Karel Kněz: příklad skutečného vlastenectví
Karel Kněz (16. ledna 1899 Nehodiv – 22. června 1942 mezi Habrovčí a Loukou) byl český vrchní četnický strážmistr ve Vrbatově Kostelci.
Bojoval za první světové války na italské frontě, po jejím konci se přidal k četnictvu a skončil až ve Vrbatově Kostelci, jen pár kilometrů od osady Ležáky.
Vyučil se na obchodního příručího ve Vídni. Jako osmnáctiletý mladík narukoval do první světové války k pluku v Písku. V rámci Jihlavského pluku od roku 1917 bojoval na italské frontě. Po návratu z války vstoupil v roce 1919 do československého četnictva. Jeho prvním působištěm se v říjnu 1919 stal Vildštejn na Chebsku, kde poznal svoji budoucí manželku Annu rozenou Cislaghi, která byla německé národnosti a se kterou se v roce 1922 oženil. Od roku 1921 působil na četnické stanici v Chebu. Mezi roky 1922 až 1932 sloužil ve Starém Kynšperku v tehdejším chebském okrese, odkud přešel do Chomutova na četnickou stanici Chomutov I, kde jako zástupce velitele zůstal až do roku 1934. Dne 5. července 1934 byl přidělen do Vrbatova Kostelce nedaleko města Skuteč na Českomoravské vrchovině.
A začátkem července 1934 se osud praporčíka Karla Kněze začíná naplňovat – rozkaz ho převádí na četnickou stanici ve Vrbatově Kostelci, rodina se samozřejmě stěhuje s ním. Ještě ho čeká povýšení – tři dny před koncem roku 1936 se stane vrchním strážmistrem a v té souvislosti i velitelem vrbatokostelecké četnické stanice. Stal se tak velitelem četnické stanice ve Vrbatově Kostelci do jejíhož rajonu spadaly Miřetice a Dachov, tedy i ležácký mlýn a osm domků osady Ležáky. Karel Kněz představoval jednoho z nejvýznamnějších příslušníků tamější odbojové skupiny Čenda založené zde již v roce 1939. Tato odbojová skupina kromě jiného (shromažďovala a ukrývala zbraně a později předávala zprávy o přesunu německých vojsk a společenské a hospodářské situaci) aktivně podporovala radistu skupiny Silver A Jiřího Potůčka a jeho vysílačku Libuši, umístěnou v lomu Hluboká a posléze v ležáckém mlýně. Z konspirativních důvodů bylo výhodou, že na počátku února 1942 konali strážní službu na četnické stanici pouze tři (vrchní strážmistr Karel Kněz, štábní strážmistr František Brčák, strážmistr Josef Lorenc) z pěti četníků (štábní strážmistr Jan Pavlík a štábní strážmistr Alois Plaček, kteří v zimním a jarním čase roku 1942 pobývali služebně mimo mateřskou stanici). Pozice Karla Kněze byla zvláště riziková. Nejenže zprostředkovával součinnost ležáckých odbojářů s jinými středisky odporu, například s chrudimskou četnickou stanicí, ale zároveň získával informace – díky promyšleným kontaktům s gestapákem Ernstem Linselem – z pardubického gestapa. Silná psychická zátěž a odpovědnost za rodinu zřejmě vykonávaly své. Karel Kněz se již na jaře 1942 zmínil kolegům z vrbatokostelecké stanice o sebevraždě, a to po výslechu na gestapu, který musel podstoupit v souvislosti s náhodným udáním na radistu Potůčka. Ale závěrečná etapa nejtěžší osobní krize se otevřela až v sobotu 20. června a následující den, kdy gestapáci zatkli v Pardubicích a rovněž v lomu Hluboká a ležáckém mlýně celou řadu Čechů, kteří parašutistům pomáhali. Karel Kněz trpěl od ranních hodin v neděli 21. června značnou nervozitou, nemohl na stanici vydržet, odcházel, hledal uklidnění. Odpoledne strávil ve službě a pak setrval doma, v jakémsi letargickém očekávání. Jedni z posledních, kteří přivezli ke Knězovým do Vrbatova Kostelce děsivé informace, byli strojník lomu Hluboká Karel Svoboda a mlynářský učeň Jan Pavliš. Všechno jsme ztratili, všechno už o nás vědí, říkal si Karel Kněz, když se vydal do pozdního večera. Ještě stačil s ležáckým autodopravcem Burešem uklidit zbraně. V domku Doležalových v Habrovči položil na stůl fotografie manželky a synů a rozplakal se. "Musím si vzít život, nesmím jim padnout do rukou, nepřežila by ani moje rodina," opakoval v zoufalství. Ani dvacetiletý syn paní Doležalové Josef mu v tom nedokázal zabránit. Karel Kněz se v otevřené krajině u Habrovče rozhodl pro sebevraždu. Měl u sebe cyankáli, ale bližší mu byla služební zbraň. Bylo pondělí 22. června, kolem čtvrté ráno. Netušil, že ho gestapo v nejtěžších chvílích, jež prožíval, ještě nedávalo do spojitosti s ležáckým odbojem. V Knězově ohledacím listě se jako důvod sebevraždy uvádí pominutí smyslů. Můžeme se domnívat, že to byl důvod, proč rodina Karla Kněze zůstala mezi živými. Věděl totiž, jaké mučení by čekalo jeho i členy jeho rodiny při výsleších, sebeobětováním je od tohoto osudu uchránil. Svojí smrtí zachránil mnoho spolupracovníků skupiny Čenda od prozrazení.
ČENDA
Po okupaci českých zemí německými vojsky v březnu 1939 založil Karel Kněz se svými přáteli odbojovou skupinu nazvanou "Čenda".
Odbojová skupina Čenda vznikla bezprostředně po německé okupaci v březnu 1939 v prostoru obce Ležáky v okrese Chrudim. Zakladatelské jádro tvořili František Vaško (nájemce lomu Hluboká), Jindřich Vaško (bratr Františka Vaška a správce téhož lomu), Karel Svoboda (strojník v témže lomu), Čeněk Bureš (majitel autodopravy), Jindřich Švanda (ležácký mlynář), Josef Šťulík (švagr Jindřicha Švandy), Miloš Stantejský (účetní lomu Černík) a Karel Kněz (strážmistr četnictva ve Vrbatově Kostelci). Název vznikl ze jména Čeňka Bureše.
Územně zasahovala do okolních obcí a navázala spojení s Ústředním vedením odboje domácího "ÚVOD" a Petičním výborem Věrni zůstaneme "PVVZ" a spolupracovala i s okolními odbojovými skupinami. Z počátku se soustřeďovala na získávání trhavin ze zásob lomů, k čemuž přispívali i příslušníci okolních četnických stanic záměrně nedbalým vyšetřováním. Díky četníkům se k odbojářům přesunuly i desítky zbraní ze služebních skladů. Umožnili též zničení evidence zbrojních pasů a trhavin v lomech, čímž výše uvedené činnosti usnadnili. Zejména Karel Kněz se snažil rozšířit tyto praktiky na co nejvíce stanic. František Vašek zajišťoval spojení skupiny na Pardubice, potažmo na Prahu. Bohumil Laušman, člen Státní rady Československé v Londýně, poskytl díky znalostem místních poměrů adresy zdejších spolehlivých občanů, takže Čenda postupně spolupracovala s výsadky Percentage, Intransitive, Silver A a Silver B. Na jaře 1942 podporovala radistu Silveru A Jiřího Potůčka, který z prostoru Ležáků dvakrát vysílal z vysílačky Libuše, nejprve z lomu Hluboká, kde byl konspiračně zaměstnán jako noční hlídač, a poté ze mlýna Jindřicha Švandy.
Ta měla více než dvacet pět členů. Jejím úkolem bylo shromažďování a ukrývání zbraní, tiskovin a provádění další odbojové činnosti. Posléze se věnovala také předávání zpráv o přesunech okupačních vojsk spolu s údaji o společenském a hospodářském stavu na okupovaném území. V noci z 28. na 29. prosince 1941 na území protektorátu spolu s dalšími skupinami seskočili i parašutisté skupiny "Silver A". Jejich hlavním úkolem bylo prostřednictvím vysílačky Libuše navázat spojení exilové vlády v Londýně s domácím odbojem. V lednu 1942 došlo k setkání velitele této skupiny Alfréda Bartoše s vrchním strážmistrem Karlem Knězem. Karel Kněz této skupině pomáhal získávat zpravodajsky důležité informace. V Ležákách, které policejně patřily do Vrbatova Kostelce, také přechovávali radiotelegrafistu Jiřího Potůčka ze skupiny "Silver A", kterému umožňovali z vysílačky Libuše zasílat depeše do Spojeného království. V době vysílání, což bylo mezi 22. a 5. hodinou ranní, střežil vrchní strážmistr Kněz spolu s dalšími četníky z Vrbatova Kostelce a dalšími spolupracovníky přístupovou cestu k místu vysílání v lomu Hluboká u Ležáků. Tím měl radiotelegrafista Potůček klid na vysílání. Vysílačka odtud zajišťovala spojení se zahraničním odbojem nejenom během jara roku 1942, ale i po atentátu na Reinharda Heydricha (27. května 1942).
Prvně byl Kněz gestapem zadržen a vyslýchán již během jara 1942. Tentokrát se ještě dostal na svobodu. Sedmnáctého června 1942 opustila Ležáky po varování vysílačka Libuše. O čtyři dny později, večer 21.června již Kněz věděl, že gestapo zatklo ležáckého mlynáře Jindřicha Švandu, k němuž Kněz chodíval na spiklenecké porady pod záminkou hraní mariáše. Odvezli proto s dalším odbojářem Čeňkem Burešem uschované zbraně a další materiál pryč. Poté se vrchní strážmistr Kněz tušící, že se smyčka stahuje vrátil domů, rozloučil se s manželkou Annou a pohledem i se spícími syny, starším Karlem a mladším Jaroslavem. Poté odešel do osady Habroveč u obce Louka, v níž bydlela rodina Doležalových, což byli jeho přátelé. Vylíčil jim, že se bude muset zastřelit, neboť by ho čekaly těžké výslechy na gestapu a tím, že se zastřelí, uchrání své spolupracovníky i svoji rodinu. Doležalovy ještě navíc požádal, aby se postarali o jeho manželku a dva syny. Následně odešel směrem k obci Louka. Unavený a vyčerpaný usedl na okraj cesty spojující Louku s Habrovčí. Výstřelem ze služební zbraně ukončil svůj život. Svojí smrtí nedokázal zachránit obyvatele osady Ležáky, ale zachránil mnoho jiných. Nedaleko místa, kde se zastřelil, je pomník a pietní místo připomínající jeho smrt a hrdinství. Na hřbitově ve Vrbatově Kostelci se nachází rodinný hrob Knězových, ve kterém je pohřben spolu se svojí manželkou.
Dne 16. června 1942 se na pražském gestapu přihlásil člen výsadku Out Distance Karel Čurda, který mj. prozradil i kontakty parašutistů ve východních Čechách. 21. června byl zatčen Jindřich Švanda a jeho manželka. Karel Kněz s Čeňkem Burešem ještě přemístili uschované zbraně a další materiál, Karel Kněz se poté zastřelil, čímž si vzal do hrobu kontakty na mnoho dalších lidí. Čeněk Bureš a Miloš Stantejský byli zastřeleni společně s dalšími občany Ležáků 24. června 1942 na pardubickém Zámečku, bratři Vaškové, Karel Svoboda, Jindřich Švanda s manželkou Františkou a Josef Štulík pak tamtéž 2. července 1942 společně s četnými spolupracovníky Silver A z Pardubic. Životem zaplatilo i několik jejich dalších příbuzných.
Jedni z posledních, kteří přivezli ke Knězovým do Vrbatova Kostelce děsivé informace, byli strojník lomu Hluboká Karel Svoboda a mlynářský učeň Jan Pavliš. Všechno jsme ztratili, všechno už o nás vědí, říkal si Karel Kněz, když se vydal do pozdního večera. Ještě stačil s ležáckým autodopravcem Burešem uklidit zbraně.
19. června 1942 přijel z Pardubic Čeněk Bureš a strážmistr Brčák byl náhodou služebně v Miřeticích. Bureš vzkázal Knězovi, aby ještě odpoledne za ním přišel do Ležáků.1
21. června 1942 ráno se Knězovi a Brčákovi na četnické stanici hlásí strážmistr Pavlík, který den před tím ukončil školení v Praze. Na Knězi bylo vidět rozrušení, když společně s Brčákem oznamoval Pavlíkovi, že den před tím byl zatčen František Vaško v Pardubicích. Kněz se ho ptá, jestli mu nejsou známy nějaké podrobnosti o situaci v Praze a průběh vypálení Lidic. Pavlík se rozvyprávěl a vylíčil vrchnímu strážmistrovi řádění gestapa v hlavním městě i během zásahu v Lidicích. Kněz ho rozrušen zastavil se slovy, že už to nemůže poslouchat a krátce nato ze služebny odešel.2
Při obchůzce v jedenáct hodin zašel do Dachova strážmistr Kněz a zastavil se u Košiny. Ten mu oznámil, že ráno u něho bylo gestapo a zatklo Vaška, nebylo mu však jasné proč. Kněz očividně znejistěl a byl skleslý.
Musím si vzít život, nesmím jim padnout do rukou, nepřežila by ani moje rodina. Karel Kněz se v otevřené krajině u Habrovče rozhodl pro sebevraždu služební zbraní. Bylo pondělí 22. června, kolem čtvrté ráno.
1 AMV, Sítě gestapa, sign. 309-19-17, Výpověď Františka Brčáka bez datace, s. 41.
2 AMV, Sítě gestapa, sign. 309-19-17, Výpověď Jana Pavlíka z 15. dubna 1947, bez stránkování.
V roce 1945 mu byl in memoriam udělen Československý válečný kříž 1939.
28. října 2019 mu český prezident Miloš Zeman in memoriam udělil medaili Za hrdinství.