Hrdinové z Kobylis 1943
Před popravčí četou na pražské kobyliské střelnici stanuli 8. července 1943 čtyři protektorátní četníci zapojení do odboje.
V roce 1943 se Kobylisy staly dějištěm tragických událostí. V červenci téhož roku zde byla popravena skupina českých četníků a odbojářů, včetně Josefa Bojase, Jana Jiráska a Františka Famfulíka. Po zatčení a výše uvedených úkonech na gestapu jsou všichni na doporučení pražského gestapa, převezeni do Berlína, kasáren SS Leibstandarte Adolf Hitler, Lichterferde (dnes 6. polic. okrsek). Tyto popravy se konaly na Kobyliské střelnici, která se stala symbolem nacistického teroru.
Strážmistr četnictva František Rajmon (25. října 1892 Libáň – 8. července 1943 Kobyliská střelnice) byl štábní strážmistr na četnické stanici v Náchodě. Během německé okupace Čech a Moravy za druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje. Na jaře 1943 došlo k vyzrazení celé skupiny a to z vlastních řad. Dne 28. března 1943 došlo k zatčení prvních odbojářů. Ti byli vyslýchání a mučeni na služebně královéhradeckého gestapa a prozradili totožnost dalších členů skupiny. Dne 2. dubna 1943 si gestapo přišlo i pro Františka Rajmona. Kolem poledne obklíčili dům, ale neodvážili se dovnitř. Věděli o zbraních, které František Rajmon vlastnil, měli obavu, že se bude při zatýkání bránit. Domluvili se tedy s jeho četnickým velitelem, který ho pod služební záminkou vylákal ven z domu a přivedl ho až k autu. Tam jej gestapo zadrželo a provedlo hned prohlídku domu. Při eskortě si gestapo pochvalovalo, jak dobře proběhla spolupráce s četnickým velitelem a jak jim usnadnil práci. Bývalý četnický velitel se pak stal po válce váženým náchodským občanem a rád se chlubil svými zásluhami v květnových dnech na konci války. O svojí spolupráci při zatčení Františka Rajmona se již pochopitelně nezmiňoval. Po třech měsících po zatčení byl František Rajmon odsouzen německým lidovým soudem v Berlíně k trestu smrti. Vzhledem k tomu, že nebyl prvním zatčeným četníkem, který se zapojil do odboje, německá okupační správa se rozhodla, že je třeba provést veřejnou popravu, jejímž cílem bude zastrašení protektorátního četnictva. Po vynesení rozsudku byl 5. července formálně propuštěn od sboru (stejně jako další kolegové). Po prozrazení byl zatčen a nacisty exemplárně popraven
Vrchní strážmistr četnictva Josef Bojas (25. března 1901 Plzeň – 8. července 1943 Praha, Kobyliská střelnice) byl český protektorátní četník a odbojář. Po příchodu do Strančic se Josef Bojas zapojil do protinacistického odboje v odbojové skupině Maršála Timošenka. Činnost skupiny zasahovala prostor od Prahy po Tábor. K odhalení došlo na začátku roku 1943 zásluhou pražského gestapa. Josef Bojas byl zatčen gestapem 26. února 1943 ráno na četnickém zemském velitelství v Praze, kam byl na ten den pozván. Popravený exemplárně nacisty.
Vrchní strážmistr četnictva František Famfulík (30. ledna 1910 Horní Újezd – 8. července 1943 Praha, Kobyliská střelnice) byl vrchní četnický strážmistr a velitel četnické stanice v Proseči u Skutče. Během německé okupace Čech a Moravy za druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje. Na základě informace získané při výslechu (respektive na udání) Josefa Formánka byl následně zadržen 9. dubna 1943 i strážmistr četnictva František Famfulík. Zatčený byl nejprve odvezen k výslechům do Hradce Králové. K soudnímu přelíčeni u lidového soudu v Berlíně byl František převezen v červenci 1943. Za činnost proti Říši byl berlínským soudem odsouzen k trestu smrti zastřelením. Po soudu jej převezli zpět do Protektorátu Čechy a Morava, kde jej věznili nejprve v Malé pevnosti Terezín a pak v Praze v cele smrti. Tou dobou zde byli vězněni i další tři odsouzení: Po prozrazení byl zatčen a nacisty exemplárně popraven
Štábní strážmistr četnictva Jan Jirásek (10. května 1905 Netvořice – 8. července 1943 Praha, Kobyliská střelnice) sloužil za Protektorátu Čechy a Morava v řadách protektorátního četnictva v hodnosti štábního strážmistra četnictva. Během německé okupace Čech a Moravy za druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje. V rámci této vlny zatýkání odbojářů (při likvidaci ilegálního Krajského národně revolučního výboru v Borotíně) s napojením na Obranu národa byl v únoru 1943 zatčen člen KNRV, komunistický odboj, št.strážm. Jan Jírásek z ČS Tábor, zařazen jako řidič. Po zostřených výsleších a věznění následoval soud s verdiktem: trest smrti. Po prozrazení byl zatčen a nacisty exemplárně popraven.
Drtivá většina četníků byla ale oddána Československé republice a mnozí za Československo bojovali v legiích. Nacisté si byli vědomi skutečnosti, že jsou to právě četníci, kteří mají tu nejlepší místní a osobní znalost ve svých rajonech. Věděli o všem, co se kde dělo, měli pod kontrolou prakticky veškerý život zejména na venkově. Zatýkání, popravy a věznění v koncentračních táborech nepřinutilo četnictvo k iniciativní spolupráci s okupační správou. To vedlo k rozhodnutí zlomit tento tichý odpor četnictva hrůzou a terorem. Záminkou se stala pravidelná školení příslušníků policie v duchu německého řádu, která však byla podle německého velení sabotována. Plukovník Missbach, který byl šéf II. oddělení generálního velitelství uniformované policie, tuto myšlenku vyjádřil slovy: "Dáme pár chlapců postřílet a bude pokoj. Říše je v těžkém boji a nenechá si vpadat do zad."
Himmler zařídil u Lidového soudního dvora v Berlíně jejich rychlé odsouzení, a to k trestu nejvyššímu – k trestu smrti. Pro Franka to však bylo málo. Rozsudek, vynesený 5. července 1943 v Berlíně, by nepůsobil v protektorátě dost "efektně". A tak navrhl Himmlerovi, jako akci pro výstrahu, veřejnou popravu čtyř odsouzených protektorátních četníků. František Famfulík V Jan Jirásek Frankův návrh byl říšským vůdcem SS a šéfem policie přijat – Himmler projednal s ministerstvem justice, že rozsudek bude vykonán veřejně v Praze. A tak putovali Bojas, Famfulík, Jirásek a Rajmon zpátky do Čech, kde se ocitli nejprve v policejní věznici gestapa v Malé pevnosti v Terezíně a pak v pankrácké věznici německého zemského soudu na oddělení II a – Oddělení smrti. Když vyšší vedoucí SS a policie K. H. Frank z předkládaných hlášení gestapa zjistil, že s odhalovanou sítí KSČ spolupracovali i někteří protektorátní četníci, rozhodl se rázně zakročit. Z jeho hlediska bylo potřeba realizovat nějakou výstražnou akci, která by protektorátní policejní a četnický aparát zastrašila a odradila od protiněmecké činnosti. Obrátil se na říšského vůdce SS a šéfa německé policie H. Himmlera. který po policejní linii byl jeho přímým nadřízeným, projednával s ním tuto záležitost. Samozřejmě u Himmlera nalezl plnou podporu. Mezitím však zatčené četníky předalo gestapo po ukončení vyšetřování německé justice, a náčelníka jeho štábu plukovníka Kautsche, aby s nimi projednal organizační zabezpečení veřejné popravy.
Popravu pojala branná a civilní německá moc jako demonstraci svojí protektorátní síly. (Popravu měl na starosti státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank a SS-Gruppenführer a generál pořádkové policie Paul Riege). Cílem veřejně přístupné exekuce 8. července 1943 na střelnici v pražských Kobylisích mělo být psychologické oslabení touhy po odboji především v řadách protektorátních četníků. Jako publikum bylo dle rozkazu na popravišti přítomno 30 důstojníků četnictva a 120 řadových četníků.
Prostor kobyliské střelnice však byl znovu použit pro "zvláštní úkoly" i v dalším roce. Na základě rozhodnutí H. Himmlera a K. H. Franka zde byla vykonána veřejná poprava čtyř českých protektorátních četníků pro výstrahu ostatním. Ve čtvrtek 8. července 1943 tak použila nacistická okupační moc novou formu teroru – veřejnou popravu, která měla opět zastrašit rostoucí odbojové hnutí a zabránit rozkladu protektorátního četnictva a policie.
Nadcházející tragické události ovlivnily ve čtvrtek 8. července 1943 i ustálený chod v pankrácké věznici. V knize Žaluji o tom dni uvedl přímý svědek: "Hrozný den, příšerný den! Lidé přicházejí na návštěvy k vězňům německého soudu, přijíždějí z venkova, jsou však vraceni zpět. Dnes se pravidelné návštěvy nepřipouštějí, dnes se brzy odpoledne popravuje, začíná se již po 15. hodině. Pan prokurátor velmi spěchá, má ještě cestu do Kobylis, na střelnici . . .
Ano, pak prokurátor velmi spěchal. Předevčírem přivezli z Terezína čtyři četníky: Bojase ze Stránčic, Rajmona ze Skutče, Jiráska z Tábora a Famfulíka. poměrně mladé lidi. Vyložená teroristická exekuce – dnes je vezli do Kobylis k zastřelení. Pochodovali chodbou vojenským, pevným krokem, v uniformách, zamračení, tvrdí v rysech, pevní. Měli spoutané ruce. Honem, honem, pan prokurátor spěchá! Nasedají do autobusu za doprovodu většího počtu wachtmeisterů i českých dozorců".
Popravčí četu tvořili sice příslušníci německé Schutzpolizei, diváky z donucení mělo však tvořit 30 důstojníků a 120 příslušníků protektorátního četnictva a policie. Krátce před šestou hodinou odpoledne sem byli převezeni z cely smrti II/A pankrácké věznice odsouzení četníci.
Pak proběhla degradace, při které musel plukovník četnictva Stukavec strhat odsouzeným nárameníky. Se slzami v očích plnil tento rozkaz. František Rajmon mu u toho řekl: "To vám dali, pane plukovníku, ti pacholci pěkný úkol, ale hanbu jsme vám neudělali". Pokus přivázat odsouzené četníky ke kůlům se změnil v další frašku, která rozhodně nezapadala do Missbachova a Frankova scénáře. Jeden z odsouzených vykřikl: "Nepřivazujte mě, já vám neuteku," další pak volali: "Jsme vojáci, a ne sprostí zločinci, ať žije Československá republika." Vrchol všemu dodal praporčík Bojas: "Kamarádi, my víme, proč umíráme, za nás se stydět nemusíte". Po tvářích mnohých přítomných stékaly slzy smutku a nenávisti vůči tyranům a kolaborantům. Teprve za použití značné síly se podařilo odsouzence ke kůlům přivázat. Ale ne nadlouho, strážmistr Famfulík se i ze sevření provazů vyprostil. Se zavazováním očí pak přišla další ledová sprcha pro režiséry hrůzného divadla, odsouzenci házeli hlavami, z provazů se vyprostili další a Bojas křičel: "Jsem zvyklý dívat se smrti v tvář, byl jsem na frontě". Pak ale již přišel konec, popravčí četa zvedla hlavně pušek, nastalo hrobové ticho, do kterého se od čtyř odsouzených ozýval výkřik: "Ať žije Československá republika, ať žije prezident Beneš".
Všichni odsouzení odmítli zavázání očí páskou a svorně zvolali: "Smrti se jako vojáci nebojíme, dokážeme se jí dívat do očí." V poutech byli odsouzení přivedeni k popravčím kůlům, kde jim byl přečten rozsudek, ve kterém byla jejich česká jména vyřčena v poněmčené verzi. Proti tomu se odsouzení ohradili výroky: "Nejsme Franz a Johan, ale František a Jan." Plánovaný průběh popravy se Němcům nepodařilo naplnit. Měli připravený projev, v němž se celou situaci snažili ozřejmit a zastrašit případné další odbojáře. Projev statečnosti odsouzených ale Němce zjevně zaskočil a velicí důstojník musel urychleně přistoupit k vydání povelu ke střelbě. Děj popravy většina ze 150 přihlížejících příslušníků protektorátní policie a četnictva povinně sledovala, ale většina jen s odvrácenou tváří.
Půl hodiny trvalo divadlo, které se mělo stát odstrašujícím příkladem pro veškeré četnictvo, divadlo, které mělo zlomit další odpor četníků ale netalo se tak ba naopak.
Hrdinství všech čtyř vlastenců silně zapůsobilo i na další nacisty. Vedoucí protikomunistického referátu pražského gestapa komisař H. Jantur ve své tajné zprávě K. H. Frankovi napsal, že "chování popravovaných mohlo posílit velkou část přítomných četníků v jejich říši nepřátelském postoji, zvláště když podle nařízení sem byly převážně nakomandovány četnické stanice, které jsou zde pro určitou nespolehlivost již známé". Také velitel pražského nadúseku SD W. Jacobi referoval podobně a v úvodu svého hlášení konstatoval, že "8. 7. 1943 uskutečněný výkon trestu smrti na čtyřech příslušnících protektorátního četnictva neměl úspěch". Podle jeho názoru "mužné a chlapské chování k smrti odsouzených četníků způsobilo režijní chybu". A pokračoval dále, že když "Čech vidí jiného Čecha statečně zemřít zastřelením, může mít jen největší sympatie pro tyto mučedníky, ale nikoliv pro německé katovské komando'". Závěrem napsal, že "mezi německými justičními úředníky vzniklo proto mínění, že nemohou v budoucnu doporučit takovouto formu popravy". Frankův záměr využít veřejné popravy pro zastrašení Čechů díky čtyřem hrdinům českého odboje, kteří ji změnili v protinacistickou demonstraci, naprosto ztroskotal. A proto také až do konce okupace nebyla tato forma teroru v Čechách již nikdy použita. Šéf pražského gestapa dr. E. Gerke zůstal proto i nadále věren tichému a osvědčenému, sonderbehandlungu' tj. popravám beze svědků, prováděným v Terezíně i na Pankráci.
Ač 8. července 1943, po salvě popravčí čety, zůstala před sedmou hodinou večerní u kůlů čtyři bezvládná těla, poprava samotná rozhodně nedopadla podle očekávání německých úřadů.
Akce, která měla zastrašit protektorátní četníky i policisty vyzněla nakonec jako hrdinné vystoupení statečných odbojářů, kteří ani v posledních minutách svého života neztratili vlasteneckou čest a hrdost.
Německá okupační správa po tomto fiasku již podobné exemplární popravy nepořádala.
