. Civilní obyvatelé byli podřízeni potřebám vojenské posádky — jejich počet byl omezen jak rozsahem dostupného prostoru uvnitř pevnosti, tak specifickými požadavky na jejich činnost. Civilisté měli pevnosti sloužit například údržbou fortifikačních zařízení, opravami vojenského vybavení či poskytováním základních služeb, jako bylo zásobování posádky potravinami a dalšími potřebami.1 Vojenská správa kladla značný důraz na pečlivý výběr obyvatel. Přednost byla dána pracovitým jedincům s řemeslnými dovednostmi, které byly prospěšné pro vojenský život. Mezi nejvyhledávanější profese patřili pekaři, řezníci, ševci, kováři, zámečníci a řemenáři, jejichž práce přímo podporovala fungování pevnostní posádky. Každý, kdo se chtěl v Terezíně usadit, musel podat žádost o povolení a prokázat, jakým způsobem přispěje k životu města — například předložením dokladů o svém řemesle nebo zaměstnání. Tato přísná pravidla byla doplněna dalšími omezeními: vojenská správa povolovala usídlení pouze zájemcům pocházejícím z dědičných zemí Habsburské monarchie, zatímco cizincům byl vstup do Terezína zcela odepřen. Důvodem byla snaha zajistit loajalitu obyvatel a minimalizovat riziko špionáže.2 Dalším hlavním aspektem byla ochrana informací o pevnosti a její výzbroji. Vojenská správa bedlivě střežila utajení podrobností o opevnění, což zahrnovalo jak konstrukci hradeb, tak umístění zbraní a skladů. Terezín tak byl od počátku koncipován jako uzavřená komunita s pevně daným účelem — sloužit jako vojenská pevnost s přísně kontrolovaným přístupem. Postupem času se město rozvinulo v samostatnou jednotku pod vojenskou správou, která pečlivě dohlížela na jeho chod, rozvoj infrastruktury a udržování pořádku. Tento systém položil základy pro pozdější využití Terezína jako bezpečnostního a vězeňského centra. 3
1 Andrej ROMAŇÁK, Pevnost Terezín, Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 77-79; Praha 1980, str. 15. , str. 77-79; Otakar VOTOČEK, Terezín,
2 Andrej ROMANÁK, Pevnost Terezín, Dvůr Králové nad Labem 1994, str. 77-79
3 Andrej ROMAŇAK, Pevnost Terezín str.77 —79: Otakar TYL - Táňa KULIŠOVÁ, Terezín, Praha 1960, str.11
Četnictvo v Terezíně v letech 1939—1945
Nacistická okupace Československa od 15. března 1939 zásadně změnila roli četníků v Terezíně. Zatímco před válkou zajišťovali veřejný pořádek a řešili běžnou kriminalitu, během Protektorátu se museli podřídit německým úřadům, včetně Gestapa. Terezín se proměnil z vojenského města v ghetto a tábor, kde četníci od roku 1941, jako zvláštní četnický oddíl Terezín (Gendarmerie-Sonderabteilung Theresienstadt), hlídali vězně a transporty. Jejich ojedinělí přechod od strážní služby k podpoře nacistických represí i pomoc vězňům, které některým přinesly tresty až smrt.
Dne 15. března dostala terezínská stanice fonogram, že v 6 hodin ráno překročí říšskoněmecká vojska hranice, za účelem obsazení republiky. Bylo zakázáno klást jakýkoliv odpor, a to i v případě odzbrojení. Krátce po 8 hodině musela být vyklizena měšťanská škola, která tam byla přechodně umístěna od prosince 1938. V této škole bylo ubytováno velitelství a úřadovny říšskoněmeckého vojska. Po půl deváté byly vylepeny německo-české vyhlášky, na nichž bylo občanům sděleno o obsazení Čech a Moravy. Během dne přibyly další vyhlášky, o uzavíracích hodinách pro hostince a policejní hodině v 8 večer (Uzavírací doba pro hostince byla 24. března prodloužena do půlnoci). Od 9 hodiny večerní do 6 hodiny ranní nesměl nikdo vycházet z domu.
K žádným incidentům ten den nedošlo. První říšskoněmecký prapor zavlál na domě Ludmily Klingerové, kde toho večera spali němečtí důstojníci. Německá vozidla byla postavena na náměstí. Druhý den byli vzati do zajišťovací vazby někteří občané Terezína, kteří se hlásili ke komunistické straně. Židům bylo doporučenkou oznámeno, že nesmí opustit město a vycházet z domu po 21 hodině.1)
Za týden ale vojsko odešlo do vnitrozemí a s nimi také říšskoněmecké četnictvo. Hned na to ale do Terezína dorazila německá policie v počtu 80 mužů s jedním hejtmanem, kteří se ubytovali ve staré nemocnici. Zároveň se začalo odvážet vše, co bylo v kasárnách, veškerá výstroj, výzbroj a jiné zařízení bylo odvezeno do říše. Jen výstroj a výzbroj 42. pěšího pluku, byla odhadována na 80 milionů Kč. Také byly z kasáren vyneseny veškeré obrazy před zadní vchod a naházeny na hromadu, která byla polita benzínem a zapálena. Dále byli z kasáren odvedení všechny koně do Litoměřic. Čeští vojáci nesli loučení s nimi velice těžce. Toho dne byla svolána také městská rada, aby se poradila o eventuálním převzetí vojenských budov a pozemků a o přeměně vojenské nemocnice na okresní nemocnici. To bylo ale marné, protože koncem července 1939 převzala všechny objekty a pozemky vojenská správa německého vojska. 2)
12. dubna byl německým vojskem zatčen úředník města Kovanda a také student hospodářské školy, za to že na německé vojíny křičeli "Heil Moskva". Nejdříve byli zavření v kasárnách ženijního pluku, kde bylo německé vojsko ubytované, ale druhého dne už byli převedení do vězení státní policie. Oba byli propuštěni, nejdříve Kuliš 15. dubna a poté Kovanda 22. dubna. V létě byla kasárna opravena a na podzim přišlo do Terezína německé vojsko, které zde již zůstalo. Německá policie z Terezína odešla a bezpečnostní službu vykonávala vládní policie. Četnická stanice měla na starosti pouze České Kopisty a Německé Kopisty, dále také střežila protektorátní hranice, které měřily 12 km. V létě 1939 byli dopraveni na Malou pevnost první političtí vězni a pražští studenti. Vězňů na Malé pevnosti stále přibývalo, byli dováženi vlakem do Bohušovic nad Ohří a odtamtud šli pěšky na Malou pevnost. Velitelem tohoto koncentračního tábora byl Heinrich Jöckel. V roce 1939 měla zdejší stanice pouze tři zatčení, z běžné četnické agendy. Následně se stanice podílela na dalších akcích, které již probíhaly pod vedením nacistického Německa. 3)
V březnu 1939, krátce po okupaci Československa nacistickým Německem, vydaly české zemské úřady v Praze pod německým nátlakem příkaz k zatýkání komunistů, německých emigrantů, Židů, teroristů a anarchistů. Četnictvo a státní policejní úřady byly zapojeny do těchto akcí, včetně zatýkání v oblasti Terezína. Zatčení byli posíláni do Malé pevnosti Terezína — například 17. března 1939 četníci z Roudnice dopravili do Terezína 8 zatčených, kteří se zde setkali se svými soudruhy z okolí. Akce byla součástí širší kolaborace s Gestapem a zaměřila se hlavně na dělníky a nezaměstnané.4)
6. prosincem 1940 začal kurz němčiny pro místní četnictvo, dále zde docházeli také četníci z Bohušovic nad Ohří a Počaply. Na Malou pevnost byli stále převážení političtí vězňové, a to od vlaků z Bohušovic. Vězni museli vykonávat různé práce, například polní práce kolem Malé pevnosti, ale i pomocné práce v Litoměřicích a Lovosicích, a to s neustálým doprovodem německých stráží. Četnická stanice měla jen nepatrné úspěchy, jelikož měla na starosti jen dvě obce a také příslušné stanice. Četníci nejevili jakýkoliv zájem o stíhání českých občanů. V tomto roce měla četnická stanice pouze 5 zatčení, ale na rozkaz Gestapa nebyl zatčen nikdo. Nicméně místo zatčení přišlo potrestání, a to prodejce s potravinami Huga Kornfelda, který byl potrestán deseti denním vězením a peněžní pokutou 50 000 Kč za zdražování. Pokud by částku nestihl včas zaplatit, byl by potrestán dvěma měsíci vězení. 5)
Dnem 1. ledna 1941 byl zrušen v Terezíně vládní policejní úřad a všichni příslušníci policie byli přemístění do jiných měst. Městský policejní úřad tedy převzal agendu policejního přihlašování a odhlašování osob. Tímto dnem přebralo výkon bezpečnostní služby v Terezíně opět četnictvo, (Velitelé a strážníci) podle Kalendáře četnictva Protektorátu Čechy a Morava: Žemla Václav, vrch. strážm., vel., Langmaier Josef, prap., zást., šstrážm. Čulík Karel, strážm.: Ventura Karel, Bendl Karel, Šístek František. 13. dubna byla zastavena činnost Sokola. Této organizací byly zabaveny veškeré knihy a peníze, dále se sepsal veškerý majetek, který Sokol vlastnil. 18. července bylo vojskem namalováno písmeno V (Viktoria), na vojenských objektech v ulicích a na výkladních skříních. Někteří lidé toto písmeno chtěli ráno smýt, avšak byli upozorněni, že podobné počínání bude považováno jako čin nepřátelský k říši. 28. října, k výročí vzniku Československa, byl vyhlášen výjimečný stav, který nařizoval uzavírací hodinu a policejní hodinu v 10 hodin večer. Jelikož to moc nedodržovalo, tak 13. října bylo nařízeno přísné zatemnění, které bylo hlídáno zesílenými hlídkami. 28. října byly občanům odebrány radiopřijímače Gestapem, které byly odevzdány do úschovny městského úřadu, kde si je pak Němci u Lagerkommanda rozebrali.6)
2. listopadu 1941 uprchl z Malé pevnosti politický vězeň Vladimír Binder z Prahy. Bylo po něm nařízeno přísné pátrání, avšak neúspěšné. Taky se objevili mezi lidmi zvěsti, že bude obyvatelstvo vystěhováno, jelikož se z Terezína má stát městem židovským (Ghetto Theresienstadt). Místní Němci tomu nevěřili a bylo dokonce zakázáno tyto zprávy šířit. Za necelé čtyři měsíce už to bylo ale jinak. 18. listopadu 1941 přišlo do Terezína prvních 50 četníků s nadporučíkem Janečkem "Janetschek" Theodor. Měl: za úkol hlídat soustřeďování židů v Terezíně, následkem toho byl četnický oddíl zesílen na 55 mužů. 20 listopadu 1941 opustila Terezín německá posádka, jedna část odešla do Litoměřic a druhá do Kostelce nad Černými lesy. Vojenské objekty byly hlídány protektorátními četníky. 24 listopadu dorazil do Terezína první velký transport židů Byli ubytování v kavalíru na Štefanikově náměstí a v kasárnách bývalého 42 pěšího pluku 30 listopadu přišel do Terezína další velký transport židů, kteří byli ubytování v kavalíru IV. 7)
V prosinci 1941 bylo v Terezíně na rozkaz Dr. Siegfrieda Seidla oběšeno osm Židů v hradbách za Ústeckými kasárnami. K popravě došlo jako trest za pokus o útěk z Terezína a zároveň jako výstraha pro ostatní Židy. Zároveň bylo také Gestapem zatčeno několik občanů, kvůli styku se Židy či případnou materiální pomoc. V roce 1941 bylo na rozkaz Gestapa zatčeno 22 osob, z toho 20 Ukrajinců v jednom dni.8)
Od 1. ledna 1942 byly zavedeny služební známky k frankování služebních dopisů. Dále byl prováděn soupis návrhů, k vystavení osobních průkazů tzv. Kennkaret pro 10 ročníků, počínaje 16. rokem. V dubnu 1942 bylo z vyhlášky ministerstva vnitra jisté, že Terezín jako město bude zrušeno a veškeré obyvatelstvo se bude muset odstěhovat. V Terezíně totiž bylo rozhodnuto zřídit židovské ghetto, kam budou všichni židé ze všech měst soustřeďováni. 9) Všechny budovy kromě jatek a Splavových mlýnů musely být vyprázdněny a předány v dobrém stavu četnickému oddílu.10)
30. ledna 1942 byl zatčen zahradník vojenské správy František Malčík kvůli tomu, že chtěl poslat dopisy vězňů z Malé pevnosti. Brzy na to byl zatčen německou tajnou policií ještě zaměstnanec Splavových mlýnů František Peterka a později i manželé Seidlovi. Všem se kladlo za vinu, že se stýkali s vězni a zprostředkovávali písemný styk s jejich rodinami, což bylo zakázáno. 11)
28. května byly všude vyvěšeny plakáty o atentátu na Heydricha, s vypsanou odměnou 10 milionů korun za údaje, které pomohou vypátrat pachatele. Toho dne byla také zesílena četnická stanice v Terezíně o 4 četníky, kteří mají pomoc s vystěhováním občanů. Následující den byly vyvěšeny velké plakáty s vyobrazením Miroslava Valčíka s vypsanou odměnou 100 tisíc korun. Na plakátu bylo napsáno "Kdo zná tohoto muže". V důsledku spáchán atentátu by to nařízeno mimořádné opatření výjimečného stavu. Prováděli se stálé kontroly cizinců a Četnická stanice musela denně hlásit, kolik osob bylo četnictvem kontrolováno a také kolik aut v návaznosti na vystěhování obyvatel z Terezína, museli četníci stále provádět kontroly domů ve městě. Denně museli četníci dávat prohlášení, zda se lidé stěhují, kdo tam ještě bydlí, zda má přidělen byt a pokud ano, proč se nestěhuje. Dále byli podávány zprávy o situací a Židé byli předvádění do přesídlovací kanceláře za účelem přidělení bytu. Do konce června byli všichni občané z Terezína vystěhováni a dne 30. června zde zbyla pouze četnická stanice, která se musela jako poslední vystěhovat. V 17 hodin byl tedy telefonicky nahlášen odchod stanice do Roudnice nad Labem a hned na to poštovní zřízenec telefon odpojil. Knihy a spisy byly odevzdány okresnímu velitelství v Roudnici nad Labem, část kasárního zařízení byla odevzdána stanici v Počaplech. Mezi odevzdanými knihami, byla i četnická kronika. V roce 1942 měla četnická stanice osm zatčení na přímí rozkaz Gestapa.12)
V Terezíně byl zřízen zvláštní četnický oddíl Terezín (Gendarmerie-Sonderabteilung Theresienstadt). Byl zřízen během nacistické okupace v roce 1941 jako klíčová složka pro zajištění dohledu nad terezínským koncentračním táborem, který sloužil jako ghetto a přestupní stanice pro židovské vězňe. Hlavní funkcí tohoto oddílu bylo strážení tábora, což umožňovalo SS udržet relativně malou komandaturu a efektivně kontrolovat velké množství vězňů. Četníci působili jako podpůrná síla pro esesácký strážní oddíl, který byl umístěn na Malé pevnosti, a spolupracovali také s vojenskými jednotkami v blízkých Litoměřicích. Kromě základní strážní služby měli četníci na starosti prohlídky příchozích vězňů a jejich zavazadel na šlojce při příchodu transportů do Terezína. Příkladem je událost z 11. ledna 1944, kdy skupina 16 četníků kontrolovala transporty z Prahy, Berlína, Drážďan, Vratislavi a dalších měst, a zabavovala věci, které vězni přiváželi. Tato činnost zahrnovala nejen fyzickou kontrolu, ale i administrativní povinnosti, jako například vedení záznamů o příchodech a zabavených předmětech. SS navíc využívaly struktury vězeňské samosprávy k posílení své kontroly, což četníkům usnadňovalo dohled, ale zároveň je stavělo do pozice přímých vykonavatelů nacistických příkazů. 13)
Navzdory své roli v represivním systému se někteří četníci odhodlali pomáhat vězňům, a to i za cenu značného rizika. SS zavedly přísná opatření, aby jakoukoli solidaritu mezi četníky a vězni potlačily — například zakázaly zařazení četníků, kteří měli příbuzné postižené norimberskými zákony, a pečlivě vybíraly příslušníky oddílu, aby minimalizovaly možnost "židovských svodů", tedy pokusů vězňů získat četníky na svou stranu. Přesto se někteří četníci odvážili vězňům pomáhat různými způsoby. Mezi konkrétní příklady patří pašování potravin, předmětů nebo zpráv. Jeden četník v roce 1943 hodil vězni květák z projíždějícího auta, což byl drobný, ale riskantní akt solidarity. Jiný četník vynesl za úplatu z tábora moták, tedy tajnou zprávu, což bylo odhaleno a vedlo k jeho zatčení. Eduard Škoda, který byl pověřen kontrolou balíčků na terezínské poště, byl v září 1943 zatčen za podezření z pašování pro vězně, což ukazuje, že i administrativní pozice mohly být využity k pomoci. Vzpomínky bývalých vězňů, jako například Rudolfa Ciruse, zmiňují i případy pašování balíčků do ghetta. Pomoc vězňům však nebyla jen otázkou vlastenectví - někteří četníci byli vystavení pokušení podplácení, což SS znepokojovalo natolik, že standartenführer Weinmann v roce 1943 zasáhl, aby svobodní četníci nadále dostávali příspěvek 30 korun denně (později zvýšený na 34 tisíc korun měsíčně), protože snížení jejich platu zvyšovalo riziko korupce.14)
Osudy četníků, kteří se odvážili vězňům pomáhat, byly často tragické a odrážely tvrdost nacistického aparátu. Za tři a půl roku existence oddílu bylo zatčeno 23 jeho příslušníků, z nichž 17 bylo uvězněno právě za pomoc vězňům. Mezi konkrétní případy patří Vilém Wach a Jiří Antonín Černý, kteří byli v roce 1943 a 1944 zatčeni za nedovolený styk s vězni a pašování cigaret. Oba byli odsouzení ke čtyřem letům vězení a byli umučeni na Malé pevnosti, jak potvrdila svědectví před poválečnými soudy, například od Josefa Štědrého a Stanislava Hlaváče. Albert Adámek, další četník, byl v listopadu 1943 zatčen za pašování a styk s vězni, odsouzen na dva a půl roku vězení, ale v červenci 1944 byl propuštěn ze zdravotních důvodů. Do trestu již nenastoupil. Josef Menoušek byl zatčen v červenci 1942 za pomoc vězňům, ale před únorem 1943 byl propuštěn, i když byl zbaven služby v rámci disciplinárního řízení dále pak byli 7.7.1943 zatčeni František Brandejs a Rudolf Mertlík za pašování i s Janem Smolou. Vzpomínky bývalých vězňů, jako Antonína Machta nebo Milady Skvrnové, zmiňují i popravy četníků za pašování — Macht hovoří o 14 četnících zastřelených v říjnu 1943, Cirus zmiňuje sedm popravených v roce 1944 a Skvrnová popisuje osm četníků, kteří údajně propašovali do ghetta prase a byli za to popraveni. Tyto údaje však dokumenty nepotvrzují a ukazují, že počet popravených byl nižší, než tradované představy naznačují. Například případ sedmi četníků zatčených v lednu 1944, který vzpomínky spojují s pomocí vězňům, se ve skutečnosti týkal krádeže věcí z transportů (například tabáku a cigaret) ve prospěch četníků, nikoli vězňů. Tito četníci byli odsouzeni k vězení a po odpykání trestu se vrátili ke službě, i když jim byl zakázán návrat do Terezína. Celkově tedy četníci, kteří se odvážili pomáhat, čelili tvrdým represím - od věznění a ztráty služby až po smrt - což ilustruje jejich komplikované postavení mezi nacistickými příkazy a lidskou solidaritou v extrémních podmínkách Terezínského Ghetta.15)
Koncem října 1943 bylo 14 českých četníků popraveno, o této popravě pojednává článek z roku 1946, ve Slově národa se píše: "Koncem října 1943 bylo do malé pevnosti přivezeno 14 českých četníků z terezínského ghetta, kteří tu hlídali. vyšetřilo se totiž, že Židům pomáhaly.
Dodávajíce jim přísun nebo zprostředkující jim korespondenci. Jöckel si objednal telefonický hovor s Prahou a chtěl mluvit s K. H. Frankem. Profesor Macht byl vykázán z místnosti, ale zaslechl. jak si Jöckel hovor objednává. Po rozhovoru byli přivedení četníci a svědek již věděl, že budou popraveni, zatím co oni se těšili, že budou propuštění domu. Byl vydán rozkaz, aby všichni vězňové nastoupili ihned do svých cel, kde byli zavření. V té době byla provedena exekuce. Když byli vězňové z cel puštěni, esesáci vtipkovali a smáli se, zatím co v rohu místnosti ležely na hromadě šaty a prádlo zastřelených četníku. Svědek musil vyprázdnit obsah kapes a Jöckel legitimace a dopisy spálil v kamnech, zatím co o peníze – bylo jich asi 18.000 K které si esesáci mezi sebe rozdělili. Svědek se pamatuje, že dva esesáci se poprali o několik korun, o nichž se nemohli dohodnout. Šaty a prádlo byli spáleny. Všechny tyto okolnosti jsou bezpečně zjištěny, neboť každý vězeň střežil esesáky, aby se dověděl, proč byli četníci popraveni.16) Období nacistické okupace v letech 1939—1945 přineslo pro četnickou stanici v Terezíně zásadní změny které jejích činnost odlišily od předválečného fungování. Před druhou světovou válkou, jak ukazují záznamy z let 1918-1938, se četníci v Terezíně zabývali především běžnou kriminalitou, řešili případy sebevražd, vražd, autonehod či drobných přestupků. S příchodem nacistické okupace se však situace dramaticky změnila. Četníci byli podřízeni německým rozkazům a jejich pravomoci se značně omezily. Zatímco před válkou měli na starosti široké spektrum trestné činnosti, během Protektorátu se jejich úkoly zúžily na dohled nad civilním obyvatelstvem a plnění příkazů okupačních úřadů, včetně Gestapa. Po roce 1941, kdy byl zřízen zvláštní četnický oddíl Terezín (Gendarmerie-Sonderabteilung-Theresienstadt), se stali klíčovou součástí represivního aparátu terezínského ghetta a koncentračního tábora. Hlídali transporty židovských vězňů nebo kontrolovali jejich zavazadla. Na rozdíl od předválečné autonomie tak četnici během okupace ztratili samostatnost a stali se nástrojem nacistické politiky a jejich práce tak přešla od ochrany pořádku k podílu na represích, čímž se jejich poslání v letech 1939-1945 zásadně odlišilo od předchozí éry i když většina četníku tuto činnost plnila velmi laxně a polovičatě.
Předpisy prvé republiky zbavovaly značné procento národa politických práv. Stará policejně byrokratické aparatura státu měla zájem na tak zvané nepolitičnosti jak armády, tak i bezpečnostních orgánů. Co se za touto nepolitičností skrývalo, je dnes obecné známo. Poslušný bezpečnostní sbor byl nucen přijímat i vykonávali příkazy proti svému přesvědčeni i proti zájmům republiky a jejího lidu.
1) Tamtéž.; SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, f. Archiv města Terezín, Kronika Terezína II. díl.
2) SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, f. Četnická stanice v Terezíně, Památník četnické stanice.; SOKA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, f. Archiv města Terezín, Kronika Terezína IM. díl.
3) Tamtéž.
4) Miroslav KRYL, Akce Gitter na Malé pevnosti v roce 1939, Terezínské listy 5/1975, str. 39.
5) SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, f. Četnická stanice v Terezině, Památník četnické stanice.; SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, f. Archiv města Terezín, Kronika Terezína II. díl.
6) Tamtéž.
7) SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, f. Četnická stance v Terezíně, Památník četnické stanice.
8) Tamtéž.
9) Tamtéž.
9) SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, v. Archiv města Terezin, Kronika Terezina II. Díl.
10) Tamtéž.
11) Tamtéž.
12) SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, f. Četnická stanice v Terezíně, Památník četnické stanice.
13) Miroslav KÁRNÝ, Zvláštní četnický oddíl v Terezíně a četnický vězňové, in: Litoměřicko: vlastivědný sborník XXI. - XXII., Litoměřice 1986, str. 37-38.
14) Tamtéž, str. 40-45.
15) Miroslav KÁRNÝ, Zvláštní četnický oddíl v Terezíně a četnický vězňové, in: Litoměřicko: vlastivědný sborník XXI. - XXII., Litoměřice 1986, str. 41-50.
Četnictvo v Terezíně v letech 1946-1948
Jedním z prvních úkolů bezpečnostních složek po skončení druhé světové války bylo zajištění pořádku a bezpečnosti v pohraničních oblastech, které byly po 9. květnu 1945 znovu připojeny k Československu. Tyto složky tvořili převážně bývalí příslušníci četnictva a policie, kteří byli pověření nejen obnovou státní správy, ale také fyzickým obsazením těchto území. Současně probíhalo opětovné zakládání četnických stanic ve městech a obcích, které musely být po mnichovské zradě v roce 1938 rozpuštěny.1)
V poválečném období sehrál významnou roli také Terezín, kde vznikl internační tábor v návaznosti na osvobození Československa a plánovaný odsun německého obyvatelstva Postupimskou dohodou byl uznán požadavek na organizovaný odsun Němců (který již probíhal, avšak živelným způsobem – tzv. "divoký odsun") zůstávajících mimo německé hranice (viz též vysídlení Němců z Československa). Internační tábor původně sloužil jako shromaždiště pro přeživší z koncentračních táborů, jejíchž počet v dubnu 1945 vzrostl až na 30 000, což přineslo tyfovou epidemii s více než 2000 oběťmi. Od května 1945 převzalo správu četnictvo pod vedením Bohumila Bambase a Mezinárodní Červený kříž, zavedla se karanténa a repatriace vězňů pokračovala do srpna 1945, Současně byl tábor v Malé pevnosti využíván k internaci Němců, často z okolních oblastí, kvůli pracovním silám, odplatě nebo zabavení majetku. Proces byl živelný, vedený revolučními gardami a bývalými vězni, a ačkoliv měl od roku 1945 sloužit pro válečné zločince, většinu internovaných tvořili civilisté. Od roku 1947 se tábor přeměnil na sběrné středisko pro odsun Němců a byl zrušen v únoru 1948, Terezín tak odrážel složitou poválečnou situaci, kdy se prolínaly snahy o obnovu pořádku, odsun obyvatelstva a vyrovnání se s následky nacistické okupace.2)
Nová četnická stanice vznikla také v Terezíně 13. listopadu po obsazení severních krajů republiky. Vzhledem k tomu, že město bylo v té době zamořeno tyfem a jinými epidemickými nemocemi v důsledku koncentračního tábora, vydal okresní národní výbor v Litoměřicích 20. dubna 1945 zákaz osídlování města. Nová četnická stanice byla proto prozatím zřízena na křižovatce státních silnic. K jejímu zřízení došlo na žádost Místního národního výboru (MNV) v Litoměřicích, protože se v této době na křižovatce objevovaly časté případy neopatrných jízd řidičů, které měly za následek mnoho smrtelných incidentů. Dalším důvodem pro zřízení stanice na tomto místě bylo zabránění vyvážení zcizeného majetku po Němcích. Náklady na vybavení stanice poskytl MNV v Litoměřicích, který o její zřízení žádal, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno 4. dubna 1946. Na stanici tedy 13, listopadu nastoupili do služby čeští příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Byli jimi strážmistr Josef Otruba jako velitel stanice, strážmistr Stanislav Husák jako zástupce velitele a dále strážmistři František Purchart, Oldřich Sommer a Jindřich Klíma jako podřízení členové. Příslušníci této stanice se 15. listopadu 1945 zúčastnili slavnostního rozloučení s posádkou Rudé armády, která se po válce v Terezíně usídlila,3) Na základě rozkazu Sboru národní bezpečnosti (SNB) oblastního velitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. května 1946 došlo I. června ke sloučení bezpečnostních složek bývalé policie a četnictva, V důsledku tohoto sloučení byli na prozatímní četnickou stanici Terezín-křižovatka zařazeni následující příslušníci SNB: vrchní strážmistr Ladislav Valenta, velitel stanice strážmistr Stanislav Husák, zástupce velitele štábní strážmistr František Purchart, dále František Filip, Jan Mazač, rotný Josef Chábera, Jan Jukl, Jaroslav Rapant a četař Josef Šíp. 4)
Ve sklepě intendančního skladiště byla 14. června v Terezíně objevena skrýš s 54 obrazy akademického malíře profesora Otto Ungara z Brna. Tyto obrazy zhotovil během svého internování v ghettu. Na základě rozhodnutí Ministerstva národní obrany (MNO) byly obrazy uschovány v trezoru intendančního skladiště, protože měly velkou dokumentární a uměleckou hodnotu. 5)
Protože se situace v Terezíně zlepšovala, vydal Okresní národní výbor (ONV) v Litoměřicích vyhlášku, kterou odvolal zákaz osídlování města. V důsledku toho byla 1. srpna 1946 prozatímní četnická stanice přestěhována z křižovatky do středu města, do budovy městské radnice v Terezíně.6)
Ke konci srpna vyšel článek, který otevření města popisuje: "Terezín, který byl až dosud nepřístupný, je otevřen a bývalé občanstvo města může své domy a byty opět osídlit. Nikdo však do Terezína nespěchá. Až dosud přišli pouze dva osídlenci. Terezín dělá dojem města vymřelého. I terezínské parky dýchají smutkem, všechno je opuštěno, osiřelé. Jen vojenské hlídky kolem malé pevnosti jsou jedinými živými tvory. Terezín sám a jeho národní hřbitov, kde leží 26.000 umučených a popravených, je místem, přes které jako by bylo potažené černé sukno."7) Dne 1. května 1947 se konala v Terezíně na náměstí oslava svátku práce za účasti vojínů a místní četnické posádky. Dorazil také velký počet obyvatel z města i okolí. Slavnost proběhla důstojným způsobem a po projevech řečníků ji zakončila vojenská přehlídka.8) Dne 10. července odsoudil soud v Litoměřicích k deseti letům vězení Josefa Bobka, který pracoval jako elektrotechnik v Terezíně, protože v době zvýšeného ohrožení republiky žádal o německé občanství. Svým chováním urazil národní cítění českého lidu a vyvolal veřejné pohoršení, čímž se dopustil provinění proti národní cti. Trest si odpykal v trestnici na Borech. Zbytek roku pokračoval v duchu oslav, výročí a štafetových běhů.9)
V roce 1948 byla zdejší stanice zapotřebí zejména kvůli stálým dešťům. V únoru začala voda v Labi a Ohři stoupat a na několika místech se rozlila do polí. V Českých Kopistech se hladina Labe vyšplhala o 615 cm, avšak přímé ohrožení nehrozilo. Obyvatelstvo v Českých Kopistech a Počaplech drželo hlídku společně s příslušníky zdejší stanice. Dne 25. února 1948 proběhl v Československu Únorový převrat, kdy Komunistická strana Československa (KSČ) s podporou Sovětského svazu převzala moc. Prezident Edvard Beneš přijal demisi ministrů národně socialistické strany a pověřil KSČ sestavením nové vlády, čímž začala éra komunistické totality.10) Ve všech obcích, které spadaly do obvodu zdejší stanice, se 20. června 1948 konaly slavnosti oslavující sloučení Československé sociální demokracie a Komunistické strany. Příslušníci zdejší stanice odpracovali v roce 1948 na různých zemědělských brigádách celkem 798 hodin.11) Rok 1948 tak pro zdejší stanici znamenal především zvýšenou pohotovost v důsledku přírodních událostí. Kromě toho byla stanice zapojena do společenského a politického dění v regionu, takže její činnost se více promítala do každodenního života obyvatel než do zajišťování bezpečnosti.
Období 1946-1948 znamenalo pro četnictvo v Terezíně poválečnou obnovu činnosti. Nová stanice, zřízená v listopadu 1945 a později přesunutá do města v srpnu 1946, reagovala na specifické potřeby regionu postiženého válkou a epidemiemi. Četníci dohlíželi na bezpečnost, bránili rabování a pomáhali při přírodních událostech, jako byly povodně v roce 1948. Sloučení s policií v červnu 1946 pod SNB posílilo jejich strukturu, zatímco politické změny po Únorovém převratu 1948 naznačily konec tradičního četnictva. Terezínské četnictvo tak v tomto období přešlo od ochrany pořádku k širší podpoře obnovy, avšak pod rostoucím vlivem nového režimu. Kdy se SNB začalo zbavovat příslušníků četnictva z různých důvodů jako např. politické nepříspubilosti a opěvování starých pořádků.
1) SOKA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, f. Četnická stanice v Terezíně, Památník četnické stanice.
2) Marek POLONCARZ, internační tábor pro německé obyvatelstvo - Malá pevnosí Terezín 1945 - 1948, Terezín 1997, str. 5-3.
3) SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, f. Četnická stanice v Terezíně, Památník četnické stanice.
4) Tamtéž.
5) Tamtéž.
6) Tamtéž.
7) Terezín — mrtvé město, Stráž lidu, 27. 8. 1946, roč. 2, č. 195, str. 2.
8) SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, f. Četnická stanice v Terezíně, Památník četnické stanice.
9) SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, f. Archiv města Terezín, Kronika Terezína II. díl.
10) Zora DVOŘÁKOVÁ, Z letopisů třetího odboje, Praha 1992, str. 15.
11) SOKA Litoměřice se sídlem v Lovosicích, f. Četnická stanice v Terezíně, Památník četnické stanice.
Zvláštní četnický oddíl Terezín (Gendarmerie Sonderabteilung Theresienstadt)
Proces s terezínským netvorem
V úterý 15. října 1946 byl před mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích zahájen proces s Pinďou-Jöcklem, bývalým velitelem Malé pevnosti Terezín. Ti, kteří těmito kasematami hrůzy prošli a vrátili se zase šťastně domů, mohou vydat strašné svědectví o zvěrstvech, které zde prováděl Pinďa – Jöckl, netvor v lidské podobě. Pět let neomezeně řádil a že "pracoval" dobře, o tom svědčí uznání pražského gestapa a samotného Himmlera, kterého ani dnes nepřestává obdivovat. Co na tom, že se brodil v potocích krve a klopýtal přes bezduchá těla? Šlo přece o nepřátele velkoněmecké říše a tím i jeho. Svou kariéru začal jako člen N.S.D.A.P. i SS a v hodnosti Hauptsturmführera se objevuje jako velitel věznice ve Škrochovicích u Opavy, kde dokázal svým nadřízeným, že se hodí za velitele terezínské pevnosti, kterou brzy změnil v pohřebiště umučených. Ve vězení, kterým procházely tisíce mužů a žen, mohl Vybíjet! sadistické choutky podle chuti a vzoru svých nejvyšších velitelů. Prořídlé řady vězňů vždy ochotně a včas doplňovalo gestapo "materiálem" ze všech koutů Evropy. Sám Pinďa přiznává, že 90 tisíc politických vězňů prošlo terezínskou branou. A bylo jich jistě více. Nenáviděl vše, co nebylo německé. Židovští vězni neměli pro něho ceny. Kolik jich na jeho rozkaz zůstalo ve vykopávce pod sesutým pískem, kolik jich jeho pochopové utopili v bahně pod hradbami, kolik jich dodýchalo při stavbě koupaliště pro jeho dcery a při stavbě pověstného čtvrtého dvora? Lze vůbec spočítat všechny zločiny jeho hrůzného antisemitismu? Ano, ten čtvrtý dvůr. Kolik je těch, kteří mu připomenou, jak v neděli ráno, po tučné snídani a pitce za doprovodu Schmidta, Mallotha, Rojka a Wachholze přehlížel práci na stavbě tohoto dvora. Pro své obveseleni si tito pochopové nechávali podávat kusy cihel a dělali si z utrmácených, hladových a nemocných židů terče. Jeho úsměv nad dobrým zásahem byl jim sladkou odměnou a pokynem k dalším bestialitám. Dnes, kdy se na nic nechce pamatovat, zrovna tak, jako jeho předchůdci v Norimberku, zapomněl i na řadu koleček, na kterých byli tito utlučení přivážení z práce. Ovšem, tenkráte mu nestáli ani za pohled. Stál Ve vratech prvního dvora, rozkročen, ruce v kapsách a jen koutkem oka se přesvědčil, že jeho rozkaz byl správně vykonán. Po této přehlídce klidně odešel do svého přepychového bytu v Herrenhausu k obědu. Co mu záleželo na tom; že několik metrů dále lidé umírají" nebo pojídají rok staré shnilé zelí? Hlavně, že jemu předkládali jídla na stříbrných mísách, víno v broušených pohárech na stůl s čerstvými květinami. Nepamatuje se ani na návštěvy v ženském dvoře, kam chodíval se Schmidtem v důtkami v ruce. Nevzpomene na starou, šedivou ženu, které ze vzteku rozkopl nohu, až krev vystříkla. Ne, ve svém nadlidství nemůže si vzpomenout na tyto maličkosti. Ani kdyby se Ohře zbarvila krvi, kterou prolil, ani tehdy by se nepřiznal. Není vinen! Plnil jen rozkazy. Kdyby však všichni, kteří skončili svůj život na jeho rozkaz, vstali by z mrtvých, Malá pevnost by nestačila. Stvůra, která se nelekla žádného zločinu, ani před řadou 77 svědků nechce doznat svoji vlnu. Vzorně vypracovaná obžaloba státního zástupce dr. Neuhausera je knihou, kterou a úžasem pročítá celý svět a která říká, že Jöckl-Pinďa dojde zasloužená odplaty.
Poslední esesáci spěšně opustili Terezín 5. května.
V odpoledních hodinách utekli z pevnosti dozorci i s Jöcklem a strážní jednotka SS odpochodovala do Litoměřic.
Malou pevnost převzalo české četnictvo v čele s nadporučíkem Bohumilem Bambasem člen čet. oddílu v Terezíně v ghettu, byl velitelem strážního oddílu Terezín krátce před osvobozením, a ještě nějaký čas po osvobození. Později byl okresním velitelem SNB v Roudnici n. L. od 13. 1. 1948 ve výslužbě, a střežili hlavní vchod.
Nad vstupní branou byl vyvěšen žlutý prapor s lebkou, oznamující celému okolí, že je tu nebezpečná epidemie.
Epidemie skvrnitého tyfu v Terezíně byla epidemie bakteriálního onemocnění skvrnitého tyfu v Malé pevnosti Terezín během závěru dubna a v průběhu května roku 1945, vypuknuvší krátce před koncem druhé světové války a osvobozením Československa. Nemoc, náchylná k šíření právě ve vězeních, se rozšířila především mezi někdejšími vězni nakaženo bylo i mnoho zde vězněných četníků, kteří zde byli během války zadržováni, především z důvodů velmi špatné hygieny a zanedbané péče o vězně. Úmrtnost byla i při tehdejší usilovné lékařské péči československých zdravotníků vinou poválečné situace s nedostatkem lékařského materiálu, léčiv a personálu poměrně značná včetně zasahujících zdravotníků. Mnoho z těchto nakažených četníků zemřelo na útrapy věznění, a hlavně na nákazu tyfem.
V noci z 8. na 9. května 1945 obyvatelé Terezína konečně spatřili první sovětské tanky a automobily. Rudá armáda podnikla zásadní kroky k vyřešení tragické situace, převzala ochranu nad všemi terezínskými vězni a od 10. května do ghetta přivážela tolik potřebné a dosud nedostatkové zdravotní vybavení i personál. Dne 14. května byla v Terezíně vyhlášena dvoutýdenní karanténa, což znamenalo uzavření tábora jak pro vstup, tak pro jeho opouštění. Péče o nemocné a umírající byla kromě sovětských zdravotníků také v rukou českých lékařů a ošetřovatelek, kteří byli v táboře již od 4. května, lékařů z České pomocné akce, ale i dobrovolníků z ghetta, stejně jako přilehlého a vzdálenějšího okolí. Mnoho zdravotníků svou obětavou pomoc zaplatilo životem.
ZROD GESTAPA V ČESKÝCH ZEMÍCH
Činnost operačních skupin a oddílů bezpečnostní policie úředně skončila 5. květnem 1939. Tehdy vydal šéf bezpečnostní policie a SD SS-Gruppenführer R. Heydrich rozkaz o organizaci gestapa v protektorátě. Novým velitelem SD a bezpečnostní policie byl jmenován vrchní vládní rada dr. O. E. Rasch, bývalý velitel operační skupiny I Praha, povýšený na SS-oberführera. V českých zemích došlo ke zřízení dvou úřadoven gestapa, a sice "Geheime Staatspolizeistelle Prag" a "Geheime Staatspolizeistelle Brünn" pro Moravu. Ve štábu pražského velitele bezpečnostní policie a SD se rozběhla příprava nové dislokace venkovských služeben gestapa. Současně došlo k důležité personální změně. Dr. Rache, který se vrátil do Německa, nahradil v létě 1939 ve funkci genpor. pořádkové policie dr. W. Stahlecker, který byl od května povýšen na SS- -oberführera. Jako velitel úřadovny gestapa v Praze nastoupil v červnu 1939 SS-sturmbannführer vládní rada dr. Hans Ulrich Geschke, bývalý vedoucí funkcionář SD v Mnichově. Geschke vybudoval v krátké době síť venkovských služeben gestapa v Čechách. Rozmístil je do Benešova, Českých Budějovic, Německého (dnes Havlíčkova) Brodu, Jičína, Klatov, Kolína, Mladé Boleslavi, Hradce Králové, Pardubic, Plzně a Tábora. Řízením úřadovny gestapa v Brně pověřil Berlín SS-sturmbannführera vládního radu Gunthera Herrmanna, bývalého šéfa gestapa v Kasselu. Jemu podléhaly venkovské služebny v Jihlavě, Kroměříži, Olomouci, Hranících, Prostějově a Zlíně a dále i komisariáty pohraniční policie v Moravské Ostravě, Vsetíně a Uherském Hradišti.
Vzpomínky na terezínské četníky
viz. článek Vzpomínky na terezínské četníky
Četnictvo v Ghettu
viz. článek Četnictvo v Ghettu
Okresní vlastivědné muzeum Litoměřice Litoměřicko, Ročník XXII. str. 36-50
Miroslav Kárný
viz.článek Gendarmerie Sonderabteilung – Theresienstadt
Bauschowitzer Torwache-Bohušovická brána
viz. článek Bauschowitzer Torwache-Bohušovická brána
Rozsah věcné a místní pravomoci leteckých četnických hlídek
Ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem národní obrany a s ministerstvem veřejných prací zřizuje dnem 1. července 1935 na základe ustanovení § 3 zákona o četnictvu čís. 299/1920 Sb. z. a n. četnické letecké hlídky, a to prozatím a) v zemi České: v Chebu, Liberci a Hradci Králové, b) v zemi Moravskoslezské: v Benešově u Opavy a c) v zemi Slovenské: v Bratislavě. Stanoviště zmíněných leteckých hlídek jest na místním letišti. Účelem těchto četnických hlídek jest, aby a) dozíraly nad dodržením všech zákonitých předpisů a mezinárodních úmluv, týkajících se letectví, jak se strany letectví domácího, tak i cizozemského a aby hájily tak výlučnou pravomoc a svrchovanost státu ve vzduchovém prostoru nad statním územím, b) spolupůsobily s bezpečnostní službou pozemní, prováděly ony její úkoly, k jejichž provedení se vzhledem k dopravnímu prostředku, jehož používají, zvláště hodí (pronásledování nebezpečných zločinců apod. a aby byly nápomocny ve vykonávání oněch úkolů po zemní služby bezpečnostní, jez souvis! s dopravou leteckou (pasová kontrola a pod.), c) konaly službu pomocnou a záchrannou na pí poskytováni pomoci při živelních pohromách, při leteckých nehodách, při šetření o příčinách leteckých katastrof, pokud by nešlo o letadla vojenská. V oboru vlastni služby letecko-policejní přísluší těmto četnickým leteckým hlídkám: 1. pozorování a evidence veškeré letecké činnosti ve výsostní oblasti státu, zejména a) kontrola dodržovaní leteckých řádů pravidelných leteckých linek, b) kontrola povolených jednotlivých letů letadel cizozemských, c) zjišťováni cizozemských letadel, kina neoprávněně přelétají statní území (bez povoleni vůbec při- pádně mimo určené vletové úseky) nebo v čs. výsostní oblasti provádějí jakoukoli nepřípustnou a trestní činnost (trestné činy proti bezpečnosti státu, výzvědné nebo demonstrativní lety a pod.), jejich pronásledování a zakročování proti nim podle platných předpisu, d) účast při šetření o význačných případech nouzového přistání letadel (prohlídka, případné zadržení letadel); 2. činnost pozemní umožňující a podporující plnění úkolu uvedených v odstavci 1, zejména: hlásná služba v pohraničí a ve vnitrozemí, služba signální nebo pro přijímání a dávání znamení, hlavně v místech vidových úseku na státních hranicích, signalizování k přistání, změně směru letu, výšky letu, výstraha letadlům porušivším platné předpisy; 3. kontrola dodržování leteckých předpisu: a) na veřejných letištích při příletu a odletu letadel (kontrola leteckých průkazu, prohlídka letadel, zda ne- mají bez povolení zbraně, fotografické přístroje a pod.), b) dozor nad dodržováním platných předpisu při letecké činnosti soukromých leteckých spolku a osob, zejména zda jsou oprávněny k držení letadel, používání letiště a zda mají jiné předepsané letecké průkazy a po- volení. Jejich služební obvody stanoví se takto: pro četnickou leteckou hlídku v Chebu úsek četnických oddělení Cheb, Karlovy Vary, Chomutov, Most, pro četnickou leteckou hlídku v Liberci úsek četnických oddělení Teplice-Šanov, Česká Lípa, Liberec, pro četnickou leteckou hlídku v Hradci Králové úsek četnických oddělení Trutnov, Náchod, Vysoké Mýto, pro četnickou leteckou hlídku v Benešově u Opavy úsek četnických oddělení Frývaldov, Krnov, Opava, Moravská Ostrava, pro četnickou leteckou hlídku v Bratislavě úsek četnických oddělení Bratislava, Komárno, Zlaté Moravce, Levice, Lučenec. Letadla, jimiž budou četnické hlídky vybaveny, budou mít základní tón šedozelený, hlava trupu a okraje nosných ploch barvy šarlatové červené; na svislé ocasní ploše budou státní barvy v trojúhelníku. Nosné plochy a boky trupu letadel budou označeny značkami státní příslušnosti a immatrikulace OK-PAA, OK-PAB, OK- PAC, OK-PAD, OK-PAE v barvě šarlatově červené. Výzbroj letadel kulomety, posádky pistolemi a světelnými, případně kouřovými raketami. Podrobná instrukce o výkonu této služby bude vydaná dodatečně. Četnické letecké hlídky jsou podřízeny přímo ministerstvu vnitra, jemuž podávají zprávy a hlášení přímo."
Ghetto hlídali četníci
viz. článek Ghetto hlídali četníci
Před Vánocemi v Terezíně
Je sobota 18. prosince 1943. Vězni Malé terezínské pevnosti se chystají k sobotnímu rannímu zaměstnání. Jako jinou sobotu. Tahle však bude zlověstná a zaryje se do paměti mnoha lidem ... Ještě za tmy se otvírá brána Malé pevnosti a do ní vjíždějí auta pražského gestapa. Zastavují hned za branou. Ze dvou osobních vozidel vystupují důstojníci SS. Nákladní auto, zakryté plachtou, zůstává na místě a je okamžitě obklopeno silnou strážní jednotkou. Esesmani vcházejí do kantýny, kde je pro ně připraveno vydatné občerstvení a alkoholické posilnění pro další činnost. Kolem šesté hodiny ranní přichází do kantýny velitel Malé pevnosti Jöckel. Jöckel vydává rozkaz, aby všechny cely zůstaly uzavřeny. Zároveň nařizuje, že žádný z vězňů se nesmí zdržovat u okna. Po celé pevnosti jsou rozestavěny hlídky SS. U bazénu stojí další nákladní auto opatřené plachtou. Šofér se jmenuje Müller. V půl sedmé otevírá dozorce Neubauer, doprovázený Ing. Hanzálkem, cely číslo 4 a 5. Neubauer vybírá 22 mladých vězňů: Všichni, jsou shodou okolností bývalými příslušníky ilegální mládežnické organizace Mladý východ z České Třebové a okolí. Ing. Hanzálek je odvádí k dozorci Wachholzovi, který je pak vede v sevřeném tvaru k popravčímu valu. Všichni jsou rozechvěni, mnozí z nich myslí na nejhorší. U železné branky, vedoucí na popraviště, zůstávají stát. Zatím se všechno obešlo bez křiku, bez ran a nadávek. Wachholz otevírá branku a podává Jöcklovi hlášení. Všech 22 vězňů, čekajících před brankou, vidí před popravčím válem stát deset mužů a jednu ženu. Kousek dál je připraveno 11 beden z neopracovaných prken, které budou v nejbližších okamžicích plnit funkci rakví. Zakrátko je slyšet salvu. Dvaadvacet mladých vězňů vchází na popraviště. Naskýtá se jim hrůzostrašný výjev. Nad popravenými chodí Jöckel a dva důstojníci SS. Z pistolí střílejí každému ještě po jedné ráně do týla nebo do čela. Jeden z důstojníků SS ukazuje na hromádku chleba — všem dobře známých pankráckých bochníčků — který museli zavraždění před exekucí odložit. Dává pokyn, aby si to mladí vězni rozebrali. Nikdo se však chleba ani nedotkl z úcty k popraveným kamarádům. Následuje rozkaz uložit těla do rakví, zakrýt je, odnést dlouhou tmavou chodbou k bazénu a tam naložit do připraveného nákladního auta k odvozu do krematoria. Potom jsou vězni odvedeni zpět do cel.1 Kolem desáté hodiny povolil Jöckel cely otevřít a vydat snídani. Pak už nastal "normální" sobotní život ... Později se mezi vězni Malé pevnosti roznesla zpráva, že někteří z popravených pocházel) z Oslova u Písku. Mezi popravenými byl i četník z Přeštic (podle jiných pramenů z Janovic n.Ú. — pozn." red.). Jeden z vězňů zvedl osobní průkaz popraveného a odevzdal jej po exekuci na správě dvora jednomu z českých pracovníků — vězňů (s největší pravděpodobností Ing. Hanzálkovi). Jméno zavražděného si však již nepamatuje.
