Historie Terezína

Proč se stavělo zrovna tady? Bylo pro to několik důvodů. Rakouským vojenským specialistům vyhovovala poloha, která umožňovala využít obranné funkce řeky Ohře, příhodného terénu i blízké labské vodní cesty. Labe mělo být od nové pevnosti vzdáleno na dostřel tehdejších děl. Řeka by umožňovala zásobování pevnosti a její blízkost by zase mohla zabezpečovat ochranu rozsáhlých armádních skladů v Litoměřicích, Lovosicích a Budyni. Hlavním strategickým posláním Terezína však byla kontrola suchozemské cesty Praha–Drážďany a labského vodního spojení. Funkce v době války stanovilo vrchní vojenské velení ve Vídni velmi přesně. Předpokládalo se, že silnému nepřátelskému vojsku ze Saska pevnost sice nezabrání proniknout hlouběji do vnitrozemí, ale bude představovat účinný obranný uzel, který nepřítel nebude moci obejít, a bude tak muset hlavní síly vrhnout právě proti této pevnosti.

Její obrana přitom bude tak mohutná, že obránci budou moci odolávat do doby, než přijdou na pomoc polní vojska, pro něž budou v pevnosti připraveny operační zásoby. V případě, že by naopak habsburská armáda zahájila útočnou operaci do Saska, měla pevnost sloužit jako základna pro útočící vojska.

Za první slezské války, která byla bojem o rakouské dědictví, dobyla Prahu francouzsko-bavorsko-saská vojska. Severozápadní pohraničí Čech, levý labský břeh a údolí Ohře se staly i v dalších letech dějištěm snadného průchodu tentokrát pruských vojsk, jež tudy hned dvakrát postupovala ku Praze. Roku 1744 vedl tímto územím svůj nejsilnější armádní sbor sám pruský král Fridrich II., jeho další armády útočily na Prahu od severu a severovýchodu. Zásobování pruských oddílů obstarávaly lodě, jimiž se převážel náklad z Magdeburku do Lovosic a Litoměřic a odtud po souši ku Praze. Když měli Prusové Prahu v rukou, spadly jim do klína prakticky celé Čechy.

Oblíbená pruská trasa

A máme tu válku sedmiletou. Po vítězství v bitvě u Lovosic v roce 1756 postupovali Prusové přes Budyni nad Ohří a po spojení s vojsky, která se valila z Lužice a Slezska, opět oblehli Prahu. Jejich těžké dělostřelectvo působilo ve městě obrovské škody, zatímco z vojenských základen v Sasku putovalo množství válečného materiálu a proviantu po trase Drážďany–Pirna–Lovosice–Budyně nad Ohří ku Praze. Kromě toho se náklady opět převážely po Labi do Lovosic a Litoměřic, kde si Prusové zřídili polní pekárny. Prahu zachránilo před kapitulací jenom rakouské vítězství u Kolína a uherská a francouzská pomoc, která nakonec Fridricha II. donutila vyklidit Čechy.

Ale ještě nám pořád zbývá jedno pruské tažení, to poslední v 18. století, za již vzpomínané bramborové války. Pro útočníka už nebylo tak úspěšné, přesto se mu však podařilo obsadit část severovýchodních a severních Čech – Litoměřice, Teplice, Ústí nad Labem, Českou, Lípu, Úštěk. Pruská jízda pronikala do Budyně, Mostu a Žatce a ohrožovala i Prahu. Dobře rozestavěná rakouská obrana a úspěch proti útočných manévrů nicméně donutily Fridricha II. se z Čech zase odporoučet.

Všechny tyto válečné operace ukázaly, že v Čechách byla klíčovým bodem Praha a na Moravě Olomouc. Na obraně těchto měst závisela bezpečnost Vídně, kterou by nepřítel po ovládnutí Čech a Moravy mohl snadno ohrozit. Bránit je z jejich vlastních hradeb bylo nemožné nebo to nemělo dlouhodobé šance. Rakouští vojenští odborníci se proto snažili přenést těžiště obrany těchto center do vzdálenějších oblastí. Kromě opevnění Olomouce a Chebu a posílení pražské pevnostní soustavy naléhali vojenští inženýři na výstavbu nových opevnění v severovýchodních a severních Čechách. Patřil k nim Hradec Králové a Ples, později nazvaný Josefov. V roce 1780 rozhodl Josef II. také o vybudování pevnosti Theresienstadt čili Terezína.

Poté, co rakouský panovník a císař Karel VI. poznal, že nemá a nebude mít mužské potomky, rozhodl a následně dohodl s řadou evropských panovníků, že po jeho smrti usedne na trůn jeho nejstarší dcera Marie Terezie. A tak se také po císařově smrti v roce 1740 stalo. Avšak ne všichni panovníci na tuto pragmatickou sankci (jak dějiny Karlovo rozhodnutí pojmenovaly) přistoupili. K nej nespokojenějším z těch, kteří tak přišli o možnost připojit habsburskou říši ke svým državám, patřil pruský král Fridrich (Bedřich) II. Ten pragmatickou sankci neuznal a začal s Marií Terezií válčit.

V zájmu ochrany země před vpády pruských vojsk rozhodla Marie Terezie (a její syn Josef II., který byl v té době jejím spoluvladařem a nejvyšším poradcem ve věcech vojenských) v roce 1780 zbudovat dvě pevnosti, jež by chránily severní hranice její říše.

Jedna byla umístěna k soutoku Labe a Metuje nedaleko Náchodské branky – Pevnost Josefov, druhá k soutoku Labe s Ohří poblíž Travčic a Německých Kopist – Pevnost Terezín.

V úterý 10. října 1780 přijel na staveniště císař Josef II., aby zde položil základní kámen k výstavbě pevnosti. Ta byla pojmenována na počest panovníkovy matky Theresienstadt (Terezín), a její výstavba trvala přibližně deset let.

V červnu roku 1790, přibližně deset let od položení základního kamene, byla pevnost za přítomnosti hlavního projektanta Terezína, generála hraběte Karla Pellegriniho, prohlášena za bojeschopnou. Pevnost představovala ve světě špičkový bastionový systém, v boji se ale nikdy neuplatnila a nepřátelská vojska se jí raději vyhýbala.

Na stavbě vlastní pevnosti pracovalo přibližně 15 tisíc lidí při roční spotřebě kolem 20 miliónů cihel. Kvůli stavbě pevnosti byl přeložen tok řeky Ohře do umělého říčního koryta o několik set metrů dále směrem na západ (původní tok řeky procházel před Malou pevností – dodnes je v mapách veden jako Stará Ohře / Alte Eger Fluss). Posádku pevnosti mělo v době války tvořit asi 11 tisíc mužů. Obranný systém se skládá z Hlavní pevnosti na levém břehu Nové Ohře a Malé pevnosti na pravém břehu Staré Ohře.

Hlavní (neboli Velká pevnost), jež tvoří pevnostním systémem obehnané město na levém břehu Ohře

Malá pevnost, situovaná na pravém břehu Ohře směrem ku Praze opevněný prostor (horní a dolní retranchement), který se nachází mezi "Malou" a Velkou pevností.

Malá pevnost sloužila ještě v c. k. dobách jako vojenská věznice, v níž se ocitla řada politických a vojenských odpůrců habsburské monarchie. Za druhé světové války byla Malá pevnost přeměněna v nechvalně proslulé vězení pražského gestapa.

V následujících desetiletích se Terezín kvůli novým způsobům válčení stal zastaralým, a proto v roce 1888 ztratil statut pevnosti. I nadále ale zůstával vojenským městem, a kromě období druhé světové války jej vojáci opustili až na konci 20. století.

Pevnost Terezín nebyla nikdy obléhána, přestože byla postavena k obraně Prahy, a tedy habsburské monarchie po sedmileté válce, převážně proti Prusům, kteří mohli útočit na české země ze severu. Nicméně to neznamená, že Terezín byl zbytečný, právě naopak. Trojice pevností Hradec Králové, Josefov a Terezín sloužila jako nepřekonatelná překážka pro nepřítele, a Prusové se tak bez vojenské konfrontace Prahy museli obejít.

Své nedobytnosti dosáhl díky velmi dobře promyšlenému systému, který byl zásluhou kolektivu architektů. Pyšnil se především systémem příkopů a zátopových oblastí. Terezín stojí u řeky Ohře, kterou doslova rozdvojili tak, že jedna větev omílá Velkou a jedna Malou pevnost (tzv. Stará a Nová Ohře). Stavidlový most na řece umožňoval zaplavit příkopy do dvou možných výšek, a také vytvořit až 3,5metrovou vlnu, která spláchla jakékoliv pokusy nepřítele o zdolání hradeb. Díky stavidlům šlo také využít zátopové oblasti, které dělaly z Terezína poloostrov. Uvnitř pevnosti se nacházely hlavně kasárny a užitkové budovy, včetně hojného počtu hospod a nevěstinců.

Terezín jako svobodné město

Titulem svobodné královské město se mohla pyšnit "osada" uvnitř Velké pevnosti od roku 1782, ale byla podřízena armádě. Ta kontrolovala, kdo se nastěhuje nebo postaví dům. Civilní správu má město od roku 1830 a v roce 1888 byla ukončena činnost Terezína jako pevnosti. Od té doby se tam usazovalo více a více obyvatel. Dnes město čítá okolo 2000 obyvatel.

Pevnost i vězení

Z celého pevnostního komplexu je dnes kvůli éře protektorátu zdaleka nejznámější Malá pevnost. Původní projekt z konce 18. století počítal s tím, že na místě dnešní Malé pevnosti bude stát pouhá jednoduchá předsunutá pevnůstka. Nakonec se však názory pevnostních stavitelů i vyšších vojenských a politických míst ve Vídni změnily a byla vybudována samostatná pevnostní stavba.

Malá pevnost přitom měla hned od počátku funkci pevnostního vězení. Říkalo se jí Festungs Stockhaus. Pro tyto účely se dobře hodil přední kasematový trakt obdélníkové pevnostní stavby, který je přivrácen k městu Terezínu. Uzavřeného prostoru pevnosti se využívalo i k jiným účelům – byla tu kasárna, takzvaný důstojnický pavilon, konírny, skladiště střelného prachu, dělostřelecké a proviantní sklady a další objekty. Vojenská trestnice pohltila jak kriminální delikventy, tak politické vězně. Možnosti "pracovního využití vězňů" byly značné. Vojenská správa zde zřídila krejčovské, obuvnické a jiné dílny.

Z prominentních vězňů zde pobýval hrabě Alexander Ypsilanti, jeden z vůdců řeckého povstání proti turecké samovládě, a v roce 1848 sem putovali revolucionáři z pražského červnového povstání.

Areál se skládá z Hlavní a Malé pevnosti. Ta Malá začala už v 19. století sloužit jako vězení, za první světové války se stala jedním z nejstřeženějších a nejtěžších vězení v celé Evropě.

Malá pevnost Terezín je výrazná část města Terezína nacházející se na pravém břehu řeky Ohře při bývalé státní silnici I/8 (nyní silnice II/608) na trase Praha–Teplice–Drážďany asi 60 kilometrů severně od Prahy a 4 kilometry jihozápadně od Litoměřic. Tato původně vojenská pevnost vznikla společně s celým městem Terezínem koncem 18. století na pravém břehu Staré Ohře a již v 19. století sloužila jako vězení. Malá pevnost je součástí národní kulturní památky "Malá pevnost se hřbitovem".

První světová válka

Za první světové války sehrála malá pevnost roli žaláře pro odpůrce Rakouska-Uherska a války. V těsné blízkosti Terezína byl zřízen největší zajatecký tábor na českém území. Za první světové války zde byl vězněn srbský nacionalista Gavrilo Princip, který 28. června 1914 spáchal v Sarajevu atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou. Tato událost byla záminkou k 1. světové války. Princip zemřel v otřesných podmínkách terezínského vězení po čtyřech letech 28. dubna 1918 na tuberkulózu.

Druhá světová válka

V době druhé světové války zde od 10. června 1940 do května 1945 sídlila neblaze proslulá věznice pražského gestapa. V tomto období prošlo věznicí kolem třiceti tisíc vězňů.

Terezín nebo Sezimovo Ústí

V polovině září 1941 na schůzce s Himmlerem rozhodl Hitler o zahájení deportací židovského obyvatelstva ze "Staré říše", včetně "Ostmarky", tedy obsazeného Rakouska a tzv. Protektorátu. První měly být od židů "očištěny" Berlín, Vídeň a Praha.

Již dva dny po nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora, 29. září 1941, vydal Heydrich výnos uzavírající všechny dosud fungující synagogy a modlitebny. Současně s tím měli být Češi projevující na veřejnosti sympatie k židům, nebo nedbající na platná protižidovská opatření, zatčeni a posláni do koncentračních táborů. V následujících dnech pak docházelo k dalším zpřísněním perzekučních předpisů. K prvnímu říjnovému dni roku 1941 proběhlo v protektorátu sčítání osob podléhajících Norimberským zákonům. Bylo jich 88 105.

Cílem prvních transportů bylo, jak už v úvodu zmíněno, ghetto v Lodži. To však nakonec nebylo schopné pojmout původně plánovaných 60 tisíc nových obyvatel, ale pouze třetinu. Z tohoto počtu pět tisíc přijelo z českých zemí. Z Prahy odjeli v pěti transportech mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941. Další transport, vypravený 16. listopadu 1941 z Brna, směřoval do běloruského Minsku.

Dne 10. října 1941 Heydrich za přítomnosti Adolfa Eichmanna informoval své nejbližší spolupracovníky, jak řešit "židovskou otázku" v protektorátu. Vzhledem k technickým obtížím, které se daly předpokládat při deportacích na východ a také kvůli uklidnění veřejného mínění i samotných obětí se rozhodl zřídit jakési přestupní stanice, kde by židé byli přechodně shromažďováni a odtud pak dále posíláni do likvidačních zařízení v okupovaném Polsku, Pobaltí, Bělorusku, nebo na Ukrajině. Zpočátku předpokládal existenci dvou takových míst – na Moravě to měl být Kyjov, v Čechách byl ve hře Terezín, nebo Sezimovo Ústí. Předpokládalo se, že město bude mít pověst "vzorného ghetta", jakýchsi lázní, kam budou moct být posláni také "prominentní" němečtí židé – především ti, mající zásluhy a vysoká vyznamenání z minulé války, u nichž hrozilo, že pro ně budou žádány od různých úřadů a institucí osobní výjimky.

Volba padla na Terezín, který byl díky svému pevnostnímu charakteru považován za zvlášť příhodnou lokalitu. Zároveň bylo rozhodnuto, že bude jediným takovým zařízením pro celý protektorát. Přípravy se rozjely na plné obrátky.

Dne 24. listopadu 1941 odjelo z Prahy do Bohušovic nad Ohří a odtud pak do Terezína tzv. Aufbaukommando tvořené 342 muži, kteří měli připravit přidělené objekty ve městě na své budoucí "poslání". Pravidelné transporty byly zahájeny již posledního listopadového dne. Přestože trvalo déle než sedm měsíců, až do začátku července 1942, než město vyklidila německá armáda a bylo vystěhováno veškeré české obyvatelstvo (asi tři a půl tisíce mužů, žen a dětí), je tento den považován za vznik Ghetta Terezín, kterým do konce války prošlo více než 140 tisíc evropských židů, z nichž na 35 tisíc zde zahynulo. Naprostá většina těch, kteří Terezínem jenom prošli, byla transportována do vyhlazovacích táborů na východě a tam zavražděna.

Vznik židovského ghetta v Terezíně souvisel s protižidovskou politikou, kterou nacistou zavedli po okupaci Československa a vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939.

Součástí nacistických plánů na nové uspořádání Evropy bylo tzv. konečné řešení židovské otázky. Koordinací opatření směřujících k jeho provedení byl pověřen vedoucí RSHA (Hlavní úřad říšské bezpečnosti) SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, který byl od konce září 1941 rovněž zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě. Také na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava byli občané židovského původu pronásledováni a od listopadu 1941 postupně deportováni do města Terezín, kde pro ně nacisté zřídili tzv. ghetto – sběrný a průchozí tábor. Zde měli být soustředěni do doby, než budou místa vyhlazovaní na Východě připravena k jejich konečné likvidaci.

Terezín byl vybrán jako vhodné místo pro ghetto z několika důvodů. Hradby okolo města zaručovaly snadnou ostrahu, byla zde řada kasárenských objektů, do kterých bylo možné umísti velké množství osob. Výhodná byla také blízkost železniční trati Praha – Ústí nad Labem – Drážďany a velký význam měla také existence policejní věznice v Malé pevnosti, kde sloužila strážní jednotka příslušníků SS.

Ve vilové čtvrti Wannsee na okraji Berlína se 20. ledna 1942 konala porada o koordinaci a provádění "konečného řešení židovské otázky". Svolal ji Reinhard Heydrich a zúčastnili se jí především vysocí úředníci významných ministerstev a úřadů, jejichž spolupráce byla předpokladem "úspěšného" provedení "konečného řešení" - tedy genocidy evropských Židů. Zápis vedl "specialista" na židovskou problematiku Adolf Eichmann. Právě tento dochovaný zápis je výjimečným dokumentem, který umožňuje nahlédnout do myšlení a jazyka organizátorů "konečného řešení".

Konference v honosné vile na břehu jezera Wannsee postavené v roce 1914 byla označena za "tajnou říšskou záležitost" a na pozvání šéfa hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) a pověřence pro "řešení židovské otázky" Reinharda Heydricha se jí účastnilo 15 vysokých vůdců SS, státních úředníků a stranických funkcionářů. Dvě třetiny z nich byly absolventy univerzit a mnozí měli titul doktora práv. Dohodu stvrdili koňakem.

Po konferenci ve Wannsee 20. ledna 1942 přibyla k těmto funkcím i role propagandistická. Nacisté rozhodli prezentovat Terezín jako "ghetto pro staré", kde měli žít Židé starší 65 let, významné osobnosti, nositelé vysokých vyznamenání a váleční veteráni z první světové války. Tato falešná prezentace měla zakrýt skutečné cíle a rozsah "konečného řešení židovské otázky".

Ve skutečnosti byli i tito takzvaně privilegovaní Židé dříve či později deportováni do vyhlazovacích táborů, pokud nezemřeli již v ghettu. Všechny tyto funkce – sběrná, průchozí, decimační a propagandistická – se v průběhu války různě prolínaly a doplňovaly, a to na základě aktuální situace a nacistických plánech.

Civilní obyvatelstvo v červenci roku 1942 postupně vyklidilo Terezín a celé město se tak stalo "koncentračním táborem", což sebou v určité míře přineslo větší svobodu a uvolnění. Do této doby byli vězni zavřeni v kasárnách a mohli je opouštět pouze v pracovních skupinách v doprovodu stráží, ale s odchodem civilního obyvatelstva se již vězni mohli "svobodně" pohybovat a kdykoli kasárny volně opouštět. Na tuto ohromnou změnu vzpomíná, ve své výpovědi, Anna Lorencová. "A teď najednou to město ožilo, teď ty lidi najednou to bylo najednou úplný obžerství, teď vznikly desítky divadelních kroužků, sborů, orchestrů, já nevím, co všechno…"

Vojenské názvy kasáren a civilní názvy ulic byly zrušeny a nahradily je čísla a písmena. Postupně byly předány ghettu první civilní domy, čímž se uzavřený tábor stal "otevřeným" ghettem, tedy prostorem z vnějšku hlídaným. Paradoxně však tato svoboda zpočátku vězně děsila, tudíž byl vydán denní rozkaz, který jim vycházení povolil.21 Avšak důležité je si uvědomit, že šlo pouze o svobodu částečnou. Vězni mohli v pracovní době opustit kasárny pouze pro cestu do práce. "Teprve od 18. hodiny se mohli volně pohybovat po celém Terezíně, kromě území vyhrazeného nacistům."22 Konec vycházek platil nejdříve na devátou hodinu večerní, v říjnu se zkrátil na osmou hodinu večerní, výjimkou mohlo být udělení speciální propustky.

Zpočátku byli do Terezína deportováni Židé pouze z Protektorátu Čechy a Morava, ale od poloviny roku 1942 začali přijíždět i Židé z Německa a Rakouska. Později sem byli deportováni Židé z dalších okupovaných zemí, včetně Nizozemska, Dánska, Slovenska a Maďarska.

Transporty nových vězňů vzbuzovaly u stávajících obyvatel ghetta obavy, jelikož zvyšovaly hrozbu odchozích transportů. Tyto transporty směřující především na východ, znamenaly pro většinu deportovaných cestu do vyhlazovacích táborů, kde je čekala buď okamžitá smrt v plynových komorách, nebo pomalé umírání v důsledku vyčerpávající práce a nelidských podmínek. Nejistota a strach z deportací byly pro nedobrovolné obyvatele ghetta zdrojem velkého psychického utrpení.

Součástí nacistických plánů na nové uspořádání Evropy bylo tzv. konečné řešení židovské otázky. Koordinací opatření směřujících k jeho provedení byl pověřen vedoucí RSHA (Hlavní úřad říšské bezpečnosti) SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, který byl od konce září 1941 rovněž zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě. Také na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava byli občané židovského původu pronásledováni a od listopadu 1941 postupně deportováni do města Terezín, kde pro ně nacisté zřídili tzv. ghetto – sběrný a průchozí tábor. Zde měli být soustředěni do doby, než budou místa vyhlazovaní na Východě připravena k jejich konečné likvidaci.

Terezín byl vybrán jako vhodné místo pro ghetto z několika důvodů. Hradby okolo města zaručovaly snadnou ostrahu, byla zde řada kasárenských objektů, do kterých bylo možné umísti velké množství osob. Výhodná byla také blízkost železniční trati Praha – Ústí nad Labem – Drážďany a velký význam měla také existence policejní věznice v Malé pevnosti, kde sloužila strážní jednotka příslušníků SS.

Dne 24. listopadu 1941 odjelo z Prahy do Bohušovic nad Ohří a odtud pak do Terezína tzv. Aufbaukommando (komando výstavby). Jeho úkolem bylo připravit uvolněné kasárenské objekty pro velký počet dalších vězňů. Znamenalo to především vybavit prostory třípatrovými palandami a opravit a zprovoznit stávající vojenské kuchyně.

Terezínské ghetto plnilo od svého vzniku několik funkcí. Primárně sloužilo jako sběrný a průchozí tábor pro Židy z Protektorátu Čechy a Morava. Zároveň mělo funkci decimační – přibližně čtvrtina vězňů zde zemřela na následky špatných podmínek.

Malá pevnost

Poté po "mnichovské dohodě" v roce 30.9. 1938 se prostory začali využívat jako přechodné "ubytovny" pro české uprchlíky z obdrženého pohraničí, kde náhle vládl už nacistický režim (nedaleké Litoměřice už byli v Říši). 15.3. 1939 vstoupil Adolf Hitler do zbytku Československa, který se poté nazval Protektorát Böhmen und Mähren. Hned druhý den byla Malá pevnost nacisty zneužita pro zatčení prvních českých komunistů a lidí, kteří byli proti politice Adolfa Hitlera. Akcion Gitter (Akce mříž). Nacistické násilí stále stoupalo, kapacit pro zatýkání a věznění vězňů ubývalo. Proto se v červnu 1940 rozhodlo o zřízení stále věznice, která spadala pod pankráckou věznici v Praze. Poté se věznice stala podřízené velitelství pražského gestapa. Hlavním dozorcem tu byl od začátku do konce obávaný sadista Hendrich Jöckel.

V průběhu války se podmínky vězňů stále zhoršovaly a dá se říct, že se podobaly koncentračnímu táboru. Počet vězňů se stále navyšoval a zvyšovalo se jejich pracovní nasazování do práce. Nebyly zde žádné plynové komory a nebyly zde prováděny žádné medicínské pokusy!!!

V červnu 1940 byla v Malé pevnosti Terezín zřízena věznice pražského gestapa. Za pět let její existence prošlo Malou pevností na 32 000 vězňů. Popravy, hlad, nelidské zacházení a na konci války epidemie skvrnitého tyfu připravily o život 2 600 vězňů. Utrpení těch, kteří přežili terezínské peklo, však často nekončilo. Z vězňů a vězeňkyň deportovaných dále k soudům, do koncentračních táborů, věznic a káznic.

Byli sem hlavně přiváděni vězni, kteří nebyli dostatečně vyslechnuti, a tak výslechy se prováděli právě také zde. Odtud byli posíláni do dalších pracovních či koncentračních táborů nebo káznic. (Mauthausen, Osvětim, Ravensbrück, Dachau, Sachsenhausen, Flössenbürg, Aichach, Wroclav, Dresden, Zwickau, Waldheim, Bergen-Belsen a další).

Malá pevnost Terezín (něm. Kleine Festung) sloužila od června 1940 jako věznice pražského gestapa (podřízena pankrácké věznici) určená pro politické vězně především z Protektorátu Böhmen und Mähren. Původně byla určena pouze pro muže, v období stanného práva po atentátu na Reinharda Heydricha zde byl zřízeno i ženské oddělení. Pro vězeňské účely sloužily nejprve dva dvory, později byl zřízen ženský dvůr a v letech 1943 až 1944 (pro zvýšení kapacity) byl vybudován IV. dvůr (pro muže).

Velitelem věznice byl po celé období jejího fungování SS-Hauptsturmführer Heinrich Jöckel (přezdívaný vězni "Pinďa"), který nesl hlavní díl odpovědnosti za nelidské zacházení s vězni. Nejobávanějšími z dozorců SS byli: Wilhelm Schmidt (Jöckelův zástupce), Stephan Rojko, Anton Malloth, Rudolf Burian, Albert Neubauer a Herbert Mende – všichni vězně týrali (mnohdy brutálně) i vraždili.

Za dobu pěti let existence věznice sem bylo umístěno na 27 000 mužů a 5000 žen – převážně (z 90 procent) se jednalo o české politické vězně (organizace: Obrana národa, PÚ, PVVZ, ÚVOD, komunistů; odbojové a partyzánské skupiny: Kapitán Nemo, Národní sdružení československých vlastenců, Druhá lehká tajná divize, Mistr Jan Hus ad.; a také: funkcionáři Sokola, příbuzní a podporovatelé atentátníků včetně 84 studentů roudnických středních škol), cizích státních příslušníků tu bylo na 2 500 – především občané bývalého SSSR, Britové, Poláci, Francouzi a Němci (mezi nimi několik set sovětských a britských válečných zajatců). Věznice měla průchozí charakter, počet vězňů se neustále měnil, vězni byli odesíláni k soudům, do jiných věznic a káznic (nejčastěji do Drážďan, Bautzenu, Zwickau, Bayreuthu, Waldheimu, Straubingu, Brachu a Berlína) či do jiných koncentračních táborů (Buchenwald, Auschwitz-Birkenau, Flossenbürg, Mauthausen) a přicházeli vězni noví.

Malou pevností prošlo také na 1500 Židů (zatčených za odbojovou činnost, porušování protižidovských nařízení, za "přestupky" sem byli rovněž přemisťováni vězni z Terezínského ghetta). Se Židy bylo zacházeno nejbrutálněji. Byla zde pro ně připravena speciální cela (holá místnost bez lůžek, stolu, lavic, …) a dozorci je bez milosti týrali, mučili a vraždili – podmínky se tu pro ně v podstatě rovnaly podmínkám vyhlazovacího tábora.

Vzhledem k přibývajícímu počtu mrtvých nacisté posléze přistoupili k vybudování krematoria, které bylo uvedeno nacisty do provozu 7. září roku 1942 v prostoru nacházejícím se jižně za hradbami města Terezína směrem na Bohušovice nad Ohří na levém břehu Ohře (fakticky jen nedaleko od stálého terezínského hřbitova) v Bohušovické kotlině. Krematorium primárně sloužilo ke kremaci tělesných ostatků nejen zemřelých vězňů židovského původu nebo židovské národnosti z terezínského ghetta, které se nacházelo ve městě v nedaleké Velké pevnosti, sekundárně však bylo používáno i pro zpopelňování mrtvol pocházejících z věznice pražského gestapa, která se nacházela v Malé pevnosti na pravém břehu řeky Ohře. Až do počátku dubna 1945.

Již v průběhu dubna mířily do Terezína pěší kolony, vlaky a nákladní automobily plné evakuovaných vězňů z koncentračních táborů ze všech koutů Polska a Německa. První transport ze 20. dubna 1945 přivezl do ghetta 2 000 vězňů a vyvolal mezi starými terezínskými vězni naprosté zděšení. Holé, zcela nevybavené a zaplombované vagóny byly plné vyhladovělých a zubožených lidských trosek. Vězňové byli na cestě téměř tři týdny – bez vody, jídla a jakékoli pomoci. Všichni byli nemytí, zavšivení, vyhublá těla pokrytá špínou a boláky, často na pokraji šílenství. Ve vagónech byli zavřeni spolu s mrtvolami těch, kteří dlouhou cestu nepřežili. Tyto lidské trosky nyní potřebovaly tu nejnutnější pomoc. Byli mezi nimi i někdejší terezínští vězňové, kteří se ve zcela zbědovaném stavu – za několik měsíců ztratili mnohdy polovinu své hmotnosti – navraceli ke svým blízkým. Všechny bylo třeba ošatit, nasytit, ošetřit a ubytovat, což byl v podmínkách ghetta úkol takřka nad lidské síly.

S nově příchozími byla však do Terezína zanesena infekce skvrnitého tyfu. Tato zákeřná nemoc se velmi rychle šířila i mezi původní vězně. Mnozí z nakažených se snažili opustit tábor, ovšem bez předchozí prohlídky a lékařského souhlasu, takže hrozilo zavlečení skvrnivky i mezi civilní obyvatelstvo mimo Terezín. Vzhledem k laxnímu postoji nacistických úředníků a lékařů byly poměry v terezínských nemocnicích strašlivé – nebyl dostatek místa k uložení nemocných, nedostávalo se ani slamníků, takže nakažení leželi dlouhé dny na holé zemi. Počet nových případů tyfu neustále vzrůstal a v květnu 1945 již počet nových diagnóz přesahoval stovku denně. Řada mrtvých, kteří byli nejprve pohřbíváni do masových hrobů v severním valu, zůstávala ležet na jednotlivých dvorech, aniž by kdokoli dal rozkaz k jejich pohřbení. Poslední esesáci spěšně opustili Terezín 5. května.

První případ nákazy skvrnitým tyfem byl lékaři, většinou židovskými vězni sloužícími v terezínském lazaretu, zaregistrován 24. dubna. Velitel tábora Heinrich Jöckel i přes varování táborových lékařů a přímý rozkaz svých nadřízených odmítl v táboře podniknout opatření proti šíření nemoci. O nákaze bylo tak se zpožděním informováno v Praze. 2. května převzal nad táborem kontrolu Mezinárodní červený kříž a 4. května přijela do Terezína první skupina československých lékařů v rámci tzv. České pomocné akce, aby místnímu zdravotnickému personálu pomohla. 8. května byl Terezín osvobozen Rudou armádou (většina německých dozorců tábor před jejich příchodem opustila a pokusila se dostat do zajetí americkou armádou) a svěřen pod velení majora Kuzmina. Příslušníci zdravotnického servisu Rudé armády se rovněž zapojili do boje s nemocí.

Postupně vzniklo v Terezíně pět polních nemocnic, kde pracovalo přes 50 lékařů, židovského, českého či sovětského původu a přes 30 zdravotních sester, především studentek posledního ročníku pražské České ošetřovatelské školy (pražské nemocnice byly navíc vytíženy po skončeném Pražském povstání). Sestry navíc nebyly řádně proškoleny a nebyly očkovány. Jako dobrovolnice zde pomáhala též herečka Nataša Gollová,která posléze tyfus prodělala. Po jistou dobu byla pak v Terezíně vyhlášena patnáctidenní karanténa.

V noci z 8. na 9. května 1945 obyvatelé Terezína konečně spatřili první sovětské tanky a automobily. Rudá armáda podnikla zásadní kroky k vyřešení tragické situace, převzala ochranu nad všemi terezínskými vězni a od 10. května do ghetta přivážela tolik potřebné a dosud nedostatkové zdravotní vybavení i personál. Dne 14. května byla v Terezíně vyhlášena dvoutýdenní karanténa, což znamenalo uzavření tábora jak pro vstup, tak pro jeho opouštění. Péče o nemocné a umírající byla kromě sovětských zdravotníků také v rukou českých lékařů a ošetřovatelek, kteří byli v táboře již od 4. května, lékařů z České pomocné akce, ale i dobrovolníků z ghetta, stejně jako přilehlého a vzdálenějšího okolí. Mnoho zdravotníků svou obětavou pomoc zaplatilo životem.

Za nezměrného nasazení řady lidí se podařilo zachránit životy tisíců někdejších terezínských vězňů. Po zrušení karantény začaly probíhat repatriace a osvobození se mohli začít navracet ke svým rodinám a blízkým. Mezinárodní repatriační komise ukončila svou činnost 17. srpna – podle vydané závěrečné zprávy provedla repatriaci 7 600 maďarských státních příslušníků, 6 600 německých státních příslušníků, 3 800 Čechoslováků, 3 500 státních příslušníků Polska, 840 Holanďanů, 500 Francouzů, 150 Jugoslávců, 120 státních příslušníků tehdejšího SSSR a mnoha dalších vězňů z celkem 35 států světa. Repatriováno bylo celkově na 25 000 vězňů a repatriace probíhala vlaky, nákladními i osobními automobily. Poslední bývalí vězňové opustili tábor koncem srpna 1945.

Dne 6. května 1947 vláda Československé republiky rozhodla zřídit v Terezíně památník s cílem zachovat a udržovat pietní místa v tom stavu, v jakém byla v době nacistické poroby. Památník Terezín dnes tvoří soubor jednotlivých pietních míst, která jsou značně rozptýlena a netvoří ucelenou lokalitu.