Terezínští hrobaři v Lidicích
"Afbaukommando! Ihned nastoupit!"
Bolest nezapomněli
Vydával se zrovna oběd, když se dvorem sudetských kasáren rozlehlo volání:
"Pátá pracovní skupina Parille! Afbaukommando! Ihned nastoupit!"
Dvacet mužů nastupuje a četníci je vyvádějí z brány ven, kde již stojí nákladní auto. Jede se na "ERDARBEITEN", Pozemní práce. Dvacet mužů si rozebere lopaty a krumpáče a když jedou kolem "Bauhofu", naloží dva sudy vápna. To vápno jim rázem vysvětlilo, o jaké "ERDARBEITEN" asi půjde.
Ale kam se to jen dneska jede?
Na Litoměřice? Nikoliv, obráceným směrem. za chvíli spatři z nákladního auta žlutou směrovku: na Kladno.
A když se jim před očima mihne další žlutá tab
ulka, s černým nápisem "LIDICE", vidí již z dálky kouř a plameny. Auto zastaví. Na rozkaz hlídek Schupa vystoupí čeští četníci a Terezínská kolona jede dál, do hořící vesnice, nad niž krouží letadla.
Proboha, co se to tu stalo? kolem všechno praská, doutná, dýmá, bortí se zdi, padají hořící klády a trámy. všude Schupo a SS.
Zavedli je na zahradu, kde se to hemží esesáky, mezi nimi terezínský Seidl, Wostrel, Bergel. ale co to tu leží na zemi? Mrtvi. Musí jich být mnoho. Padesát, šedesát, snad sto i víc ...
Všichni postříleni.
Zatím Seidl ukáže četaři terezínské kolony, kde se bude kopat. vyděšení terezínští se dávají do práce.
Zakusují se hlouběji a hlouběji do země, až už nejsou vidět ani jejich hlavy. Jáma musí být podle Seidlova rozkazu 12 metrů dlouhá, 9 metrů široká a 4 metry hluboká.
Nad nimi rudé a černé sálající nebe. Rachot bortících se zdí a padajících budov nebere konce. Nad vesnicí se zvedá kouř a prach, poděšení holubi poletují sem a tam.
Terezínští kopou a kopou. pracuji polonazí, zpocení, hladoví. Wostrel i podnapilý Seidl je popohánějí bičíkem, jinak stojí vedle, kouří a piji.
Teprve k ránu je práce hotova.
Zatím co si Schupo vaří ve velkých hrncích, vynesených z hořících domů, polévku z pochytaných a nakradených hus a slepic, svlékají terezínští na rozkaz zastřeleným mučedníkům boty, vybírají občanské legitimace ze zakrvácených šatů a kladou padlé do hrobu.
"Zahrabat!" velí nakonec Seidl.
Trvalo to ještě hodinu ...
Nezastřelili těch dvacet z Terezína, ale nadosmrti poznamenali hrůzou a bolestí nezapomnění.
F. R. Kraus
Hlas revoluce ročník 11, č.11, 1958,str.6neque porro quisquam est qui dolorem ipsum quia dolor sit amet.
DEVĚTADVACET LET OD LIDICKÉ TRAGEDIE
Poslední svědkové jsou z Terezína
Motto: Před devětadvaceti lety se ve vesničce na západ od Prahy — v Udicích — dopustila německá fašistická hydra jednoho z nejbestiálnějších zločinů. Dospělé muže postřílela, Ženy a děti odvlekla do koncentračních táborů či na převychováni. Vesnici pak srovnala se zemi. Vesničané prý byli ve spojeni s parašutisty, kteří spáchali atentát na Heydricha ...
Terezínští vězňové o atentátu nic nevěděli Jakýkoliv styk s vnějším světem byl zakázán. Přesto však dostali příkaz, aby na kasárenském dvoře prošli kolem vystavených fotografii aktovky, pláště a Jízdního kola Museli také podepsat prohlášeni, že tyto věci neznali Akce byla velmi důsledná a k podpisováni došlo podle Jmenných seznámil 10. června z rozkazu lägerkomandanta Seidla nastoupilo 30 mužů z tzv Sudetských kasáren Seidl osobně kontroloval vybaveni vězňů krumpáči lopatami a vápnem Poté lägerkomandant s esesáky a četnickou hlídkou odjeli s pracovním komandem vězňů na nákladním autě do neznáma... Za dva dny se vězňové vrátili z Udic. S rozrušením líčili hrůzné zážitky, jež ve vesnici prožili. Pro postřílené lidické muže museli vězňové kopat, den a noc, hromadný hrob Plameny hořících budov vesnice osvětlovaly místo lidické tragédie. Opilí esesáci a německá policie "schupo" popoháněli surově vězně k větším výkonům Hrozili Jim: "Až to vykopeš, budeš si kopat hrob pro sebe." A přitom nešetřili ranami. Před tím, než zavražděné uložili do vykopaných jam, museli vězňové lidickým mužům svléknout boty, odebrat doklady, hodinky a další věci Těžko Je vylíčit rozčileni vězňů a slzy, vyvolané pohledem na starce a mladé lidi, kteří zde byli zastřeleni. Kati neušetřili ani starého faráře. Esesáci se pásli na rozechvěni vězňů a svůj sadismus si nevybíjeli (en na nich Stříleli psy, pobíhající zděšeně kolem svých mrtvých pánů, a Jejich terčem se stal i kohout, kokrhající na úsvitu. Krvežízniví esesáčtí lupiči ukradli v Lidicích všechen dobytek Ovce a kozy, převedené do terezínského ghetta, se pak staly základem velkého chovu Vězňové zde obdělávali více než 300 hektarů půdy. Na terezínských šancích s bujnou travou vídali pak vězňové denně připomínku hrůzy — a přece Idylický obraz — vězeňkyně, pasačky lidických stád. Několik dnů po vypáleni odjelo z Terezina dalších deset vězňů, aby zahladili stopy po hromadném hrobě. Nikomu se však nepodaří vymýtit z na šleh srdci odkaz Lidic. který varuje a nabádá k bdělosti.
O. KLÍMA
Obrana lidu: list Československé armády. Praha: Naše vojsko, 10.6.1971, 30(113), s. 5.
Lidická tragédie
Po útoku na nacistického vraha Heydricha v květnu 1942 bylo usilovně pátráno po pachatelích tohoto odvážného atentátu. Gestapácká síť byla vržena do celého okolí Prahy a slídivé oči německých policistů hledaly stopy, které by vedly k výsledku. Také kladenské gestapo pátralo po možnosti nalézt »vraha«. a tak se vyznamenat. A tu dosud neznámý donašeč z Hnidous oznámil gestapu do Kladna, že přes Olšany a Cvrčovice jezdí na kole na Lidice neznámý "mladík. Bylo usouzeno, že. je to snad některý z bývalých čsl. letců z Lidic, kteří uprchli do Anglie (Stříbrný a Horák). Zprávy hned zkombinovaly, že y Lidicích je tajná vysílačka, skladiště zbraní, ilegální tiskoviny a velké množství zásob. Proto gestapák Willibald Felkl, který má na svědomí lidickou tragédii, povzbudil svého přednostu Wiesmanna, aby již počátkem června 1942 zatahoval Lidice a okolní obce a konal prohlídky dům vod domu. Výsledek však byl záporný: ani pachatele, ani černou vysílačku, ani zbraně nenašli. Zhola nic neměli pro svou »spravedlnost« nikomu nemohli nic dokázat. Vše bylo výmyslem Wiesmannovým, který telefonicky referoval K. H, Frankovi. Přesto však muselo být provedeno něco drastického, jako výstraha Čechům, a proto na návod Frankův Hitler a Daluege nařídili, že Lidice budou srovnány se zemí a obyvatelstvo postříleno. Frank již? několik dní předtím prohlížel krajinu u Buštěhradu a Lidic, kam i sám zajel. V pondělí 8, června stahovalo se od Prahy asi 300 mužů vojska" a ve 4 hodiny odpoledne obklíčilo Lidice. Před Lidicemi stáli německá auta, na ulicích stály hloučky vystrašených lidí. Čekalo se na příjezd K. H. Franka, který se. svým průvodem přijel pozdě v noci. Do obce přijelo též kladenské gestapo s velitelem Wiesmannem a všemi nohsledy, mezi nimiž byl i podplukovník četnictva Vít. Na obecním úřadě gestapák Felkl podle bytových přihlášek si roztřídil muže a ženy, na přítomné a nepřítomné. Dcera ovdovělé paní řídící, dlící tu z Prahy na návštěvě," byla pak z obce vyvedena. Potom bylo vyhlášeno, že všecky ženy a děti do 14 let musí přijít do školy, muži a chlapci, od 14 let byli zavřeni do stodoly a sklepů Horákova statku. Gestapák Vlček přivezl z Kladna dva sudy se 40Ó litry benzinu a členové německé policie zahájili nato roznášení kbelíků s benzinem před každý dům. V 9 hodin ráno 9. června 1942 odvezly tři autobusy lidické ženy a děti. do gymnázia v Kladně, kde již týden před tím byla k tomu účelu připravena tělocvična. Teď nastalo rabování v obci; každý si mohl vzít, co se mu líbilo; Dvůr, Buštěhrad byl vyzván, aby vypravil do Lidic všechny potahy. Vozy jely v řadě za řízení gestapáků á již ráno odvážely dobytek, mouku, obilí a veškeré zásoby z domácností (skoro 3 vagony) - do buštěhradského dvora. Také z Kladna byly vypraveny vojenské drancovací vozy do Lidic a přivážely do Kladna vozy peřin, šatstva, prádla, jízdních kol, dětských kočárků, pytle mouky, hrnce, omastku a zkrátka vše, co se jim zdálo za vhodné ukrást. Mezitím vpochodovala do obce ozbrojená vojenská četa a zamířila k Horákovu statku. Tam vykonán ortel smrti nad 174 lidickými hrdiny. Ze sklepů a stodoly vyváděli pak gestapáci vždy 10 mužů a hochů, postavili do řady na zahradě a 20 vycvičených vrahů je odstřelovalo. Všichni stáli jako sochy čelem k popravčí četě, nikdo neměl zavázané oči. Dívali se zpříma do namířených hlavní pušek a nikdo' z nich nepromluvil ani slovo. Po salvě z 20 pušek, kdy byl každý muž střelen dvěma ranami do prsou, střelil, ještě poddůstojník každého ranou z pistole do hlavy. Od 11 do 16 hodin vraždili nemilosrdně a chladnokrevně nevinné Čechy, kteří odcházeli na smrt ze sklepního přítmí, připraveni farářem P. Štemberkou, který se s nimi modlil za spásu duší a sám též s nimi dokonal. Pět hodin' trvalo toto vraždění s malými přestávkami, kdy byl9 nutno unavené vrahy vyměnit novými. Vraždili je po deseti, nově přivedení musili se postavit před padlé a popravčí četa ustupovala před nimi tak, aby se zvětšovala plocha s mrtvými těly. v Mlynář Liška rozhodl o svém osudu t sám, skončiv' život ve smyčce provazu Rolník Týbl byl později nalezen v komíně svého domu udušený. Mnozí občané při vyvádění z domů, ze sklepů a stodol hrdinně bojovali se svými vrahy, často s holýma rukama, což, dokazovalo více mrtvol a raněných německých vojáků. Ještě za. Výstřelů z pušek praskaly hroutící se krovy domů, neboť pomocí rozlitého benzinu byly domy zapáleny. Příští den byli dopraveni do Lidic Židé. z Kladna a Terezína, kteří vykopali na Horákově zahradě hromadný, hrob a tam pochovali 174 obětí. Po provedení této práce byli Židé odvezeni do Prahy a tam podle Wiesmannova tvrzení popraveni, aby nemohli mluvit. Snad se však přece někdo z nich zachoval. Celá obec byla pak vypálena, domy bořeny trhacími náložemi. Škola a kostel odolávaly nejdéle. Nakonec bylo povoláno dělostřelectvo, které s Okolních návrší bušilo do obce granáty, až celá obec byla rozbořena. Po celé tři dny byly slyšet v okolí dělové rány, jimiž byla srovnávána se zemí obec Lidice, oběť za smrt německého zvrhlíka, kterou nezavinila a nepřivodila. Pak byla zavolána nacistická pracovní organizace RAD, umístěná v Buštěhradě, která, po dvě léta všecky domy ještě bourala a vše srovnávala se zemí. Při tom se nacházelo ještě mnoho peněz a skvostů ve zdech domů, které kladenské gestapo sbíralo pro sebe. Velitel gestapa Wiesmann sebral všecky \ vkladní knížky občanů lidických a dal prý peníze přepsat na své konto u německé banky. Později se na tento čin přišlo, Wiesmann byl zbaven místa a přeložen do Polska, kde byl raněn. Ženy a děti byly ponechány zatím v kladenském gymnasiu, poněvadž přišel z Prahy rozkaz, že se do Kladna dostaví dva SS vedoucí, kteří prohlédnou všechny děti a vyberou z nich podle rasových známek dvě, které budou vychovány podle germánského způsobu. Za několik dní skutečně byli vybráni dva chlapci ve věku 3—5 let, kteří byli posláni do neznámého ústavu. Lidické ženy byly pak z Kladna odvezeny do koncentračních ' táborů, kde prodělávaly hrůzy strachu a obav o své domovy. 2ádná z nich nevěděla, co se stalo v Lidicích, nevěděla o svém muži, o svých dětech. Některé z nich po čase psaly svým známým, aby došli do Jejich domu a poslali jim odtud teplé prádlo a šaty. Ubohé — nevěděly, že jejich domový již neexistují. Děti, jichž bylo 160, byly odvlečeny někam, do Polska, kde byly germanizovány, trápeny, mučeny a mrzačeny. Mnohé z nich jistě zemřely. Vracení dětí domů jest nyní velmi těžkou otázkou. Zvláštní pozornost nutno věnovat též lidickému hřbitovu. Ten byl vykraden (rakve otevírány a cínové odváženy), rozbit, srovnán se zemí a hroby těžce zneuctěny. To byla úplná bestialita, jíž jsou schopni pouze nacističtí Hunové. Tak celý lidický katastr 'je nyní srovnán do jednoho pole bez mezí, bez cest a bez domů. Zde chtěli nacisté vystavět zámek pro rodinu vraha Heydricha — Heydrichshof. Vžijme se do postavení klidných občanů lidických, kteří pracovali jako rolníci na svých polích a jako horníci a hutníci v kladenských závodech. Žili jen pro své rodiny a děti a v daných poměrech se nemohli zúčastnit na Heydrichově atentátu. Byli však najednou přepadeni a ubiti. Jaké prokletí a zoufalé výkřiky ve starostech o děti byly zde vyřknuty, kolik pláče a srdcervoucích výkřiků matek a. dětí bylo zde vidět Německá soldateska-neznala smilování, neznala soucitu, jen vraždila a mstila se na nevinných. Krvelačná šelma, K. H. Frank, jako původce této tragédie, byl spokojen a po několika dnech klidně obhlížel své dílo zkázy. Brzo po této tragédii byl K. H. Frank za vykonané dílo vyznamenán Hitlerem vysokým záslužným řádem. V den hrůzy nebyli v Lidicích přítomni všichni horníci a dělníci, mnozí měli noční směny vraceli se domů až ráno. Byli dodatečně chytáni a popravováni. Podle svědeckých výpovědí účastnili se niče-ní 111 lidických domů a vraždění 174 mužů: K. H. Frank, SS-Obersturmbannführer K. Böhne z Prahy, z pražského gestapa Dr. Geschke a J. Illmer, z kladenské zajišťovací služby: M, Roztock, B. Schmolke, Veselý, Huber, Strubel, z kladenského gestapa: H. Wiesmann, T. Thomsen, A. Fořkel, Ó. Gehle, O. Schulze, E. Hartge, O. Felkl, W. Forster, H. Homolka, F. Schulte, H. Faber, H. Skalak, W. Búrger, H. Buhmann, R. Vlček, H. Hansen, J. Kloss, F. Pallaser, H. Guttweniger, H. Steinke, z. býv. Oberlandratu v Kládně: J. Henze a podplukovník českého četnictva Vít. Katastr obce Lidic byl připojen jako »Vorwerk Buschtiehrad« k buštěhradskému velkostatku, kde vykonával správu nad plochou bývalých Lidic SS-Standartenführer Werner Poegel společně s Fräulein Sonday. Tato zrůda, švagr nacistického zloducha Himmlera, zakázal všem úředníkům, zúčastněným ve správě, pronést jméno Lidice. Třetím kumpánem těchto »hospodářů« byl nacista Dr. Schmit. Jméno Lidic bylo na rozkaz. smazáno se všech map a nesmělo se objevit v žádné knize a úředním spisu. Ale naši bratři a přátelé za 'hranicemi jméno Lidic zachovali v nových obcích v cizině a postarali se sbírkami peněz, že nyní bude tato obec znovu vybudována jako památník germánského útisku a zloby. Nové. Lidice budou navždy poutním místem nejen okresu kladenského, ale Celého československého národa. Musí zůstat výstrahou a připomínkou na věčné časy.
Užitá literatura:
K. Polánek: Nezapomínejme! Kladno 1945.
Svobodné slovo.1945.
Právo lidu 1945.
J. Švejda: Místopis okresu kladenského 1941.
Úřední zprávy ze dne 28. září 1941 hlásily, že Vůdce Hitler jmenoval Reinharta Heydricha zástupcem říšského protektora pro země Čechy a Moravu, kteréž Němci nazývali Protektorátem. Jako důvod se uvedlo, že Heydrich má v Čechách opět sjednat klid, a pořádek, ač nikdy nebyl porušen. Krvavý Heydrich vyhlásil ihned stanné právo, po němž následovalo zatýkání nejlepších českých lidí, jejich deportace do koncentračních táborů a hromadné popravy. V Čechách bylo nesnesitelné dusno. Div, že zmužilí vlastenci se rozhodli odstranit nacistického pochopa Heydricha. Když 27. května 1942 jel z Panenských Břežan do Prahy, v Kirchmayerově ulici v Libni vstoupili mu v cestu Jan Kubiš, Josef Gabčík a Zdeněk Valčík, na auto hodili pumu a začali střílet. Auto bylo rozbito, Heydrich těžce raněn a 4. června bídně skonal. Jeho pravá ruka, státní sekretář Karel Heřman Frank, zavilý nepřítel a škůdce českého národa, vyhlásil brutální opatření proti celému národu a stůj co stůj se snažil vypátrat pachatele, na jejichž dopadení vypsal odměnu deset milionů korun a česká vláda vypsala rovněž jidášský peníz v téže výši. Dne 2. června 1942 došel záhadný dopis, který byl adresován na Aničku Maruszákovou, dělnici u fy. Pála ve Slaném. V listě psal jakýsi Milán Aničce, že to, co udělat chtěl, již vykonal, do týdne se ještě s ní shledá a pak se již nikdy neuvidí. Továrník Pála dopis neprávem otevřel a po jeho přečtení zrádně ho odevzdal četnictvu jako podezřelý. Odtud putoval na gestapo v Slaném a v Kladně. To z nejasných slov dopisu zosnovalo Heydrichovu vraždu. Tím byl osud Lidic zpečetěn.
Maruszáková byla zatčena v Třebušicích a při výslechu vypověděla, že se sešla se záhadným mladíkem a ten ji požádal, aby od Pepíka vyřídila pozdrav u Horáků v Udicích. S obšírným pátráním se zjistilo, že pozdrav byl od mladého Horáka a vyřizoval jej Říha z Olšan. Není pochybnosti, že osudný dopis zaslalo gestapo samo, aby mělo důvod a podnět k zpustošení Lidic jako pomstu a výstrahu Kladensku a celému národu za odpravení Heydricha. Vyšetřování bylo přiděleno Oskaru Felklovi, členu kladenského gestapa, který s nadporučíkem četnické stanice Polákem ze Slaného zjistili, že Josef Horák z Lidic jest již od roku 1939 pilotem v Anglii a jeho přítel Stříbrný důstojníkem české armády zahraniční. Za svítání 4. června přijela celá posádka kladenského gestapa a obklíčila Lidice, aby odtud nikdo neušel. Po důkladné domovní prohlídce u Horáků a Stříbrných a výslechu všech členů obou rodin, prohledali celou ves dům od domu, hledajíce mladého Horáka a Stříbrného, o nichž se domnívali, že se vrátili jako parašutisté z ciziny a působili při atentátu na Heydricha. Když prohlídky neměly výsledku, zatkli 17 členů rodin Horákových a Stříbrných a odvezli je do Kladna k výslechu. Od zatčených dověděli se jen tolik, že Horák se Stříbrným uprchli již roku 1939 za hranice a žádné zprávy od nich nedošly. Hned poté bylo zatčeno ještě několik dělníků z Lidic, kteří byli na práci v Kladně. Všech 26 zatčených bylo odvezeno do Prahy, tu stanným soudem odsouzeno k smrti a popraveno. Jejich jména jsou uvedena v seznamu pod čís. 173-198. V příštích dnech kladenské gestapo vykonalo prohlídky v okolních obcích, aby zmámení obyvatelé byli připraveni na dny hrůzy. Dne 9. června se stahovalo vojsko s kladenským gestapem v Buštěhradu a obklíčilo obec Lidice. Všichni osadníci musili opustit své příbytky. Muži vehnáni do sklepů Horákova statku, ženy s dětmi do školy. Zeny musily vzít s sebou všechny peníze, skvosty a cenné věci. O půlnoci byli buštěhradští kočí vyzváni okamžitě všecky potahy vypravit do Lidic a tam zůstat opodál vesnice. O páté hodině ranní dán rozkaz ženy a děti odvézt do kladenské reálky, dobytek do Buštěhradu, obilí, mouka a jiné věci (asi 3 vagony) naloženy na vozy a odvezeny jako kořist Němců. Ve chvíli vjelo do vsi 15 aut s ozbrojenou četou, s nimi krvežíznivý Frank a jeho pomocníci Wiesmann, Thomsen, Dr. Geschke, Homolka, Faber, Felkel, Forster, Hartge, Skalak, Vlček, Schnolke a podplukovník četnictva z Kladna Josef Vít. Frank oznámil, že Vůdce (Hitler) rozkázal obec Lidice srovnat se zemí a všechny muže přes 14 let staré na místě zastřelit. Ženy a děti budou ušetřeny. O 6. hodině složili vojíni veškerý nábytek na hromadu a zapálili jej. Muži vyvedeni ze sklepů a po zjištění jejich jmen, bytů, narození a zaměstnání byli po deseti postaveni čelem ke zdi stodoly, obložené slamníky a matracemi, aby se zabránilo odrazu střel. Hned začala střelba. Každý muž dostal tři střelné rány. Kdo nebyl ještě mrtev, byl dobit pažbou ručnice. Kolem 9. hodiny byli již všichni muži postříleni a stavení spálena. Frank se svými společníky odjel do Prahy a vojíni opustili zničenou obec. Zastřeleno bylo 172 mužů, mezi nimi 73letý farář Josef Šternberka, který tu působil 33 roky, učitel Petřík a starosta obce Hejma.
Terezínští hrobníci
ARON JIŘÍ ING. DR. 20. 3. 1910 ČERVENÁ ŘEČICE – AUSCHWITZ, BUCHENWALD – PŘEŽIL
ARON VIKTOR 22. 5. 1902 CHŘIBY – AUSCHWITZ, BUCHENWALD – ZAHYNUL
BAUM MILOŠ 7. 2. 1923 LUBNÁ 5 – AUSCHWITZ – ZAHYNUL
BAUM OTA 9. 11. 1906 - AUSCHWITZ – ZAHYNUL
FRIED / BOHUMÍR 28. 1. 1906- MAUTHAUSEN?
HOSTOVSKÝ OTA 01.09.1916—AUSCHWITZ, MÍSTO OSVOBOZENÍ, BLECHHAMMER-PŘEŽIL
KOHN ALFRED 27. 03. 1910 - AUSCHWITZ – ZAHYNUL
KRÁSA FRANTIŠEK 10. 09. 1912 - AUSCHWITZ – ZAHYNUL
KRAUS R. FRANTIŠEK 26. 5. 1911- AUSCHWITZ, GROSS-ROSEN, MÍSTO OSVOBOZENÍ-FRIEDLAND, PŘEŽIL19.5.1967
LANGENDORF KAREL 03/07/1911 - AUSCHWITZ – ZAHYNUL/A
LAŠ (LASH) VIKTOR 11. 7. 1923 ČERNOVICE U TÁBORA – AUSCHWITZ, BUCHENWALD – MÍSTO OSVOBOZENÍ-MEUSELWITZ, PŘEŽIL
LEDERER VÍTĚSLAV 02/06/1904
MAUTNER KAREL 08. 07. 1897- AUSCHWITZ – ZAHYNUL
PETSCHAUER JIŘÍ 22. 4. 1922
PERUTZ JINDŘICH – AUSCHWITZ – ZAHYNUL
POPEL OTTO ING. 25. 01. 1889 - AUSCHWITZ – ZAHYNUL
ROUBÍČEK JOSEF 24. 11. 1911 - AUSCHWITZ – ZAHYNUL
STEINER RUDOLF 5.7.1876 - AUSCHWITZ – ZAHYNUL
STRAUSS FRANTIŠEK 10. 3. 1870 TOPOL – TEREZÍN – ZAHYNUL 23. 1. 1943
ŠTEINSBERGR (STEINSBERGR) ROBERT ING 16.6. 1909
VEIL (WEILL) BEDŘICH 1. 4. 1917 RAKOVNÍK
ZEINER BEDŘICH
Celkem tedy 22 mužů (Věznů z Ghetta). A jak bylo řečeno bylo jich o osm více.Klikněte a můžete začít psát.
DĚJINNÝ ZLOČIN
Po atentátu 27. května žil Heydrich ještě nějaký čas a 4. června zemřel. Za dobu jeho působení v Praze (27. září 1941 až 27. května 1942) přiznali Němci v novinách v úředních zprávách 462 poprav českých vlastenců. A kolik jich nepřiznali? Heydrich byl mrtev; jak dále ztrestat vzpurné Čechy, kteří, ač zatlačeni v otroctví, neuznávali, zrazovali a sabotoval slavnou a vítěznou Říši. Tu mohl pomoci jen Karl Hermann Frank, člověk nevzdělaný, srdce surového, který do sebe vsál zpupnost Germánstva, jehož tupý mozek mu velel, aby cestami krutými a pustými vřadil se do okruhu vedoucích zběsilců, kteří podobnými cestami ovládli Německo. Tomuto náčelníku všech špatností a všeho německého bylo jasno, že v zemi dané mu v léno musí svými gestapáky a esesmanny nejen potlačit vše protiněmecké, nýbrž i vypátrat kořeny všeho odporu, zničiti je v zárodku a provést vše rychle s německou řízností k uspokojení svých vůdců. Dala se několikadenní lhůta k vyplnění určitého nařízení o vypátrání a označení vrahů, jinak — jak rozšířili šeptandou — bude každý desátý Čech popraven. Taková byla atmosféra v Čechách. Vystupňována k zadušení, zhuštěná výbuchy vzteku, že Frank nedovedl prokázat, že: jeho slavné gestapo dovede naráz polapit vrahy. Aspoň železnou ruku ukáže v tom, že zničí českou osadu, v níž není Němců, blízko nepovolné a vzdorné Prahy a blízko Kladna, tak proslulého dělnického centra, v němž výbuchy dělnické nespokojenosti mohly propuknout každým dnem. Gestapo, orgán sice surový, ale stou kvalifikací nepolicejní, jehož historikové policejních zřízení budou vždy připomínat s pohrdáním a posměchem, sotva bylo na výši, aby bez udavačství z veřejnosti mohlo plnit úkoly, jež plnilo, ale plnilo surově a zhovadile, nikoli právně. I předpoklady a pátrání ve věci Lidic byly paskvilem seriózní služby policejní, zničení Lidic a potom dne 18. června dodatečné zabití "vrahů" v kostele v Resslově ulici jsou Němci veřejně přiznanými dokumenty jejich neschopnosti v oboru správy, policie, kterékoliv organisace a v nej větší míře naprostou degradací mravní. Lidičtí se v úterý dne 9. června jen krátce a mylně mohli domnívat, že mají již klid a pokoj. Neboť večer přinesl jim strašlivé rozčarování. Centrum akce zatím bylo na četnickém velitelství v Buštěhradě. Tam již bylo asi 30 gestapáků, esesmannů a podobných stvůr; mezi ně vstoupil z Vypichu na kole se vrátivší vrch. strážmistr Babůrek, uzřel tu Wiesmanna, Thompsena a j., a když se otázal, co se děje, nikdo mu neodpověděl; za chvíli byl vykázán do vedlejší místnosti. Tu však — poněvadž na stěně u dveří byl telefon — zaslechl, kterak důstojník uvnitř hašteřivé telefonoval do Prahy, zvláště o dvě polní kuchyně a četu hasičů. Slyšitelně telefonoval potom: "Na rozkaz Führerův bude obec Lidice od dětí a žen evakuována, mužové od 15 let výše na místě postříleni a nakonec obec zapálena." S hrůzou naslouchal Babůrek hovoru, žena jeho padla do mdlob; do místnosti vrazil gestapák, který jej porazil, skopal a pohrozil, dá-li o tom někomu zprávu neb opustí-li místnost, bude zastřelen. K 9. hod. večer gestapáci četnickou stanici opustili a zůstali tu jen tři jako spojka s činiteli z Lidic. Obec zatím byla obklíčena vojskem ze Slaného, odkud přijeli na 10 nákladních autech, která museli zapůjčit místní živnostníci (2 Jaroslav Fišer). Vojáci byli jeden od druhého vzdáleni na několik kroků. Do vsi každého pustili, ze vsi nikoho. Dvanáctiletý hoch chtěl uprchnout, voják jej zastřelil; chtěla uprchnout jedna žena, střela do zad útěk zmařila, její mrtvolu nalezli v poli až po žních. Gestapáci a esesmanni sehnali ženy a děti do školy. Tu v místnostech, kde jim kdysi řídící učitel Adolf Otomanský vykládal trudné okamžiky českých děj in, samy tyto ženy začaly svou přítomností tvořiti jednu z nej smutnějších kapitol českých dějin a zahajovaly svou tragickou pout životní. Ani ještě netušily, jaká hrůza si v té chvíli rozevírá dveře v bráně žalu a utrpení. Musely odevzdat své zlato, peníze, hodnoty katanům, naslouchat pláči dětí, které volaly po otcích, v úzkosti očekávaly rozbřesku rána, v němž byly odvezeny do tělocvičny kladenské školy. Ráno 10. června 1942 nastal černý, poslední den starodávné vesnice Lidic a jejího obyvatelstva. Mužové byli již pozavíráni ve sklepě, stodole a chlévě Horákova statku; před tím museli odevzdat klenoty, peníze, spořitelní knížky a všecky hodnoty gestapákům a očekávali svůj trudný osud, který tušili. Třiasedmdesátiletý farář Šternberka je posiloval slovem božím. Zprávám, že jemu slibovali volný odchod, když jim oznámí ortel, nevěřím. Jen to je nepochybné, že někteří nedali se popravit jako ovce, že uchopili sekery a zbraně a zabili nebo zranili některé Němce, jimž potom museli poskytnout lékařskou pomoc lékaři z okolí. Již v půl čtvrté ráno přijela z Prahy pověstná popravčí četa 30členná, většinou v zelených uniformách, ale také i jinak strakatá. Začala své kruté dílo před 7. hod. ranní, kdy již také přijel K. H. Frank. Frank vystoupil z vozu, hlásil se mu čet. podplukovník Josef Vít. Obrátil se ke skupině četníků z Buštěhradu, kteří tu měli za úkol počítat vozy s věcmi vyváženými z obce, jako stroji, koly apod. a zvolal: "Dále pracovat"; potom Vítovi oznámil, že nikdo z četníků nesmí povídat o tom, co se dálo v Lidicích, jinak že bude zastřelen. První domek při silnici byl okupován gestapem, před ním bylo oznámeno popravní četě Wiesmannem, že je vůle Führerova, co se má s občanstvem a obcí stát, že tuto vůli musí poslušně splniti. Učinili tak! Z Horákova statku (čp. 13) vyváděli po deseti mužích na zahradu za stodolu a němečtí vrahové stříleli bezbranné občany. Bylo to vraždění bez právního podkladu a důvodu, byl to výsměch justici, ani vojenské právo v době války neuznávalo by žádného opodstatnění pro čin podobný: převládla tu vůle a kultura gangsterů. Němci sestavili sami seznam zavražděných a uvedli jejich počet číslem 174. To však nevylučuje, že počet byl vyšší. Další šetření pravděpodobně k jejich seznamu přičlení ještě nová jména. Staré rody lidické tady padly na své domácí půdě, tu zaskví se jméno Růžička, Podzemský, Kovařovský, Rákos, Podhora, Studnička, Šilhán, Týbl, Hroník, Stříbrný, Zelenka, Hejma, Pospíšil, Radosta, Žid, Krunt, Suchý, Šenfelder a j. a j., kteří daň krve položili nevinně a český národ se ctí je vřaďuje mezi své mučedníky. Jak již řečeno, počet 174 je podle německého výkazu z 11. prosince 1942. Jeden z gestapáků oznámil počet 184, skromný ničema Frank jen 86. Ač to bude obtížné, přesné číslo se ještě zjistí úzkostlivým pátráním. Rovněž doba poprav se z jednoho přiznání určuje mezi dobou 7 až 16 hod., podle jiného bylo vše hotovo za hodinu. O tom lze však pochybovat. Jedna informace také uvádí, že po postřílení prvních dvou skupin mnozí muži vyvrátili vrata stodoly, vyběhli na dvůr Studničkova statku a tu došlo ke střelbě z kulometů do zástupu lidických mužů a k zápasu s německými vojáky, z nichž někteří padli a jiní byli zraněni. Pravdivá je zpráva, že ti, kteří se ještě hýbali, byli dostřeleni revolverem. Prohlížíme-li seznam padlých, jak jej sestavili Němci, bylo z padlých 113 dělníků (převahou horníků a hutníků), 18 rolníků, 9 pensistů, 11 řemeslníků a obchodníků, 3 úředníci, 1 učitel, 1 mlynář, 1 správce statku, 1 redaktor (Fr. Kubík), 1 stavbyvedoucí, 1 hrobník, 1 strážník, 1 skladník, 2 šoféři, 2 studenti; z rodiny Hroníků bylo vyvražděno 5 mužů. Nejstarší padlí byli: Fr; Hejna (nar. 1861), farář Jos. Šternberka (1869), V. Čermák (1876), Václ. Kubela (1872), Boh. Studnička (1879), Jos. Týbl (1878), Václ. Nechvátal (1873), Frant. Radosta (1871), Jan Zbrojka (1879), Jan Žid (1878). Mladí, narození již v Československé republice: Josef Rameš (nar. 1924), Karel Stříbrný (1925), Jar. Hroník (1924), Jos. Kovařovský (1924), Mir. Můller (1921), Fr. Ocel (1922), Jos. Pek (1926), Vlad. Pospíšil (1920), Frant. Radosta (1922), Jos. Ruzenecký (1924), Karel Seidl (1925), Boh. Straka (1921), Václ. Vandrle (1924), Jos. Zmeškal (1923), Václav Karník (1926). Několik nejmladších mezi 14.—18. rokem Němci do svého seznamu nepojali, snad že neměli majetek. Z padlých byl jeden Rus, Vasil Generalov, dělník, naroz. 28. února 1889 ve Vásilovcích; je tedy lidický hrob českoruský. Od rána do 16. hod. trvalo vraždění, při němž tři katané pro únavu se dali vyměnit. Ušel jim mlynář Liška, který se sám oběsil, ušel jim Týbl, který se schoval v komíně a tu se zadusil, neušlo jim oněch 9 horníků, kteří se ve středu dopoledne vrátili ke svým rodinám z práce z Poldovky a nedali si pro svou starostlivost o rodiny vysvětliti, že již se nemají do Lidic vracet a podobně odpoledne 6 jiných. Mezitím v 7 hod. ráno zapáleno bylo první stavení Hejmovo směrem k Hostouni a potom hořelo jedno stavení za druhým. Vždyť gestapák Vlček přivezl dva sudy benzinu a před každý dům byl ho nalit kýbl, aby požár byl umožněn. Dne 11. června přijelo 20 Židů z Terezína, kteří pod dozorem velitele koncentračního tábora dr. Seidla museli vykopati jámu kruté středě byly odděleny od svých dětí a nastalo bolestné cesto- vání. Dokonce ani nebyly ponechány dlouho pohromadě. Většina jich sice byla odvážena do Rawenbriicku (195), některé mladší do Brandenburku, dokonce asi 40 starších do Oswieczima. Z těch potom Rusové zachránili ještě dvě. Několik desítek se jich již vrátilo, ale co jich tam zůstalo. Žily ve stálém pokořování lidskosti, bídně a nedostatečně živeny, ve dřině, bití a urážkách. Dlouho nevěděly, že jejich otcové, muži a synové jsou mrtvi; jedna ještě po roce psala své sestře do Tuchoměřic, aby jí poslala čisté prádlo, že je má ve skříni, klíč je v nočním stolku. Některé ženy, vracející se pěšky z Rawenbrücku, setkaly se s Rusy, kteří jim dali dost potravy, první maso však žádná nesnesla. Rusové se o ně starali pečlivě. Když došly již teď v červnu do Bohumína, teprve se dověděly, že jejich mužové jsou mrtvi. Povzdechly a řekly, kdyby to byly věděly v koncentračním táboře, že by si byly vzaly život, myšlenky na rodiny, domov a návrat je však sílily. I když vstoupí do šťastnějšího života, nikdo jim nenahradí jejich bol a ztráty, způsobené jim pustými vrahy. Největší starost je stále o osud dětí z Lidic. Sedm nejmenších do jednoho roku věku bylo vydáno přece dědečkům a babičkám, ač lze pochybovat, byly-li všechny. Při nakládání na vozy některé dítě bylo vhozeno do vozu bezohledně. Těm, které byly odvezeny do Prahy do dětské nemocnice, byla na ručičky vypálena čísla a dána jiná jména německá, aby se ztratil český původ a slabé ještě upomínky na český, rodný domov. Kam děti byly zavezeny, není dosud vypátráno.
