Lidice 1942

Terezín — Ghetto —  „Sudetská" kasárna. Je 10. června 191,2. Dopoledne jsme byli pracovat na zahradě SS lazaretu a nyní po obědě chvilku odpočíváme a očekáváme další rozkazy našeho pracovního úřadu. Hlásí se nám, že 30 mužů naší pracovní skupiny — tzv. skupiny nádražní transportní — má odpoledne pracovní po. hotovost. Čekáme tedy. Ve 2 hod. nás volá ordonance pracovního úřadu k nástupu do práce. Čekáme na dvoře kasáren. Za chvilku se objeví úředník opět a dává každému 35 dkg chleba a Z dkg margarinu — je to nějaký mimořádný příděl, který jinak nedostáváme. Pák si jdeme pro lopaty a krumpáče. Sčítání kolony a už nás vedou pod obvyklou četnickou patronaci na terezínské náměstí k SS komandatuře. Čekáme opět. Před sebou vidíme stát nákladní auto přikryté plachtou. U vchodu komanda, tu se objevuje „lagerkomandanť“ terezínského ghetta — Dr. Siegfried Seidl s velkou baterkou. K jeho pravici stoji jeho adjutant a šofér — Hans Wostrell. Nařizují nám, abychom nastoupili do připraveného nákladního auta — jako poslední se k nám jako hlídací četa přidají i četníci. Uvnitř auta je velký sud, naplněný chlorovým vápnem. Dáváme se do pohybu. Před námi jede osobní vůz Seidlův a na motocyklu četník Tryner. Cesta nás vede přes Doksany, Slaný — směr Praha. Náhle odbočujeme a za chvilku zůstáváme stát. Je cítit silný kouř. U vchodu auta se objevil jeden Schupo a na otázku jednoho z nás, odkud ten kouř, odpovídá, že tam dole prý hoří nějaká vesnice. Přesvědčit se o tom nemůžeme, protože plachta, kterou je auto přikryté, nám v tom bráni. A už je tu Seidlovo komando — „Alles hetaus!“ (Všechno ven!) Řadí nás do dvojstupu. Četníci zůstávají na místě a my pochodujeme za vedení Seidlova dolů. Nyní vidíme před sebou tu spoust — hořící a doutnající trosky domů — vítr nám vane spálený vzduch do obličeje. Žluto-černá orientační tabulka: Liditz – Lidice. Celá vesnice hoří. Stojíme mezi řadami mladých stromků a u našich nohou leží prázdné patronky ... Teď teprve se díváme mrtvým tváři v tvář. Každý obličej ukazuje cynický výsměch těm ozbrojeným zbabělcům, kteří je vraždili. Leží na zádech, na boku. Tam se drží mladší člověk staršího křečovitě, jak padli — snad je to otec a syn. Farář v hnědém farářském úboru leží tiše, ruce má sepjaté. Jeho bílá hlava mu zrudla ztracenou krvi. I zastřelený pes leží mezi mrtvými. I to zvíře se provinilo a muselo zemřít věrně se svým pánem. Tu a tam se ještě ozve detonace. Jinak nikdo nemluví. Franta Krása — vedoucí naší skupiny — vybízí nás, abychom se pro Boha namáhali ještě více, abychom myslili na naše lidi v Terezině a doma — vždyť se chceme přece vrátit! Kam vrátit? Do Terezína? — Ano, do Terezína — „domů" do Terezína. Slyšeli jsme dobře, pohřbívat budeme my. Začíná pršet. Nad námi krouží letadlo. Musíme nyní posypat mrtvé chlorovým, vápnem. Prší stále více a těžko se nám teď hrob zakopává. Hlína je těžká, lepí se na nohou a na nás se ukazuje únava. Každý vydal ze sebe to poslední. Pomalu mizí mrtvá těla pod hlínou, jen jedna na¬ tažená ruka se zvedá jakoby protest k Bohu z polozasypaného hrobu. Za hodinu mizí také, ta . . . Vedle mě pracuje Langendorf. Je úplně vyčerpán a asi minutu si odpočívá. To zahlédl Wostrell, běží přes celý hrob na Langendorfa a bije ho bičem vší silou přes obličej. Langendorf krvácí z poslední rány, která v Lidicích padla. V 10 hodin večer je hrob zakopán. Seidl nás staví do trojstupu a počítá. Jsme všichni Seidle, žádný neutekl! Dívám se na kamarády, každý je unavený, mají zapadlé oči, krvácející ruce ... Bylo to 30 hodin s mrtvými Lidic.
Zdroj:
Hlas revoluce: Týdeník Československé obce legionářské. 7.6.1950 (zkráceno)