Krematorium v Terezíně

V terezínském ghettu byli zemřelí zpočátku pohřbíváni do jednotlivých i hromadných hrobů v prostoru bohušovické kotliny. Vznikl tak postupně Židovský hřbitov, na němž je pohřbeno na 9 000 obětí tohoto tábora. Nacisté rozhodli vybudovat v Terezíně táborové krematorium.

Bylo vybudováno také terezínské krematorium, které bylo projektováno v roce 1941 hned při zřizování tábora. Krematorium za hradbami Terezína vybudovali vězni ghetta na rozkaz táborové SS komandantury. Jeho provoz byl zahájen na přelomu září a října 1942. Zařízení sestává ze čtyř pecí sdružených do dvou skupin vždy po dvou pecích. Výkon jedné pece byl 40–50 kremací za 24 hodin. Při uvedení krematoria do provozu, kdy byla zvláště vysoká úmrtnost, pracovalo krematorium nepřetržitě po 24 hodin, přičemž byl denní výkon 160–180 kremací.

V posledních měsících byli nuceni topiči pálit pod dozorem Němců 2–3 těla v jedné peci najednou.1)

Bylo uvedeno do provozu 7. září 1942 a spalovalo mrtvé nejen z ghetta, ale i z policejní věznice gestapa v Malé pevnosti a později i z litoměřického koncentračního tábora. Podle dochovaných kremačních záznamů zde bylo zpopelněno na 30 000 obětí. Urny s popelem se ukládaly v kolumbáriu, umístěném v pevnostním valu, většinu jich však nacisté přikázali ještě před koncem války zlikvidovat.

V prostoru nacházejícím se jižně za hradbami města Terezína směrem na Bohušovice nad Ohří na levém břehu Ohře (fakticky jen nedaleko od stálého terezínského hřbitova) v Bohušovické kotlině.

Krematorium primárně sloužilo ke kremaci tělesných ostatků nejen zemřelých vězňů židovského původu nebo židovské národnosti z terezínského ghetta, které se nacházelo ve městě v nedaleké Velké pevnosti, sekundárně však bylo používáno i pro zpopelňování mrtvol pocházejících z věznice pražského gestapa, která se nacházela v Malé pevnosti na pravém břehu řeky Ohře. Až do počátku dubna 1945, kdy bylo přímo v Litoměřicích zřízeno další krematorium, zde kromě toho byli zpopelňováni i další zemřelí vězni pocházející z litoměřického koncentračního tábora, kteří zde tehdy byli využíváni pro stavbu podzemní továrny Richard nacházející se pod Radobýlem a Bídnicí u Litoměřic. Celkem zde bylo zpopelněno přibližně 30000 osob, menší část byla uložena do uren v kolumbáriu, které se nacházelo v mohutných zdech zdejší pevnostní fortifikace, větší část (asi z 22 000 zemřelých osob) jejich popela nacisté v listopadu 1944 nasypali přímo do řeky Ohře.

Od poloviny března 1945 až do příchodu prvních evakuačních transportů byly kremace zastaveny. Mrtví byli ve všech třech perzekučních zařízeních pohřbíváni do hromadných hrobů. Mezitím bylo zprovozněno vlastní krematorium litoměřického tábora, které začalo spalovat v dubnu 1945. Během jednoho měsíce v něm bylo zpopelněno asi 400 mrtvých. Po příchodu evakuačních transportů (na konci dubna 1945) byly kremace obnoveny.

Vzhled původního pohřebiště židovských vězňů, nacházejícího se v bohušovické kotlině, byl po válce architektonicky a výtvarně vyřešen a celý prostor je nyní upraven jako sad nenápadně zapadající do okolní krajiny. Pietní úpravu dostalo i místo, kde byl v listopadu 1944 z příkazu nacistů vhazován do řeky Ohře popel umučených vězňů.

Ti sem byli dopraveni v rakvích, vlastně jen v bednách sbitých z několika prken. S nimi vždy přišli příslušníci SS, kteří střežili, aby rakve nikdo neotevřel a nemohl tak uvidět příčinu smrti, která byla téměř vždy způsobena surovým zacházením a ubitím. Teprve po spálení mrtvoly příslušníci SS z krematoria odešli. A tisíce byly těch, z jejichž těl prošel kouř komínem terezínského krematoria.

V Terezíně existovalo tzv. Sonderhauptwache, původně tam jezdili někteří četníci na delší dobu, prominenti byli zaměstnáni v kuchyni pro četnictvo, na nádraží a na poště a těm se vedlo dobře. Ti tam zůstali až do konce. Později se zavedla praxe, protože mnozí začali narodit, i když simulovali, že řekli odkroutí si tam každý tři měsíce. A na mě přišla řada v prosinci 1944 a to nás tam vždy jelo, ti starší tam zůstali ještě den, aby nás instruovali a pak jsme začali dělat službu. Tam bylo 16 strážnic kolem ghetta, včetně krematoria, tam jsem taky drželi službu. Nejstarší z trojice byl vždy velitelem. Rozdělování prováděl velitel protektorátního četnictva, ale tam jsme byli podřízení SS, kdy byl nějaký malér, tak to vyřizovali SS.

Jedním z úkolů strážního oddílu českého četnictva byla i služba v krematoriu. A nebylo to jen střežení objektu, ale i to, že po spálení mrtvoly měli četníci, dříve než byl popel dán do papírové krabice, jej rozhrnout a prohlédnout, zda v něm nejsou nějaké zbytky drahých kovů, ponejvíce zlato ze zubních korunek. Ale byla to práce celkem zbytečná, neboť zlaté zuby a korunky byly mrtvým dávno předtím odstraněny. Mrtvoly byly v krematoriu uloženy nejdříve v márnici, kde skupina několika židovských lékařů pod vedením lékařky pocházející z Brna prováděla pitvy zemřelých a vypisovala úmrtní listy. Největší úmrtnost v ghettu byla v září 1942, kdy zde umíralo 131 lidí denně.

Ale nejen zemřelí Židé byli v krematoriu zpopelňováni, ale též umučení političtí vězni z Malé pevnosti zde byli spalováni. Ti sem byli dopraveni v rakvích, vlastně jen v bednách sbitých z několika prken. S nimi vždy přišli příslušníci SS, kteří střežili, aby rakve nikdo neotevřel a nemohl tak uvidět příčinu smrti, která byla téměř vždy způsobena surovým zacházením a ubitím. Teprve po spálení mrtvoly příslušníci SS z krematoria odešli. A tisíce byly těch, z jejichž těl prošel kouř komínem terezínského krematoria.

Vzpomínka pamětníka (českého četníka) na události v Ghettu Terezín Somolík František nar.27.5.1900 v Přešíně, okr. Plzeň

Somolík od prosince 1944 nastoupil službu jako strážník v ghettu.

Kolem ghetta bylo 16 strážnic, 150 četníků, 75 sloužilo 24 hodin, ostatní doprovázeli vězně do práce (stavba pošty v Bohušovicích, práce na poli, řezání rákosu na šancích apod.). Vzpomíná na příjezd hortyovců z Maďarska, na službu v krematoriu.

Mrtvé v krematoriu spalovali Židi. Nemohl to dělat každý.

Před krematoriem jsme mívali služby, za mě nebyla v krematoriu žádní služební místnost pro četníky. Pece se stavěly postupně a také postupně uváděly do provozu.

Po pravé straně při cestě z Terezina do Bohuňovic byla márnice. Byl tam rabín Fonta z Loun. V krematoriu nemohli spalování mrtvých zvládnout. Pro práci v krematoriu vybírali hlavně řezníky. Měli tam dokonce sekáč, kterým mrtvoly nasekávali, aby drive a rychleji hořely. Lidé pracující v krematoriu dostávali větší příděly jídla. Za nějaký čas šli stejně do transportu.

Před spalováním se mrtví pohřbívali na Louce. Tehdy chodili příbuzní až na tento hřbitov, později to již neměli dovoleno.

Rakve se vozili na valníku. Pamatuji se. že jednou za deštivého počasí se vůz a rakvemi na rozbité silnici ke krematoriu převrhl.

Stávalo se, že do krematoria přivezli mrtvé na vozíku i v noci, byli to ubiti z Malé pevnosti. Jednou brzy ráno jsem při službě na bohušovické silnici viděl vézt bedny, ze kterých kapala krev.

Když jsme měli službu na krematoriu, jeden stal nepřetržitě venku, jeden ležel a jeden byl u telefonu.

Když se pálilo, tak ten popílek sedal tomu, co stal venku na rty a když se člověk toho dotkl jazykem tak to bylo jako cukr.

Další vzpomínka pamětníka (českého četníka) na události v Ghettu Terezín Jícha Josef bytem Žitenice, okres Litoměřice.

Jako příslušník oddílu českých četníků, kteří vykonávali strážní službu v ghettu Terezín, jsem strávil na tomto místě dobu od 11. listopadu 1941 do 22. srpna 1944.

17. 11. 1941 jsem byl na rozkaz Zemského četnického velitelství odkomandován do Terezína, do tzv. "Sonderabteilungu". Z Prahy přišel příkaz na okresní velitelství do Loun, abych se hlásil v Terezíně, kde již budu očekáván. Nikdo jame nevěděl, proč jedeme do Terezína. Tam nás sesadili na náměstí, předváděl nás vrchní Žemla, který podával hlášení. Bylo nás asi 27.

Ubytovali nás naproti Parkhotelu, v domě v 1. poschodí. Pamatuji si jména některých dalších četníků: Josef Sleft? nepamatuji si přesně, nyní pracuje jako nástrojář, je v Ostrově u Karlových Var; pak Běhálek Oldřich; vrchní Novák (jeden z jeho rodičů byl asi Rus, uměl dobře rusky) ze stanice Nekmíř u Nepomuka. Z Hořovic tu byl Přibyl Jaroslav a snad Přibyl Karel, byli to bratři.

Měli jsme ústřední velení. Služby rozepisoval velitel – Janetschek, případně v jeho zastoupení výkonný vrchní. V Terezíně dostal Janetschek za mimořádnou schopnost hodnost kapitána.

1) SEVER, Max. Technická zařízení Terezína. In: Terezínské studie a dokumenty 1999. Praha: Academia, Institut Terezínské iniciativy, s.175. ISBN 80-200-0746-6.