Bauschowitzer Torwache-Bohušovická brána

Theresienstadt, nyní známý jako Terezín, je malé opevněné městečko z 18. století, které se nachází na hlavní silnici, která spojuje německé město Drážďany s Prahou, hlavním městem České republiky. Je to místo, které Němci proměnili v terezínské ghetto, kde byli Židé vězněni během druhé světové války.

Na jižní straně pevnosti, souběžně se silnicí vedoucí z Terezína do Bohušovic, stávala další pevnostní brána – Bohušovická (dříve též Pražská brána). Tato brána byla vzhledově značně odlišná od ostatních bran. Přesto byla její základní stavební koncepce stejná. Středem procházela hlavní brána (pro povozy) a po levé straně byl průchod pro pěší. Po pravé straně byl pouze náznak dveří (pro souměrnost stavby). Její čelní stěna byla vybudována z pískovcových kvádrů, doplněných štukovou výzdobou.

Postupem času začala narůstat frekvence dopravy, v průběhu desetiletí přestala pevnost sloužit svému účelu a brána byla v roce 1898 stržena. Do dnešního dne se zachovala pouze část staveb, které byly její součástí. Jedná se o budovy strážnic po obou stranách cesty.

V době druhé světové války se zde psala jedna z mnoha smutných epizod města Terezín. Právě v místech, kde se nacházela Bohušovická brána, byla v roce 1944 vybudována železniční vlečka vedoucí z Terezína na nádraží v Bohušovicích. Před zbytky pevnostní brány je doposud část kolejí a výhybka, po které přijížděly vlaky z několika zemí okupované Evropy s tisíci vyhnanců židovského původu. A odtud odjížděly transporty plné lidí, jejichž cílové stanice ještě dnes vyvolávají mrazení – Osvětim, Treblinka, Belžec…

Celkový pohled na vnější průčelí dnes již neexistující tzv. Bohušovické (dle původního projektu Pražské) brány v jižní části terezínské pevnosti. Nápisy na průčelí nejsou známy. Architektonicky byla tato brána kompozičně podobná bráně Litoměřické, byla však ve tvarech jednodušší. Stála na jižní straně bastionů č. II a III, od ní vedla cesta přes kleště č. X na ravelin č. XVI, shromaždiště č. XXVIII a odtud se otáčela na jih, podél inundační kotliny do Bohušovic.

Bohušovická brána byla zbourána v roce 1898 (ve stejném byla zbourána i Litoměřická brána).

Vzpomínka Františka Makovského na příhodu, která se stala v ghettu Terezín v červnu 1943, je dat. 6.3.1969. F. Makovský působil v ghettu Terezín jako velitel I. roty strážního oddílu četnictva. Jedné noci v červnu 1943 strážný na hranici ghetta v prostoru bývalé bohušovické brány zadržel mladíka, který zabloudil do ghetta. Mladík uprchl z totálního nasazení v Německu a pokoušel se dostat do Prahy. Do ghetta prošel za skupinou mladíků, ke kterým se nenápadně připojil. Strážný tyto mladíky nekontroloval, protože je osobně znal, byli to strážmistři. Mladíka přehlédl a zadržel ho teprve, když se pokoušel odejít z ghetta. Hodlal ho předat komandantuře SS. F. Makovský strážného přesvědčil, aby mladíka propustil, že by zadržení mělo závažné důsledky i pro něj, protože selhal při hlídání hranice ghetta.

Železniční vlečka, postavená vězni z ghetta, vedla z bohušovického nádraží k domu L 227 na Bahnhofstrasse. Stavba byla započata 24.8.1942 a již 1.6.1943 byl zahájen provoz. Celá vlečka měřila 2,8 km. Vzhledem k tomu, že vedla až do tábora, musela být zbourána i část opevnění a valů. Transporty vězňů, dříve chodící z Bohušovic pěšky, byly dováženy až k Hamburským kasárnám. Odtud se také vypravovaly transporty ven.

Židé, kteří byli deportováni, nejprve obdrželi vyrozumění o zařazení do transportu. S sebou si směli vzít pouze zavazadla do hmotnosti 50 kilogramů. Do června 1943, kdy byla dokončena výstavba vlečky do Terezína, přijížděly transporty na nádraží v Bohušovicích nad Ohří. Židovští vězni odtud museli pokračovat do 2,5 kilometrů vzdáleného Terezína pešky. Přesun byl namáhavý a probíhal za každého počasí v doprovodu českých četníků.