Makovský František

František Makovský (7. února 1897 Borová – 12. července 1974 Vysoké Mýto) byl český četník, který se během druhé světové války aktivně zapojil do pomoci židovským vězňům v terezínském ghettu. 
František Makovský se narodil do rodiny chudého vesnického krejčího jako nejmladší z pěti dětí. Všichni jeho sourozenci odešli postupně za prací do Německa, kam už ve čtrnácti namířil i on. V Duisburgu se vyučil krejčím, živil se i jako havíř v hlubinných dolech v Porúří. První světovou válku prožil na frontě a po návratu domů se rozhodl pro docela nové povolání: nastoupil k československému četnictvu. Oženil se, založil rodinu. V rámci četnické služby jej brzy odveleli na Podkarpatskou Rus, kde strávil devatenáct let. První republika však skončila a rodina Makovských se v roce 1939 musela vrátit zpět do Čech za dramatických okolností: Františka Makovského zajali Maďaři, když vykonával službu jako velitel Stráže obrany státu operující na Československo-maďarských hranicích. Po zatčení byl dokonce odsouzen k smrti Dík příznivým náhodám však nakonec skončil „jen“ v maďarském trestaneckém lágru v Nyiregyháze, odkud ho po několika měsících odtransportovali do domovské obce. Zatím manželka se čtyřmi dětmi – nejmladšímu byly teprve dva měsíce – musela okamžitě po jeho zatčení opustit Podkarpatskou Rus (i právě dostavěný dům). Putovala v nákladním železničním vagonu domů jedinou tehdy možnou evakuační trasou přes jižní Rumunsko, Maďarsko a Rakousko. Cesta trvala devět dní.
„Kontrolorem“ v Terezíně
František Makovský po návratu do Čech dál sloužil u českého četnictva a po čase byl převelen k četnickému oddílu v Terezíně. Oddíl měl zvláštní poslání – plnil funkci kontrolního orgánu v terezínském ghettu. K této službě, jejíž pojmenování vyznívá v daných historických souvislostech (za nacistické okupace!) dost pochybně, byl Makovský povolán především pro dobrou znalost několika cizích jazyků - vedle němčiny se na mnohonárodnostní Podkarpatské Rusi přiučil i dalším, například ruštině. Nadřízení patrně usoudili, že jazyky se mu budou hodit právě v Terezíně, kam byli soustřeďováni židé z celé střední a západní okupované Evropy. Skutečně - hodily se. Využil jich, stejně jako dalších možností, které mu poskytla nová funkce k všestranné pomoci vězněným. Přes přísné zákazy gestapa a SS a za stálého slídění jejich tajné služby pomáhal našim vězňům nejrůznějším způsobem, zachraňoval je neohroženě z polských transportů, zprostředkoval písemný styk se zázemím, čímž nám umožnil i příliv potravin, dovážel nám balíky s potravinami a dokonce opatřoval potraviny, zvláště pak nejpotřebnější vitaminovou zeleninu, i z vlastních prostředků, dosvědčili těsně po válce někdejší terezínští vězňové. Potvrdili také, že opatřoval nemocným léky, důmyslným klamáním gestapa a SS zachránil naše spoluvězně před tresty, povzbuzoval nás na mysli a sděloval nám zprávy ze zahraničního tisku.
Makovský měl jako „strážní a kontrolní orgán“ značné možnosti, mohl třeba zařídit, aby některá jména ze seznamů osob určených k transportu na Východ byla vynechána. Je mezi námi víc lidí, kteří mohou prohlásit, že jim vrchní strážmistr Makovský svým zákrokem zachránil život, konstatují svědci. Vyprávějí také o „deliktech“, jež Makovský z titulu své funkce osobně vyšetřoval (kupříkladu ztráta cukru na nádraží), a uchránil tak „pachatele“ před tvrdými tresty. Vzpomínají, jak s pomocí jedné protinacisticky smýšlející Němky zabránil odhalení podzemního hnutí odporu v ghettu. Pamětníci dodávají: Makovský byl v celém našem táboře populární a milovanou osobou.
Další příležitost k pomoci vězněným získal i jeho tlumočník a překladatel. Němcům možná imponovala Makovského četnická uniforma, za níž zprvu neviděli nic podezřelého. Dostával se k seznamům vězňů určených do transportu na Východ, mohl v nich tedy vynechat některá jména a „stopit“ ten či onen vyšetřovaný případ. Nebojácného strážmistra při těchto riskantních kouscích posilovala nejen osobní statečnost a přirozený soucit s trpícími, ale i vlastenecké a náboženské cítění. Stejně jako jeho žena, která se podílela především na potravinové pomoci vězněným, pocházel i František Makovský z hluboce věřící evangelické rodiny. Často a rád citoval bibli, třeba myšlenku z Žalmu Davidova „Ti, kteří se slzami rozsévali, s prozpěvováním žíti budou“ či z Knihy Knih: „Pouštěj chléb svůj po vodě, a po mnoha dnech najdeš jej.“ Bylo prokázáno, že František Makovský s pomocí své ženy podstatně přispěl k záchraně 159 terezínských vězňů před transporty smrti.
Cesty do lesů
Manželé Makovští významně podporovali také partyzánské hnutí ve východních Čechách a na Vysočině, opatřovali pro partyzány potraviny a trhaviny k destrukcím železničních tratí a upozorňovali je na chystané zátahy nacistů. Pomohli zachránit desítky českých spoluobčanů i ruských válečných zajatců, kteří uprchli ze zajateckých táborů a hledali cestu k partyzánům. (Podle svědectví syna Františka zachránil ruské zajatce vlastně dvakrát, před nacisty i sovětskou mocí: po skončení války pro ně vystavoval „bumážky“ - potvrzení o bojové partyzánské činnosti, do níž se zapojili ihned po útěku ze zajateckého tábora. Makovským se podařilo na čas ukrýt i šest britských letců RAF, rovněž uprchlíků z německého zajetí.
Z Malé pevnosti k lopatě
Charakter Makovského „strážní a kontrolní služby“ v Terezíně však přece jen neušel pozornosti; v září 1943 byl zatčen gestapem, uvězněn na Kladně a posléze v terezínské Malé pevnosti. Naštěstí se gestapu nepodařilo sehnat včas dost důkazů o jeho odbojové činnosti, a čas plynul. Nedostatek důkazů a konec války umožnily Františku Makovskému přežít. (Možná stojí za zmínku, že v Malé pevnosti zažil i nechvalně známého dozorce Antona Mallotha. Bylo to setkání málem osudné – Malloth Makovského surově zbil.) Ještě v prvních letech po válce sloužil Makovský jako vrchní strážmistr SNB v Nových Hradech: Za svou činnost v době protektorátu dostal pár písemných uznání a děkovných dopisů - z ministerstva obrany, z Anglie, od terezínských vězňů. Po únoru však 1948 byl z bezpečnostní služby vyhozen, komunistický režim z něj udělal pomocného dělníka. V této „funkci“ setrval až do důchodu. Na odbojovou činnost se tiše zapomínalo; nenaplnila se slova žalmu, že ti, kteří se slzami rozsévali, s prozpěvováním žíti budou...“. Až po letech přišel se zaslouženým uznáním Stát Izrael. Nad hrobem dvou prostých lidí, kteří plnili svou lidskou i vlasteneckou povinnost, dnes prozpěvují jen ptáci. Aspoň pár tónů za to, že – jak o tom svědčí doklady, svědkové a propočty syna Františka - četník Makovský a jeho žena se zasloužili o záchranu bezmála čtyř a půl stovek lidských životů.
Je totiž stará známá pravda, že se dokážeme velmi vynalézavě vzájemně obviňovat, ostouzet a také - podléhat malověrnosti. Život jedné tiché, skromné manželské dvojice by mohl naznačit, že máme i na koho být hrdi. Třeba na stovky skromných hrdinů, o jejichž činech se už možná nikdy nedozvíme. A přece k nám patří.