Jenerálka

Všech 25 příslušníků bývalého četnictva přišlo na Jenerálku z terezínského ghetta. Konali zde strážní službu a doprovody na různé práce jako v Terezíně kam byli odkomandováni ze svých domovských stanic.

TEREZÍN—JENERÁLKA

Jako přímý účastník dobrého kolektivu dozorců, jak o tom píše Stanislav Hyksa z České Třebové v HR č. 49/74 pod názvem "Terezín za války" a Josef Schránil z Prahy 4 v HR č. 4/75 pod názvem "Byl jsem na Jenerálce", bych chtěl napsat také něco z naší strany, jak jsme to viděli my. Všech 25 příslušníků bývalého četnictva přišlo na Jenerálku z terezínského ghetta. Konali jsme tam strážní službu a doprovody na různé práce. Já osobně jsem tam byl od 28. 3.1944 a tam jsem také poznal pozdějšího našeho velitele na Jenerálce. Na Jenerálku jsme přišli 1. 5.1944 a za námi pak přijela první skupina 80 vězňů z Malé pevnosti. Mezi nimi byl také J. Schránil. Mohu to napsat s určitostí a přesně, neboť z té doby mám originály seznamů vězňů, které se tehdy sepisovaly. Vzal jsem si jich několik při odchodu z Jenerálky na památku. V seznamech jsou uvedeny i práce, které ten, který vězeň dělal. Hodně vězňů bylo z Prahy, po příjezdu na Jenerálku nás druhého dne přehlédli dva pověstní nacisté, a to šéf gestapa Ernst Gerke a velitel Malé pevnosti Terezín Jöckel. Stručně nás seznámili s našimi povinnostmi a zároveň nezapomněli pohrozit přísnými tresty. V prvé řadě jsme měli bezpodmínečný zákaz hovoru s vězni (jen služebně), zamezit jejich útěku, styku s civilním obyvatelstvem, podporu jídlem atd. Po tomto úvodu a přes všechny vyhrůžky jsme si byli vědomí toho. že ti, které máme hlídat, potřebují naši pomoc. Od této chvíle záleželo na každém jednotlivci v našich řadách, kolik rizika si troufá unést. V prvních dnech se postupovalo opatrně, poznávali se jednotlivci a získávali jsme si důvěru vězňů. přesto, že nám tolik vyhrožovali Malou pevností, podařilo se nám v krátké době propašovat našim vězňům tolik jídla, že netrpěli hladem. Ale tím také nastal problém, co s "domácí" stravou, kterou pochopitelně nikdo nechtěl jíst. Byla vyhazována tak neopatrně, že si toho všimli gestapáci. A tak se potom musela ničit tak, aby po ní nezbyly stopy. Během jednoho týdne věděla snad celá Praha, že v šáreckém údolí na Jenerálce jsou p litičtí vězni z Terezína. Potom teprve začal ten kolotoč s balíčky, které se házely přes plot do zahrady a pak se v příhodnou dobu sbíraly. Píše o tom St. Hyksa ve svém článku, kolik masa, piva a ostatního Jídla jím lidé nanosili. Ovšem my jsme z těch balíčků měli často zamotanou hlavu, hlavně po nedělích, jak toto množství nenápadně posbírat a ukrýt, neboť Jenerálka se stále hemžila gestapáckými pohlaváry. Ale i to se nám dařilo dík dobrému kolektivu vězňů a nás "spoluvězňů", jak nám říkali. Rovněž tak se nám podařilo v krátké době uvědomit hodně příbuzných, zprostředkovat osobní styk, doručování balíků na naše jména a předávání vězňům a umožňovat i různé pracovní úlevy atd. Já sám jsem přijímal balíky na několik jmen vězňů, předával korespondenci a umožnil několikrát styk s rodinami. Hodně už toho z paměti vypadlo, ale aspoň jeden příběh za všechny, jak vězeň Franta Černý svým důvtipem převezl gestapáka Sternkopfa. Byl j to po pěkné májové neděli, kdy hodně návštěv a Pražanů se procházelo kolem zahrady zámečku Jenerálka. Měl jsem službu v zahradě a věděl jsem, kolik proviantu se hromadí kolem plotu. Navečer nebo pozdě večer se to posbírat a odnést nemohlo, vězni už museli být v ubikacích. Zavolal jsem proto Františka Černého, aby vzal koš na záda, srp nebo kosu a šel se mnou na trávu do zahrady. Měl totiž na starosti 2 kozy po bývalém správci zámečku. V zahradě se hned dal do sbírání balíčků. Když byl asi tak uprostřed své práce, zpozoroval Jsem, že do zahrady vchází Josef Sternkopf, to byl zástupce Jöckla na Jenerálce. Dal jsem Černému znamení, pochopil a začal sekat trávu. Sternkopf se však stále pomalu přibližoval směrem к nám. Situace nebyla pro nás nijak příznivá a mohla špatně skončit. František Černý však, když viděl, že Sternkopf se blíží, měl originální nápad: stáhl kalhoty a dřepl do trávy. Sternkopf se zastavil, a když Franta pokračoval ve svém "dřepu", otočil se a vrátil se do zámku. Práci jsme pak v klidu dokončili. Dost často bývaly tyto sbírky proviantu rušeny přítomností dvou gestapáků, kteří na Jenerálce hlídali několik vězňů-prominentů, kterých prý používali pro falešné vysílání do zahraničí. Rádi se procházeli po zahradě. A nyní ještě několik slov к našemu bývalému veliteli. St. Hyksa i J. Schránil píšou o dobrém kolektivu strážců s výjimkou velitele. Nechci mu dělat obhájce. Poznal Jsem ho v Terezíně a pak na Jenerálce. Někdy spouštěl hrůzu, zvláště když nebyl čistý vzduch. Sám jsem ś ním o tom jednou mluvil a on mně odpověděl: "Já vím o všem, co se tu děje a musím něco říct, jinak se nám to rozjede a pozavírají nás všechny a nějak už nikomu nepomůžeme."

Myslím si, že něco na tom bylo, a že někdo musel dělat vítr, abychom mohli my v závětří klidně pracovat, pokud vím, měl na starosti také prohlídku balíků pro vězně, které chodily z Terezína. "Závadné" věci jako dopisy, cigarety, lihoviny měl odevzdávat Sternkopfovi. Nevím, že by něco odevzdal, ale vím, že po přeříznutí provázku Ihned balíky předával vězňům. Pokud si vzpomínám, při jízdách po okolí Prahy pro písek, cement, cihly apod. navrhoval tam velitel vězně, kteří buď odsud pocházeli nebo tam měli příbuzné. Ovšem to vědělo jen pár lidí, neboť v té době se muselo pracovat opatrně, a hlavně beze svědků. Stanislav Hyksa vzpomíná taká strážmistra Červeného, že v srpnu 1944 za nimi přišel, přislíbil pomoc a že hned po příchodu a po třech dnech pobytu na Jenerálce bylo jídla dost. Zde bych to trochu opravil. Nebyl to srpen, ale začátek května. Podle seznamů, které mám; přišel Stan. Hyksa na Jenerálku 13. 5. 1944 a do Terezína odjel 15. 6. 1944 s dalšími 30 vězni. Jestli se pak na Jenerálku v srpnu vrátil znovu, tak ať mi to promine, to už jsem tam já nebyl. J. Schránil přišel s prvním transportem 80 vězňů 1. 5. 1944 a do Terezína odešel 14. 6. 1944. Poslední seznam vězňů mám z 1. 7. 1944. To jich tam bylo už jen dvacet. Já jsem odešel na kmenovou stanicí 2. 7. 1944 a tím končilo hlídání českými četníky. Strážní službu převzala naše policie z Prahy. V té době už se také Jenerálka začala plnit gestapáky a jejich materiálem z "Pečkárny". Přál bych si, kdybychom se ještě my, žijící účastníci mohli na Jenerálce znovu sejít a zavzpomínat. Na závěr bych chtě' všem bývalým účastníkům Jenerálky, kteří přežili hrůzy Malé pevnosti a, vrátili se doma. popřát hodně zdraví.

KAREL KŘIVÁNEK 25/75 Hlas revoluce