Četník každým coulem

Voženílek Jan

nadporučík četnictva

(23. června 1895 Smíchov – 10. srpna 1945 Praha)

Jan Voženílek se narodil v rodině dílovedoucího Ringhofferovy továrny. Jeho matka krátce po porodu zemřela, a tak se otec František Voženílek staral o čtyři děti. Právě to mohlo být důvodem, proč mladý Jan nastoupil v roce 1910 ke studiu c. a k. kadetky v Praze, kterou ukončil jen několik dní před vypuknutím první světové války. Od srpna 1914 se poručík Voženílek stal příslušníkem třicátého šestého pěšího pluku, s nímž byl posléze nasazen proti Rusům na východní frontě. Naučil se tu respektovat německou armádu, napomohlo tomu i osobní setkání s tehdejším poručíkem Erwinem Rommelem. Po přibližně dvouletém zajetí v Rusku se na jaře 1918 zúčastnil – jako zástupce rakousko-uherských zajatců – jednání se sovětským lidovým komisařem války Lvem Trockým.

Po návratu do Prahy si nadporučík Voženílek raději prostřelil ruku, než aby musel na italskou frontu, a 28. října 1918 byl jedním z prvních důstojníků, kteří složili přísahu Národnímu výboru v Praze – konkrétně do rukou Jiřího Stříbrného. Počínaje 9. listopadem 1918 spojil svůj osud s četnictvem,s nímž se zúčastnil také první výpravy na Slovensko.

V květnu 1919 již jako velitel oddělení v Piešťanech zažil prudkou maďarskou ofenzívu: "Ubohé četnické stanice byly odkázány samy na sebe. Četníci ustupovali ponejvíce s vojskem a prodělávali tak až do 24. června 1919 opětně všechny útrapy válečné. Byly to chvíle zoufalé, ženy, děti, všechno v nebezpečí."

V roce 1920 byl povýšen do hodnosti nadporučíka a krátce poté byl skutečně převzat k četnictvu. V hodnosti kapitána prošel na Slovensku několika velitelskými funkcemi. Následně se stal (na dobu téměř 10 let) velitelem četnické stanice ve Vysokém Mýtě. V únoru roku 1931 byl přesunut na četnickou stanici Berehovo a pak následovaly štace na Podkarpatské Rusi, v Hranicích a v České Lípě. V červnu 1936 o něm Četnické listy napsaly: "Byl to velitel spravedlivý a jeho přímost a upřímnost vzbudily u podřízených naprostou důvěru, se kterou se k němu v případech potřeby obraceli, a on vždy dobře poradil. S každým srdečně promluvil a v každém směru ukázal se pravým demokratem." Na podzim roku 1938 během všeobecné mobilizace se Voženílek ve spolupráci s armádou a stráží obrany státu (SOS) účastnil na přípravách k obraně československé republiky. Následně se podílel i na likvidaci československé bezpečnostní infrastruktury v Sudetech. V listopadu 1938 (to už v hodnosti majora) zastával funkci velitele soustředěného četnického oddílu nasazeného na podkarpatské Rusi. Jejich úkolem bylo zajišťovat bezpečnost a klid, jenž byla narušována teroristickými útoky ze strany separatistických jednotek Szabadcsapatók. Polovina března 1939 jej zastihla v oblasti Piešťan, kde velel oddílu o síle osmi důstojníků a 291 mužů s patnácti lehkými kulomety. Po vyhlášení samostatnosti Slovenska a německé okupaci zbytku Čech a Moravy se Voženílkovi podařilo sobě podřízené muže převést na Moravu a odtud byl Voženílek odvelen do Prahy.

Několik dní po 15. březnu 1939 působil Jan Voženílek na Moravě. V Praze se bezprostředně po německé okupaci dostavil Voženílek k tehdejšímu zemskému veliteli generálu Josefu Ježkovi a nabídl mu, že zprostředkuje potřebný styk s německými vojenskými důstojníky. Josef ježek tuto nabídku přijal a Voženílek se stal tzv. styčným důstojníkem. Současně byl ustanoven do funkce pobočníka generálního velitele četnictva (funkci generálního velitele četnictva zastával tehdy plukovník Josef Rejf). Josef Ježek se v červenci roku 1939 stal (na žádost generála Aloise Eliáše) ministrem vnitra. Voženílkovým úkolem bylo mimo jiné pomáhat při intervencích za zatčené, a to jak u gestapa, tak u SD (Sicherheitsdienst, nacistická zpravodajská služba) a dalších německých orgánů. Na podzim 1939 se do kompetence čerstvého pobočníka generálního velitele četnictva dostala komunikace s gestapem ohledně internovaných protektorátních občanů. Z prvních let okupace se dochovala řada srdceryvných, či naopak děkovných dopisů rodičů s údaji o Češích v koncentračních táborech. Některé se Janu Voženílkovi podařilo dostat na svobodu. Stejně jako řada dalších vysoce postavených důstojníků měl Jan Voženílek situaci silně ztíženou tím, že byl pod neustálým dohledem gestapa, takže jeho výraznější zapojení do práce odbojových skupin byla jen obtížně realizovatelná. Po uvěznění ministerského předsedy generála Aloise Eliáše (27. září 1941) hrozilo Janu Voženílkovi zatčení (byl jedním z těch, kdo do Eliášova zpravodajského systému dodával zprávy o německých bezpečnostních opatřeních).

Značně přispíval i k odboji, i když byla jeho činnost omezená a nebezpečná, protože byl pod dohledem gestapa.

Jemu podřízení četníci mezitím sloužili protektorátnímu režimu, zasahovali proti kriminalitě, ale někdy též pomáhali odbojovému či partyzánskému hnutí. Oficiální spolupráce s odbojem započala 19. dubna 1945, kdy veškeré tajné zprávy procházející generálním velitelství uniformované policie (např. o sabotážní činnosti partyzánů) byly předávány odbojové skupině Roušar-Kotrlý. Po 29. dubnu 1945 nabraly přípravy k vystoupení proti Němcům na intenzitě. Tehdy (koncem dubna 1945) se v soukromém bytě Karla Kutlvašra na Vinohradech uskutečnila schůzka Jana Voženílka, podplukovníka Františka Bürgera (náčelník štábu Vojenského velitelství Velké Prahy Bartoš) a generála Karla Kutlvašra. Na této schůzce podplukovník František Bürger požádal Voženílka o součinnost četnictva a policie se skupinou bývalých příslušníků československé armády a zároveň zde Karel Kutlvašr předestřel celý plán vojenské skupiny. Také se tu Karlu Kutlvašrovi dostalo (od Voženílka) zevrubných informací o dosavadním průběhu ilegálních přípravných prací. Následující den (30. dubna 1945) měl Voženílek a jeho lidé do 24 hodin vypracovat přesný a podrobný plán obsazení budovy rozhlasu a hlavního krytu protiletecké ochranné policie (LuftschutzPolizei) v Bartolomějské ulici (tady pak od prvního dne Pražského povstání sídlilo Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš). Byl to právě podplukovník František Bürger, komu se podařilo sehnat plány budovy Radiojournalu. Dne 30. dubna 1945 se Voženílkovým podřízeným (štábní kapitán Bohumil Valtr a kapitán Rudolf Suchánek) zdařilo kontaktovat redaktora rozhlasu Alfreda Technika. Následující den (1. května 1945) je Alfred Technik seznámil s organizací rozhlasu, upozornil je na nejdůležitější technická zařízení a rozmístění německých stráží (Plán na obsazení rozhlasu začal ihned promýšlet štábní kapitán Bohumil Valtr.) Jan Voženílek také v prvních dnech května 1945 do budovy generálního velitelství pozval velitele vězeňského oddělení pražské policie kapitána Paličku a praporčíka Hladíka (šéf boxerské sekce policejního klubu). Oba jmenovaní měli vybrat třicet mužů vhodných k proniknutí do budovy na Fochově (tehdy Schwerinově) třídě. Dne 3. května 1945 (čtvrtek) navštívil (v civilu) kapitán Rudolf Suchánek rozhlas a zde jej redaktor Alfred Technik seznámil s aktuální situací. Následující den (pátek 4. května 1945) odpoledne byl vedoucí operačního oddělení generálního velitelství uniformované policie ubezpečen, že protiněmecká akce může být zahájena již v neděli 6. května 1945. S přípravami celé akce seznámil následně Jan Voženílek své dva kolegy ze zemského četnického velitelství: plukovníka Jaroslava Stukavce a podplukovníka Rožka z pražské policie.

Povstání proti německým okupantům začalo 5. května 1945 v Praze známou výzvou Radiojournalu. Krátce po půl jedné se v éteru ozvalo: "Voláme českou policii, české četnictvo, české vojsko, aby přišly do Českého rozhlasu na Fochově třídě na Vinohradech!" Rozhodně nešlo o náhodu. Hlasatel Mančal jenom tlumočil žádost o pomoc kapitána policie Rudofa Suchánka, jenž se svými muži zahájil v budově rozhlasu boj s přesilou příslušníků SS. Celou akci inicioval ale muž, jehož stopa se z našich dějin po válce vytratila – plukovník četnictva Jan Voženílek

I přes své hrdinské činy, kterými přispěl k osvobození země, skončil špatně. Nebyl napojen na komunistický odboj, stál v čele bezpečnostního sboru a byl prvorepublikovým četníkem. Zároveň působil ve funkci styčného důstojníka směrem ke gestapu, měl kontakty na první protektorátní vládu, a především to byl bystrý a inteligentní důstojník, který disponoval obrovským množstvím informací i o tom, kdo si s kým za okupace zavdal. Pro mnohé byl proto velmi nebezpečný.

Po příjezdu Rudé armády se četnictvo podílelo na vyhledávání vhodných objektů pro sovětské jednotky. Bylo to zhruba ve stejnou dobu, kdy generál Kutlvašr informoval plukovníkova syna Záviše o tom, že jeho otce "polně" povýšil do generálské hodnosti (nepřímo to potvrzuje i jedno z hlášení rozhlasu ze 7. května).

I on měl být, stejně jako řada jeho kolegů, zlikvidován. Zatímco u jiných to nespěchalo, u Voženílka ano – již 11. května 1945 byl ve svém bytě zatčen neznámými muži, z nichž část měla hovořit rusky (zřejmě ze sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš), a odvlečen neznámo kam. Ve skutečnosti byl převezen do tyfem zamořeného Terezína, kde platila přísná karanténa. V polovině července 1945 byl tento "omyl" zjištěn a Voženílek byl převezen do vazební věznice na Karlově náměstí v Praze.

Plukovníkovi blízcí nějakou dobu nevěděli, kde se nalézá. Až díky majorovi Františku Venturovi se s ním jeho prvorozený syn Záviš J. Voženílek setkal v červenci ve vazební věznici na Karlově náměstí. Tam se dozvěděl, že byl po zadržení zajištěn v Terezíně - spolu s posledním protektorátním premiérem Richardem Bienertem, s nímž se znal od října 1918 - a poté umístěn na Pankráci. Tyfem nakažený plukovník Voženílek byl kolem 25. července propuštěn z vazby a převezen do nemocnice na Bulovce. Zde se naposledy viděl se svým synem-medikem, kterému se podařilo proniknout na infekční oddělení.

Jeho zdravotní stav však již byl velmi špatný. Zemřel 10. srpna 1945, aniž by mohl podat všechna svá svědectví.

Řada důstojníků, policistů i četníků, kteří se podíleli na odboji a bojovali v květnu 1945, stanula v lepším případě před očistnými komisemi, jež je většinou byly nuceny osvobodit. Umlčení a zúčtování, které se nepovedlo v letech 1945– 1947 přišlo po únoru 1948.

Stačí jen připomenout jména jako je pplk. Rožek, škpt. Valtr, por. Hladík a další. Kdo neuprchl, byl uvězněn a "zásadní a vedoucí úloha KSČ v květnovém povstání" již nemohla být zpochybňována protilidovými a podvratnými důstojníky s buržoazní minulostí.

Pozn.:

Směrš též Smerš, (СМЕРШ, akronym od СМЕРть Шпионам – SMĚRť Špionam, česky Smrt špionům) byly zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky. Jejich prvořadým úkolem bylo odhalování zrádců a kolaborantů v řadách Rudé armády, boj proti poraženectví, byly ale pověřovány i dalšími úkoly.

NKVD, zkráceno z ruských slov Narodnyj komissariat vnutrennich děl, Народный комиссариат внутренних дел, (česky Lidový komisariát vnitřních záležitostí) byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností, požární ochranou, střežením hranic a evidencí obyvatel, spravující věznice a pracovní tábory, zabývající se rozvědkou a kontrarozvědkou, který vznikl reorganizací Sjednocené státní politické správy (OGPU), existoval v letech 1934–1946 a posléze byl přejmenován na Ministerstvo vnitřních záležitostí (MVD).