Adámek Albert "Zdeněk"

strážmistr četnictva

10.3.1909 Pržno, Vsetín – 1951 Příbram

Stal se od měsíce září 1943 členem čet. oddílu v Terezíně. Jejich úkol byl střežit soustředěné a internované židy. 

Adámek poskytoval informace těmto nešťastníkům a pomáhal jim při zprostředkovaní a dodávání potravin. Pro tento nedovolený postup byl zatčen V Terezíně, říšskoněmeckou policii (Gestapem) S Prahy. Za lidské jednání se židy byl dne 5.6.1944 německým soudem odsouzen na 2,5 roku vězení. Byl vězněn na Pankráci a v Terezíně Malé Pevnosti. 

Odsouzen v procesu spolu s četníky Kouteckým, Klimešem a Zelníčkem na dva roky a 6 měsíců, propuštěn z vazby byl 19.7.1944 ze zdravotních důvodů na tři měsíce, ale trest již znovu nenastoupil. Po válce se jeho jméno, pokud je uváděno je uváděno česky Zdeněk. 

Z vězení byl propuštěn 19.7.1944, poněvadž byl churav a dočkal se šťastně revolučního převratu 5.5.1945. Sloužil v Hluboši okres Příbram, v hodnosti vrchního štábního rotmistra. . Na této stanici sloužili celkem čtyři četníci, jejichž velitelem byl Josef Verych.

Albert Adámek, uvádí ve svých vzpomínkách, že každý z protektorátních četníků se zařazení do oddílu bál, neb tato služba končila většinou gestapáckým vězením.

Barcal Jaromír

štábní strážmistr četnictva

14.8.1899 Paračov

Bydliště Lischau 547, bez. Budweis, prot.

Zatčen 21.7.1944 stapo Prag.

Táborové číslo 52999, kategorie vězňů polit.tscheche, datum transport 21. 7. 1944 předal stapol. Prag transport do KT Buchenwaldu.

V roce 1943 postihla Lišov další vlna zatýkání.

V srpnu zatklo gestapo ze zatím neznámých důvodů štábního strážmistra četnictva Jaromíra Barcala a strážmistra četnictva Jaroslava Skuhravého. Oba posláni do koncentračního tábora.

Čerpáno z kroniky města Lišov. https://severniceskobudejovicko.cz/

K odboji se připojili i dva četníci z četnické stanice v Lišově. Štábní strážmistr Barcal a Skuhravý byli odvedeni budějovické gestapo v roce 1943 přímo ze služby a oba skončili v koncentračním táboře. V roce 1945 se oba sice vrátili, ale štábní strážmistr Skuhravý již nebyl schopen další služby a 22.5.1946 následkům věznění podlehl.

Věznice gestapa v Malé Pevnosti Terezín 1940-1945, databáze českých vězňů v koncentračním táboře Buchenwald 1937-1945.

Beneš Antonín

štábní strážmistr – praporčík četnictva

nar. 22.3.1903, zemřel na následky věznění dne 16.5.1945.

Příslušník četnictva v Bečvárech okres Kolín v Čechách. Dne 22.9.1942 byl v Bečvárech zatčen pražským gestapem. Dne 25.10.1942 byla zatčena i jeho manželka Marie a jejich děti. Všichni byli na Pankráci v Praze vyslýcháni. Dne 4.11.1942 byli všichni propuštěni avšak 11.11.1942 byl opět gestapem zatčen, znovu odvezen na Pankrác a odtud někam do říše a ke konci války byl v malé pevnosti v Terezíně. Zde se sice dožil svobody, avšak zemřel po nákaze skvrnitým tyfem dne 16.5.1945.

Během druhé světové války se také v Bečvárech připomíná vrchní četnický strážmistr Karel Kňourek.

Zatčení provedlo asi 10-15 gestapáků s Prahy. Obklopili dům, osvětlili a zatkli Beneše a Josefa Šrámka s Prahy, kterého hledalo gestapo pro činnost v domácím odboji.

Všichni byli odvezeni do Terezína na malou pevnost, kde za tak krátkou dobu, totiž jeden měsíc, se nakazili skvrnitým tyfem, který v poslední době války začal v Terezíně řádit a v květnových dnech roku 1945 se sovětská vojska vysvobodila a všichni se vraceli domů. 

Kdo viděl praporčíka, říkal, že byl v hrozně zbědovaném stavu.  

Avšak za několik dní museli do nemocnice zpět a u všech se skvrnitý tyf objevil a tu, kdo nebyl úplně zdráv, tak podlehl vysokým horečkám: praporčík Ant. Beneš 16.5.1945.

Vrchní četnický strážmistr K. Kňourek, ačkoliv dlouho ještě potom nebyl ve své kůži a hodně pobledlý.

Jednou z nejrozšířenějších a nejpronásledovanějších odbojových organizací, byl útvar Čejka. Působnost této skupiny podzemních pracovníků sahala z českomoravské vysočiny přes Leskovice, Kolínsko, Kouřimsko až na Poděbradsko. Měla spojení se skupinou plk. Mašína a v čele jí stál četnický praporčík Antonín Beneš z Bečvár.

Jeho nejbližší spolupracovník byl št. štrážmistr Kratochvíl z Lošan okr. Kolín krycím jménem Mráček.

Odboj v Kouřimi byl připravován již v roce 1940 a 1941. jednotlivé skupinky osobních přátel i jednotlivců zapojovali se na tyto odbojové skupiny:

1) skupina plukovníka Alexe

2) skupina východní Čechy

Obě tyto skupiny byly časem rozbity a zahynuli z nichž ze skupiny Alexe – praporčík Beneš, který po převratu zemřel na následky věznění, plukovník Mašín z Lošan, jehož zbraně i poznámky zakopány byly na zahradě jirkovského v Kouřimi.

Pokračováním této skupiny byla skupina plukovníka Alexe. Velitelem pluku byl štábní strážmistr Kratochvíl, polní Voděrady, velitelem roty štábní strážmistr Lašman – táborský, jeho zástupcem četař aspirant Roman Mikuláš, úředník zdejšího hospodářského družstva.

Při provedeném zatýkání v Ratboři, Zásmukách a v Bečvárech velitel pluku Kratochvíl byl zatčen a podařilo se mu z vězení v Terezíně v Malé pevnosti varovat motákem Lašmana, kterému se pak podařilo před zatčením uprchnout.

Beran Jaroslav

strážmistr četnictva

narozen v r. 1900

Strážmistr četnictva, Kropáčova Vrutice, zatčen 13. 06. 1944 přežil a vrátil se z Terezína po osvobození.

Ve spolupráci s nejbližšími spolupracovníky (vojáky, důstojníky, dělníky, z nichž mnozí byli členy strany), založil v roce 1939–1940 odbojovou organizaci SOS "Stráž Obrany Státu", zahrnující celé Pojizeří, které bylo rozděleno na několik oblastí, označených písmeny A, B, C a D. Tyto pak na jednotlivé úseky či okrsky, zahrnující několik obcí nebo menší město. Sám podrobně organisoval oblast B1 – B11 s jedenácti úseky či okrsky, zabírající krajinu od nových Benátek přes Kropáčovu Vrutice, Chotětov, Krnsko a Vinec až k Mladé Boleslavi a přes Strenice, Cetno, skalskou až po Mšeno se všemi přilehlými obcemi, jež s těmito místy sousedí. Na tomto rozsáhlém území rozvinul se svými druhy bohatou činnost.

Organizace SOS měla až 240 členů z nichž pro přípravu odboje, převádění a uschovávání sovětských zajatců a další činnost bylo 102 členů vězněno, 13 popraveno a 25 zemřelo ve vězení anebo po návratu na následky věznění.

Bíro Imrich

strážmistr četnictva

nar. 18.5.1911 Döge, Ungarn

čet. stanice Hlušice - 1940, Netolice 1941

Zatčen 19.7.1943 č. vězně – 16439 KT Buchenwald, KT Aushwitz osvobozen v KT Ravensbrücku.

Bíro byl převezen do Buchenwaldu s transportem z Osvětimi, přijíždí 20.8. 1943. Podle záznamu v jednom z jeho dokumenty, byl zatčen za neuposlechnutí rozkazů, které dostal ("Befehle nicht gehorsam", dokument 5546667 na Arolsen online archiv). Po příjezdu do Buchenwaldu mu bylo přiděleno vězeňské číslo 16439 a byl umístěn v bloku 63 malého tábora. Skenování seznamu vězňů, kteří dorazili 20.8.1943 a byli ubytováni v bloku 63.

V Buchenwaldu zůstal jen několik týdnů. 7.9.1943 on byl převeden do subcampu "Dora". Seznam transportů do Dory, ukazuje že Imrich Bíro byl přesunut z bloku 63 do bloku 38, než odešel na Doru.

Bydliště Gross Hluschitze

Bojas Josef

vrchní strážmistr četnictva

(25. března 1901 plzeň – 8. července 1943 Praha, kobyliská střelnice)  

Po vzoru svého nevlastního otce nastoupil Josef Bojas 15. října 1924 k četnictvu. Nejprve jako četník na zkoušku u zemského velitelství v Bratislavě v hodnosti desátníka získané v armádě. Výcvik ukončil zkouškou 17. června 1925 a po uplynutí zkušebního roku byl přijat do definitivního stavu v hodnosti strážmistra. Jako podřízený četník sloužil na několika stanicích na Slovensku. Vzhledem k dobrým výsledkům byl povýšen a 1. září 1936 vyslán do bratislavské školy pro výcvik velitelů četnických stanic, kterou ukončil v červnu 1937. V prosinci téhož roku byl povýšen do hodnosti praporčíka. Po vzniku Slovenského štátu v roce 1939 byl propuštěn ze stavu slovenského četnictva, vrátil se do Nepomuku a zažádal o zařazení do četnictva protektorátního. Byl přijat a sloužil na služebnách v Říčanech, Třemošné a nakonec na vlastní žádost ve Strančicích. 

viz. článek: Poprava čtyř četníků /Četnictvo v Terezíně

Josef Bojas se narodil 25. března 1901 v Plzni Karlovi a Justině Bojasovým. Jeho otec byl knihař, matka se podruhé vdala za Václava Řežábka, důstojníka četnictva a okresního velitele. Josef Bojas absolvoval pět tříd obecné a čtyři třídy měšťanské školy, poté se vyučil elektrotechnikem. Vojenskou prezenční službu nastoupil v roce 1921 u plzeňského 18. pěšího pluku a dosáhl hodnosti desátníka.

Četnická služba

Po vzoru svého nevlastního otce nastoupil Josef Bojas 15. října 1924 k četnictvu. Nejprve jako četník na zkoušku u zemského velitelství v Bratislavě v hodnosti desátníka získané v armádě. Výcvik ukončil zkouškou 17. června 1925 a po uplynutí zkušebního roku byl přijat do definitivního stavu v hodnosti strážmistra. Jako podřízený četník sloužil na několika stanicích na Slovensku. Vzhledem k dobrým výsledkům byl povýšen a 1. září 1936 vyslán do bratislavské školy pro výcvik velitelů četnických stanic, kterou ukončil v červnu 1937. V prosinci téhož roku byl povýšen do hodnosti praporčíka. Po vzniku Slovenského štátu v roce 1939 byl propuštěn ze stavu slovenského četnictva, vrátil se do Nepomuku a zažádal o zařazení do četnictva protektorátního. Byl přijat a sloužil na služebnách v Říčanech, Třemošné, a nakonec na vlastní žádost ve Strančicích.

Protinacistický odboj

Po příchodu do Strančic se Josef Bojas zapojil do protinacistického odboje v odbojové skupině Maršála Timošenka. Činnost skupiny zasahovala prostor od Prahy po Tábor. K odhalení došlo na začátku roku 1943 zásluhou pražského gestapa. Josef Bojas byl zatčen gestapem 26. února 1943 ráno na četnickém zemském velitelství v Praze, kam byl na ten den pozván. Popraven byl 8. července 1943 na kobyliské střelnici společně s dalšími četníky: strážmistrem četnictva Františkem Famfulíkem, štábním strážmistrem Janem Jiráskem a štábním strážmistrem četnictva Františkem Rajmonem. Rozhodnutím Heinricha Himmlera a Karla Hermanna Franka byla poprava veřejná, přičemž bylo z odstrašujících důvodů do Kobylis naveleno 30 důstojníků a 120 příslušníků protektorátního četnictva a policie, kteří měli popravu sledovat. Odsouzení před samotnou exekucí kladli tuhý odpor při přivazování ke kůlům a zakrývání očí páskou a provolávali pročeskoslovenská a protinacistická hesla. Sám Josef Bojas zvolal na přihlížející četníky Kamarádi, my víme, proč umíráme, za nás se stydět nemusíte! Nacistické úřady již podobnou akci do konce druhé světové války raději nezopakovaly.

Dne 20. října 1945 udělil in memoriam Josefu Bojasovi prezident republiky Československý válečný kříž 1939.

Dne 27. května 1946 byl Josef Bojas in memoriam povýšen do hodnosti vrchního strážmistra.

Dne 27. července 1948 udělil Svaz osvobozených politických vězňů Josefu Bojasovi in memoriam Pamětní odznak SOPVP 1939–1945.

Dne 29. srpna 1964 udělil in memoriam Josefu Bojasovi prezident republiky Pamětní medaili k 20. výročí Slovenského národního povstání.

ČERVINKA, Václav. K HISTORII 2. ODBOJE NA TÁBORSKU. Partyzán: týdeník Sdružení českých partyzánů ve Svazu národní revoluce v Praze. Praha: Sdružení českých partyzánů ve Svazu národní revoluce, 9.5.1947, 2(19), 10-11, s. 10.(pozn.: Bojas byl popraven 8.7.1943.)

Hlas osvobozených: týdeník Svazu osvobozených politických vězňů. Praha: Svaz osvobozených politických vězňů, 16.07.1947, 3(29), s. 5. 

Borský Karel

původním příjmením Korb (12. ledna 1893)

plukovník četnictva v. v.

Narození 12.1.1893 Příbram-12.1.1968 Pohřeb Příbram

Velitel Četnického oddělení Cheb, major Karel Borský.

Karel František Borský (původním jménem Kobr) se narodil 12. ledna 1893 v Příbrami.

Ruský legionář, účastník protinacistického odboje, po druhé světové válce sloužil v hodnosti podplukovníka v Karlových Varech. Kolář, Ondřej: Státní pořádkové služby na Chebsku v době první Československé republiky.

V hlavním městě roku 1915 složil zkoušku pro záložní důstojníky. Poté jej čekala služba u pěších pluků č. 73 a 8 a zajetí na ruské frontě u Trembolvy 7.9.1915.

O necelé dva roky později, v srpnu 1917, vstoupil v Suzdal Vladimiru do československých legií, v jejichž svazku setrval do 18.9.1920. Po celou tuto dobu byl zařazen u 5. střeleckého pluku.

V červenci následujícího roku byl v hodnosti kapitána přejat k četnictvu a pověřen vedením četnického oddělení v Brně, odkud 17.5.1922 přešel do Chebu.

V prosinci téhož roku se dočkal povýšení na štábního kapitána. Podle záznamu z roku 1924 byl Karel Borský "ženatý, nemajetný, finančně uspořádán". Ovládal němčinu a ruštinu, měl i základy francouzštiny. V kvalifikačních listinách býval opakovaně charakterizován jako vážný, ctižádostivý a někdy přehnaně sebevědomý člověk. Jako hlavní rysy však vynikaly píle a svědomitost.

Například roku 1922 získal Borský následující hodnocení: "Vážné, mužné a otevřené povahy, velmi dobrých duševních schopností, má veliký zájem pro četnickou službu a ovládá velmi dobře všecky předpisy, ve službě velmi svědomitý a pilný, vůči představeným poslušný a ochotný, vůči stejně postaveným přívětivý, vůči podřízeným blahovolně přísný a vůči obyvatelstvu zdvořilý a taktní".

Po odchodu z Chebska ve druhé polovině třicátých let Borský sloužil v Písku, Bratislavě a Táboře, načež v roce 1940 odešel do výslužby v hodnosti podplukovníka četnictva.

Z velitelů chebského četnického oddělení si rozhodně zaslouží zmínku i Václav Uhlíř, civilní profesí architekt a bývalý francouzský legionář, dlouholetý velitel Četnického oddělení Praha. Jeho působení v hlavním městě ve druhé polovině třicátých let přerušilo převelení do Chebu. Dochované kvalifikační listiny uložené v archivním fondu "Generální velitel četnictva" by nám umožnily pokračovat nástinem kariér dalších četnických důstojníků, to však není předmětem předkládané studie.

Za povšimnutí stojí fakt, že Uhlířova služba u nejzápadnějšího četnického oddělení v republice se časově víceméně překrývá s érou Františka Sládka v čele finanční stráže na Chebsku. Lze tedy vyslovit hypotézu, že v době zhoršujících se poměrů v pohraničí, způsobených sílícím vlivem Henleinova hnutí, byly do vedoucích pozic v exponovaném regionu dosazeni muži s vyššími hodnostmi a kvalifikací.

Plukovník Karel Borský, vystudoval obchodní akademii, za první světové války příslušník čs. legií v Rusku, u četnictva od roku 1921 (kapitán), zařazen k ZČV pro Čechy, k 22.12.1922 jmenován štábním kapitánem, od 1.5.1935 v hodnosti majora velitelem četnického oddělení Písek, roku 1938 povýšen na podplukovníka, u četnictva i za německé okupace, k 23.5.1940 odeslán do trvalé výslužby; od listopadu 1943 do května 1945 pro účast v odboji vězněn v Terezíně. Po osvobození se přihlásil do nově vznikajícího bezpečnostního sboru, až do konce roku 1946 působil na ZV SNB v Praze jako referent pro opatřování střelných zbraní, k 1.1.1947 ustanoven velitelem OV SNB Cheb, ve funkci s největší pravděpodobností setrval až do zrušení oblastních velitelství.

ABS, f. oek příslušníků MV, Borský Karel; databáze legionářů. in: VÚH-VHA [online]. [cit. 2021-02-17.] dostupné z: https://www.vuapraha.cz/soldier/19373846; ABS, ZČV Praha, dislokační přehled k 15. 2. 1937; ABS, kr – sbírka kádrových rozkazů, k. 1/1945, ZV SNB Praha, dr č. 64 z 17. 9. 1945; ABS, sbírka rozkazů a nařízení, a 4-2, i. č. 50, k. 9, ZV SNB Praha – dr č. 7 z 9. 1. 1947; tamtéž, dislokační přehled útvarů SNB v obvodě ZV v Praze, 1946; věstník četnictva státu československého, č. 1, 31. 1. 1923, s. 1; věstník četnictva, roč. XVII, č. 6, 18. 4. 1935, s. 59; tamtéž, č. 4, 18. 7. 1940, s. 64; věstník sboru národní bezpečnosti, roč. III, č. 1, leden 1947, s. 2. po zrušení OV byl k. Borský zařazen od 1. 1. 1949 na KV NB v Karlových Varech.

Praha 2016; Macke, Josef: Očistná akce v SNB v obvodu Oblastního velitelství SNB Karlovy Vary.

NA Praha, GVČ, kart. 103. 

Brandejs František

štábní strážmistr četnictva

9.8.1904 - Velké Petrovice-5.12.1996 – Meziměstí

Velké Petrovice (německy Groß Petrowitz) jsou obcí v okrese Náchod, (královéhradecký kraj).

1922 vojenská služba v roce 1924 přijat k četnictvu ČSR.

1936 - stržm. četnická stanice Kostelec nad Orlicí

František Brandejs byl člen SOS "Prapor SOS - Jičín – Božanov" 1938 velitel čety SOS.

1938 - št. štržm. četnická stanice Police nad Metují

1938 - št. štržm. četnická stanice Velký Dřevíč

1942–1943 služba v Theresienstadt

7.7.1943 zatčen gestapem Praha

do 12/43 Pankrác výslechy Petschkově paláci

od 12/43 malá pevnost Terezín

27.4.1944 KT Buchenwald pob. tábor Dora

04/1945 pochod smrti osvobozen RA

28.5.1945 návrat domů

František Brandejs byl zatčen gestapem Praha za pomoc židům v Terezíně a spojení s ilegálním odbojem ÚV KSČ jeho bratra Josefa Brandejse a Oldřichem Hornofem z Nebušic 7.7.1943. Do prosince 1943 vězněn na Pankráci v cele 128 v 8.mesicni samovazbě a vyslýchán v Petschkově paláci "pečkárně". Poté převezen do Malé Pevnosti Terezín odkud byl poslán na krátkou dobu do Kladna a odtud do KT byl přijat do Buchenwaldu 27. dubna 1944. Byl zaregistrován u vězně číslo 3050 a byl umístěn v bloku 63 malého tábora, pobočný tábor Dora-Mittelblau, který zásoboval otrockou práci z mnoha zemí okupovaných Německem, pro rozšíření nedalekých tunelů v Kohnsteinu a pro výrobu V–2 raketa a V-1 létající bomba. jako vyučen strojní zámečník u fy. Hrdina v Týniště nad Orlicí byl nasazen na montáž raket.

16.6.1944 byl převezen do subcampu Rottleberode (s kódovým označením "Heinrich" a "A5"). podle jeho pracovní karty ("Arbeitseinsatzkarte", dokument 5601446), byl vybrán k práci pro junkers flugzeug – und motorenwerke, který měl závod v Schönebecku ("Schön"), ale na jaře 1944 také postavil podzemní zařízení pro montáž rámů letadel poblíž vesnice Rottleberode. Ke dni 13.9.1944 byl přidělen k práci v "Thyrawerk" (a krycí jméno pro podzemní zařízení) jako polo zručný kovoobrábeč / zámečník ("angelernter schlosser"). V listopadu 1944 se subcamp Rottleberode stal součástí komplex koncentračních táborů Mittelbau-Dora. V tuto chvíli František Brandejs byl stále v Rottleberode: začátkem dubna 1945 byl subcamp Rottleberode rozpuštěn.

Z KT Buchenwaldu transportován do KT Rottleberote u Nordhausenu na Sasko-Anhaltské hranici s Durynskem. Od 4. do 5.4.1945 byly evakuovány satelitní tábory Rottleberode a Stempeda spolu s celkem asi 1500 vězni. Asi 400 vězňů bylo vezeno vlakem a na pochodech smrti pod vedením táborového vůdce Braunyho. 2.4.1945 poslán na pochod smrti.

Druhá skupina asi 1100 vězňů byla "evakuována" vlakem a na pochodech smrti přes koncentrační tábor Sachsenhausenu severozápadním směrem k Baltu. Během pochodu se před Gardenlegenem pochod smrti rozdělil, František Brandejs náhodou pokračoval v pochodů směrem na Schwerin.

Jelikož pochod smrti nemohl pokračovat, poněvadž fronta byla tak blízko, více než tisíc vězňů bylo 13.4.1945 na příkaz okresního vůdce NSDAP Gerharda Thieleho upáleno zaživa v polní stodole Isenschnibber. Masakr v Gardelegen byl spáchaný německým místním obyvatelstvem (Volkssturm, Hitler-Jugend a místní hasiči) s menším vedením SS. Kde je ve večerních hodinách ve zděné stodole upálili, zločin byl objeven o dva dny později F company, 2. prapor, 405. pluk, 102. pěší divize USA, když oblast obsadila americká armáda.

V dubnu 1945 pochodovaly americké jednotky ze západu směrem k Meklenbursku, rudá armáda přišla z východu a postupovala za pochodem smrti.

Čím blíže se fronty přibližovaly, tím více se pochodový řád rozpadal a stráže se stále více oddělovaly. Mnoho vězňů zažilo svobodu tím, že je esesmani nechali v lese sami.

V bezpečí však byli až při střetu východní a západní fronty 4. května u kanálu Stör poblíž Raben Steinfeld. V závislosti na tom, kde byly skupiny vězňů mezi 2. a 4. květnem. Na cestě na východ nebyla "celá 12. armáda", ale skupina armád Visla s 3. tankovou armádou a 21. armádou a jejich veliteli. "V dubnu 1945 pronikly do Mittelbau-Dora americké jednotky. SS však hnala už předtím mnoho vězňů novými pochody dál na sever. "K tomuto masovému vraždění" – není s to přejít mlčením ani německý týdeník – "už nedocházelo kdesi v továrnách na smrt ve vzdálených východních oblastech, ale naprosto veřejně a uprostřed nacistické říše.

Zatímco první vězni téměř dosáhli Schwerinu, poslední v těchto kolonách jsou stále východně od městečka Kriwitz. "Kolem 30. dubna a 1. května dozorci SS prostě utečou a vězně nechají za sebou," popsal tehdejší situaci městský archivář ve Schwerinu Bernd Kasten. pro historika je také jasné, že postupující spojenci byli v jistém smyslu ve vojenském závodě k baltskému moři: "každý chce být první v Lübecku. závod vyhrávají Američané, kteří jsou první ve Wismaru a Schwerinu".

V tomto pochodu smrti byl Františkův život u Gardenlegenu kde se pochod rozdvojil zachráněn.

František Brandejs byl na pochodů smrti osvobozen 5.5.1945 Rudou armádou "kozáky, kteří byli na průzkumu" v lesích Schwerinu. Todemärch směřující k Baltu z KT Rottleberde u Nordhausenu nastoupení při evakuaci 2.4.1945.

Brandejs vyprávěl o osvobozeni: ... rozptýlení v lese jsem narazil na průzkumnou jednotku kozáků a ti na nás zamířili samopaly a ptali se kdo vy, odpověděl že Slované v tu chvíli natáhl zbraň a zeptali se zdá Slováci tak řekl že Čech a kozáci schovali své zbraně... /. 28.5.1945 se vrací domů tak zuboženy, že se neudržel na nohách, a tak i nejmladší syn při příchodu ho radosti povalil na zem.

Bůžek II Josef

štábní strážmistr – vrchní strážmistr in memoriam

nar.10.9.1900 Weibersdorf

Věznice gestapa v malé pevnosti Terezín 1940-1945.

Příslušník četnické stanice Kropáčova Vrutice okres Brandýs nad Labem v Čechách. Byl zatčen gestapem Mladá Boleslav 13.6.1944. zahynul dne 17.5.1945 v Terezíně.

Místo transportu AD-Jungbunzlau 1. 3. 1945 poslední známé datum 2. 5. 1945 

Hlas osvobozených: týdeník Svazu osvobozených politických vězňů. Praha: Svaz osvobozených politických vězňů, 29.05.1947, 3(22), s. 7.  

Černý Jiří Antonín

strážmistr četnictva

nar. 10.3.1911, zahynul v Terezíně dne 13.5.1945

Příslušník četnictva stanice Líně okres Stříbro v čechách, odvelen do zvláštního četnického oddílu v Terezíně. Dne 12.7.1944 byl zatčen pro pomoc vězňům a odsouzen ke 4 letům káznice. Zahynul dne 4.5.1945 v Malé Pevnosti Terezín.

Pomník obětem 2. světové války autor: Martin Milichovský, 06.01.2015 umístění: Líně, sady pionýrů 3, na ploše před č.p. 3

zdroje: https://www.vets.cz/vpm/21596-pomnik-obetem-2-svetove-valky/

Štark, R., Četnictvo ve stínu hákového kříže, Nová forma 2022 

Čermák Josef František

štábní strážmistr – vrchní strážmistr in memoriam

nar. 5.4.1905 Cerhonice, zahynul v Terezíně dne 29.7.1944

10.5.1944 byl klatovským gestapem zatčen Čermák, četnický strážmistr z Mirotic. zemřel 29. července 1944 , zahynul dne 29.7.1944 po transportu do nemocnice v Litoměřicích.

Obdržel československý válečný kříž 1939 in memoriam.

Terezín (Theresienstadt), okres Litoměřice, Ústí nad Labem, česká republika pohřbení terezínský židovský hřbitov a památník hrob 779.

Hlas osvobozených: týdeník Svazu osvobozených politických vězňů. Praha: Svaz osvobozených politických vězňů, 05.07.1946, 2(27), s. 5.  

Červinka Alois

strážmistr četnictva

ČS. Trhová Kamenice

13.12.1898 Vranov u Brna - 21.8.1970 Trhová Kamenice

Zatčen se třemi kolegi 1945 přes pardubické gestapo dopraven do Malé pevnosti.

Čípa Karel

strážmistr četnictva

nar. 18. 2. 1908 Klenčí pod Čerchovem 157

Úmrtí 23.5.1980

čet. stanice Velešín, OČV České Budějovice

Zatčen 8.7.1943 pražským gestapem.

Transport KT Flossenbürg kde byl osvobozen 

Dočekal František

štábní strážmistr četnictva

narozen 8. 8. 1907 Ždírec, o. H. Brod, bydliště Mšeno u Mělníka. 

Věznice gestapa v Malé Pevnosti Terezín 1940-1945.

Místo transportu AD-Jungbunzlau 18. 4. 1945 příčina odchodu propuštěn 7. 5. 1945.

František Dočekal, nar. 8.8.1907, povoláním četník, byl zatčen na stanici 19.12.1943 gestapem z Mladé Boleslavi. vězněn v Mladé Boleslavi. v mp vězněn od dubna 1944 do 5.5.1945. byl umístěn na cele č. 38 na iv. dvoře. poté byl přemístěn na celu č. 44. Při vyvolávání osob na popravu z této cely utekl na č. 41.

Josef Šimonek vypovídá: víte, začali jsme hned jak byly vyvěšeny vyhlášky po vpádu nacistů.

Bylo to v tomto kraji, ve dnech plných slunce. Miroslav Šimáně ve vodárně ve vsi Stříbrníků u Vojtěchova přechovával uprchlíky z transportů do Německa. Zbudoval řadu krytů.

Ve svém domě na Hradčanech ve Mšeně zhotovil kryt s vodní uzávěrou, kde bylo umístěno 17 lidí. Přechovával partyzána Ivasčenka — Rusa a českého partyzána červinku, svoji dílnu nechal Františku Dočekalovi, mšenskému četníkovi, který v ni vyráběl granáty. po přemístění ruských partyzánů ze Zaháje do mšenských lesů pomáhal zásobovat snad celou brigádu.

Eduard Richter měl od Miroslava Šimáně zamontované zařízení na poslech cizích stanic. zprávy potom rozšiřoval v obchodě. Koncem roku 1942 za ním přišel františek dočekal, statečný mšenský četník, aby se zapojil do podzemního hnutí, aby podporoval uprchlé a partyzány potravinami a hlavně chlebem, protože jeho tchán byl pekařem. Samozřejmě že souhlasil.

Skupinu u velkého Oujezda měl pod vedením Josef Šimonek. dělal spojku mezi Mšenem a Mělníkem. Ve spolupráci s Josefem Kalivodou a Janem hrabětem se scházeli v Kakinské hospodě u nádraží a tam rozmnožovali na psacím stroji ilegální tisk. Ten pak roznášeli po vesnicích.

Začali jsme již v březnu 1939

Nejdříve jsme uschovali zbraně. Pro odboj jsme se rozhodli již 15. března 1939. Za spolupráce s finančníky a mšenskými četníky jsme dávali dohromady odbojové skupiny. Po příchodu ruských parašutistů, kteří к nám do kraje přišli, jsme navázali styk také s nimi. Bylo jich asi 15, našel je hajný v řepínských lesích.

Dostali se к nám omylem navigátora. Pět jich bylo na Boleslavsku, deset u nás. Byly s nimi i dvě ženy, radistka a felčarka. Velitel Kaniščev byl z Charkova. Gestapo slídilo v našem kraji všude. SS měli totiž školu přímo v hotelu na Kokoříně. Potulovali se po kraji a nic jim neušlo. Alespoň si to mysleli. a když se v lesích naši a ruští partyzáni spojili, někdo je zradil. Jiní je zase včas upozornili, zahrabali miny a dali se odvést do zahájí. byl jich celý partyzánský tábor, našich asi 70.

To už tam táhlo Waffen-SS.

Když se dostali až na stráň za ves, zjistili, že jsou obklíčeni. Velitel Kaniščev se chtěl zabarikádovat v domku a bránit, ale Vladimír Kočvara mu v tom zabránil a dobře udělal. Poručil třem, aby zůstali na svahu, ti ostatní zatím podle svahu šli dál do lesní rokle. Ti tři to ale odnesli. Náš Oskar Beneš, Rus Vybornov a ještě jeden, jméno už nevím. Vybornova zastřelili hned, Benešovi přesekli kulometem nohy. Střílel dál a poslední kulku si dal do hlavy. Víte, co by ještě zažil, kdyby to neudělal?

Každý z domova přinesl, co mohl.

Často nebylo ve stavení ani vejce, ani kus chleba pro rodinu. Zdejší lidé pomáhali také jak mohli. Majitel statku v Oujezdě dal několik metráků pšenice, Marie Kulmanová, mlynářka ze Mšena, nám obilí mlela. za to tehdy byla oprátka.

Šimáně, vyráběl zatím ve své dílně litinové roury pro plnění výbušninou a zakryté matkou se závitem. Richter je celou válku schovával na četnické stanici pod pískem na hašení.

Tuhle akci vedl odborník na zbraně Franta dočekal a Hynek Sechovský.

Šimáně byl hlavně "architektem" krytů pro partyzánský štáb. Našel vhodná místa v lese a potom tam chodili s Františkem Kabrnou a jeho syny kopat a připravovat kryty к bydlení.

O něm je zmínka v knize vlkodlaky kryje stín. šindelář byl zavražděn po osvobození u Šluknova.

Také na nás došlo ...

Před vánocemi roku 1944 zatkli osazenstvo celé četnické stanice a odvezli do Terezína. Pomalu se nad námi stahovaly mraky. Také na nás došlo.

Hlas revoluce: týdeník československé obce legionářské. Praha: československá obec legionářská, 23.09.1972, 26(38), s. 8. ISSN 0231-8164

DOŠKÁŘ Josef Adalbert

štábní strážmistr četnictva

24.4.1902 Dolní Bousov-15.5.1945 Roudnice nad Labem

Z četnické stanice Dolní Bousov, bytem tamtéž. 

Vězněný od 1. srpna 1944 do 5. května 1945, zemřel na tyfus v roudnické nemocnici 15. května 1945. Hřbitov Dolní Bousov.

Od vojáka přes četníka k odbojáři

Josef Doškář byl už jako sedmnáctiletý na základě sokolské mobilizace roku 1919 odveden na bojiště, kdy bylo potřeba se zbraní v ruce hájit novou československou republiku proti různým útokům, v tomto případě ze strany maďarských vojáků na území dnešního slovenská. V armádě zůstal do roku 1925, načež se za první republiky stal četníkem.

Část svého života Josef Doškář strávil i na Slovensku, kde se oženil a žil zde do roku 1939. po definitivním rozbití Československa a zřízení slovenského Štátu musel s rodinou odejít do protektorátu. "Moji rodiče byli de facto Češi. Maminka byla Slovenka. tatínek mohl mít slovenskou příslušnost. Maminka řekla: "ne, ty seš Čech". Tak se rodina přesunula do dolního Bousova, malého středočeského městečka.

Doškáře na ulici zatklo gestapo a následně jej deportovali do malé pevnosti Terezín. O jeho působení v odboji se píše ve spisu dobrovolná jednotka v Žerčicích vystupující pod značkou "OKO": "Josef Doškář byl v naší jednotce od roku 1940 činný. znal práci a cíl naší jednotky. Pomáhal při rozšiřování letáků a sám tyto také psal. Věděl o skrýších zbraní a dával nám z obvodu Dolního Bousova zprávy o skladech, skrývaných zajatcích, které jsme z tohoto okrsku přemisťovali."

Přežil všechny hrůzy v koncentračním táboře Terezíně a zemřel v osvobozené vlasti, po které tolik toužil.

Hlas osvobozených: týdeník Svazu osvobozených politických vězňů. Praha: Svaz osvobozených politických vězňů, 05.07.1946, 2(27), s. 5.  

Dvořák Josef

praporčík četnictva v Jičíně

nar. 17.6.1904, Vlčice, Strmilov (německy Tremles, latinsky Strimilovium) je město v okrese Jindřichův Hradec v Jihočeském kraji.

V době okupace praporčík četnictva v Jičíně, byl zapojen v organizaci severočeské podzemní hnutí. 17.6.1944 zatčen v Krakovanech. do 30.8.1944 vězněn v Kartouzech. Věznice gestapa na malé pevnosti od 1.9.1944 do 5.5.1945. 3 x odvezen k výslechům na Pankrác. Na cely rozmístěni den po příjezdu. Josef Dvořák prošel celami č. 24, 42, 43, 44. vždy po návratu z Pankráce umístěn na jinou. Pracovní nasazení: kanalizace na I. dv., Richard, kryty u nádraží v Lovosicích, stavba tratě v ústí n. l., výroba vrtulí do letadel v Litoměřicích, stavba koupaliště v ústí, různé práce v Lovosicích (trest za útěk vězně), zákopy u Terezína, kryty u Bohušovic. v neděli 6.5.1945 J. Dvořák odvšiven a odvezen do Terezína. 9.5.1945 se dostal domů, následujícího dne se u něj projevil tyfus.

Dvořák Rudolf

strážmistr in memoriam štábní strážmistr

narozen 5.9.1905-zahynul 26.7.1942 v KT Mauthausen. 

Příslušník četnictva v Berouně v Čechách.

Věznění před Mauthausenem AD-Kladno, pol. gef. Theresienstadt

Věznice gestapa v malé pevnosti Terezín 1940-1945

Čeští vězni v koncentračním táboře Mauthausenu 1938-1945

Famfulík František

vrchní četnický strážmistr

(30. ledna 1910 Horní Újezd – 8. července 1943 Praha, kobyliská střelnice)

viz.článek: Poprava čtyř četníků /Četnictvo v Terezíně 

František Famfulík byl vrchní četnický strážmistr a velitel četnické stanice v Proseči u Skutče. Během německé okupace Čech a Moravy za druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje. Po prozrazení byl zatčen a nacisty popraven na střelnici v Kobylisích.

Rodinné zázemí

František Famfulík se narodil 30. ledna 1910 v Horním Újezdě jako nejstarší syn do rodiny tesaře Františka Famfulíka (* 26. října 1889, Seč 71) a jeho ženy Heleny (* 15. října 1889, Horní Újezd). Po skončení první světové války se jeho otec vrátil s podlomeným zdravím ze služby v c. a k. rakousko-uherské armádě, rodila se nová Československá republika a vlastenecké smýšlení v rodině silně ovlivnilo dospívajícího mladíka.

Studia a mlynářství

Po absolvování měšťanské školy odešel František do Strážnice na Moravě, aby se tam vyučil mlynářskému řemeslu. Po vyučení absolvoval vojenskou službu u 8. legionářského pluku v Místku. Po návratu z vojenské služby vypomáhal (v období světové hospodářské krize) rodičům v hospodářství, které měli nedaleko Nových Hradů ve Vidlaté Seči. Nakonec získal místo mlynářského pomocníka v obci Tržek. Sem každý den docházel a po pracovní době se zapojil aktivně do činnosti v místní sečské sokolské organizaci. Výkon mlynářského řemesla se po nějaké době u Františka projevil vznikem zdravotních potíží. Ty mu nakonec zcela zabránily vykonávat mlynářskou profesi, a tak se rozhodl ucházet se o místo u četnického sboru.

U četnického sboru

Po přijetí do řad členů četnického sboru absolvoval František odbornou četnickou školu v Bratislavě a po ní byl přidělen k pohotovostnímu útvaru v Lučenci. Později sloužil jako četník u různých útvarů na Slovensku. Narůstající separatistické tendence (zejména maďarsky hovořících osob) jej přiměly k dobrovolnému návratu do Čech. V Čechách jej zařadili nejprve do Stráže obrany státu (SOS) v Přelouči. V Přelouči vstoupil do svazku manželského s o pět let mladší Marií Topercerovou (* 23. ledna 1915),[zdroj⁠?!] kterou si s sebou přivezl ze Slovenska. Nejspíše rozdílnost povahových vlastností obou manželů vedla ke sporům, a tak se František v roce 1939 vrátil na Slovensko, kde jej zastihl i 15. březen 1939 – den okupace českých zemí Německem. Pokus o odchod z okupovaného státu se Františku Famfulíkovi nepovedl. Poté, co prošel několika funkcemi v četnických složkách, se nakonec dostal služebně do Dolního Újezdu a posléze do Proseče.

Cesta k odboji

František si jako vlastenec a příslušník ozbrojených sil porobeného státu, který měl blízko ke zbraním a uměl s nimi zacházet, stále více uvědomoval, že se (jako Čech pod německým útlakem) musí se zlem okupantů národ vypořádat jen a jen po zlém. Domácí odbojová činnost se v začátcích Protektorátu Čechy a Morava teprve rodila, ale František se rozhodl ji co nejdříve dle svých sil a možností podpořit.

Z pozice příslušníka četnického sboru měl přístup k informacím, které byly předmětem interních šetření ve prospěch okupační moci. Jednalo se například o oběžníky, které vypracovalo gestapo a které sloužily jako pokyny pro činnost protektorátní policie a četnictva. Také se jednalo především o informace o osobách k německému režimu neloajálních, o nichž předpokládala (nebo i věděla) tajná německá policie, že již vyvíjejí (nebo by mohly vyvíjet) ilegální činnost. A bylo to právě četnictvo, kdo disponoval značnými znalostmi o místech a osobách (mnohdy lepšími, než mělo samotné gestapo). Všichni četníci ovšem nebyli ochotni se podřídit a plně oddat spolupráci s okupační mocí. K těm patřil právě František Famfulík.

Zatčení, výslechy, soud, věznění

Na základě informace získané při výslechu (respektive na udání) Josefa Formánka byl následně zadržen 9. dubna 1943 i strážmistr četnictva František Famfulík. Zatčený byl nejprve odvezen k výslechům do Hradce Králové. K soudnímu přelíčeni u lidového soudu v Berlíně byl František převezen v červenci 1943. Za činnost proti Říši byl berlínským soudem odsouzen k trestu smrti zastřelením. Po soudu jej převezli zpět do Protektorátu Čechy a Morava, kde jej věznili nejprve v Malé pevnosti Terezín a pak v Praze v cele smrti. Tou dobou zde byli vězněni i další tři odsouzení:

praporčík četnictva Josef Bojas z Českobudějovicka;

štábní strážmistr Jan Jirásek z Táborska;

štábní strážmistr četnictva František Rajmon z Náchodska.

I oni si, stejně jako František, prošli zostřenými výslechy, aniž by vyslýchajícím orgánům prozradili jakékoliv užitečné informace.

Poprava

Popravu pojala branná a civilní německá moc jako demonstraci svojí protektorátní síly. (Popravu měl na starosti státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank a SS-Gruppenführer a generál pořádkové policie Paul Riege.) Cílem veřejně přístupné exekuce 8. července 1943 na střelnici v pražských Kobylisích mělo být psychologické oslabení touhy po odboji především v řadách protektorátních četníků. Jako publikum bylo dle rozkazu na popravišti přítomno 30 důstojníků četnictva a 120 řadových četníků. Všem odsouzeným byly (jako akt ponížení) před popravou strhány distinkce jejich hodností. Všichni odsouzení odmítli zavázání očí páskou a svorně zvolali: "Smrti se jako vojáci nebojíme, dokážeme se jí dívat do očí." V poutech byli odsouzení přivedeni k popravčím kůlům, kde jim byl přečten rozsudek, ve kterém byla jejich česká jména vyřčena v poněmčené verzi. Proti tomu se odsouzení ohradili výroky: "Nejsme Franz a Johan, ale František a Jan." Plánovaný průběh popravy se Němcům nepodařilo naplnit. Měli připravený projev, v němž se celou situaci snažili ozřejmit a zastrašit případné další odbojáře. Projev statečnosti odsouzených ale Němce zjevně zaskočil a velicí důstojník musel urychleně přistoupit k vydání povelu ke střelbě. Děj popravy většina ze 150 přihlížejících příslušníků protektorátní policie a četnictva povinně sledovala, ale většina jen s odvrácenou tváří.

Hlas revoluce: Týdeník Československé obce legionářské. Praha: Československá obec legionářská, 15.09.1984, 37(37), s. 5. 

Faktor Jan

pplk. četnictva

Narození 30.4.1888

Úmrtí 14.11.1966

Hřbitov Roudnice Nad Labem

10.12.1945 (???) – 31.3.1947 podplukovník (později plukovník) Jan Faktor, k četnictvu převzat od armády v hodnosti kapitána k 1.9. 1920, s platností od 1.7.1920 převelen od ZČV pro Slovensko k ZČV pro Čechy, v roce 1922 působil jako velitel četnického oddělení Most, k 22.12.1922 jmenován štábním kapitánem, četnickému oddělení Most velel v hodnosti majora i v roce 1937, k 25.4.1938 jmenován velitelem oddělení Cheb, krátce po začátku německé okupace (k 25.10.1939) odeslán do trvalé výslužby. Po osvobození se přihlásil k nově budovanému bezpečnostnímu sboru, zařazen na OV SNB Jičín. Není přímo doloženo, že nastoupil bezprostředně po odchodu kpt. Šímy do Tábora, nicméně v březnu 1946 již funkci (patrně jako pověřený velením) vykoná val. K 1.1.1947 řádně ustanoven oblastním velitelem v Jičíně, 31.3.1947 z funkce odvolán.

ABS, f. OEK příslušníků MV, Faktor Jan; ABS, ZČV Praha, dislokační přehled k 15. 2. 1937; ABS, f. Zemské velitelství SNB Praha, A 14, i. č. 340, k. 46 – ZV SNB Praha, služební posudky na velitele oblastních velitelství, 1946; ABS, f. OV SNB Jičín – Památník OV SNB Jičín, M 5-1, inv. č. 1; ABS, Sbírka rozkazů a nařízení A 4-2, i. č. 48, k. 8, ZV SNB Praha – DR č. 67 z 13. 3. 1946; Věstník četnictva státu československého, č. 18, 22. 10. 1920, s. 68; tamtéž, č. 7, 21. 5. 1921, s. 32; tamtéž, č. 1, 31. 1. 1923, s. 2; Věstník četnictva, roč. XX, č. 6, 22. 4. 1938, s. 19; tamtéž, č. 4, 30. 12. 1939, s. 94; Věstník Sboru národní bezpečnosti, roč. III, č. 1, leden 1947, s. 2; tamtéž, roč. IV, č. 2, únor 1948, s. 19; MACEK, Pavel; UHLÍŘ, Lubomír, ref. 30, s. 193. Rozhodnutím z 5. 2. 1948 byl dnem 14. 1. 1948 plk. Faktor přeložen do trvalé výslužby

Dne 17.4.přijel další transport s vězni kolínského gestapa. Tentokrát z Mladé Boleslavi, kde byli v tamní věznici vyšetřováni. [Jedná se o transport, kterým přišli sledovaní Kolíňáci včetně Antonína Moravce.] Tito jeli autokarem z Mladé Boleslavi přímo do Terezína. [...] V Malé pevnosti se soustřeďují překotně vězňové z celých Čech. Tak dne 19. dubna 1943 je tu opět nový transport. Tentokráte opět z Kutné Hory, kteří jeli tou samou cestou, jako jsme přijeli my. Z poděbradských přijeli Karel Svoboda, cestmistr, Jan Faktor, pplk. četnictva, Josef Bártl, majitel brusírny skla. [...] V Praze se k nim připojil transport z Českých Budějovic. [...] Je vidět, že se vše připravuje na naše odvezení někam ji nám. Všechny cely jsou doslova nabité vězni. Na zkoušku nás jednoho dne pustili na dvůr a začali vyvolávat podle připraveného seznamu. Řadili jsme se do desetistupů, abychom se na dvůr vešli."1)

Zmínil bych se podrobněji o poděbradských odbojových skupinách Odveta a Hodač – Wolf.

Odveta byla vedena Františkem Bohuslavickým, který zapojil do její činnosti spolupracovníky z tehdejších Českomoravských drah. Skupina mimo jiné chystala vznik Národní rady v Poděbradech. K jejímu rozbití došlo po zatčení Františka Hodače, poté padli do rukou gestapa František Bohuslavický a další členové skupiny. Všichni byli následně 19. dubna 1943 transportováni do věznice v Terezíně.2) Z nich odjeli o tři dny později transportem do Osvětimi Josef Bártl, František Betlach, Jan Faktor, František Hodač, Josef Plešingr, Josef Koblasa a Karel Svoboda.3)

Jaroslav Piroutek byl vyslýchán v Kolíně a Kutné Hoře. Na začátku dubna ho z Kutné Hory přemístili do Kolína, odkud byl transportován do věznice v terezínské Malé pevnosti. Na cestu do Terezína vzpomíná následovně: "Druhý den ráno, tj. 2.4.1943, nás opět naložili do aut a odvezli na kolínské nádraží, kde trochu stranou od hlavního dopravního ruchu jsme nastoupili do dvou osobních železničních vagonů, které pak připojili k osobnímu vlaku, a nastala cesta do Terezína – Bohušovic."4) V tomto transportu se kromě spolupracovníků Jaroslava Piroutka z poděbradské skupiny Hodač – Wolf nacházeli i členové skupiny Hladeček – Doskočil z Kolína a také některé osoby z případu Mcely – Loučeň.

Další vězně z transportu zmiňuje ve vzpomínce Jaroslav Piroutek. Byl mezi nimi i Václav Polák, který absolvoval stejnou anabázi jako on. Z dalších osob bych ještě zmínil tři lékaře z Poděbrad – Vojtěcha Sailera, Václava Kryšpína a Ladislava Filipa.5)

Není jistě bez zajímavosti, že během transportu této skupiny pořídil jeden z doprovázejících četníků tři fotografie.6) Na dvou z nich je zachycen Jaroslav Piroutek společně s dalšími vězni. Třetí snímek vznikl při eskortování transportu z Bohušovic do Malé pevnosti a zachycuje nejen vězně, ale i jejich ozbrojený doprovod tvořený německými vojáky a protektorátními četníky.7) Tato fotografie byla po válce několikrát použita v publikacích o policejní věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti.

1) PT, Vzpomínky, inv. č. A 3857, vzp. č. 59 (Jaroslav Piroutek).

2) Podrobněji k činnosti odbojové skupiny Odveta viz Michael ŘEHÁK, Odboj v Poděbradech za Protektorátu Čechy a Morava, bakalářská práce, Univerzita Karlova, Praha 2019, s. 31–35. Dostupné z:

https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/116067 [cit. 29. 4. 2021].

3) M. ŘEHÁK, Odboj v Poděbradech za Protektorátu Čechy a Morava, s. 33. Vězni z transportu z Terezína do Osvětimi 22. 4. 1943

4) PT, Vzpomínky, inv. č. A 3857, vzp. č. 59 (Jaroslav Piroutek).

5) K jejich osudům viz Vojtěch SAILER, Byli jsme tři lékaři, Ústí nad Labem 1972.

6) Jednalo se strážmistra Šterkmana z četnické stanice v Kolíně. S pomocí Václava Poláka získal po válce negativy fotografií Jaroslav Piroutek.

7) Jednalo se o četníky Bendu a Pavelku z četnické stanice v Kolíně. Fotografie je uložena ve sbírce Památníku Terezín (PT, inv. č. A 303).

Fejtek Antonín  

vrchní strážmistr četnictva

10.7.1887 Praha-Michle - 8.7.1962

Povolání v letech 1918 - 1938 : četník

V legiích : 25.4.1918 St.Maria 32.p.pl. ( Čs. legie v Itálii)

Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945 cela 43

Místo pohřbení :  Slaný

KRŮTA, Václav, CINGEROVÁ, Jana, HOROVÁ, Jitka, NOVÁKOVÁ, Monika, VEVERKOVÁ, Irena. Českoslovenští legionáři. Okres Kladno. Kladno: OkÚ, SOkA, 2002.

Fichtl Josef

vrchní strážmistr – nadporučík in memoriam

14.12.1898 Holoubkov, Rokycany, 23.3.1943 Auschwitz

Josef Fichtl, vrchní četnický strážmistr, velitel četnické stanice na Loučeni. Původní zaměstnání: slévač. Byl zatčen dne 22.10.1942 pro účast v ilegální organizaci Obrana Národa. Vězněn byl v Kolíně, přes Terezín byl deportován do koncentračního tábora Osvětím a zde zahynul dne 23.3.1943 v plynové komoře. Obdržel československý válečný kříž 1939 in memoriam.

Člověka odvážného s charakterem a osobním kouzlem. Jednoho z vůdčích představitelů místní buňky obrany národa v dobách protektorátu. Staral se mj. o válečné zajatce prchlé z pobočky ruského zajateckého tábora v Milovicích.

(čs. legie v Itálii)

poznámka: Odešel k četnictvu, za okupace spolu s dalšími sokoly zatčen za národní odboj 22.10.1942.

Krzák, Rudolf, Ruml, Vladimír. českoslovenští legionáři 1. odboje v okrese Nymburk 1914-1920. Nymburk: jednota ČSOL, 1998.

Flígr Jaroslav 

strážmistr četnictva

nar. 25./28. 2.1908, Launowitz/Louny-14.1.1945 Terezín 

Příslušník četnické stanice Sobotka okres Jičín.

Byl zatčen jičínským gestapem 1.8.1944.

Zemřel ve vazbě v Malé pevnosti.

Hlas osvobozených: týdeník Svazu osvobozených politických vězňů. Praha: Svaz osvobozených politických vězňů, 31.01.1947, 3(5), s. 7. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/dsmo/uuid/uuid:edf4aae4-bbd9-4333-b35d-180d32705a3ccontent_copyZavřít

Glasar František

viz.článek: Četníci Glasar a Karban jako zrádci z Libáně

Hlas osvobozených: týdeník Svazu osvobozených politických vězňů. Praha: Svaz osvobozených politických vězňů, 25.10.1945, 1(17), s. 8. 

Grospič Josef

Vrchní strážmistr četnictva

17. 3. 1898 Turnau

Čs. válečný kříž 1939

Harapát Karel

strážmistr četnictva

nar. 20.3.1923, Braunau/Broumov- 1.5.1945  Terezín 

Ve dnech 4.10.1944 až 8.11.1944 byl vězněn v Malé pevnosti Terezín na celach 43, 45 a 10, dále do 27. února 1945 byl vězněn v Praze na Pankráci a poté opět v Malé pevnosti Terezín kde dne 1.5.1945 zahynul.

Havel Eduard

6. 11. 1886 Kojetín-3.1.1962 Praha, Vinohradský hřbitov

1.9.1945 (???) – 14.6.1947 (???) podplukovník (později plukovník)

Absolvoval reálku a posléze pěchotní kadetní školu, od roku 1907 aktivní důstojník Rakousko-Uherské armády 1.1.1916 p.pl. 36, u policie od prosince 1918 (přijat jako armádní nadporučík), od července 1944 do května 1945 vězněn za účast v odboji (skupina Alex), po válce byl přijat k nově vznikajícího bezpečnostnímu sboru, k 1.7.1945 jmenován přednostou odd. IV (osobní) při štábu ZV SNB Praha, od 1.9.1945 zařazen na místním velitelství Praha (pravděpodobně byl již tehdy velitelem), v roce 1947 stanul z blíže neurčených příčin před vojenským soudem, který jej 14.5.1947 zprostil viny, přesné datum odchodu z funkce se nepodařilo dohledat. dnem 19.8.1947 byl plk. Havel přeložen do trvalé výslužby.

ABS, f. OEK příslušníků MV, Havel Eduard; ABS, kr – sbírka kádrových rozkazů, k. 1/1945, ZV SNB Praha – DR č. 5 z 26. 6. 1945; ABS, sbírka rozkazů a nařízení, a 4-2, i. č. 48, k. 8, ZV

Věznice gestapa v malé pevnosti Terezín 1940-1945

6. 5. 1945 předán do nemocnice Roudnice nad Labem.

Cela na Malé pevnosti 44.

Vyznamenán čs. vojenskou medaili za zásluhy I. stupně 

Havel II Josef

Nar. 13.2.1904, Senožaty, o. Humpolec

četník Podkarpatská Rus

Byl v době okupace štábním strážmistrem četnictva v Senožatech se svými spolupracovníky odboje byli vrchní strážmistr Václav Hovorka a četník Václav Vašata a s četníky ze Želiva vrchním strážmistrem Kosem, štábním strážmistrem Františkem Janovcem a strážmistrem Lukešem. Vedoucí postavení zaujímal strážmistr Vašata a vrchní strážmistr Kyncl z Červené Řečice. Pomáhal dělníkům uprchlým z totálního nasazení v říši nebo se nasazení vyhýbajícím vůbec, likvidovali také udání došlá na stanici. J. Havel byl zatčen 20.2.1945 a vězněn na gestapu v táboře. Na Malé pevnosti březen - 9.5.1945. prošel celami č. 37, 44, krátce na cele ve špici IV. dvora a na samotkách, 28.4.1945 u něj vězeňský lékař zjistil tyfus, proto přemístěn na celu č. 41, asi 4. nebo 5.5. zpět na č. 44. z cely č. 44 nechodili na práci. po 5.5. se dostal do ghetta a asi 8.5.1945 odjel transportem do Kolína. tam byl do 25.5.1945 v nemocnici.

Havelka Josef

strážmistr četnictva

nar. 29. 11. 1902 Straschanow/ Stržanov, okr. Chotěboř

Další z posledních obětí nacistické perzekuce se stal šstrážm. Josef Havelka. Obecnou školu vychodil ve smíšené třídě ve Stržanově a následně se vyučil tesařem. K četnictvu nastoupil 1.4.1928 a posléze byl umístěn na četnickou stanici Bernartice u Trutnova. Od roku 1938 byl na základě žádosti z roku 1936 přemístěn na četnickou stanici do Nové Paky, kde bydlel s manželkou a dvěma malými dcerami Věrou a Zdeňkou.

Jako příslušník SOS se od mobilizace v květnu 1938 se účastnil zabezpečení státních hranic, zažil přepad Freikorpsem 22.9.1938 a osvobozování obce Královec (Königshan) od ordnerů, přičemž zde bojoval v rámci 2. praporu SOS pod velením mjr. Josefa Wurma společně s kolegy z Nové Paky, vrch. strážm. Jaroslavem Sýkorou a šstrážm. Karlem Houserem. Mjr. Wurm pak během okupace zastával funkci velitele v odbojové skupině obrany národa pro Jičín  byl zatčen, později odsouzen a vězněn v Gollnově a Terezíně do 31.5.1945. Následkem prožitých útrap zemřel 3.2.1946 ve věku 52 let.

Po stažení se z odstoupených území odjel šstrážm. Havelka společně s dalšími četníky bránit hranice na slovenskou do Liptovského sv. Mikuláše a po bojích komplikovaných hlinkovými gardisty, zvláště pak ozbrojeném střetu u Turčianské Teplé, se mu podařilo dostat se zpět do Nové Paky.

V roce 1944 absolvoval školu pro výcvik velitelů stanic a byl umístěn na četnickou stanici v Jičíně, kde ho 18.7.1944 zatklo, přímo na stanici, gestapo. Důvodem byla činnost v odbojové skupině působící na Novopacku, která byla napojena na paraskupinu Barium (Velký Josef) operující na Královéhradecku a na skupinu Alex generála Františka Slunéčka, činnou na Turnovsku. Nejprve jej uvěznili v kartouzách, posléze byl ve vazbě gestapa Jičín, vězněn byl také v Terezíně a pankrácké věznici. od prosince 1944 jeho vyšetřování převzalo pražské gestapo, kde byl veden pod poř. č. 32257.

Z Terezína i Pankráce se mu podařilo odeslat několik motáků uschovaných ve spodním prádle, které posílal manželce na vyprání. I tak nemohl vyloučit odhalení motáků a shodně v nich, stejně jako v dopisnicích oficiálně povolených, projevoval starosti o rodinu, prosil o zaslání teplého oblečení, jídla, zejména moučkového cukru, který vězňům pomáhal přežít, neboť jim dodával tolik potřebnou energii. Pozdravoval své kamarády od četnictva, zvláště Václava Koženého, svého kamaráda, působícího jako spojka na partyzánskou skupinu operující v oblasti Kumburka. Jeho ilegálně ukrývanou pistoli předala jeho manželka kolegovi Boh. Brandejskému.

V terezínské malé pevnosti prošel celami 41 a 42, pracoval i v nelidských podmínkách na výstavbě tajné podzemní továrny Richard. 4.5.1945 byl veden jako nemocný tyfem na cele č. 43 a od této chvíle je nezvěstný. Bezvýsledně jej v Terezíně po válce hledala manželka s dětmi, kolegové četníci a příbuzní. S největší pravděpodobností zemřel, jako mnozí další vězni, na tyfové onemocnění. Prohlášen za mrtvého byl ke dni 10.11.1945. Ministr vnitra jej jmenoval vrchním strážmistrem in memoriam a udělil mu pamětní odznak druhého národního odboje.  

Četnická stanice Nová Paka: hor. řada zleva–strážm. Josef Nevyjel, šstrážm. Josef Hurych, šstrážm. Václav Kožený, strážm. Vladimír II Kučera.

Dol.ř.zleva–šstrážm. Josef Havelka, vrch. strážm. Matěj Kmoch, por. výk. Václav Petrák, vrch. strážm. Ludvík Plecháč, prap. Karel Syrový

Heš Jan

četnický strážmistr z Bystřice

nar.21.11.1889 - 24.10.1942 Mauthausen

Jan Heš se narodil 21. listopadu 1889 v obci Proschen/Polšť (dříve Polákov) je osada, která je součástí obce Rohoznice. Polšť se nachází jižně od Miletína a východně od Hořic na řece Bystřici. Do rodiny Jana Heše staršího a jeho manželky Marie Hešové. Jan byl věřící a byl členem římskokatolické církve. Sloužil v řadách četnictva jako strážmistr, ale v Bystřici dělal v obecní knihovně knihovníka a ve volném čase hrál divadlo v místním ochotnickém spolku a také rád zahradničil.

V odporu proti nacismu pracoval již od začátku okupace. v srpnu 1942 zatčen a odsouzen spolu s manželkou k trestu smrti. - žil v Bystřici u Benešova.

Příslušník četnictva v Bystřici okres Benešov v Čechách ve výslužbě. Byl zatčen pro sokolský odboj a pomoc při útěku MUDr. Břetislava Lyčky a byl popraven dne 24.10.1942 v koncentračním táboře Mauthausen spolu s manželkou a dalšími 260 osobami, které pomáhaly parašutistům. Členové výsadku se spojili se sokolskou odbojovou skupinou, jejíž vedoucí si říkal Jindra (Ladislav Vaněk), a společně se podíleli na přípravě atentátu.

Odbojová činnost

Nejspíše již od 15. března 1939 se Jan Heš a Kateřina Hešová zapojili do domácího protiněmeckého odboje na Benešovsku. Se sokolskou odbojovou organizací v Praze udržoval Jan kontakt prostřednictvím svého přítele řídicího učitele z Nové Dubče Františka Kotrby. Kotrba v odboji spolupracoval se členem sokolské odbojové skupiny Jindra MUDr. Břetislavem Lyčkou z pražského Karlína, patřil mezi podporovatele parašutistů výsadku Anthropoid. Organizoval ilegální schůzky s parašutisty a obstarával pro potřeby odboje falešné doklady. léčil též zraněné československé vojáky po atentátu na Heydricha (konkrétně Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše).

Zatčení, výslechy, věznění, ...

Heš byl zatčen gestapem 11.8.1942. stanný soud v Praze jej v nepřítomnosti dne 29.9.1942 odsoudil k trestu smrti. Nejprve byl Jan držen v policejní vazbě v jihočeském táboře, poté jej přesunuli do policejní věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. odtud byl deportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl usmrcen 24.10.1942 v 16:50 hodin střelou do týla z malorážní pistole v odstřelovacím koutě mauthausenského bunkru.

Kateřina Hešová byla rovněž zatčena a v Praze v nepřítomnosti odsouzena 29.9.1942 německým stanným soudem též k trestu smrti. od 13.10.1942 byla vězněna také v Malé pevnosti v Terezíně. Dne 22.10.1942 byla deportována do koncentračního tábora Mauthausen. zde byla následujícího dne (23.10.1942) evidována a druhý den 24. 10.1942 ve 12:56 hodin zastřelena stejným způsobem a na stejném místě jako její manžel Jan.

Její jméno (Hešová Kateřina roz. Samcová *20.10.1889) i jméno jejího manžela (Heš Jan stržm. *21.11.1889) jsou uvedena na pomníku při pravoslavném chrámu svatého Cyrila a Metoděje (adresa: Praha 2, Resslova 9a). Pomník byl odhalen 26.1.2011 a je součástí národního památníku obětí heydrichiády.

Dcera manželů Hešových – Irena Hešová (* 1926) – byla od srpna 1942 až do konce druhé světové války vězněny v Praze na Jenerálce, v internačním táboře ve Svatobořicích na jižní Moravě a v Plané nad Lužnicí. Osvobození Čech a Moravy se dožila.

Hodač Václav

štábní strážmistr četnictva

13. 10. 1889 Průhonice-26.8.1944 zahynul v Buchenwaldu

Příslušník četnictva v Čechách ve výslužbě. Rodina udána anonymním pisatelem dopisu adresovaného ministru školství a lidové osvěty Emanuelu Moravcovi: V. Hodač, čet. strážmistr v.v. mimo jiného tvrdil a pronesl výroky několikráte jako: že za toho vraha Hendricha bude prý ještě 7 000 poctivých Čechů popraveno Moravec prý je zrádce, a musí být popraven za jazyk na hřebík atd. – Hodačová rodina udržuje stálé styky se židy a i návštěvy!

Byl zatčen gestapem 11.10.1943. dne 4.2.1944 byl předán z věznice v Praze na Pankráci do malé pevnosti Terezín a odtud dne 15.4.1944 do KT Buchenwald, kde zahynul.

Hodinář Rudolf Josef

major četnictva

15. 3.1894 Deštná "Deschna" okr. Kamenice nad Lipou-20.2.1945 Flossenbürg

(čs. legie v Rusku)

Vězeňské číslo 13503 SS Sonderkomando vězněný v Budějovicích, Terezíně, Hofu a Flossenbürgu.

Příslušník četnictva velitel četnického oddělení nitra a Lučenec na Slovensku, účastník srbských a ruských legií. Byl zatčen v roce 1944.

Hlas osvobozených: týdeník svazu osvobozených politických vězňů. Praha: Svaz osvobozených politických vězňů, 18.11.1945, 1(18), s. 8.

Od počátku roku 1933 došlo ke změně podřízenosti pátracích stanic od okresních četnických velitelství v sídlech krajských soudů pod tamní četnická oddělení. V souvislosti s tím došlo ke změně dosavadního názvu pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Nitře na název četnická pátrací stanice v Nitře. Na místo okresního četnického velitele štábního kapitána výkonného Hynka Spurného ji začal řídit osobně velitel nitranského oddělení sdružujícího pět okresních četnických velitelství Nitra, Topolčany, Bánovce nad Bebravou, Prievidza a Hlohovec, major Rudolf Josef Hodinář.

Databáze vězňů v pobočkách koncentračního tábora Flossenbürg na českém území pobočka Holleischen (Holýšov) vězeňské číslo 13503 důvod ukončení věznění transport. Datum ukončení věznění 31. 1. 1945 další věznění Flossenbürg definitivní ukončení věznění 20.2.1945 Flossenbürg poznámka 27.7.1944 Flossenbürg.

VÚA-VHA Praha.

Holub Václav

štábní strážmistr četnictva

4.11.1894 Mletschitz/ Mlečice – zemřel na následky věznění 16.5.1945.

Dne 20.5.1945 se konal pohřeb štábního strážmistra Václava Holuba. Byl zatčen spolu s ostatními místními četníky: strážmistrem Františkem Novákem, Otto Varvařovským a Aloisem Červinkou dne 10.2.1945. Byli odvezeni do Pardubic, pak posláni do koncentračního tábora Terezín. Po osvobození jel Václav Holub domů, ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu v důsledku vězněni, byl hospitalizován v nemocnici v Roudnici nad Labem. Zde zemřel 16.5.1945 ve věku 51 let. Jeho ostatky byly dovezeny do Trhové Kamenice. Na jeho pohřbu bylo mnoho lidi, zástupci četníků z okresu, sokolové, jeho žena a dcera.

"In memoriam povýšen byl zvěčněly št. str. Václav holub na vrchního strážmistra. "

SOKAch, fond místní národní výbor Trhová Kamenice, inv. č. 203 str. 69

Holý Štěpán

vrchní strážmistr – nadporučík in memoriam

22.12.1894 (Voltýřov č.p. 10) okres Milevsko "Tábor" -6.12.1941 (Mauthausen)

Příslušník četnictva, velitel stanice Panenský Týnec okres Louny v Čechách a příslušník ruských legií. Vrchní strážmistr nadporučík in memoriam 23.8.1941 zatčen pravděpodobně pro odbojovou činnost a nepřátelské výroky proti třetí říši. Dne 22. září 1941 byl přes malou pevnost Terezín dodán do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl dne 6.12.1941 zastřelen na útěku. Jeho jméno je uvedeno na rodinné hrobce ve Slaném.

Původní zaměstnání: kovář

Posmrtně povýšen na nadporučíka SNB a vyznamenán čs. válečným křížem.

Štěpán Holý 1), je pohřben na hřbitově ve slaném.

1) vrchní četnický strážmistr ve Slaném, narozený roku 1894 ve Voltýřově (okres Milevsko), legionář – dělostřelec (mladší ohněstrůjce) ruských legií, byl zatčen 23. 8. 1941 za výroky proti III. říši. Po válce byl posmrtně vyznamenán čs. válečným křížem a povýšen na nadporučíka sboru národní bezpečnosti (viz Václav Krůta a kolektiv: českoslovenští legionáři okres Kladno.

Bratr též četník Josef Holý, poručík SNB v.v. Voltýřov, nar. 1897 Voltýřov, úmrtí Nebušice

Holan Josef

vrchní strážmistr četnictva

nar. 10.12.1884 Chotěšice č.35, zahynul v Terezíně dne 4.4.1945

https://ebadatelna.soapraha.cz/d/5950/64#

četnický strážmistr od roku 1919

Hlas osvobozených: týdeník Svazu osvobozených politických vězňů. Praha: Svaz osvobozených politických vězňů, 01.04.1948, 4(13), s. 5.  

Homola Václav

strážmistr četnictva

narozen 25.4.1890 Přelouč okr. Pardubice

Příslušník četnictva, ve Veselí nad Lužnicí v Čechách, narozen 25.4.1890, ve výslužbě pro účast v Ruských legiích. Byl zatčen 27. dubna 1944 pro účast v ilegálním hnutí a ve skupině legionářů. Byl vězněn v Českých Budějovicích, Kladně, Pankráci a  Drážďanech, odsouzen k trestu smrti a popraven dne 17.11.1944 v Drážďanech.

Houza Josef

štábní strážmistr četnictva

zahynul 4.5.1945 v Drážďanech

Hrachovec Josef Jan

strážmistr četnictva

21.2.1911 Vídeň (Rakousko) - 5.11.1942

Dne 7.srpna 1942 byl odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za velezradu, napomáhání nepříteli a podněcování k zemězradě (odbojová činnost) a dne 5.11.1942 byl popraven v Berlíně-Plötzensee gilotinou.

Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945

Příslušník četnictva, štábu zemského četnického velitelství v Praze v pobočnické kanceláři. Člen odbojové skupiny majora Jindřicha Biskupa na zemském četnickém velitelství Praze a udržoval spojení s policejní nuselskou odbojovou skupinou s jejímiž členy byl 20.3.1941 zatčen gestapem. Dne 7.8.1942 byl odsouzen Lidovým soudním dvorem k trestu smrti za velezradu, napomáhání nepříteli a podněcování k zemězradě (odbojová činnost)

Janura František

17. 10. 1893 Kozmice 55, o. Tábor, 

Příslušník protektorátního četnictva, byl do odboje zapojen gen. Pavlíkem z Kolína (ukrývání zbraní, v Kolíně ukrývali uprchlíka z Osvětimi Zdeňka Šibravu). F. Janura byl zatčen pro zatajení nedovoleného držení zbraní asi v únoru 1945 kolínským gestapem. V Malé pevnosti pravděpodobně od února 1945 do 9.5.1945 (údaj ve vzpomínce zřejmě nesprávný, viz. kartotéka vězňů Malé pevnosti). Prošel celami 44 a 36. na práci nechodil. Na cele č. 36 kápo IV. dvora Orzság a Průša. V poslední době před osvobozením nebyly apely a cely se nezamykaly. Po ověření rozšíření tyfu byl IV. dvůr uzavřen. dr. pluk. Souhrada (zemřel v Terezíně) měl provést protityfové očkování. Po odvšivení a kontrole lékařů se F. Janura 8.5.1945 vrátil domů.

Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945

Janovec František

strážmistr – štábní strážmistr četnictva

Příslušník četnictva, narozen 27.9.1912 Moorwies/Slatina nad Zdobnicí, stanice Želiv okres Humpolec v Čechách. Byl zatčen 20.2.1945 pro spolupráci s partyzány ve svém působišti na Českomoravské vysočině. Byl odsouzen k trestu smrti a uvězněn v Malé pevnosti Terezín, kde dne 8.5.1945 zemřel na epidemii tyfu. Je také uváděno datum úmrtí i 22.5.1945. Byl pohřben v Bohušovicích nad Ohří.

Zemřel 17.5.1945 v Terezíně

1942 příslušník četnictva Želiv na okres Humpolec V Čechách.

(zdroj: https://www.mistopisy.cz/pruvodce/obec/10603/slatina-nad-zdobnici, https://www.policie.cz)

Kartotéka pohřbených na národním hřbitově v Terezíně datum narození 27. 1. 1912 Slatina nad Zdobnicí datum úmrtí 22. 5. 1945 číslo hrobu 1 číslo oddělení 2

Po zradě všeho úsilí, které naši lidé pro obranu vlasti vykonali, nastoupila těžká léta okupace, která si naštěstí nevyžádala z řad našich občanů žádných obětí na životech. Jedinou obětí naší obce byl místní rodák, četnický strážmistr František Janovec, který pro spolupráci s partyzány ve svém působišti na českomoravské vysočině byl uvězněn v Malé pevnosti v Terezíně, kde zemřel na tyfus krátce po osvobození.

Hlas osvobozených týdeník svazu osvobozených politických vězňů rok vydání 1947, ročník 3, datum vydání 29.05.1947, číslo 22

Jícha Josef

4. 8. 1899  Klumtschan, Chlumčany 

(DUITS: KLUMTSCHAN) IS EEN TSJECHISCHE GEMEENTE IN DE REGIO PILSEN

čís. vězně v Buchenwaldu 16983

ČS. LOUNY 

Zemřel: Chlumčany

Pohřeb: Chlumčany 

Jirásek Jan

Jan Jirásek (10.5.1905 Netvořice u Benešova u prahy. – 8.7.1943 Praha, Kobyliská střelnice)

viz. článek : Poprava čtyř četníků /Četnictvo v Terezíně

Jan Jirásek se narodil 10. května 1905 v Netvořicích u Benešova u Prahy.

Již v prvních měsících po 15. březnu 1939 zahájilo na Táborsku svoji aktivitu hned několik ilegálních odbojových protiněmeckých organizací, mezi něž patřila především Obrana Národa (ON) tvořená bývalými deaktivovanými důstojníky prvorepublikové československé armády. Táborská odnož Obrany národa udržovala kontakty s Pískem, Budějovicemi i Prahou, získávala vojensky a politicky důležité informace, které pak byly z pražského centra ON předávány ilegálními vysílačkami (nebo kurýrní cestou) do Anglie. Další činností ON pak bylo rozšiřování ilegálních tiskovin a shromažďování zbraní pro budoucí ozbrojený boj s německými okupanty. V únoru 1940 byla činnost ON odhalena a bylo zatčeno mnoho jejich členů (plukovník Cyril Method Pazdera (1896–1942), major Szafrán, kapitán Novotný, major Pertl; Robert Mixa, ...).

V rámci této vlny zatýkání odbojářů (při likvidaci ilegálního Krajského národně revolučního výboru v Borotíně) byl v únoru 1943 zatčen člen KNRV, komunistický odboj, št.strážm. Jan Jírásek z ČS Tábor, zařazen jako řidič. Po zostřených výsleších a věznění následoval soud s verdiktem: trest smrti. Exekuce byla vykonána ve čtvrtek 8. července 1943 v podvečer na kobyliské střelnici v Praze.

Jírovský Jaroslav

strážmistr četnictva

26.2.1895 Barchowitz - Terezín 7. 5. 1945 /11.5.1945

Barchovice (německy Barchowitz) jsou obec ležící v okrese Kolín. Leží asi 18 km jihozápadně od Kolína a 33 kilometrů jihovýchodně od Prahy.

Johanovský Antonín

vrchní strážmistr četnictva v.v.

6.8.1892 Chotiměř – Kottomirsch - Mauthausen 15.3.1943.

6.12.1941 byl zatčen plzeňským gestapem. Dne 1.1.1943 byl předán z Malé pevnosti Terezín do Mauthausenu, kde zahynul.

Vězněn před Mauthausenem – AD-Pilsen, Stapo Prag, pol.gef.Theresienstadt.

Kann Leopold

major četnictva

27/30. 4. 1884 Plzeň – 26. 7. 1944

in memoriam mjr. četn. v. v. Kann Leopold, nar. 1884, Plzeň,

Pocházel z Plzně a sloužil jako polní četník za první války, poté jako četnický důstojník většinou v Čechách. Ke konci 30. let se mihl jako velitel v Olomouci, pak byl ze zdravotních důvodů penzionován. Ještě v kalendáři 1942 je uváděn jako major správní v. v. s bydlištěm v Plzni. Kvalifikační listina mlčí a prozrazuje jen to, že byl svobodný, měl bratra, byl české národnosti a mluvil i psal německy bezvadně.

Příslušník četnictva, velitel četnického oddělení v plzni v Čechách, ve výslužbě, narozen 27. (30.)4.1884. byl zatčen plzeňským gestapem a dodán 20.7.1944 do Malé pevnosti Terezín, kde byl dne 26.7. 1944 nalezen oběšený v cele.

Když na jaře roku 1929 Šmídeberkskou četnickou stanici opustili zkušení strážmistři Josef Mirtl a Jan Středoňský, přidělil tam nově ustanovený velitel četnického oddělení v Karlových Varech kapitán Leopold Kann strážmistra Václava Provazníka, a dokonce četníka na zkoušku Václava Vášu!

Poté, co se tuto informaci praporčík Šotola dozvěděl, tak si doslova zoufal. Co bude dělat ve staničním služebním obvodě, kde byli Češi naprostou menšinou, s četníkem na zkoušku?

ČETNICKÁ ABECEDA: J – MICHAL DLOUHÝ

Karban Jaroslav

viz.článek: Četníci Glasar a Karban jako zrádci z Libáně 

Klimeš Vojtěch Adalbert

strážmistr četnictva

nar.21. 4. 1911

čet. stanice Mirotice, OČV Písek, zatčen 20.10.1943, propuštěn 19.7.1944, odsouzen ke 4 letům.

Knížek Josef

kapitán četnictva

nar. 15. 1. 1906 Judendorf / Židněves

Kos Alois

20.6.1898 Dobroměřice u Loun - 25.5.1945

Velitel četnické stanice v Želivě, který pomáhal českým vlastencům za okupace, byl gestapem tábor zatčen a žalářován v Terezíně. Zde koncem války onemocněl při tyfové epidemii, která Terezín postihla a byl propuštěn 13.5.1945 a dne 25.5.1945 zemřel na následky věznění. Byl pohřben v Dobroměřicích.

Druhá světová válka, ještě hroznější, svým neblahým působením na psychiku lidí a válečným strádáním rybářský sport a jeho rozvoj značně omezila. Někteří členové byli zatčeni a na následky věznění v koncentračních táborech zemřeli četnický strážmistr v. v. František Kincl a vrchní četnický strážmistr Alois Kos. V životě spolku docházelo postupně k událostem, které ovlivňovali a měnily jeho charakter.

více zde: https://www.rybarizeliv.cz/o-nas/historie-mo-crs-zeliv/

Hřbitov Dobroměřice, Ústí nad Labem

Jeho jméno je uvedeno na pomníku obětem 1. a 2.světové války v obci.

Kotal Karel

vrchní strážmistr četnictva

Karel Kotal, nar. 4./5.11.1895 Podmokly, okr. Klatovy

Velitel čs. Janovice nad Úhlavou zatčen 13.11.1943 vrchní strážmistr popraven 18.12.1943 na Rozkaz K.H.Franka bez rozsudku.

Zapojil se do odbojové činnosti a se svými podřízenými poslouchal zahraniční rozhlas. 13.11.1943 byl zatčen klatovským gestapem. 

Vrchní strážmistr Karel Kotal byl měsíc po svém zatčení dne 18. prosince 1943 bez soudu popraven v Malé pevnosti v Terezíně. Jeho zástupce praporčík Václav Maršálek byl Lidovým soudem v Norimberku odsouzen k trestu smrti a dne 24 října 1944 byl popraven v Mnichově. 

Vrchní strážmistr Karel Kotal, nar. 4.11.1895 v Podmoklech, okr. Klatovy
Karel Kotal se po absolvování obecné školy vyučil truhlářem a jako truhlářský tovaryš pracoval ve Vídni. V roce 1915 byl povolán k 81. pěšímu pluku do Jihlavy. Zde absolvoval krátký výcvik a byl poslán na italskou frontu, kde utrpěl několik lehkých zranění. Po ukončení války vstoupil do nové československé armády a 10. února 1919 přešel k četnictvu. Jeho první "štací" byla četnická stanice v Kříži, odd. Plzeň, kde strávil pouhé tři měsíce. Další dva měsíce sloužil na četnické stanici v Dlažově v územním obvodu Velitelství četnického oddělení v Klatovech. Prvním, dlouhodobějším, působištěm byla četnické stanici v Babyloně spadající rovněž pod četnické oddělení v Klatovech. V březnu 1923 byl sice přeložen v rámci oddělení na četnickou stanici v Hojsově Stráži, ale v Babyloně zanechal své srdce, protože se zde v únoru oženil s Annou, rozenou Vebrovou. Bohužel už na podzim postihuje mladou rodinu tragédie, když Anna umírá při porodu dvojčat, která krátce poté umírají také. Karel Kotal potom působí na četnické stanici v Železné Rudě a v roce 1926 se znovu žení, tentokrát s Marií, rozenou Pavlíčkovou z jeho rodných Podmokel. Z tohoto manželství se narodil syn. Na počátku třicátých let přechází Karel Kotal do Klatov, nejprve na četnickou stanici, poté na četnickou pátrací stanici a zase zpět na četnickou stanici. Po povýšení na štábního strážmistra v roce 1934 je přeložen poprvé od roku 1919 mimo četnické oddělení Klatovy. Nastupuje na stanici ve Volarech, spadající pod oddělení Prachatice. V roce 1936 je vrací zpět na Klatovsko, konkrétně na stanici v Nýrsku. Sem již přichází v hodnosti praporčíka a je pověřen velením stanice. Následující rok je povýšen na vrchního strážmistra a stává se velitelem. Zde zůstává až do odstoupení území soudního okresu Nýrsko Německu na podzim 1938. V listopadu nastupuje jako velitel stanice v Němčicích u Plánice. Den před vznikem Protektorátu Čechy a Morava nastupuje na svůj poslední velitelský post na stanici v Janovicích nad Úhlavou. Zde se zapojil do odbojové činnosti a se svými podřízenými poslouchal zahraniční rozhlas. Dne 13. listopadu 1943 jej zatýká klatovské gestapo a dne 18. prosince 1943 je v terezínské Malé pevnosti na rozkaz K.H. Franka bez rozsudku popraven.  

Kubič (Kubíče) Stanislav

vrchní strážmistr – nadporučík in memoriam

nar. 6.10.1886 - Zahynul 27.12.1944 ve věznici v Bochumu

V době První republiky v Meziříčí s krátkým působením vrchní strážmistr Stanislav Kubiče v r. 1929.

Příslušník četnictva ve Slatiňanech okres Chrudim v Čechách, ve výslužbě od 1. října 1940. Ve Slatiňanech založil odbojovou skupinu. Byl zatčen dne 23. října 1941 gestapem ve Slatiňanech okres Chrudim pro spoluúčast na přechovávání vysílačky v kapli českobratrské evangelické církve ve Slatiňanech.

Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945

Kraus František

vrchní strážmistr četnictva

Příslušník četnictva, narozen 15. listopadu 1887. Byl zatčen táborským gestapem a vězněn v Táboře a v Malé pevnosti Terezín. Zahynul dne 12.2.1944 v Drážďanech.

Kurc Jan

vrchní strážmistr četnictva

nar. 1.11.1897 Kazejowitz – Terezín 23.4.1945.

Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945

Zatčen budějovickým gestapem.

Kareš Jaroslav

Byl odvezen z Kartouz na Malou pevnost a odtud do Buchenwaldu.

nar. 27. 6. 1906 Dolní Poříčí u Strakonic.

Kňourek Karel

vrchní čet. strážm. čs.Bečváry

8.3.1893 Nová Kdyně č. 50–22.3.1970

Kokeš František

štábní strážmistr – vrchní strážmistr in memoriam

Příslušník četnictva v Berouně v Čechách, narozen 13.7.1898. Zahynul dne 26.2.1943 KT Auschwitz – Birkenau.

Kolář František

strážmistr – štábní strážmistr in memoriam

Příslušník četnictva, narozen 21. října 1896 Nespitz, Bez.Strakonitz /Nespice okr. Strakonice, stanice Slaný okres Slaný v Čechách ve výslužbě pro účast v Italských legiích. Byl zatčen dne 26.8.1943. Zahynul dne 19.4.1944 v koncentračním táboře Flossenbürg.

Stapo Kladno, Polizeigefängnis Theresienstadt

Koutecký Josef

strážmistr četnictva

nar. 17. březen 1914-5.9.1993 Buštěhrad

čet. stanice Kladno pohotovostní oddíl, zatčen 20.10.1943, káznice Oranienburg " vrátil se ".

bydliště: Buštěhrad zaměstnání policista, po r. 1948 v SONP Kladno.

Kratochvíl František

štábní strážmistr četnictva

št.strážmistr Kratochvíl z Lošan okr. Kolín.

Příslušník četnictva v Čechách, narozen 17.5.1897. Byl zatčen kolínským gestapem pro odbojovou činnost, člen odbojové organizace Tři králové, krycí jméno Mráček. Byl vězněn v Kolíně a v Malé pevnosti Terezín, kde zahynul v roce 1945.

Kartotéka pohřbených na národním hřbitově v Terezíně číslo hrobu 180 číslo oddělení 1.

Kubelka Antonin

strážmistr četnictva

28. 10. 1895 Strmilov, o. Jindřichův Hradec

Bydliště Kaznějov

Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945

22. 7. 1944 odchod KT Buchenwald

ukončení věznění osvobozen

Kulovaný Josef

praporčík četnictva

4.1.1897 Kladno- 7.8.1942 Gusen, Kreis Perg

Příslušník četnictva velitel pohraniční kontrolní stanice Staňkov okres Domažlice v Čechách. Byl zatčen gestapem dne 20. května 1941 pro zpravodajskou činnost vykonávanou v roce 1938 na četnické stanici v Nemanicích. byl vězněn v Klatovech, v Malé pevnosti Terezín. dne 29. srpna byl dodán do koncentračního tábora Auschwitz a následně koncentračního tábora Mauthausenu kde zemřel dne 7.8.1942.

Úmrtí 7. srpen 1942 ve 2:30

Kubín František

pohotovostních oddílů četnictva (PČO)

nar. 27.6.1916 Chabařovice, okr. Ústí nad Labem - 9.9.1942 Auschwitz

Příslušník četnictva pohotovostního oddílu Buštěhrad okres Kladno v Čechách, odvelen do zvláštního oddílu četnictva v Terezíně v Čechách. Dočasně byl od 18.11.1941 zařazen v Terezíně. Jeho vězeňské číslo bylo 1128432.

František Kubín v Chabařovicích trv. bytem Chabařovice č.p. 168 (Tovární ul.)

Na vojně sloužil v Místku u 8. pěšího pluku "slezského" a poté pracoval jako poštovní zřízenec.

Nastoupil k československému četnictvu 1.4.1938. Četnickou školu absolvoval v Kutné Hoře dokončil v témže roce s prospěchem "dobrý". Následně pak sloužil u pohotovostních oddílů četnictva v Liberci, Nové Pace a na Kladně.

18.11.1942 je zařazen k zvláštnímu oddílu četnictva v Terezíně (Gendarmerie sonderabteilung Theresienstadt), jehož příslušníci sloužili v ghettu) - většina četníků se chovala ke zde internovaným židům chovala slušně a snažila se jim pomáhat. takový byl i František Kubín.

Během služby v Terezíně navázal styk s internovanými židy. Styk s židy byl přísně zakázán. Sháněl pro internované židy peníze, obstaral si klíče od jejich bytů v Praze a z nich jim přivážel různé předměty. Též jim vozil potravinové balíčky a dopisy. Za tuto činnost byl udán jednou ženou a propuštěn ze služebního poměru. 13.5. 1942 byl odeslán do KT Osvětim. Zde byl 9.9. 1942 nebo 13.1. 1943 umučen (popraven, zavražděn).

Působit v odboji znamenalo uplatňovat smysl pro spravedlnost a nesmírnou odvahu. Nemuselo to, ale nutně znamenat boj se zbraní v ruce. Někdy stačilo jen pomoci jiným v nouzi bojujícím o vlastní přežití uprostřed nacistického pekla.

V květnu 1942 byl pak odeslán do koncentračního tábora Terezín.

Po válce byl Kubín povýšen do hodnosti štábního strážmistra in memoriam.

Kyncl František

vrchní strážmistr četnictva

8.9.1897 Svratka 63 okr. Hlinsko-3.6.1945 Pelhřimov

pohřeb Pelhřimov

Zemřel na následky věznění dne 3.6.1945 Pelhřimov – nemocnice, Červená Řečice, hřbitov, nápis: zde v pánu odpočívá František Kyncl vrchní četnický strážmistr 8.9. 1897 - 3. 6. 1945 zemřel následkem útrap od nacistů.

Příslušník četnictva velitel stanice Červená Řečice okres Pelhřimov ve výslužbě pro účast v italských legiích. Dne 20. února 1945 ráno byl zatčen gestapem a byl vězněn v Malé pevnosti Terezín v cele 44.

původní zaměstnání: klempíř

Datum zajetí: 24.10.1917 místo zajetí: Bainsizza, San Lucia datum podání přihlášky do legií: 15.12.1917 místo podání přihlášky do legií: Padula datum zařazení do legií: 13.5.1918 jednotka v době zařazení: 33.p.pl. (čs. legie v Itálii) hodnost v době zařazení: vojín konec v legiích: 4.10.1919 (sloužil v čs. armádě po r. 1918) poslední útvar v legiích: 33.p.pl.

Služba v legii od 15.12.1917 do 31.12.1919

Lacina Antonín

štábní strážmistr četnictva

nar. 3.1.1904 Křemenice v okrese Příbram. Bydliště Poděbrady, zahynul v Terezíně dne 3.5.1945, četnický strážmistr, zatčen 6. 4. 1945 za činnost v ozbrojených skupinách, vězněn v Kolíně a Terezíně.

Mezi českými četníky bychom sice našli mnoho ochotných až horlivých vykonavatelů německých nařízení, ale také velké množství těch, kteří se zapojili do protinacistického odbojového hnutí. Mnozí se rozhodli bojovat proti okupačnímu režimu i různými víceméně nepostižitelnými způsoby a zbraněmi, kterými je vybavovala právě jejich profese. Někteří tak například upozorňovali zemědělce před chystanými hospodářskými kontrolami, kryli osoby vyhýbající se pracovní povinnosti, ničili udavačské dopisy došlé na jejich stanici, a i v plnění svých dalších povinností dokázali přimhouřit či zavřít oko, mnozí však i za cenu úplatku...

Do protinacistického boje se přímo zapojil také rodák z Křemenice četník Antonín Lacina (*1904), který však v době německé okupace působil v Poděbradech, Na chmelnici čp. 382. Od srpna 1943 v Kolíně, kde byl povýšen do hodnosti praporčíka. Právě tam byl jen těsně před koncem války dne 4.4.1945 zatčen a uvězněn v Malé pevnosti v Terezíně. Kde podle údajné zprávy měl mezi 2.—4. květnem 1945 zemřít na skvrnitý tyf na Malé pevnosti v cele č. 41. IV. dvůr. Začátkem května byl pravděpodobně. Svůj rodný kraj tak naposledy viděl v únoru 1945, kdy přijel do Křemenice navštívit svou matku a příbuzné.

Kartotéka pohřbených na národním hřbitově v Terezíně datum úmrtí 3. 5. 1945 číslo hrobu 380 číslo oddělení 1 

Lojín  Emanuel 

nadporučík četnictva

22. 12. 1898 Buková

Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945

Region místa narození Příbram

Bydliště Balbingasse 241/IV.

Státní příslušnost Protekt.

(předchozí) Místo věznění Polizeigefängnis Theresienstadt

Předal Stapol.-Prag

Datum transportu do KT (2) 27. 4. 1944

Věznění v KT (2) Buchenwald

Táborové číslo v Buchenwaldu 1437

v pobočném táboře Buchenwald Langenstein-Zwieberge;

Zdroj

Památník Terezín

https://www.ushmm.org/

Lukáš Václav

Datum narození 1. 5. 1908  Mscheno/Mšeno

AD-Tabor 5. 3. 1945

Důvod odchodu propuštěn 6. 5. 1945

Mach Josef

vrchní strážmistr četnictva

nar. 23. 12. 1898 Kleindörfchen /Mala Víska

Vrchní strážmistr (17. 5. 1939 až 7. 7. 1939), Roudnice byl přidělen na zdejší stanici vrchní strážmistr Josef Mach, který evakuoval ze stanice Spišská Belá (Slovensko) a v brzku za ním strážmistr Miloslav Jäger, evakuovavši ze stanice Lipča (podkarpatská Rus).

Josef Mach, vrchní strážmistr (17. 5. 1939 až 7. 7. 1939), Roudnice poté ČS Zaječov

Malá Víska 21

Zaměstnání četnický strážmistr v Kežmaroku na Slovensku

Bydliště Kežmarok - četnická kasárna

župa Podkarpatská Slovensko 1925

Bydliště Radnitz, Hasická ul. 37, KR. Pilsen-Land

Politisch Tscheche KT Buchenwald čis. vězně 14349

Machytka Rudolf

strážmistr ČPO Jičín

Byl vězněn od 12.6.1944 do 5.5.1945 v Terezíně.

Marhan Jan

strážmistr četnictva

19. 8. 1902 bydliště Zdíkov, o. Strakonice - 25.5.1945

Příslušník četnictva stanice velký Zdíkov okres Strakonice v Čechách. byl zatčen 6.3.1945. Zemřel na následky věznění dne 25.5.1945.

Mařík Rudolf

nadporučík četnictva

1.6.1881 Praha - 6.1.1943 Auschwitz II-Birkenau

Příslušník četnictva v Mladé Boleslavi v Čechách. byl zatčen a vězněn v Malé pevnosti Terezín. Zahynul dne 6.1.1943 po transportu do koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau 6.1.1943.

Maršík Čeněk "Vincenc"

nar. 2.7.1917 Wilkowitz, před zatčením zaměstnán u četnictva v Mladé Boleslavi, byl uvězněn v r. 1942 za ukrývání zbraní. Zatčen jediný ze čtyřčlenné skupiny, jejíž sídlo bylo v Chotýši. Vězněn na gestapu v Praze, Hradci a Kolíně. Propuštěn a po 14 dnech zatčen znovu – před Vánocemi 1943. Půl roku vězněn na Pankráci. Na Malé pevnosti léto 1944–únor 1945. Cely: č. 1 na I. dvoře, IV. dvůr. pracoval na výkopu na IV. dvoře. Z Malé pevnosti přemístěn do věznice v Hradci Králové. Kopal kanalizaci v továrně, později pracoval v cihelně. 20.4.1945 utekl.

Malý III Josef

štábní strážmistr četnictva

7.2.1908 Elbe-Chertschitz / Labské Chrčice 30 - 9.5.1945 Terezín 9.5.1945.

Příslušník četnictva stanice Mladějov okres Jičín v Čechách. Zemřel na následky věznění dne 9.5.1945 po návratu z věznice v Kartouzech.

Doslova hromadný útěk se podařil v Ostroměři – 111 zajatcům. Mezi procházejícími vězni byli i účastníci slovenského národního povstání, kdy četník František Broul mezi nimi našel několik známých ze služby v Bánské Bystrici, např. Murgaše z Tajova, Spiššiaka z Riečky, Slámu z Králík a další z Lubitovej, jimž umožnil útěk.

Pomocí při střežení vězňů z koncentračních táborů byly pověřovány i jednotlivé četnické stanice, kudy transporty procházely, a četníci tak měli možnost vězňům předávat jídlo.

Společně s uprchlými zajatci byli skrýváni a podporováni i tzv. totálně nasazení různých národností, jimž se rovněž podařilo uprchnout. Nebylo snad obce, v jejímž katastru nebyl někdo ukrýván či podporován. Z celé řady četníků, kteří uprchlíky podporovali, to byli mj. šstrážm. Arnošt Skalský z ČS Mlázovice, který nosil potraviny pro uprchlé zajatce k Mackovým do mezihoří, šstrážm. Josef Malý ze Železnice, který jich pět ukrýval u sebe v domě, šstrážm. Jakub Klobouček z ČS Jičín a další.

Četníci měli povědomost o tom, kdo někoho ukrývá, jakož i kde jsou ukrývaní schovaní. Protože disponovali informacemi o chystaných prohlídkách Němců, za účelem pochytání zajatců, tak byly dotčené osoby včas varovány a zajatci přemístěni na jiné místo. V případech nařízených "zátahů", jichž se museli účastnit s místním obyvatelstvem, tyto sabotovali a radili občanům, co dělat, aby nebyl nikdo nalezen, jako např. vrch. strážm. Karel Ottel z ČS Lázně Bělohrad. Zvláště početné již organizované skupiny se nacházely pod zříceninou hradu Kumburk na novopacku, u Tuře a na sobotecku.

Makovský František

* 7.2.1897 - 12.7. 1974

viz. článek: Četnictvo v Terezíně  / Makovský František

František Makovský (7. února 1897 Borová – 12. července 1974 Vysoké Mýto)

Vyučen krejčím v Duisburgu, pracoval jako horník v Porůří. kde si osvojil perfektní znalost němčiny.

Po první světové válce nastoupil k československému četnictvu a byl odvelen na Podkarpatskou Rus.

Po okupaci ho zatkli maďarští vojáci a uvěznili ho v koncentračním táboře v Niregyháze. Po urgencích rodiny a německého konzula v Chustu byl v květnu 1939 propuštěn.

Manželka se čtyřmi dětmi (nejmladšímu byly tehdy teprve dva měsíce) musela po jeho zatčení opustit dostavěný dům na Podkarpatské Rusi a v nákladním železničním vagonu se s dětmi přes jižní Rumunsko, Maďarsko a Rakousko dostala zpět do vlasti.

Pracoval dále jako protektorátní četník a díky dobré znalosti němčiny byl počátkem roku 1942 odvelen ke zvláštnímu četnickému oddílu do terezínského židovského ghetta.

V Terezíně František Makovský zachránil v rozmezí let 1942-1943 život nejméně 35 židovským ženám a mužům. Předával vězňům ghetta dopisy od příbuzných a posílal zpět jejich odpovědi, poskytoval potřebným léky a potraviny, které obstarával s pomocí své manželky a dalších českých občanů.

Přes zákazy gestapa a SS a za stálého dohledu jejich tajné služby zachraňoval vězně z transportů a zprostředkoval písemný styk s jejich příbuznými, čímž jim umožnil dodávky potravin. Sám dovážel balíky s potravinami a opatřoval zvláště nejpotřebnější zeleninu, dokonce i z vlastních prostředků. Nemocným sháněl léky a při své činnosti mnoho vězňů uchránil před trestem. Při této činnosti mu výrazně pomáhala manželka Anna Makovská.

Nacisté na jeho činnost přišli, byl zatčen a uvězněn v terezínské Malé pevnosti. Válku sice přežil, ale čekalo ho ještě jedno vězení, tentokrát komunistické, ve kterém si po roce 1948 odpykal další rok.

V září 1943 gestapo Františka Makovského zatklo a uvěznilo na Kladně, a později v Malé pevnosti v Terezíně. Díky nedostatku důkazů a blížícímu se konci války se mu podařilo přežít. V prvních letech po válce pak sloužil jako vrchní strážmistr SNB v Nových Hradech. Za svou činnost během protektorátu dostal několik písemných uznání a děkovných dopisů od bývalých terezínských vězňů a z Ministerstva obrany. Po únoru 1948 byl nicméně ze Sboru národní bezpečnosti propuštěn a v komunistickém vězení si za kolaboraci s nacisty odpykal další rok. Pětatřicet vězňů, kterým pomáhal podepsalo petici za jeho propuštění. Až do odchodu do důchodu směl pracovat jen jako pomocný dělník.

V roce 1996 Františku Makovskému udělila Komise pro rozpoznávání spravedlivých, působící při památníku Jad vašem v Jeruzalémě titul Spravedlivý mezi národy in memoriam. O rok později obdržela tento titul také jeho manželka Anna Makovská.

Po válce žil v Nových Hradech /1944-1949/, Bučině /1949-1960/ a ve Vysokém Mýtě/1960-1974/.

,,Kontrolorem" v Terezíně

František Makovský po návratu do Čech dál sloužil u českého četnictva a po čase byl převelen k četnickému oddílu v Terezíně. Oddíl měl zvláštní poslání – plnil funkci kontrolního orgánu v terezínském ghettu. K této službě, jejíž pojmenování vyznívá v daných historických souvislostech (za nacistické okupace!) dost pochybně, byl Makovský povolán především pro dobrou znalost několika cizích jazyků - vedle němčiny se na mnohonárodnostní Podkarpatské Rusi přiučil i dalším, například ruštině. Nadřízení patrně usoudili, že jazyky se mu budou hodit právě v Terezíně, kam byli soustřeďováni židé z celé střední a západní okupované Evropy. Skutečně - hodily se. Využil jich, stejně jako dalších možností, které mu poskytla nová funkce k všestranné pomoci vězněným. Přes přísné zákazy gestapa a SS a za stálého slídění jejich tajné služby pomáhal našim vězňům nejrůznějším způsobem, zachraňoval je neohroženě z polských transportů, zprostředkoval písemný styk se zázemím, čímž nám umožnil i příliv potravin, dovážel nám balíky s potravinami a dokonce opatřoval potraviny, zvláště pak nejpotřebnější vitaminovou zeleninu, i z vlastních prostředků, dosvědčili těsně po válce někdejší terezínští vězňové. Potvrdili také, že opatřoval nemocným léky, důmyslným klamáním gestapa a SS zachránil naše spoluvězně před tresty, povzbuzoval nás na mysli a sděloval nám zprávy ze zahraničního tisku.

Makovský měl jako "strážní a kontrolní orgán" značné možnosti, mohl třeba zařídit, aby některá jména ze seznamů osob určených k transportu na Východ byla vynechána. Je mezi námi víc lidí, kteří mohou prohlásit, že jim vrchní strážmistr Makovský svým zákrokem zachránil život, konstatují svědci. Vyprávějí také o "deliktech", jež Makovský z titulu své funkce osobně vyšetřoval (kupříkladu ztráta cukru na nádraží), a uchránil tak "pachatele" před tvrdými tresty. Vzpomínají, jak s pomocí jedné protinacisticky smýšlející Němky zabránil odhalení podzemního hnutí odporu v ghettu. Pamětníci dodávají: Makovský byl v celém našem táboře populární a milovanou osobou. Když představitelé Izraele hledali před časem doklady a dosud žijící svědky z terezínského ghetta získal kromě dokumentů i svědectví paní Hany Fischlové-Spurné, která dosvědčila, že jí strážmistr zachránil život dokonce dvakrát!

Menoušek Josef Vojtěch

strážmistr četnictva

*14.8.1910 - 20.8.1945

viz. článek: Četnictvo v Terezíně/ Menoušek Josef Vojtěch

Mertlík Rudolf

štábní strážmistr

12.12.1898 Havlovice – 1945 Flössenburg

viz. článek: Četnictvo v Terezíně/ Mertlík Rudolf

Náměstek Bohumil

štábní kapitán výkonný

24. (28.) srpna 1892 Bohdalín okr. Kamenice nad Lipou - 30.6.1942 Mauthausen

Ve výslužbě pro účast v Ruských legiích. Byl zatčen pražským gestapem, vězněn v Malé pevnosti Terezín, v koncentračním táboře Flossenbürg a dne 28. dubna 1942 byl dodán do koncentračního tábora Mauthausen.

Původní zaměstnání: agronom

Politická příslušnost: Sokol

Nedbal Richard

štábní strážmistr

3. 4. 1897 Mallonitz Bezirk Klattau (Malonice) okr. Klatovy. 

Podstatně větší problém nastal 4.9.1943. Poručík Pekelský konal kontrolu strážných a v Dubí narazil na šest vězňů bez dozoru. Vězni v tu dobu pracovali na výkopech pro protiletecké kryty pro Poldinu huť. dohledem nad vězni byl pověřen štábní strážmistr Richard Nedbal, kterého Pekelský nalezl v kanceláři mistra, kde kouřil. Kancelář byla od místa výkopů vzdálena kolem 50 metrů a Nedbal v ní seděl minimálně 15 minut. Vězni měli dobrou příležitost k útěku, protože pracovali nedaleko rozbité zdi.

Jednalo se již o třetí Nedbalův prohřešek a Pekelský jej proto nahlásil gestapu.

Ještě téhož dne byl Nedbal zatčen a zbytek války prožil v koncentračních táborech Terezín, Buchenwald a Oranienburg. na svobodu se dostal až 11.5.1945.

Zbylá obvinění se týkala služby v kladenském četnickém oddíle. Dle nich měl Pekelský vězně urážet a mít lví podíl na odvlečení štábního strážmistra Nedbala.

Novák František

vrchní strážmistr četnictva

ČS. Trhová Kamenice

21.1.1902 Ořechov-31.10.1987 pohřben Trhová Kamenice

Zatčen se třemi kolegi 1945 přes pardubické gestapo dopraven do Malé pevnosti.

Novák František

Novák Karel  

Pažout Josef

vrchní strážmistr

9. 2. 1890 Rowen Bez.Jitschin/Roveň

Vězněn: Stapo Prag, Terezín, Kartouzy, Flossenbürg

Ve Flossenbürgu táborové číslo 1715, Blok 7

Peiker Jan

štábní kapitán – major in memoriam

16.5.1892 BlatnÁ - 6.4.1945 Buchenwald

Příslušník četnictva ZVČ. Byl zatčen gestapem 12.2.1943 pro poslech cizího rozhlasu. Byl vězněn v Praze na Pankráci, Malé pevnosti Terezín a v několika koncentračních táborech. Zahynul dne 6.3.1945 v KT Buchenwald.

Pelikán Alois

poručík četnictva

7.8.1895 Sedlečko- 18.5.1945 Terezín

Pohotovostní oddíl České Budějovice

Byl vězněn v Českých Budějovicích, v Praze na Pankráci a v Malé pevnosti Terezín, kde zemřel v izolaci dne 18.5.1945.

Potůček Miroslav

Čekatel četnictva

12.7.1922 Nový Bydžov - 10.02.1945 Flossenbürg

Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945

Vězen číslo 28880

Přerost Petr

štábní kapitán četnictva

27.6.1880 Marov - 3. 4. 1945 Terezín

Bydliště Poděbrady, důstojník čs. četnictva v. v., zatčen 3.1.1945 pro ilegální odbojovou činnost a přechovávání zbraní, vězněn v Kartouzech a Terezíně, kde 3.4. 1945 zahynul na cele 10.

Kartotéka pohřbených na národním hřbitově v Terezíně, datum úmrtí 3. 4. 1945 číslo hrobu 276 číslo oddělení 1

Rajmon František

štábní strážmistr četnictva

(25. října 1892 Libáň – 8. července 1943 kobyliská střelnice)

viz.článek: Poprava čtyř četníků /Četnictvo v Terezíně

Štábní strážmistr četnictva František Rajmon se narodil 25. října 1892 v Libáni u Jičína do chudé rodiny. Rodiče měli známého obchodníka, tak dali Františka k němu do učení. František se pak stal obchodním příručím. Po vyučení nastoupil povinnou vojenskou službu u dragounů. Když se mu služba blížila ke konci, vypukla první světová válka a byl odvelen na frontu. Nejprve do Haliče (dnešní Ukrajina a část Polska) a později na italskou frontu. Po válce se vrátil do Československa a hledal práci. Do obchodu se vracet nechtěl, tak nastoupil službu v četnictvu. Nejprve sloužil na četnické stanici v Náchodě a od roku 1940 na četnické stanici ve Vysokově, což je obec mezi Náchodem a Českou Skalicí.

Jako vlastenec velmi těžce nesl okupaci Československa nacistickým Německem. Již od jejího začátku se připravoval na ozbrojené povstání. Dne 15. března 1939 odnesl z četnické stanice v Náchodě lehký kulomet, pušku, pistoli a náboje a vše zakopal u sebe na zahradě. Doma měl další dvě pistole a malorážku. Začal hledat spojení na protinacistický odboj. Na podzim 1942 se mu to podařilo díky sousedovi Bohumilovi Wiesnerovi. Stal se členem odbojové skupiny, která sice byla pod komunistickým vlivem svých členů, ale u Rajmona rozhodovalo hlavně jeho vlastenectví a ne politické přesvědčení. Díky své službě u četnictva se mu dařilo získávat informace o chystaných německých akcích, měl přístup k pátracím spisům a mohl tak varovat odbojáře a předávat jim informace o tom, jaké údaje o nich gestapo má. Díky známostem se mu dařilo obstarávat pro odbojáře potraviny, které byly normálně na přídělový systém a k jejichž získání bylo třeba potravinových lístků. Četnická uniforma mu poskytovala krytí a částečnou bezpečnost při rozvážení protinacistických letáků.

Na jaře 1943 došlo k vyzrazení celé skupiny a to z vlastních řad. Dne 28. března 1943 došlo k zatčení prvních odbojářů. Ti byli vyslýchání a mučeni na služebně královéhradeckého gestapa a prozradili totožnost dalších členů skupiny. Dne 2. dubna 1943 si gestapo přišlo i pro Františka Rajmona. Kolem poledne obklíčili dům, ale neodvážili se dovnitř. Věděli o zbraních, které František Rajmon vlastnil, měli obavu, že se bude při zatýkání bránit. Domluvili se tedy s jeho četnickým velitelem, který ho pod služební záminkou vylákal ven z domu a přivedl ho až k autu. Tam jej gestapo zadrželo a provedlo hned prohlídku domu. Při eskortě si gestapo pochvalovalo, jak dobře proběhla spolupráce s četnickým velitelem a jak jim usnadnil práci. Bývalý četnický velitel se pak stal po válce váženým náchodským občanem a rád se chlubil svými zásluhami v květnových dnech na konci války. O svojí spolupráci při zatčení Františka Rajmona se již pochopitelně nezmiňoval.

Po třech měsících po zatčení byl František Rajmon odsouzen německým lidovým soudem v Berlíně k trestu smrti. Vzhledem k tomu, že nebyl prvním zatčeným četníkem, který se zapojil do odboje, německá okupační správa se rozhodla, že je třeba provést veřejnou popravu, jejímž cílem bude zastrašení protektorátního četnictva. Němci si uvědomovali, že četnictvo v síle 15.000 mužů, je silný a organizovaný sbor, který je respektován obyvatelstvem. To byl důvod, proč se je snažili dostat na svojí stranu. Drtivá většina četníků byla ale oddána Československé republice a mnozí za Československo bojovali v legiích. Nacisté si byli vědomi skutečnosti, že jsou to právě četníci, kteří mají tu nejlepší místní a osobní znalost ve svých rajonech. Věděli o všem, co se kde dělo, měli pod kontrolou prakticky veškerý život zejména na venkově. Zatýkání, popravy a věznění v koncentračních táborech nepřinutilo četnictvo k iniciativní spolupráci s okupační správou. To vedlo k rozhodnutí zlomit tento tichý odpor četnictva hrůzou a terorem. Záminkou se stala pravidelná školení příslušníků policie v duchu německého řádu, která však byla podle německého velení sabotována. Plukovník Missbach, který byl šéf II. oddělení generálního velitelství uniformované policie, tuto myšlenku vyjádřil slovy: "Dáme pár chlapců postřílet a bude pokoj. Říše je v těžkém boji a nenechá si vpadat do zad."

Na 8. července 1943 bylo do Prahy svoláno na 150 důstojníků a gážistů četnictva z celého protektorátu. Nezapomnělo si ani na zástupce z náchodské četnické stanice. Záminkou bylo údajné služební shromáždění v Kobylisích. Missbach však očitému svědkovi, dr. Vladimíru Šolínovi řekl: "Nejde o žádné služební shromáždění, jde o popravu". Svolaní četníci se shromáždili v kasárnách v Libni. Mnozí odjížděli z domova s pocitem, že se již nevrátí, loučili se s rodinami, přáteli a příbuznými. Velmi dobře znali německé praktiky. V Libni jim pak byl sdělen pravý důvod jejich svolání a byli vyzváni k nastoupení na kobyliskou střelnici beze zbraní. Ke shromážděným pak promluvil ve výhružném tónu hejtman Mehring. Sám však na střelnici nešel.

Po půl šesté večer se pak četníci seřadili do trojstupu a odpochodovali na střelnici, kde jim bylo vykázáno místo vpravo od záchytného valu. Proti nastoupila jednotka Schutzpolizei s puškami u nohy, která měla dohlížet na hladký průběh akce. Vlevo od četníků pak stála popravčí četa. Ve čtvrt na sedm nastoupilo panstvo v talárech, čímž mělo být zajištěno zdání spravedlnosti. Na pokyn vrchního státního zástupce pak byli přivedeni čtyři odsouzenci. Štábního strážmistra Františka Rajmona, kterému bylo 50 let, doprovázeli na poslední cestě ještě velitel četnické stanice ve Strančicích praporčík Josef Bojas (42 let), štábní strážmistr Jan Jirásek (38 let) z Plané nad Lužnicí a velitel četnické stanice v Proseči strážmistr František Famfulík (50 let). Když dozorci vedli odsouzené podél řad četníků, volali na ně, zdravili se s nimi a mnohé své známé oslovovali jménem. Pak se hrdě postavili před popravčí kůly. Rozsudek předčítal státní zástupce Dr. Kurt Blaschtowitschka. Pak se jej pokusil přeložit do češtiny. Štábní Jirásek jej však přerušil: "Jsem Jirásek z Tábora a žádný Johan Jiracek z Tabor!" Důvodem odsouzení byla příprava k velezradě, podporování skupin odporu, ilegální činnost.

Pak proběhla degradace, při které musel plukovník četnictva Stukavec strhat odsouzeným nárameníky. Se slzami v očích plnil tento rozkaz. František Rajmon mu u toho řekl: "To vám dali, pane plukovníku, ti pacholci pěkný úkol, ale hanbu jsme vám neudělali". Pokus přivázat odsouzené četníky ke kůlům se změnil v další frašku, která rozhodně nezapadala do Missbachova a Frankova scénáře. Jeden z odsouzených vykřikl: "Nepřivazujte mne, já vám neuteku," další pak volali: "Jsme vojáci, a ne sprostí zločinci, ať žije Československá republika." Vrchol všemu dodal praporčík Bojas: "Kamarádi, my víme, proč umíráme, za nás se stydět nemusíte". Po tvářích mnohých přítomných stékaly slzy smutku a nenávisti vůči tyranům a kolaborantům. Teprve za použití značné síly se podařilo odsouzence ke kůlům přivázat. Ale ne nadlouho, strážmistr Famfulík se i ze sevření provazů vyprostil. Se zavazováním očí pak přišla další ledová sprcha pro režiséry hrůzného divadla, odsouzenci házeli hlavami, z provazů se vyprostili další a Bojas křičel: "Jsem zvyklý dívat se smrti v tvář, byl jsem na frontě". Pak ale již přišel konec, popravčí četa zvedla hlavně pušek, nastalo hrobové ticho, do kterého se od čtyř odsouzených ozýval výkřik:" Až žije Československá republika, ať žije prezident Beneš". Půl hodiny trvalo divadlo, které se mělo stát odstrašujícím příkladem pro veškeré četnictvo, divadlo, které mělo zlomit další odpor četníků.

Před hrdinstvím popravených kapituloval i velitel německé pořádkové policie generál Paul Riege, který smrtelně bledý upustil od rozkazu K. H. Franka, sdělit všem přítomným, že podobně bude zúčtováno s každým příslušníkem četnictva a policie, který by se odvážil se protivit. Ihned po popravě se K. H. Frank dotazoval, jak exekuce dopadla. Když se dozvěděl, že odsouzení před smrtí provolávali slávu republice a prezidentu Benešovi, ptal se, zda jsou četníci, sezvaní k popravě ještě přítomni. Velmi litoval toho, že se již rozjeli do svých domovů. Natolik dobře znal Čechy, aby věděl, že je nezlomil, právě naopak. Velitel pražského nadúseku Sicherheitsdienstu Jakobi ve svém hlášení konstatoval, že uskutečněný výkon trestu smrti na čtyřech příslušnících protektorátního četnictva neměl úspěch, mužné a chlapské chování k smrti odsouzených četníků způsobilo režijní chybu a pokračoval slovy, že když Čech vidí jiného Čecha statečně zemřít zastřelením, může mít jen nejvyšší sympatie pro tyto mučedníky, ale nikoliv pro německé katovské komando. Mezi německými justičními úředníky vzniklo mínění, že nemohou v budoucnu doporučit takovou formu poprav. Výstražná poprava se naprosto minula účinkem, naopak posílila v četnictvu nenávist vůči německým okupantům. Od té doby se až do konce války nekonaly popravy veřejně.

Po druhé světové válce byl štábní strážmistr četnictva František Rajmon povýšen do hodnosti poručíka in memoriam a byl mu uděleno vyznamenání. Československý válečný kříž 1939, který byl zřízen na památku boje za osvobození republiky Československé z nepřátelského obsazení. Udělen mohl být československým občanům ve vlasti i příslušníkům československé armády v zahraničí i jednotkám této armády. Dále mohl být udělen příslušníkům spojeneckých armád i jednotkám těchto armád, které se zúčastnily boje zahájeného v roce 1939. Podmínkou bylo prokázání vynikajícího a úspěšného činu výkonného či velitelského, při němž byli vystaveni nebezpečí života nebo život obětovali.

Růžička Josef

vrchní strážmistr četnictva

Příslušník četnictva, narozen 9.7.1891, stanice Nový Rychnov okres Pelhřimov v Čechách. Byl zatčen gestapem Tábor 7.9.1944 pro účast v ON II. pluku stráže svobody České Budějovice. . Zemřel ve vazbě v Malé pevnosti Terezín dne 25.11.1944. Byl pohřben v Novém Rychnově okres Pelhřimov, umístění: Nový Rychnov, hřbitov nápis: Josef Růžička vrch. čet. strážmistr zemřel 25.11.1944 po terezínských mukách-zemřel za svobodu na památku spolupracovníci v odboji.

Konec II. světové války se krutě podepsal na celé obci Nový Rychnov. Došlo k rozsáhlému zatýkání a někteří občané útrapy vyslýchání a mučení nepřežili.

Rybín Antonín

strážmistr četnictva

9. 10. 1898 Bristew/ Břístev - 21.5.1945 Sobotka

Břístev (německy Bristew) je vesnice, část obce Chotěšice v okrese Nymburk.

Příslušník četnictva stanice sobotka okres Jičín v Čechách. Byl vězněn byl od 20.7.1944 do 9.5.1945 podlehl na následky věznění tyfu dne 21.5.1945.

Hřbitov Sobotka, Hradec Králové

Propuštěn 7. 5. 1945 cela KR.

Říha František

poručík četnictva v.v.

z Blatné

Růžička František

strážmistr četnictva

ruský legionář

Samek Josef Jan

Strážmistr četnictva

nar. 21.11.1891 Nahořany okr. Nové Město na Moravě- 19.1.1943 Auschwitz II-Birkenau

Bydliště Oberpotschernitz.

Příslušník četnictva v Čechách ve výslužbě pro účast ruských legiích. Za okupace byl zapojen v Obraně Národa a ukrýval zbraně. Byl zatčen 15.7.1942.

původní zaměstnání: truhlář, hudebník

Sazama Josef

štábní strážmistr četnictva

17. 3. 1911 Hlohovčice 41 okr. Domažlice

Příslušník četnictva stanice Staňkov okres Domažlice v Čechách. Byl zatčen 7.4.1944 vězněn v Malé pevnosti Terezín. Zemřel v Berouně na následky věznění při cestě domů dne 23.5.1945.

Někteří z četníků se stali rovněž obětí války, mezi ně patřil vrchní strážmistr Josef Sazama, jenž zemřel na následky věznění v Terezíně a ve Stankově byl pohřben 24. května 1945

propuštěn 7.5.1945 cela 45

V průběhu okupace se tedy v Ludvíku Šobrovi občas projevila někdejší četnická čest, jako tomu bylo u výše uvedeného případu střelskohoštické porážky načerno a následné přímluvy praporčíka protektorátního četnictva Neubauera ze Strakonic. Pomohl i manželce štábního strážmistra Josefa Sazamy ze Staňkova Anně.

Josefa Sazamu zatklo dne 7. dubna 1944 klatovské gestapo pro účast na odboji. Manželce Anně bylo stejně jako v případech dal[1]ších vězněných dovoleno jednou měsíčně manžela navštívit. Podle její výpovědi při druhé návštěvě potkala ve věznici Ludvíka Šobra, který se zajímal, za kým tam paní Sazamová chodí. Když se do[1]zvěděl, že se jedná o četnického štábního strážmistra, nabídl jí, že pomůže umožnit častější návštěvy. Tyto nadstandartní návštěvy probíhaly pak v nějaké temné komoře vězeňské budovy. Ludvík Šobr dokonce zařídil, že jedna z návštěv proběhne i vně věznice.

Skutečně pak dle domluvy vzal vězněného Josefa Sazamu a ještě jednoho vězně s ručním vozíkem ke klatovskému nádraží, kde měli vyzvednout jakýsi materiál. U nádraží již čekala Anna Sazamová a dostala údajně od Ludvíka Šobra hodinu času na povídání si s manželem o samotě. Po uplynutí vyměřeného času se zatčený četník vrátil a společně s druhým vězněm a Ludvíkem Šobrem odešli zpět do věznice.86

86 Pro štábního strážmistra Josefa Sazamu věznění nakonec nedopadlo dobře, protože byl 19. března 1945 z Klatov odvezen do Terezína, kde se nakazil skvrnitým tyfem a po osvobození na cestě domů zemřel v berounské nemocnici.

Srov. SOA Plzeň, fond MLS Klatovy, LS 90/1947, Výpověď Anny Sazamové z 12. dubna 1947.

Sechovský Hynek

strážmistr četnické stanice Mšeno

11.8.1911 Mšeno u Mělníka - 28.8.2004 Horoměřice

K roku 1938 na ČLH v Chebu sloužil jako vrchní mechanik strážmistr četnictva Hynek Sechovský, který chtěl být pilotem, ale po zrušení ČLH byl přeřazen na četnickou stanici Mšeno.

V Chebu také sloužil poručík letectva Josef Hanuš, který se později stal velitelem ČLH v Terezíně.

Přímo na četnické stanici byli zatčeni Schönbach, Dočekal, Sechovský a Honzák. Celkem tedy 14 lidí. Z nich Polívka se hned na začátku výslechů oběsil v cele vězení gestapa v Mladé Boleslavi, kam byli všichni zatčení převezeni. 18. dubna gestapo zřejmě pro nedostatek důkazů propustilo Jaroslava Honzáka. Ostatní byli ve stejný den převezeni do vězení na Malé pevnosti v Terezíně, v němž se téměř všichni nově příchozí nakazili skvrnitým tyfem.

Když se 30.1.1933 stal v Německu říšským kancléřem Adolf Hitler a byla nastolena nacistická diktatura, začalo se zde mocně zbrojit a připravovat na příští válku. Pro sousední státa se militarizované Německo stalo velkou hrozbou.

Československo čelilo této hrozbě podle francouzského vzoru – Maginotovy linie – výstavbou opevňovacího systému v pohraničních oblastech, ale nejen tam. Jenže za touto opevněnou linií vznikla Hitlerova tak zvaná "pátá kolona", sudetoněmecká Sudeten Deutsche Partei vedená Konrádem Henleinem, která štvala sudetské Němce k nenávisti proti všemu českému a později organizovala bojůvky k přepadání strážců čs. hranice. Tu dříve hlídali pouze příslušníci Finanční stráže. Nová situace si však v roce 1936 vyžádala vytvoření zvláštních pohraničních jednotek SOS – Stráže obrany státu. Ta byla vytvořena společně z finančníků, četníků a vojáků. (Armáda jako taková na hranicích umístěna nebyla)

Jako součást střežení státní hranice začaly již v roce 1935 postupně vznikat Četnické letecké hlídky. Létající a pozemní technický perzonál byl převeden z armády, ostatní byli původní četníci. I v našem blízkém okolí se nacházela jedna základna takové hlídky: 1. 7. 1938 byla zřízena Četnická letecká hlídka na vojenském cvičišti po levé straně silnice vedoucí z Litoměřic do Terezína. Velitelem a pilotem hlídky byl poručík letectva Josef Hanuš, piloty byli strážmistři Josef Baier a Antonín Just.: Vrchním mechanikem byl strážmistr Hynek Sechovský a další dva strážmistři jako řadoví mechanici, tři strážmistři radiotelegrafisté a strážmistr – řidič auta.

Měli k dispozici stíhací dvojplošník Avia B - 534.374, kód na trupu OK-PCG – četnická letadla měla civilní imatrikulaci a na směrovce sférický trojúhelník národních barev obvyklého uspořádání. Tato Avia létala až do prosince 1938, potom zde létala stejná Avia s označením OK-PEG a to od prosince 1938 do března 1939 – do obsazení země německým wermachtem.

Vedle toho podél hranice od 11.5.1938 do obsazení republiky Němci létal od Chebu až k Terezínu pozorovací dvoumístný dvojplošník Letov Š - 328.284 s imatrikulací OK-PCA. Jeho úkolem byl průzkum Sudet, hlášení situace, případné rozhánění bojůvek Sudetendeutsche Freikorps a samozřejmě zahánět případné vzdušné narušitele hranice, německá letadla. Těch narušení bylo mnoho, ale po zjištění, že jsou stíháni, narušitelé nejkratší cestou zmizeli zpátky za hranicemi. Zřejmě to byly pouze provokace, které měly zjistit ostražitost a akceschopnost leteckých strážců. Někdy ovšem tato letadla byla vybavena fotokamerami a tu šlo jednoznačně o leteckou špionáž.

Schönbach Rudolf

vrchní strážmistr četnictva

30.12.1896 Vranovice, Brno - 27.12.1972 Praha

Celé jméno Rudolf Ladislav Josef Schönbach

viz.článek: Četnictvo v Terezíně/Schönbach Rudolf

Zajali celou četnickou stanici

No, za války vstoupil do hnutí partyzánského. Vyrozumíval zemědělce, to bylo všecko přísný, tajný. Když zabíjeli, nebo tak, načerno, tak je musel vyrozumět. Měl "škraloupek".

Schönbach se spolu s dalšími četníky zapojil do odboje a bojkotovali spolupráci s protektorátním režimem.

"Prasklo to 19.12.1944. Zatkli je všechny, celou četnickou stanici." O sedmé hodině ranní bylo Mšeno, sousední obce Kanina, Sedlec a Stránka, stejně i přilehlé lesy obklíčeny německým vojskem, policií a zvláštními pátracími oddíly v počtu odhadovaném svědky asi na 1200 osob. Celý prostor byl uzavřen a vzápětí pročesáván. Nastalo zatýkání.

Asi tak v půl desáté dopoledne nás přišli zatknout na stanici. Dočekala, Schönbacha a Honzáka. Profous měl štěstí, že v té době povinně sloužil v Terezíně. Hlídal Židy. Byl tam asi dva měsíce.

Hned, jak přišli na stanici, tak nám nasadili želízka. Pak přivezli Tryznu, který měl oteklou tvář. Ten to chudák potom odskákal. Dočekala při jednom výslechu zmlátili, až měl košili přilepenou krví na těle. Franta si totiž z nouze vymýšlel, a to je tak vydráždilo, že ho zmlátili jako koně. Taky jsem dostal pár facek. V Boleslavi jsme všichni měli tuhou samovazbu. Měl jsem strach, aby nepřišli na to, jak jsme vyráběli z trubky a perunic granáty. Naštěstí z lidí, co o tom věděli, nikdo neřekli.

Četníci byli odvezeni do Mladé Boleslavi a následně do Terezína. Všichni byli určeni k likvidaci. Schönbacha zatkli necelý týden před Vánocemi. "V roce 1944 to byly pro rodinu nejhorší Vánoce, byli jsme si jistí, už se nikdy nevrátí."

Divili se, že s sebou neměli moc psů. Skály ale byly už stejně prázdné. Lidi byli už v "Ponorce". Už od rána bylo všude plno vojska.

Výbušnina byla schovaná na radnici ve Mšeně na půdě. Profous ji pak asi včas odstranil. Gestapo mělo v našem případě dost smůlu, protože generální svědek Polívka se tu noc, co nás zatkli, ve vězení oběsil. Nás pak bez Honzáka odvezli z Boleslavi do Terezína. Jeho v tu dobu propustili, protože na něj nic neměli.

Podle svědectví Františka Červinky z Chotětova, ale i jiných osob, měl největší podíl na zatčení četníků ve Mšeně a dalších podporovatelů Václav Smutný z Krnska. Na začátku 1944 byl zatčen mladoboleslavským gestapem, nevydržel zřejmě nátlak při výsleších a slíbil spolupráci. Gestapo pak zinscenovalo jeho útěk z vězení. Po rozbití ilegální organizace SOS Miloše Mejsnara se snažil Smutný pátrat po zbylých, hlavně po Červinkovi a Šindelářovi. Ve Mšeně v té době žil Němec Schweindler, který denně dojížděl do Mladé Boleslavi na gestapo, kde pracoval jako tlumočník. Smutný prý u něho často přenocoval.

Celou četnickou stanici. Sebrali a odvezli do Mladé Boleslavi a odtamtud potom museli do Terezína. A byli určeni k likvidaci, na IV. dvůr.

Ale naštěstí se chýlila válka už ke konci, takže se to nestalo, nepopravili je. Měl skvrnitý tyf, tak se zachránil. Ještě pak žil 26 let.

Skuhravý Jaroslav

strážmistr četnictva

19.3.1914 Nova Ves

V roce 1943 postihla Lišov další vlna zatýkání.

V srpnu zatklo gestapo ze zatím neznámých důvodů štábního strážmistra četnictva Jaromíra Barcala a strážmistra četnictva Jaroslava Skuhravého. oba posláni do koncentračního tábora.

Čerpáno z kroniky města Lišov. https://severniceskobudejovicko.cz/

táborové číslo 41357

KT Buchenwald

Smetana Jindřich

vrchní strážmistr četnictva

6.4.1895 Heřmanův Městec/ Hermannstädtell – 6.4.1950 Vysoké nad Jizerou

Vězněn i v Malé pevnosti, Kartouzech a Buchenwaldu za ilegální odbojovou činnost.

viz.článek: Četnictvo v Terezíně/Smetana Jindřich

Vězeň číslo 21. 843 - Jindřich Smetana.

J. Smetana vzpomíná.

Dne 5. ledna 1924 jsem byl přidělen jako podřízený četník v hodnosti strážmistra na četnickou stanici ve Vysokém nad Jizerou, kde jsem i po válce sloužil jako vrchní strážmistr SNB.

V r. 1938 jako spolehlivý a uvědomělý Cech jsem byl zařazen k praporu SOS. Výcvik ve zbrani u tohoto praporu jsem vykonával několikrát v Jičíně. Byl jsem určen jako velitel této čety SOS a vojenské posily mimo obvod Vysoké jsem vybíral také v Rokytnici a v Kořenově.

21.5.1938 byly státní hranice obsazeny praporem SOS, což bylo pro nacisty určitým překvapením. Z rozkazu velitelství jsem s družstvem vojenských posil odešel do Harrachova – Nový Svět, kde jsem obsadil úsek od Kořenova podél Mumlavy k pile v Janově. Později po onemocnění vrch. strážmistra Urbana ze Semil jsem byl určen velitelem jednotky SOS. Hranice byly bedlivé střeženy proti Němcům. Byl jsem nemocen, ale setrval na místě až do doby, kdy naše jednotky podle mnichovské dohody opustily hranice.

V době konání služby v jednotce SOS jsem měl s německými ordnery různé incidenty, a když se jich několik pokusilo překročit hranice přes Mumlavu, byli mnou za pomoci vojenských posil zadrženi a odvedeni k okr. soudu do Rokytnice nad Jizerou.

V době mého zatčení gestapem jsem byl pro tuto službu v Jičíně vyšetřován a týrán.

V době nesvobody jsem začal vetřelce nenávidět. Sabotoval jsem německé příkazy a nařízení, jak se dalo:

Podporoval české obyvatelstvo ze zabraného území při ilegálních přechodech demarkační čáry, nikoho jsem neoznámil, naopak ve zvláště nebezpečných případech a místech v lese sám je převáděl.

V r. 1939 byl vrchním strážmistrem ve Vysokém Štěpán Marek, bývalý legionář, který byl také uvědomělým Čechem a pomáhal stejně, kde bylo třeba. Byl zatčen v březnu 1943 Jičínským gestapem z politických důvodů, a ještě v tomto měsíci ve věznici

V Kartouzech umučen.

Na Vysocku se v té době ukrývá před gestapem více občanů. Některý jsem i potkal a znal jejich úkryt. Nikdy jsem to nevyzradil. Přispíval jsem peněžními částkami rodinám uprchlých a prostřednictvím později na Pankráci popraveného Karla Mařatky předával. Po mém zatčení vykonalo gestapo v našem domě prohlídku a odnesli sbírku mých stříbrných minci

Naštěstí nenašlo dvě krátké střelné zbraně. V květnových dnech 1945 manželka jednu z nich věnovala Usyku Chačaturjanovi, kterého potom němečtí kluci pod vysockým parkem zastřelili.

16. února 1943 ráno jsem byl zatčen

Z politických důvodů a odvezen do věznice v Kartouzech u Jičína.

V Kartouzech jsem byl 84 dnů, z toho 56 v samovazbě.

sel čistit práškem. Podlaha se myla jednou za týden, metla každý den dvakrát. V6hodin býval budíček, večerka v 19 hod. Byla nám všem zima a měli jsme všichni veliký hlad.

21 dnů jsem byl v cele č. 22 vězněn s Jaroslavem Šourkem z Roprachtic, který byl v roce 1944 v Německu popraven. Dále 14 dní v cele č. 24 se Stanislavem Knížkem, ředitelem živnostenských škol v Jičíně. V samovazbě v cele č. 65.

Terezín – Malá pevnost – květen 1943

Po 12 ti nedělích v Kartouzech jsem byl odvezen do pověstné Malé pevnosti v Terezíně, kde jsem byl 10 měsíců.

Perzekuce v Terezíně byla hrozná.

Několik měsíců jsem pracoval v různých továrnách při těžkých pracích podnicích v Litoměřicích, Lovosicích a Ústí n. L. Dozor byl ostrý a nedostali jsme jíst.

Postrachem celé pevnosti byl odporný netvor Jöckl, zvaný Kačer nebo, "Pinďa". Jöckl zakázal svícení v celách a bachaři Fischerovi nařídil, aby vybral došlé zásilky pro vězně.

Odebrané si rozdělili do svých rodin bachaři a vězni dostali jen nepatrné množství.

Cely byly pro 52 vězňů, ale bylo nás tam 80. V koutě jeden záchod a jedno umyvadlo. Bylo to utrpení.

Kačer Jöckl na potkání vězně mlátil, a i bachaři mnoho vězňů takto usmrtili. Zvláště Židy. Denně bylo usmrceno 7 i více Židů. Pro nahé mrtvoly přijeli Židé z Ghetta v bílých pláštích a mrtvé odvezli ke spálení. Židy pohřbívali za živa. Na rozkaz bachaře musel každý vyhrabat pod vrchem jamu a kamarádi na nej museli vrstvu podkopané hlíny shodit, aby se udusil

Také je zavírali do zvláštních cel, kde zmrzly hladem. Ostatní vězňové stávali celé hodiny v zimních měsících úplně nazí několik hodin na dvoře. Přitom je bachaři bili karabáčem.

Ženy byly také týrány. V zimě polonahé musely stát hodiny ve sněhu nebo do zemdlení dělat dřepy. Zle bylo, když některý bachař by viděl, že si vězeň uplivl na zem. Musel potom 1 metr čtvereční jazykem vyčistit. Pro nepatrné poklesky dostat 25 ran nebylo vzácné.

Když jsem pracovali Ústí v cihelně a nakládali jsme teplé cihly na vozidla všeho druhu, holé ruce byly úplně odřené až do krve. Na nádraží nás 350 vězňů překládalo koleje, vyměňovalo a podbíjelo pražce. Práce těžká a musela být rychlá. Pracovalo se od 6 hod do 19 hod většinou o hladu. 4 měsíce jsem také v Malé pevnosti pracoval v prádelně. vše se pralo ručně rýžovým kartáčem. Denní norma pro jednoho vězně byla: 120 ručníků, nebo 35–40 pánských košil, nebo 35–40 pánských spodků. Dva vězňové společně museli vyprat denně 45 prostěradel. Vězňů pralo 18 a každý ráno dostal dva kousky mýdla a 2 prášky. Sušilo se jednom dvoře v pevnosti. Suché na nosítkách odneslo do ženské věznice, kde se žehlilo, opravovalo a pak odvádělo do vězeňského skladiště.

Poslední čas se v Malé pevnosti vykonávaly popravy, na které přihlížely i manželky bachařů. V červenci 1943 jsem měl být, podle oznámení, společně s vrch. strážmistrem Pažoutem v Praze – Kobylisích popraven. Měl to byt odstrašující případ za činy napáchané v obvodu Stanice Vysoké n. J. Z neznámých příčin byla naše poprava odvolána, ale šetření proti nám vedeno dále.

Odjezd v březnu 1944 z malé pevnosti na Pankrác byl rušný. 80 vězňů odjíždělo v nákladních autech s plachtou. Odjezd byl tvrdý. Protože při osobní prohlídce, kdy jsme se museli svléct, byly u jednoho vězně nalezeny cigarety. Pinďa řádil, mlátil nás všecky holí a ještě, když jsme už byli v autě, tloukl nás přes plachtu auta. Když Pinďa zved! ruku a zapískal, dal se vlak se živým masem, jak on říkal, do pohybu směrem na Pankrác.

Pobyt na Pankráci trval pouze 2 dny a dvě noci. Nebyl také příjemný, Do cely pro 15 vězňů nás namačkali všech 80. Zimou a hladem jsme nespali. Ráno následovala cesta do neblaze proslulého koncentráku Buchenwald. Převezli nás v nákladních autech na Wilsonovo nádraží a pak vlakem o hladu ve vagonech zvaných, kvočny. V odděleních pro osoby nás bylo 7 a nemohli jsme stát ani sedět. V Chebu nám němečtí četníci nasadili pouta a odvedli do věznice přenocovat. Ač jsme byli unaveni, pro nečistotu a zápach jsme nemohli spát, ráno opět "kvočnou" jsme odjeli do Buchenwaldu, ale až pozdě večer jsme tam přijeli.

Buchenwald – březen 1944

Před bránou tábora byl na dřevěném sloupu nápis "Zoologická zahrada", tento tábor byl pro 5000 vězňů, ale bylo nás tam 50.000.

Po příjezdu jsme spali v jednom zděném baráku na dlažbě. Bylo nás tam 200, okna zavřená, málo vzduchu, nedalo se dobře dýchat. Druhý den nás čekala zatěžkávací zkouška.

Na dlouhé stoly jsme museli odložit šatstvo, obuv. Tyto věci nám po odchodu z tábora nebyly vráceny.

SS-mani si vše rozebrali. Mně se šťastně vrátil můj snubní prsten 1945. Byl v Praze u repatriačního úřadu. Byl nalezen okupačním americkým vojskem v Německu a do Prahy odevzdán.

Druhý den v táboře nás všechny ostříhali, odvedli pod sprchy s horkou vodou a pak jsme museli skočit do bazénu se studenou vodou, ve které byla dezinfekce. Kdo se pořádně nepotopil, dostal bití. Pak úplně nahé nás odvedli do podzemního betonového tunelu, kde jsme celé hodiny stáli.

V prvém poschodí tohoto baráku jsme dostali velmi špatné šatstvo, prádlo a dřevěné pantofle. Pak nás odvedli na dřevěný blok č. 63, připravený pro 200 osob, ale nás tam bylo 1000 vězňů.

Nečistota tam byla hrozná. Krysy a velké množství blech, které nás do krve štípaly, a nedalo se spát. Denně jsme jich na přikrývkách nachytali přes 100. Jídlo v nečistých nádobách, ostatního nádobí málo, takže oběd trval několik hodin. Nádobí bylo špinavé, protože nebyla možnost je umýt.

Viděli jsme krematorium, které mělo 4 pece. Denně se spalovalo až 1000 vězňů. Z venkovských komand SS se do Buchenwaldu přiváželo mnoho mrtvol nákladními auty.

Mrtvoly byly úplně nahé a házeli je před krematorium jako palivové dříví. Nejvíce mrtvol přiváželi z komanda "DORY", tam se pracovalo s výbušninami. Denně tam umíralo průměrně 40 vězňů. S pevným zdravím tam nikdo nevydržel déle než 3 měsíce.

Pověstný "apelák", to bylo nekonečné státní na tamtom dvoře. Za každého počasí v chatrných oděvech se stálo několik hodin. Z každého bloku k tomuto apelu museli být vyneseni všichni těžce nemocní i mrtví.

Mnoho set vězněných bylo nevinně usmrcených SS-many. Všichni vězňové, kteří byli umělecky a barevně tetovaní, byli usmrceni. Jejich kůže se stahovala, vydělávala a ženám SS zhotovovaly různé dekorace do bytů. Stínidla na lampy, kabelky a jiné předměty.

Pracoviště Giesen – duben 1944

V dubnu 1944 jsem byl odkomandován na práci do Giesenu, 80 km od Rýna. 300 km nás vezli 85 osob v přecpaném vagonu. Oblékli do pruhovaných obleků a těžkých šněrovacích dřeváků, Dostal jsem číslo 1.843 a jako politický vězeň označen červeným trojúhelníkem s písmenem T. které značilo Čech. Trojúhelník bar. zelené byly majetkové delikty barvy černé – vězňové málo pracující, fialový pro vyznavače bible atd.

V silném doprovodu SS jsme jeli 2 dny do Giesenu, kde nás v jednom zamřížovaném baráku ubytovali, v poschodí byli choromyslní těžkého stupně. V Giesenu jsme byli na práci 13 měsíců. Za tu dobu bylo postaveno 23 dřevěných baráků, koupaliště, úprava cest a protiletecké kryty. Těžké práce byly v podzemních krytech v hloubce 16 m a vše se dělalo ručně. Když se přišlo na vodu, muselo se pracovat i v noci a voda se vynášela v plechových nádobách.

Muselo se pracovat velmi rychle za dozoru esesáků, kteří nás často týrali. Pracovalo se od 00 do 19.00 hod.

V neděli do 13.00. Práce byla namáhavá a jídla málo. Vycházky nebyly dovoleny. Byli jsme stále za mřížemi a hlídáni SS.

Leteckých náletů na Giesen bylo mnoho. V prosinci 1944 Američané provedli veliký nálet. Za jednu a půl hodiny bylo město úplně rozbito. Z 60.000 obyvatel zbyla polovina.

Tento útok byl proveden, protože kolem města byla 3 letiště. Zbylé obyvatelstvo vystěhovali a od prosince 1944 město přestalo existovat.

Pro nás to byly nejradostnější chvíle. Začal ústup Němců od Rýna.

Jednoho dne v březnu 1945 v 11 hod, dopoledne byl dán rozkaz, aby 80 vězňů nastoupilo k odchodu z Giesenu do Buchenwaldu. Cestou jsme tlačili dva těžké koňské povozy.

Vjednom zavazadla SS, v druhém naše. Cesta byla samé utrpení, těch 300 km pěšky nám trvalo 11 dní. Nad námi se často objevovali američtí hloubkoví letci a museli jsme okamžitě do lesů nebo polí. Jednou tak rychle, že vozy zůstaly na silnici a byly úplně rozstříleny.

Několik kilometrů od Giesenu se v jedné osadě brzy ráno podařilo utéct několika kamarádům. Záviděli jsme jim, že už jsou na svobodě. Já jsem měl vězeňské šaty a uprchnout jsem nemohl. Bál isme se návratu do Buchenwaldu a na útěk denně pomýšlel. S přítelem Káhlerem ze Zbečníku u Náchoda jsme se o to pokusili, ale nevyšlo nám to. Toho jsme velmi litovali, protože pozdější eskorta – pochod smrti – byla hrozná.

Z 80 ti členného komanda nás došlo pouze 22 vězňů. Těžká zkouška se opakovala jen s tím rozdílem, že na blocích místo 1000 mužů nás bylo 1500, Na 80 cm širokém lůžku jsme leželi 4, Jídlo velmi špatné. Jen 2x denně řídká polévka, chléb a brambory žádné,

V Buchenwaldu jsme byli jen několik dní. Američané postupovali tak rychle, že se tábor musel stěhovat. Počátkem dubna 1945 byl dán rozkaz Všem vězňům nastoupit na apelák. Z některých bloků nenastoupili, zůstali v barácích a do nich pak SS-mani pálili z automatů.

Mnoho jich zabili. Zbytek nás seřadil, odpočítali po 6.000 mužích a vedli nekonečnou cestou smrti, snad do Flossenbürgu.

Nejprve jsme šli pěšky, pak na otevřených vagonech po cementu.

Do jednoho namačkali 90 vězňů, takže se nedalo stát ani sedět. V takovém stavu nás bez jídla a vody vezli 3 dny a noci, V nádražích se stálo třeba 12 hodin. Vlakem to šlo jen málo kilometrů, tratě byly bombardovány, a tak nás vedli pěšky.

Většinou polními cestami nebo lesem. Hlad a žízeň byly veliké. Spát nás nechali jen velmi málo. Během pochodu jsme se dověděli, že nás vedou do Flossenbürgu. Počasí v té době bylo deštivé i sněžilo, chůze v blátivých cestách utrpením. Cesta trvala několik dní. Jen jednou jsme dostali krajíček špatného rozmoklého chleba a hrst syrového žita. Kdo nedostal žito, obdržel 2 syrové brambory. Z velkého hladu se jedla tráva, ponejvíce pampelišky. Po trávě bylo špatně a byly průjmy. Nevypadali jsme ani jako lidé. Na kost vyhublí, v obličeji žlutí a od prachu špinaví.

V noci jsme spali v lukách, kde bylo mokro. Z toho pochodu smrti - 6.000 mužů – nás zbyla polovina. Jakmile některý vězeň se opozdil, sedl na zem, aby si odpočinul, byl SS many zastřelen. Kdo chtěl přežít, musel jít na velkou potřebu udělat do kalhot.

Vrahové se neopakovali, stříleli vězně i v obcích a městech, kudy jsme procházeli. Mrtvoly nechali ležet v silničních příkopech. Protože SS používali náboje "dum, dum", byla hlava vězně doslova roztržena.

Někdy krev stříkala na nás kolem jdoucí. Utrpení se zhoršovalo a vysílení také. Nohy pode mnou začaly klesat a dva kamarádi – učitel Kybic a Kocián mě asi přes hodinu vedli, a tak jsem ušel jisté smrti. Do bavorského Flossenbürgu jsme dorazili pozdě večer.

Měsíc duben 1945

Koncentrační tábor se nachází na velkém kopci obklopen lesy. Samotný Flossenbürg je malé horské městečko.

Tábor byl zřízen asi pro 6.000 vězňů ale v dubnu r. 1945 nás bylo sedmdesát tisíc. Rozsáhlá budova, kam nás odvedli, byla bývalá výrobna letadel. Ve velké místnosti leželo mnoho tisíc vyhublých vězňů. Nás transport po cestě utrpení musel ulehnout. Zápach tam byl veliký, protože do jednoho koutu se chodilo na záchod. Vycházet z budovy bylo přísně zakázáno. Mrtvoly vězňů se házely do stejného kouta na hromadu, kam se chodilo na stranu.

V té době také v táboře řádil skvrnitý tyf.

Ráno nás rozdělili na nečisté bloky a tam jsme teprve dostali trochu jídla.

Někteří vězni se tísnili na palandách 60 cm širokých, vždy po 4 mužích, ostatní spali na podlaze.

Jídlo bylo ubohé, brambory a chleba už nebyl. Mnoho vězňů umíralo. Krematorium mělo dvě pece, které nestačily, spalovalo se v lese. Než mohli být mrtví spáleni, uskladňovali se v záchodě.

Hrozná podívaná! Těla mrtvých byla úplně zmodralá a páchla.

Jednoho dne se na barácích objevily bílé prapory a proběhla zpráva, že obklíčeni americkým vojskem. Radostí jsme se líbali, ale byl to falešný poplach a naše radost krátká.

Po této události nastalo rychlé strhování celého tábora. Tento další po-

chod 70.000 vězňů začal počátkem dubna 1945. V tlupách po několika tisících jsme opouštěli Flossenbürg. Z této cesty byla veliká obava, protože

Za námi nevezli žádné potraviny. Vysoké kulometné věže, ostnaté dráty pod proudem, příkopy napuštěné vodou a SS-mani s pověstnými psy znemožňovali útěk.

Cestou z flossenbürgského tábora nás vodili nemožnými cestami, jen aby nás hladem umořili a postříleli. Pochodovali jsme Bavorskem směrem k Šumavě, Ze 70.000 nás zbyla sotva polovina. Cestou jsme jedli trávu a výhonky stromů. 21. dubna nedaleko městečka Rötzu v Bavorsku jsme byli z toho pekla Američany vysvobozeni.

Okázale nás přivítali a dali dostatek jídla.

SS-mani, kteří náš transport doprovázeli, utíkali směrem k lesu, ale nedoběhli, američtí vojáci je postříleli.

Po malém uklidnění z rozkazu amerického vojenského velitelství museli občané města Rötzu posbírat postřílené vězně podle silnic a polí. Mrtvoly omýt a důstojně pohřbít do společného hrobu. Kolem Rötzu jich posbírali na 400. Z nařízení pak byla vykonána oslava, všichni občané Rötzu se museli zúčastnit a mrtvým poklonit. Volně jsme chodili pohromadě, a to 9 Čechů.

Byli jsme na rozkaz jednoho amerického důstojníka ubytováni v jednom mlýně. Já jsem byl nemocen a převezen do nemocnice blíže Rötzu. V této nemocnici byli naštěstí dva čeští lékaři a díky jim a americkým lékům jsem se trochu pozdravil.

Jednoho dne do této nemocnice přijel na návštěvu americký důstojník, rodem Čech z Domažlicka. Ten pak zařídil na žádost českých lékařů 22 Čechů z této nemocnice odvézt do Rokycan.

Jídla najednou bylo tolik, že jsme si nevěděli rady. Na dobré lidi z Rokycan nikdy nezapomenu. Plakali jsme skoro všichni, jak se o nás starali.

V rokycanské Škole jsme byli jen 2 dny. pak nás Rokycanští odvezli do Prahy – Košíře. Také v Košířích nás okázale přivítali.

V Praze se ještě bojovalo a museli jsme se ukrýt do sklepa, protože jsme byli v trestaneckých šatech.

Z Prahy domů jsem odjel brzo ráno 12. května 1945. A byl ten den u svých nejdražších!

Psáno v červnu 1945.

Smítka Karel

vrchní strážmistr četnictva

18. 1. 1890 Nítovice 39 u Kardašovy Řečice-12.7.1971 Zruč nad Sázavou

místo pohřbení: Snět u Dolních Kralovic (číslo hrobu 267–268)

viz.článek: Četnictvo v Terezíně/Smítka Karel

Životopis:

Karel Smítka se narodil 18. 1. 1890 v Nítovicích u Kardašovy Řečice. Pocházel ze 13 dětí. Vyučil se truhlářem ve Vídni. Narukoval do I. Světové války s Jindřichohradeckým plukem společně se svým bratrem. V bitvě u Zborova padl jeho bratr, on byl nasazen jako legionář a bratr byl na druhé straně. Projel vlakem s legionáři až do Vladivostoku a domů se vrátil až roku 1920, pravděpodobně z Francie. Byl velkým obdivovatelem prezidenta T. G. Masaryka. Měl jeho velký obraz a u něho veškerá svá obdržená vyznamenání. Po návratu roku 1920 se pravděpodobně dostal do kurzu pro budoucí policii. Pravděpodobně se v Lánech setkal i s TGM, protože měl několik kaktusů a palmu, kterou si vypěstoval a tvrdil, že sazenice dostal od pana prezidenta a považoval si toho. V Dolních Kralovicích strávil pan Karel Smítka celou éru svého služebního působení na četnické stanici. V Dolních Kralovicích byl za velké účasti veřejnosti předán v roce 1924 velice krásný památník obětem I. světové války. Zasíláme fotografii z roku 1937, kdy pan Karel Smítka jako vrchní strážmistr stál čestnou stráž u pomníku padlých při pohřbu TGM. Do Dolních KRALOVIC se dostal z Nítovic po roce 1920. Manželku Marii roz. Vorlíčkovou nar. v roce 1903 si našel v Lažištích u Zruče nad Sázavou, ta obec patřila do soudního okresu Dolní KRALOVICE, tedy do působnosti Dolnokralovické četnické stanice. Svatba byla v roce 1922. Měli spolu dvě děti, dceru Marii roč. 1923, maminku mojí manželky, a syna Karla roč. 1925, který bydlel v Praze. V kterém roce se stal vrchním strážmistrem četnické stanice, nám není známo. V roce 1938 byl dosazen na četnickou stanici v Hrádku nad Nisou, jako posílení proti nepokojům se sudetskými Němci. Vyprávěl mi, že to tam měli těžké. Aby se vyspali, mnohdy přespávali na hřbitově v márnici. V okolí byly sklárny, dostal jsem od něho krásné skleněné těžítko s nápisem " Jsme na stráži, nutno bojovat. Co českým bylo, českým zachovat. " Za II. světové války byl děda v odbojové skupině. Myslím, že to byla odbojová skupina Obrana národa. Po nástupu R. Heydricha byla odbojová skupina odhalena a 15. října 1941 byl děda gestapem zatčen a domů se vrátil až v druhé polovině května 1945 v zuboženém stavu. Po bombardování koncentračního tábora v Německu spojenci, se koncem války podařilo některým vězňům utéci a pěšky se dostali až do Prahy. Z dopisů jsem se dočetl, že odbojová organizace měla kolem 400 členů. Organizace byla prozrazena údajně neopatrností kolínské skupiny. 2 Zatýkání provedlo gestapo a provedlo důkladnou domovní prohlídku. Hledali především zbraně a dokumenty. Nic nenašli, přesto dědu zatkli a vrátil se až ve druhé polovině května 1945. Pistole i s náboji byly uloženy a odborně zadělány v židli, na které členové gestapa seděli. Šestnáctiletý syn Karel je pak zakopal u řeky Želivky. Dědu pak vyšetřovali v Kutné HOŘE a několik dní na gestapu v Kolíně. Věděli, že patřil k čelním funkcionářům odboje soudního okresu Dolní KRALOVICE. Koncem roku byl převezen a vězněn v pevnosti TEREZÍN. To víme z vyprávění, žádné dopisy z té doby jsem neměl k dispozici. Koncem roku 1942 byl převezen k hlavnímu líčení do DRÁŽĎAN a tam to bylo kruté. Několik členů organizace tam bylo popraveno a děda byl odsouzen na sedm roků vězení. Údajně za velezradu, sabotáže a nadržování nepříteli. Vzhledem k tomu, že soudy neměly konkrétní důkazy, byl trest snížen na pět roků. Z DRÁŽĎAN se směl poslat jen jednostránkový dopis jednou za 4 měsíce a vše bylo cenzurováno. V dubnu 1943 byl děda odeslán do káznice v BAYREUTHU v severním Bavorsku. Je to město asi jen 50 km vzdálené od CHEBU. Za války to tam bylo tvrdé. Dopis bylo možné zaslat jednou za šest týdnů a vše bylo rovněž cenzurováno. V Německu byl nedostatek pracovních sil, němečtí muži byli na frontě, a tak ti šikovní vězni pracovali v dílnách. Děda dělal v truhlářské dílně a především opravovali nábytek a dostávali se do zamčených skříní zabavených židům i s majetkem. Nesměli je poškodit. Ze školních besed vím, že tam jídla měli málo a v nádobách pod klihem si vařili slupky z brambor. V městečku BAYREUTH byl děda do února 1944. Konec války, od února 1944 do dubna 1945, děda strávil v Bavorském městě SCHWEINFURTU. Odtud mám informace naprosto přesné. Čerpal jsem z 33 dopisů. Děda byl velice šikovný truhlář a oblíbil si ho vrchní inspektor soudu, pro něho pracoval v budově soudu i v jeho domácnosti. Přes něho šla veškerá korespondence do Dolních KRALOVIC i opačně. Nic nebylo cenzurováno a děda často psal, aby rodina dopisy řádně ukrývala, nebo raději pálila a nikomu se o ničem nezmiňovat. Dochovaly se všechny došlé. Často děda posílal i balíčky, aby částečně odčinil strádání, které rodině způsobil. Nikdy toho nelitoval. Nechtěl být zrádcem. Tam pracovali od sedmi hodin ráno do šesti hodin večer. Bydleli v místní káznici. V roce 1944 i v roce 1945 zažili časté nálety spojenců / říkali ostrovanů /. Bombardování bylo prováděno pomocí tříštivých i zápalných pum. Město bylo hodně zničeno již nálety z roku 1943. Hodně času strávili v bezpečném krytu, deset metrů pod zemí, který si sami upravili. Mockrát jim zachránil život. Při červnovém náletu byla rozmetána jejich kárnice, štěstí, že byli v úkrytu. Pak bydleli přímo v budově soudu. Po večerech děda pomáhal s opravami i v nemocnici. Bylo to za večeři a menší obnos si i přivydělal a posílal domů na nutné výdaje. Koncem dubna 1945 po velkém bombardování ze Schweinfurtu uprchl a pěšky se dostal v polovině května do Prahy. Hlásil se u příbuzných. Do Kralovic přijel v zuboženém stavu. Místní doktor nařídil rodině postupně dávat lehkou stravu, jinak by to organismus nevydržel. Setkání bylo po tolika létech strádání radostné. Pan Karel Smítka se opět stal vrchním strážmistrem četnické stanice v Dolních KRALOVICÍCH. Jenže po roce 1948 byl od policie propuštěn (dva rok před důchodem) a začal se živit manuální prací. Důchod byl vyměřen ten nejnižší, 600,-Kč měsíčně, a tak musel pracovat i při důchodu. V roce 1968 se podařilo prosadit navýšení důchodu na 800,- Kč. Dlouho to navýšení nepobíral, neboť 12. července 1971 ve ZRUČI n.Sáz. ve věku 81 let zemřel. Je pohřben v našem rodinném hrobě ve Snětě u Dolních KRALOVIC (číslo hrobu 267 – 268). Tak skončil život jednoho neznámého hrdiny 20. století, který to neměl v životě vůbec jednoduché, ale nedokázalo ho nic zlomit. Byl vlastencem až do smrti. (Dle dopisu vnuka Ladislava V.)

Smola Jan

strážmistr četnictva

14.10.1901 Ml. Mladotice -?

ČPO Písek, zatčen 7.7.1943 gestapem Praha 4.5.1944 transport KT Mauthausen čís. vězně 65308, 1.5.1945 propuštěn

Soldát Karel

poručík četnictva v Blatné

1.11.1900 Bílina

Člen KSČ byl v době okupace odbojově činný. 15.9.1944 asi s 30 osobami zatčen klatovským gestapem. Vězněn v Klatovech a v Malé pevnosti: 1) 4.10. - 15.11.1944, 2) 17.4. - 6.5.1945. v mezidobí vězněn v Drážďanech 3) a v Praze na Pankráci a opět Terezíně, odkud byl osvobozen 6. 5. 1945 nemocný tyfem, léčen v nemocnici ve Strakonicích a propuštěn 9. 6. 1945. 

1) umístěn na cele č. 16. pracoval na dráze v ústí, v cihelně v Litoměřicích. vzpomíná na rozehnání nemocných vězňů čekajících u marodky Rojkem.

2) umístěn na cele č. 42. asi týden pracoval na Richardu. onemocněl tyfem, 6.5. převezen do ghetta, asi po 2 dnech do Roudnice, pak do prahy. 10.5. se vrátil domů, ale s tyfem musel po dvou dnech ještě do nemocnice.

3) u.Haftanst. Dresden cela 16

MILEVSKÝ KRAJ: VLASTIVĚDNÝ MĚSÍČNÍK OKRESNÍ OSVĚTOVÉ RADY V MILEVSKU PRO KRAJ MILEVSKÝ A BECHYŇSKÝ. MILEVSKO: OKRESNÍ RADA OSVĚTOVÁ, 20.03.1948, 2(5-6), S. 4.

Souhrada Josef, MUDr.

plukovník četnictva

22.12.1889 Magdalena bei Wittingau /Chlum u Třeboně zemřel na následky věznění, dne 8.6.1945

Příslušník četnictva zdravotní služby zemského velitelství četnictva v Praze ve výslužbě, MUDr. účastník italských legií zemřel na následky věznění dne 8.6.1945.

Josef Souhrada ze zemského velitelství v Bratislavě (později v Praze) byl zároveň praktickým lékařem.1

Plukovníci Josef Andrýsek a Josef Souhrada vykonali úspěšně konkurz na místa četnických lékařů v Brně a Bratislavě již na přelomu let 1921 a 1922 a setrvali ve svých funkcích po celou dobu meziválečné republiky, zatímco pozice lékaře u zemského velitelství v Praze byla po smrti generála Röschela až do roku 1939 obsazována pouze formou krátkodobých (většinou jednoročních) smluv.2

Po vzniku slovenského štátu byl do prahy z Bratislavy převelen Josef Souhrada a sloužil zde až do svého zatčení v posledních letech války.3 Další místa lékařů u zemských velitelství nebyla pravděpodobně trvale obsazena vůbec.

1 lékařský schematismus. Seznam členů ústřední jednoty československých lékařů a seznam všech českých a slovenských lékařů v československé republice a všech lékařů na Slovensku a podkarpatské Rusi, Praha 1931, s. 295, 365.

2 na dočasnost funkce ukazuje rovněž fakt, že v kalendářích četnictva nebyl na rozdíl od lékařů ZČV Bratislava a Brno lékař ZČV Praha v tomto období uváděn

3 byl vězněn na Pankráci a posléze v Malé pevnosti Terezín, odkud byl propuštěn dne 6. května 1945.

Zemřel o měsíc později na následky věznění. databáze vězněných. [online]. [cit. 12. 2. 2018]. dostupné z: https://archive.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani/mala

pevnost/detail.php?table=mala_pevnost_terezin&col=id&value=11679. 

databáze padlých [online]. [cit. 12. 12. 2017]. dostupné z: https://padli.muzeumpolicie.cz/

Sunek Bohumil

četník z Turnova

27. 3. 1910 Přepeře

Propuštěn 5. 5. 1945

Cela 42

Sýkora Jaroslav

major in memoriam

3.4.1898 Lysolaje-22.1.1945 Brandenburg- Görden

Jmenné seznamy zemřelých ve věznici a v bezpečnostním ústavu Brandenburg-Görden

Příslušník četnictva v Čechách. Za okupace spolupracoval s Petičním výborem věrni zůstaneme v Hradci Králové. Byl zatčen dne 30.10.1941 v Hradci Králové a odsouzen k trestu smrti dne 7.5.1943. zemřel den před popravou v Brandenburgu dne 22.1.1945.

zatčen AD-Königgrätz datum transportu 24. 4. 1942

hřbitov Hradec Králové - lesní, Hradec Králové

Ševčík Alois

kapitán četnictva

26.7.1900 Bschesina/ Březina okr. Jindřichův Hradec

zahynul v Terezíně, dne 28./29.4.1945.

Ševčík Bohdan, JUDr.

major četnictva

Datum narození 8. 10. 1894 v Luboměři, okr. Hranice, Morava

Bydliště Praha

Datum transportu 19. 12. 1944

Propuštěn 8. 5. 1945

Cela 36

Bohdan Ševčík se narodil 8.10.1894 v Luboměři, okr. Hranice, Morava. Bydlel a příslušný byl do Spálova, okr. Hranice, Morava. Vzdělával se na gymnáziu, absolvoval 4 semestry práv (I. státní zkoušku). Byl svobodný. Ze znalosti jazyků uváděl později úplně češtinu a němčinu, dosti dobře italštinu a polštinu, poněkud chorvatštinu a francouzštinu.

21.6.1915 nastoupil službu jednoročního dobrovolníka u c. k. zeměbraneckého (později střeleckého) pluku č.15. V týlu byl 14 a v zákopech 12 měsíců.

Zajat byl Bohdan Ševčík 4.9.1917 v hodnosti poručíka v místě zvaném Monte Gabriele. V zajetí prošel několika zajateckými tábory. (Čs. legie v Itálii)

Do čs. vojska se přihlásil 1.8.1918, vstoupil do něj 10.8.1918, kdy také vykonal přísahu, stal se příslušníkem 34.čs. střeleckého pluku v hodnosti podporučíka. Po různých spíše formálních přesunech byl 15.8.1918 zařazen k II. praporu, 5.rotě pluku. Měl osobní číslo 16441. Byl velitelem čety a krátce zastával funkci velitele roty a praporního pobočníka (pobočníka velitele praporu). Zúčastnil se odražení útoku na přední stráže v úseku "Martello" u Gardského jezera dne 29.8.1918 a dalších pozičních bojů na frontě a bojů na Slovensku.

Povolání v letech 1918-1938: velitel četnického oddělení

1.3.1919 byl povýšen na poručíka, zřejmě s platností od 28.2.1919. Byla mu udělena "česká revoluční medaile".

Dne 14.6.1919 byl nejdříve k četnictvu přidělen. Od 22.7. do 16.8.1919 byl na dovolené. 26.8.1919 byl přidělen konkrétně ZČV v Bratislavě. Sloužil u četnického oddělení č.25 (jinde č.22) v Bardiově na Slovensku jako jeho velitel. 1.11.1920 byl povýšen na kapitána.

SEKANINA, František. Album representantů všech oborů veřejného života československého. Praha Umělecké nakl. Josef Zeibrdlich, 1927.

Špale Antonín

strážmistr četnictva

3. 4. 1914 Woltin-24.11.1944 Terezín

Popraven 24.11.1944 dozorcem Rojkem na rozkaz K.H.Franka

Příslušník četnictva stanice Neznášov okres České Budějovice v Čechách. Byl zatčen 16.10.1944, jelikož v červenci 1944 údajně nejprve zadržel a poté propustil muže, o kterém se později zjistilo, že je československým parašutistou. V rámci "zvláštního opatření" byl zastřelen 24.11.1944 dozorcem Rojkem. V těchto případech gestapo tajilo skutečnou příčinu smrti. úřadovna gestapa v Českých Budějovicích sdělila příslušnému útvaru protektorátního četnictva dne 25.1.1945, že zemřel na srdeční mrtvici. Přitom bylo přehlédnuto, že velitel protektorátního četnictva a policie, německý policejní generál Hitzegrad vydal již 13.1.1945 zvláštní rozkaz, v němž oznámil všem podřízeným, že strážmistr Špale byl pro činnost proti říši podle rozhodnutí vyššího vedoucího SS a policie K. H. Franka zastřelen.

Terezínské listy 06/1976

Antonín Špale i jeho bratr Josef jsou vzpomenuti na pomníku Obětem 2. světové války v Oltyni, okr. Tábor:

https://www.vets.cz/vpm/32099-pomnik-obetem-2-svetove-valky/#32099-pomnik-obetem-2-svetove-valky

Bratr Josef, nar. 5.8.1919 padl 8.5.1945 při obraně Prahy v Praze XI, na Pražačce (dnes Praha 3).

Antonín měl bratra Josefa, který byl zastřelen 8.5.1945 za barikádách při osvobozování Prahy. Jejich matka Anna se po tragickém úmrtí obou synů léčila s těžkou nervovou chorobou v nemocnici na Bulovce.

Špika Josef

25. 7. 1907 Strodenitz

Byl z malé pevnosti převezen na Kladno cílové místo Amtsgericht

Zatčen AD-Budweis

Štulík Václav

štábní strážmistr

12.9.1898 Doly-30.4.1945 Terezín

důvod odchodu zemřel

cela 38,43

Šťovíček Antonín

poručík výkonný

12. 4. 1898 Golčův Jeníkov-7.9.1943 Plötzensee popraven – oběšen

Příslušník četnictva, narozen 12.4.1898, okresní velitel v Berouně v Čechách ve výslužbě od 27.9.1938, účastník italských legií. byl zatčen 24.2.1940 pro účast v organizaci namíření proti okupačnímu režimu. Dne 27.1.1943 byl odsouzen lidovým soudním dvorem k trestu smrti za přípravu k velezradě (odbojová organizace Obrana Národa). Byl popraven v Berlíně-Plötzensee dne 7.9.1943 oběšením.

Škoda Eduard

štábní strážmistr četnictva

čet. stanice – Nové Město nad Metují zatčen 8.9.1943 AD Kladno propuštěn 29.9.1943, věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945 narozen 17. 7. 1901 Bistrey, Bystré (německy Bistrey) je obec, která se nachází v okrese Rychnov nad Kněžnou v královéhradeckém kraji.

Topič Josef

strážmistr – vrchní strážmistr in memoriam

20.2.1898 Ober-Potschapl-1.7.1942 Kobylisy

popraven zastřelením pohřben Praha – Ďáblice hromadný hrob

Příslušník velitel obecní policie v Libochovicích okres Roudnice nad Labem v Čechách a příslušník četnictva ve výslužbě. Dne 11. dubna 1942 eskortoval spolu se štábním strážmistrem Holušou gestapem zatčené osoby z Libochovic a po převzetí eskorty byl ponechán u gestapa na Kladně. Byl popraven v Praze na kobyliské střelnici dne 1.7.1942.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha bylo 14 příslušníků četnického strážního oddílu z terezínského internačního tábora obviněno z napomáhání židům a následně popraveno. V té době byl také gestapem zatčen a popraven vrchní strážmistr Karel Topič, velitel stanice v Libochovicích okres Roudnice nad Labem za domnělou ilegální činnost. 1)

1) soka Litoměřice, okresní četnické velitelství Roudnice nad Labem. sign 14. památník okresního četnického velitelství, nečíslováno.

17.4.1939 byly obecním strážníkům zabaveny německým vojskem jak osobní zbraně, tak i obušky. 16.3.1939 byl přijat příkaz okresního soudu v Roudnici nad Labem o provedení pátrání po komunistech a jejich zatčení. Podle této policejní knihy bylo 18.března 1939 podáno stanicí policie v Libochovicích okresnímu úřadu v Roudnici n.L. hlášení o negativním výsledku pátráni a celá záležitost byla uložena ad akta. Šlo o zjevné sabotování akce Gitter ze strany libochovických četníků. Svědčí o tom i poválečná výpověď četnického praporčíka Antonína krčila, který v té době zastupoval nepřítomného velitele Josefa Topiče. První rozsáhlá akce německých a protektorátních bezpečnostních orgánů proti členům odboje tak narazila v Libochovicích na nebývalý odpor, který byl možná ojedinělým v celých severních Čechách. Libochovice si svůj statečný postoj z počátku protektorátu zachovali po celou dobu okupace. Samotný velitel stanice, strážmistr Josef Topič, byl spolu s místním strážníkem Josefem Rulfem poději v roce 1942 popraven.

Uhlíř Václav

příslušník četnictva

5. 11. 1893 Vinoř/Winor

Domovská obec: Praha II, Michalovce

21.p.pl. (Čs. legie v Francii)

Povolání v letech 1918-1938: velitel četnického oddělení Cheb

Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945

Místo transportu Prag-Pankratz

Datum transportu 23. 1. 1945

osvobozen 8. 5. 1945

Uzel Oldřich

štábní strážmistr četnictva

25.3.1895 Knovíz -28.1.1945 Flossenbürg

Příslušník četnictva stanice Knovíz okres Slaný v Čechách. Od 20. září 1944 do 15. prosince 1944 byl vězněn v Malé pevnosti Terezín. Z Terezína transportován do Gross-Rosen. Zahynul v koncentračním táboře dne 28.1.1945.

Vaice Matěj

praporčík – poručík in memoriam

21.2.1894, Chamutice u Sušice – 28.3.1943 Auschwitz

Příslušník četnictva v Čechách účastník ruských legií. Člen odbojové organizace Úvod. V listopadu 1941 byl zatčen klatovským gestapem. Ačkoliv byl z obvinění osvobozen byl opět zatčen a dodán do věznice v Praze na Pankráci. Odtud byl dne 23.10.1942 transportován do Malé pevnosti Terezín a následně dne 27.1.1943 do koncentračního tábora Osvětim kde zahynul dne 28.3.1943. Obdržel československý válečný kříž 1939 in memoriam.

Matěj Vaice byl český vlastenec, za druhé světové války četnický praporčík, člen tajné organizace Úvod. Zatčen gestapem v listopadu 1941, osvobozen z obvinění, gestapo v Klatovech ho přesto poslalo koncem roku 1942 do Osvětimi odkud se již nevrátil. Dne 31.3.1946 vyznamenán ČSL. válečným křížem in memoriam. 

Vašata Adolf

nadporučík četnictva

nar. 26./27.3.1897 Malšova Lhota , zemřel na následky věznění, dne 8.6.1945

Příslušník četnictva na Slovensku ve výslužbě pro účast v Italských legiích. Zemřel na následky věznění dne 8.6.1945. Byl pohřben v Malšově Lhotě okres Hradec Králové.

Původnízaměstnání: truhlář

Vašíček Jiří

nar. 28. 7. 1913 Jablonné n.Orlicí, bydliště Vysoké nad Jizerou region bydliště Semily

vězeňské číslo v Dachau 62648

Datum příchodu do Dachau 29. 1. 1944 datum odchodu z Dachau 29. 4. 1945 důvod odchodu z Dachau osvobozen. 

Vávra Ladislav

štábní strážmistr – vrchní strážmistr in memoriam

Příslušník četnictva, narozen 12. července 1907 Břehy, stanice Jičín okres Jičín v Čechách. Byl zatčen dne 24. srpna 1944 a byl vězněn v Praze na Pankráci a v Malé pevnosti Terezín Byl odsouzen na čtyři roky a dodán do koncentračního tábora Dachau a Buchenwald. Zahynul dne 31.3.1945 v koncentračním táboře Buchenwald. Předchozí věznění Polizeigefängnis Theresienstadt.

Vězeňské číslo v Dachau 134755

Transport do Buchenwald

Hlas osvobozených: týdeník Svazu osvobozených politických vězňů. Praha: Svaz osvobozených politických vězňů, 10.04.1947, 3(15), s. 7. 

Varvařovský Otto

příslušník četnictva

velitele četnické stanice 

nadporučík SNB

ČS. Trhová Kamenice

15.10.1889 Dobřív-22.2.1950 Havlíčkuv Brod

Zatčen se třemi kolegi 1945 přes pardubické gestapo dopraven do Malé pevnosti.

Vojáček Josef

velitel čet. stanice Maleč

narozen 14.11.1901 Trávník, okr. Kroměříž zemřel v září roku 1966

Byl četníkem na podkarpatské Rusi, v Mukačevu. Když začala válka byl převelen do Malče, kde sloužil do 44 roku. V Malči chodil po lesích a varoval partyzány. jeho soused ho udal gestapu, tak byl přes půl roku v Terezíně kde na konec války dostal tyfus a před smrtí ho zachránila rudá armáda. Po uzdravení byl převelen.

Nejzrádnější nepřítel partyzánů. stopy v lesích znemožňovaly pohyb. Němci na to čekali a čtyřikráte za listopad pročesávali lesy. Věděli o partyzánech, vždyť už o nich mluvil celý kraj. Ke srážkám nedošlo, neboť partyzáni byli bdělí a obyvatelstvo, zejména četníci a lesní, včas upozornili.

po výcviku ve škole pro četnictvo v Užhorodě přidělen na četnickou stanici Mukačevo, kdy před převelením na jinou četnickou stanici v roce 1939 byl nucen uprchnout se svou rodinou přes rumunskou, Jugoslávii a Rakousko tehdy již přes Deutsche Reich do vlasti. zde byl přidělen k četnické stanici Maleč v okrese Chotěboř, zde sloužil až do roku 1944, na udání svého kolegy z četnické stanice byl zatčen pardubickým gestapem před zraky své rodiny za pomoc partyzánům v tomto kraji v okolí Malče, kde působila Brigáda Mistra Jana Husa.

Z vyprávění dcery Jaroslavy proběhlo zatčení tatínka velmi brutálním způsobem " tatínkovi byli svázány ruce za zády a přehozen pytel přes hlavu. Tento pytel si musela manželka četníka půjčit od sousedky, jelikož doma žádný neměla. I domovní prohlídka byla pro rodinu velmi brutálním činem, kterému velel gestapák nejspíš Čech, uměl velmi dobře česky a nechal dohlížející četníky probodat dveře bodáky a jejich veškeré zásoby potravin a domácího vína naházet do blízkého rybníka".

Po nějaké době se maminka dotazovala na gestapu, kde je její manžel. Odpověď nedostala.

Po nějaké době přišla karta z Terezína: žiji a jsem zdráv. nic víc o tatínkovi nevěděli až do doby, kdy se mu podařilo poslat moták z Litoměřic, kde byl přidělen na práci " okopávání brambor ", v tu dobu se ještě podařilo poslat pár motáků do tyfové epidemie v Terezíně – malé pevnosti, kdy sám nevěděl, zda přežije což si nebyl jist ani při práci, kde vězně rozpočítávají "prvý druhý" a poté vraždili na rozkaz Jöckla.

Po osvobození Terezina tatínka hledali, nemaje žádné zprávy.

Tatínek se našel při návštěvě pražské tety.

Byl ve zbídačeném stavu sotva 40 kg vážící.

Po vyléčení tyfu byl převelen na četnickou stanici v Lipníku nad Sázavou a do Malče se již nevrátil.

Byl vyznamenán prezidentem Svobodou a jak to již u bývalých četníků bývalo, vyhozen za nespolehlivost.

Vokroj František

strážmistr četnictva

17. 12. 1909 - 17.12 1958

Zatčen 7.9.1943 Stapo České Budějovice Flossenbürg čis. vězně 6093 poté v Litoměřicích 88622 transport G1 Gross-Rosen" vrátil se

Příslušník četnictva stanice Dolní Bukovsko okres Třeboň v Čechách odvelen do četnictva zvláštního oddílu Terezín v Čechách.

František Vokroj byl příslušníkem zvláštního četnického oddílu Terezín (Gendarmerie-sonderabteilung Theresienstadt), zřízeného na rozkaz ústředního úřadu pro řešení židovské otázky v "protektorátu" za účelem hlídání židovského ghetta. byl jedním z těch, kteří pomáhali nezištně vězňům zprostředkováním ilegální korespondence do ghetta i z něj, propašováním potravin i jinak. O jednom z Vokrojových činů jsem se dozvědět od dr. Jana Lise z Ostrova u Písku. Ten měl švagra, kterého deportovali do terezínského ghetta. Manželka vězně se obrátila na J. Lise, svého bratra, jestli by bylo možno propašovat švagrovi do Terezína potraviny a dopis. dr. Lis si vzpomněl, že se zná s přednostou železniční stanice v Roudnici. Zazvonil tam v bytě přednosty. První, co viděl v předsíni, byl velký obraz Hitlera. rychle se odporoučel a jel dál do Bohušovic. Pěšky se dal na cestu do Terezína. najednou uslyšel přátelské volání a za nim se objevil četnický strážmistr Vokroj, už od útlého mládí přítel v Písku když mu sdělil účel cesty, Vokroj mu poradil, aby šel několik kroků před ním, aby to vypadalo jako eskorta. Přivedl tak Jana Lise až do ghetta ke švagrovi a zase ven. nebylo to výjimečné, tato strážmistrova pomoc vězňům. Gestapo ho zatklo, uvěznilo a po tvrdých výsleších odvleklo do koncentračního tábora. Po válce se sice vrátil.

Jeho dalším pracovním zařazením bylo posluhování (pucflek, pucák) pro členy zvláštního četnického oddílu v Terezíně (Gendarmerie-sonderabteilung Theresienstadt) v místním kasinu. Práce pro četníky mu pomohla k navázání styku se světem vně terezínských hradeb. Později, po otevření ghetta se Julius Taussig spolu se svým bratrem Janem stali "četnickými poštmistry". Každý den museli docházet do Bohušovic nad Ohří za doprovodu četníků. Hlavně cesta nazpět byla dosti namáhavá a vozík těžký, neboť četníkům přicházelo dost balíků, přičemž část z toho potom jako šmelinu rozprodávali vězňům. Tuto svou činnost pro četníky využíval k pašování potravin, léků, pošty a peněz do ghetta, neboť mu na Bauhofu vyrobili vozík s dvojitým dnem. Tam kde se soustřeďovala ilegální pošta pro ghetto a také z ghetta, byly sklad tabáku a trafika pana Blehy v Bohušovicích.

K prozrazení došlo, když peníze (10 000,- k) a ilegální dopisy pro snoubenku žida Arendta svěřil četníkovi Františku Vokrojovi. Tyto věci u něj byly nalezeny. Taussig stačil ještě některé osoby zapletené do pašování varovat, neboť omylem zatkli nejprve jeho bratra Jana. Ve své vzpomínce dokonce popisuje "dobrodiní" štábního strážmistra Sýkory z Roudnice nad Labem, který mu dal revolver, aby se zastřelil a unikl tak mučení. Výslechu a mučení se kromě Karla Bergla a Rudolfa Haindla zúčastnili také příslušníci kladenského gestapa. Jeden z terezínských příslušníků SS, Rudolf Haindl, ho kromě bití mučil i pomocí knihařského lisu, v němž mu byly drceny prsty.

Po válce ještě chvíli sloužil u pohraniční stráže v Českých Velenicích, poté byl nucen kvůli zdraví od sboru odejít a v částečném invalidním důchodu se podílel na stavbě Lipenské přehrady. Zemřel na své narozeniny 17.12 1958 v nemocnici v Plzni na tumor plic.

Vokřál Antonín

štábní strážmistr četnictva

8.10.1909 Úžíce - 2.5.1945 Terezín

Příslušník četnictva stanice Bečváry okres Kolín v Čechách. Během okupace byl zapojen do odbojové činnosti. Byl zatčen 6. dubna 1945. zahynul na tyfus v Terezíně dne 10.5.1945.

Tansport AD-Kolin 8. 4. 1945 poslední známé datum 2. 5. 1945 cela 41

Volf Ladislav

štábní strážmistr vrchní strážmistr in memoriam

27. červen 1895 Ostrá-Šnepov č.8, Nymburk-13.12.1944 Terezín

Příslušník četnictva v Čechách ve výslužbě pro účast v legiích.

původní zaměstnání: krejčí

Vozobule Jaroslav

štábní strážmistr četnictva

22. 9. 1894 Stranowitz/ Straňovice-11.1.1945 Drážďany

Příslušník četnictva v Klatovech v Čechách ve výslužbě pro účast v ruských legiích. byl odsouzen pro přípravu velezrady a nedovolené ozbrojování k trestu smrti a byl popraven v Drážďanech dne 11.1.1945.

Jaroslav Vozobule se narodil ve Stráňovicích (Stanovicích) na Volyni na Strakonicku, domovskou obec měl tamtéž, bydlel v č.p.3. Chodil 3 roky na obecnou školu, poté na průmyslovou pokračovací školu. Před válkou se živil jako zámečník. Byl svobodný. Jako svou zvláštní znalost uváděl později schopnost jízdy na koni. V kolonce politická příslušnost uvedl za války – sociální demokrat.

24.7.1919 byl vyznamenán za chrabrost a zásluhy v boji proti sovětským vojskům současně řádem M. R. Štefánika "Sokol" s hvězdou a anglickou medailí "Za chrabrost". později byl vyznamenán i ČS. válečným křížem (číslo dekretu 16323), měl právo nosit revoluční a dohodovou medaili (medaili vítězství).

Jaroslav Vozobule se do vlasti vrátil s 22.transportem. Demobilizován byl 21.12.1921.

Legionáři v Klatovech vzpomínají

Jednota ČSOL. V Klatovech vzpomíná v tomto měsíci památky dvou svých význačných členů — bratři Zdeňka Maska a Jaroslava Vozobule. Oba skončili rukou katovou v Drážďanech dne 11.1.1945. Jejich smrt je tím tragičtější, se soumrak jejich života nastal, když již nám ostatním svítalo slunce svobody.

Bratr Jaroslav Vozobule, štáb. četn. strážmistr v Klatovech, byl před rozpuštěním naší jednoty okupanty jejím místopředsedou.

Již tato okolnost svědčí o tom, že požíval důvěry a sympatii našich bratři. Bez něho a jeho účinné spolupráce se u nás nic nepodnikalo. Také on vnášel do všeho našeho podnikáni jen positivní podněty a pravé kamarádství. A tak byl pro všechny jen milým Jarkou, ochotný ku práci, pomoci i zábavě. Ani on se nesmířil s údělem, který nám chtěla určit okupační moc. Dobrý voják z legií a neméně dobrý četník, sloužící věrně své republice, nastoupil nebezpečnou cestu odporu proti okupantům. Shromažďoval zbraně a myslel jen na chvíli, aby jích mohl se svými druhy užit proti vetřelcům. Toho se bohužel nedočkal. šel touže cestou a utržil neméně ran a trýznění jako on. Šli touto kalvárii společně od začátku a společně také ukončili svůj život. Jen s tou výjimkou pro Vozobule, se ho na čas poslali do Golnovské trestnice. Bratru Jarkovi se těžko umíralo. I jeho mysl zalétala domů ke dvěma dětem a manželce, která v době jejich klidného života ho dobře doplňovala svým neutuchajícím humorem a radosti ze života. — Co říci nakonec: jen to, že je vás, hoši milí, tolik, tolik škoda — pro vaše rodiny i pro nás, kteří s vámi v legionářském bratrstvu tak úzce srostli, i pro republiku, jejímiž oddanými vojáky a pracovníky jaté byli. Čest vám!

Povolání v letech 1918-1938: četník účast v druhém odboji: ano

Vězněn za nacistické okupace: 29.4.1943-11.1.1945

Datum úmrtí: 11.1.1945 příčina úmrtí: popraven místo úmrtí: Drážďany

Wach "Vilhelm" Vilém

štábní strážmistr četnictva

15.5.1898 + 18.4.1945 Terezín

Štábní strážmistr-stanice újezd nad lesy, okr. Říčany, Chožov okr. Louny * 15.5.1898 + 18.4.1945 Terezín, zatčen 19.července 1943 odsouzen ke 4 letům vězení, příslušník četnictva stanice Újezd nad Lesy v Čechách odvelen do zvláštního četnického oddílu v Terezíně v Čechách. Byl zatčen 19.7.1943 pro pomoc vězněným osobám. Byl odsouzen na čtyři roky vězení a zemřel dne 18.4.1945 v Malé pevnosti Terezín.

Kartotéka pohřbených na národním hřbitově v Terezíně.

Datum narození 24. 6. 1910 datum úmrtí 3. 4. 1945 číslo hrobu 579 číslo oddělení 1

Weiss Antonín

štábní kapitán četnictva

24. 6. 1910  -18.4.1945 Terezín

Byl vězněn v Praze na Pankráci a v Malé pevnosti Terezín. Zahynul v Malé pevnosti Terezín dne 18.4.1945. 

cela 54

kartotéka pohřbených na národním hřbitově v Terezíně, číslo hrobu 16, číslo oddělení 1

Zajíc František

vrchní strážmistr četnictva

19. 3. 1892 - 5.5.1945 Lysá nad Labem

Václav František Zajíc

Vrch. strážm. František Zajíc (nar. 19. 3. 1892) z četnické stanice Železnice, zatčený 22. října 1940, vězněný v Kartouzách, Vrchlabí, Litoměřicích, Terezíně a Vratislavi (Breslau). Zemřel na následky útrap 5.5.1945.

Zemřel na následky útrap 5.5.1945 Lysá nad Labem, Nymburk

Zajíc Josef

strážmistr četnictva

19.3.1892 Stará Lomnice - 23.3.1945 Terezín

Příslušník četnictva ve výslužbě od roku 1931. Účastník ruských legií. V roce 1942 byl odsouzen na 4 roky káznice Sankt Georgen-Bayreuth, ztrátě hodnosti a odpočivného. Po odpykání trestu dodán do malé pevnosti Terezín, kde dne 23.3.1945 zemřel.

politická příslušnost: sokol

Zapletal František

vrchní strážmistr četnictva – poručík in memoriam

13.2.1893 Břest, okr. Kroměříž - 18.3.1943 Auschwitz II-Birkenau

Příslušník četnictva v Čechách, ve výslužbě pro účast v ruských legiích. Starosta sokola v Žichovicích. Byl zatčen gestapem dne 6.11.1941, ačkoliv byl osvobozen z obvinění, gestapo v Klatovech ho přesto poslalo do koncentračního tábora Osvětim kde zahynul dne 18.3.1943. obdržel československý válečný kříž 1939 in memoriam.

Zapletal František, nar. 13.8.1893 Břest okr. Kroměříž. V RU armádě sloužil u 3. zeměbraneckého pěšího pluku. Zajat 10.12.1914, Karpaty. Do ČS legií v Rusku se přihlásil v Písky, zařazen 25.9.1917 k 6. střeleckému pluku. Do vlasti se vrátil jako desátník 20.6.1920.

(zdroj https://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase )

František Zapletal, vrchní četnický strážmistr ze Žichovic, ruský legionář, starosta Sokola v Žichovicích, zatčen gestapem 6.11.1941, osvobozen z obvinění, gestapo v Klatovech ho přesto poslalo do Osvětimi, odkud se již nevrátil, dne 31.3.1946 vyznamenán Čsl. válečným křížem in memoriam, uveden na památníku v Sušici, číslo hrobu CZE3214–5871.

HUDEC, Rudolf. Památník československých rotmistrů z povolání (gážistů mimo hodn. třídu): k pátému výročí naší samostatnosti. Praha: Ústřední svaz československých rotmistrů z povolání, 1923, s. [740].  

Záveský Karel

štábní strážmistr četnictva

4.8.1893 Jičín, Holínské předměstí 75 - 1.3.1945 Neckarelz

Záveský, který byl jako četník v důchodu, se najednou rozhodl, že půjde ještě sloužit. Němci jej odveleli do Terezína. Zde později asi pomáhal zavřeným vlastencům, a tak se stalo, že když byl jednou na dovolené v Jičíně, dostal rozkaz okamžitě se vrátit do Terezína. Od té doby jsme jej již nikdy neviděli.

MO ČRS Jičín

Zatčen kladenským gestapem na jaře 45. Zemřel vyhladověním v KT Neckarel.

Povolání četnický strážmistr Kladno.

31.4.1916 u četnictva nejprve na Slovensku v Hrhově u Košic – Pelhřimov – město Touškov – Neuberg u Aše, Smolnice u Loun.

1937/38 - hodnostní škola po hodnostní škole – Kyselka u Karlových Varů – po zabrání pohraničí opět smolnice na základě ministerstva vnitra ze dne 14.8.1939 - byl dne 14.10.1939 superarbitrován – přespočetný předčasně pensionován.

1.4.1943 povolán znovu do služby jako výslužník v takzvané policejní reservě v internačním táboře v Kladně – sokolovna.

Povolání četnický strážmistr Kladno.

12.9.1944 zatčen gestapem v Kladně – pro nadržování vězňů.

20. 9. 1944 převezen do Terezína.

21. 11. 1944 transport do Flossenbürgu č.37335.

?? 7.12.1944 transport do Natzweileru - Haslachu.

... únor 1945 Neckarelz – asi 10.3.1945 zemřel – pohřben ve společné šachtě.

19.2.1945 poslední písemná zpráva.

17.9.1947 prohlášen za mrtvého in memoriam na praporčíka.

1.5.1942 na vrchního strážmistra.

Zelníček Emil

vrchní strážmistr četnictva

22. 12.1903 Hostákov - 18.11.1983

SNB-ZV Brno, čet. stanice – Velký Újezd/1942/* 21.12.1903 - 18.11.1983

zatčen 3.11.1943 čis. vězně - 8211.

Zirkler Adolf

strážmistr četnictva

28.9.1912 Saaz/ Újezd u Rakovníka - 14.4.1945 Gusen

anotace: četnický strážmistr, zatčen 31. 7. 1943 v Petrovicích u Domažlic.

Příslušník četnictva stanice Draženov okres Domažlice v Čechách. Byl zatčen dne 31.6.1943 v Petrovicích a odvezen do Klatov kdy byl vězněn do konce srpna 1943. Poté byl vězněn v Drážďanech, Praze a Terezíně. Dne 23.11.1944 dodán do KT Mauthausen kde v polovině dubna 1945 zemřel.

"schutzhäftling" (vězeň z ochranné vazby)] číslo vězně: 110518