Poprava čtyř četníků

Frankova pomsta

Když vyšší vedoucí SS a policie K. H. Frank z předkládaných hlášení gestapa zjistil, že s odhalovanou sítí KSČ spolupracovali i někteří protektorátní četníci, rozhodl se rázně zakročit. Z jeho hlediska bylo potřeba realizovat výstražnou akci, která by protektorátní policejní a četnický aparát zastrašila a odradila od protiněmecké činnosti. Obrátil se na říšského vůdce SS a šéfa německé policie H. Himmlera. který po policejní linii byl jeho přímým nadřízeným, projednával s ním tuto záležitost. Samozřejmě u Himmlera nalezl plnou podporu. Mezitím však zatčené četníky předalo gestapo po ukončení vyšetřování německé justicie, a náčelníka jeho štábu plukovníka Kautsche, aby s nimi projednal organizační zabezpečení veřejné popravy. Podle jeho plánu mělo proběhnout nejprve přečtení rozsudku, pak degradace všech odsouzených, a nakonec vlastní poprava. Pro zvýšení jejího zastrašovacího efektu mělo být přítomno 150 četníků a policistů z oblastí, kde k exekuci vybraní četníci předtím působili. Když Riegeho seznámil se svým záměrem, očekával Frank přirozeně souhlas. Byl však nepříjemné překvapen, když velitel pořádkové policie naléhal, aby poprava nebyla veřejná a neměla charakter demonstrace síly. Nesouhlasil s přítomností protektorátních četníků a policistů z toho důvodu, že se obával, že poprava vzbudí spíše než strach odpor, a vyvolá mezi četnictvem vážné znepokojení. Ješitný Frank, který celý scénář tragédie připravil, začal na Riegeho řvát a podle jeho pozdějšího svědectví prý prohlásil: "Vyprošuji si vaši kritiku, musíte splnit moje rozkazy! Nebo máte snad strach?" Velitel německé pořádkové policie se mu pokusil opětovně vysvětlit důvody svého stanoviska. Bylo to naprosto zbytečné, protože Frank byl neústupný. Závěr pohovoru byl proto jednoznačný: připravit popravu včetně rychlého vycvičení popravčí čety, složené z příslušníků pořádkové policie a zabezpečit přítomnost protektorátních četníků a policistů z určených oblastí. Čas: 8. července 1943 v 18.00 hodin. Místo exekuce: střelnice v Praze-Kobylisích.

Nitky této neblahé exekuce vedou nesporně k šéfu II. oddělení bývalého generálního velitelství uniformované policie, pol. plukovníku Missbachovi.

Jeho nenávistné poznámky k hlášení o zatýkání příslušníků bývalé uniformované policie pro protistátní činnost vyvrcholily v červnu 1943, kdy tento čechožrout přede mnou prohlásil: Protože rozkazy o pravidelném školení příslušníků policie v duchu německého řádu jsou zřejmě sabotovány, zjednáme pořádek a zamezíme zatýkání jinak. Dáme pár chlapců veřejně odstřelit a bude pokoj. Říše je v těžkém boji a nenechá si vpadat české záškodníky do zad.

Tuto hrozbu je považován za jeden z jeho nenávistných výbuchů proti nespolehlivosti četníků, jež byly ostatně na denním pořádku, a protože se vybíjely do té doby jen ve spílání, podceňoval jsem tuto hrozbu a možnosti Missbachovy ovlivnit do té míry německou justici.

O tom, že intelektuálním původcem kobyliské tragédie je jen a jen Missbach, vypovídá i to, že krátce po onom výroku byl na, vyšších místech" a po několika dnech mi řekl, že bude zjednán pořádek a že komunistické rejdy v policii přestanou.

Zpráva o popravě čtyř četníků v Kobylisích dne 8. července 1943.

Hejtman Mehring dal číst rozkaz o svolání 150 důstojníků a gážistů četnictva a policie z Čech a Moravy na služební shromáždění dne 8. července 1943 do Kobylis a po přečtení nařídil, abychom zajistiil ubytování pro mimopražské účastníky, pokud nebudou mít spojení nočními vlaky do svých domovů, jež musím okamžitě na nádraží zjistit. Nakonec řekl, cynicky se usmívaje: Nejde o žádné služební shromáždění, nýbrž o popravu čtyř četníků, odsouzených pro komunistické rejdy. Ostatně vy, jako práva znalý důstojník, půjdete tam také spadá to do vašeho oboru a převezmete velení nad jednotkou na střelnici. Budete se hlásit u npor. Van de Sand. Vezmete s sebou jednoho strážmistra od nás. (Byl to prap. Pozděna).

Námitku, že se v německých povelech nevyznám, odmítl Mehring triskně tím, že se pár povelů naučím nebo jinak uvidím. A že ručím za pořádek i za to, že nedojde k žádným nepředloženostem, jež by se stejně zhroutily v krvi.

Ač mi byla uložena nejpřísnější mlčelivost, nesnesl isme tíhu uloženého úkolu a svěřil jsem se vrchnímu strážmistru Šechtovi, při čemž jsem po prvé vyslovil podezření, že Missbach je původcem tohoto aktu germánské msty.

Na shromáždišti ve škole v Libni oznámil jsem na pokyn Mehringův příčinu shromáždění příslušníkům četnictva a policie, kteří nastoupili beze zbraně. Z táborské četnické stanice jich vybrali osm. Dostali rozkaz připravit se na cestu do Prahy. V určený den se jich v Praze sjelo na 150 z celých Čech a Moravy. Soustředili je ve škole nedaleko Kobylis. Ale důvod, proč museli do Prahy, se stále nedozvěděli. Pak je přepočítali jednou, dvakrát, třikrát. Četníci pochopili, že těm, kteří je pozvali do Prahy, záleží na tom, aby nikdo nechyběl.

Utajovaný důvod jim oznámili až pozdě odpoledne. "Budete přítomni popravě četníků, vlastizrádců."

Srdce se jim sevřela úzkostí. Všech osm mužů z Tábora si vzpomnělo na kamaráda Honzu Jiráska, zatčeného před pěti měsíci ve spojitosti s odbojem kolem Borotína. Všeobecně se čekalo decimování. Napětí povolilo poněkud, když jsem mimopražské účastníky informovalo o vlakových spojích.

Po několika nezdařených pokusech o správné povely nařídil hejtman Mehring štábnímu kapitánu Cáskovi, aby velení převzal on. Měl pak ještě sám výhružný proslov, ale na střelnici nešel. Na dotaz řekl plukovníku Stukavcovi: Člověk se takových věcí nezúčastní, nemusí-li.

Podle rozkazu Mehringova šli jsme ke střelnici po malých skupinkách postranními stezičkami, aby prý nebylo místní obyvatelstvo znepokojeno.

Na prostranství před administrativní budovou byli jsme seřaděni v trojstup a v půl šesté jsme odpochodovali dozadu na kulometné střeliště, kde nám bylo vykázáno místo po jedné straně čtverce, pravým bokem k záchytnému náspu. Proti nám, stojícím v těsném šestiřadu, nastoupila po zuby ozbrojena četa německé pořádkové policie s puškami u nohy a automatickými pistolemi, připravenými ke střelbě.

Po naší levé straně stálo 21 muži popravčí čety v trojřadu.

Ve čtvrt na sedm vstoupilo do středu čtverce panstvo v talárech a několik německých důstojníků, mezi nimi major Ochs z inspektorátu, jemuž se hlásil štábní kapitán Cásek a plukovník Stukavec. Na pokyn vrchního státního zástupce přivedli dozorci k smrti odsouzené četníky, kteří, když nás spatřili, Ruce mají spoutané, jsou bledí, ale jdou vzpřímeně, kynuli nám rukama a oslovili nás. Volali i jmény na některé z nás, které v hustém šestiřadu poznali.

Prostor střelnice však byl znovu použit pro "zvláštní úkoly" v roce 1943. Na základě rozhodnutí H. Himmlera a K. H. Franka byla zde vykonána veřejná poprava čtyř českých protektorátních četníků pro výstrahu ostatním. V pondělí dne 8. července 1943 použila nacistická okupační moc novou formu teroru – veřejnou popravu, která měla opět zastrašit rostoucí odbojové hnutí a zabránit rozkladu protektorátního četnictva a policie. Popravčí četa byla opět vytvořena z příslušníků SCHUPO. Navíc sem byli odveleni jako diváci: 30 důstojníků a 120 příslušníků protektorátního četnictva a policie. Krátce před 18. hodinou sem byli převezeni z cely smrti II/A pankrácké věznice odsouzení četníci. Přijeli sem v doprovodu většího počtu německých wachmeistrů i českých dozorců. V pankrácké knize popravených jsou zapsáni pod následujícími čísly: 89. František Rajmon, 90. František Famfulík, 91. Josef Bojas, 92. Jan Jirásek. Strážmistr Rajmon působil do svého zatčení 2. dubna 1943, na četnické stanici ve Vysokově v Náchodě, praporčík Josef Bojas byl zástupcem velitele četnické stanice ve Stránčicích, štábní strážmistr Jan Jirásek působil v jižních Čechách na Táborsku, František Famfulík byl četnickým strážmistrem na stanici Proseč u Skutče. Všichni byli po svém zatčení usvědčováni z rozsáhlé spolupráce s domácím odbojem, avšak svou výpovědí nikoho neohrozili. Gestapo je pak předalo německé justici, a tak všichni čtyři byli po zásahu K. H. Franka a H. Himmlera urychleně odsouzeni k smrti Lidovým soudním dvorem v Berlíně.

Poprava

Popravu pojala branná a civilní německá moc jako demonstraci svojí protektorátní síly. (Popravu měl na starosti státní tajemník Úřadu říšského protektora K. H. Frank a SS-Gruppenführer a generál pořádkové policie Paul Riege.) Cílem veřejně přístupné exekuce na střelnici v pražských Kobylisích mělo být psychologické oslabení touhy po odboji především v řadách protektorátních četníků. Jako publikum bylo dle rozkazu na popravišti přítomno 30 důstojníků četnictva a 120 řadových četníků. Všichni odsouzení odmítli zavázání očí páskou a svorně zvolali: "Smrti se jako vojáci nebojíme, dokážeme se jí dívat do očí." V poutech byli odsouzení přivedeni k popravčím kůlům, kde jim byl přečten rozsudek, ve kterém byla jejich česká jména vyřčena v poněmčené verzi. Proti tomu se odsouzení ohradili výroky: "Nejsme Franz a Johan, ale František a Jan." Plánovaný průběh popravy se Němcům nepodařilo naplnit. Měli připravený projev, v němž se celou situaci snažili ozřejmit a zastrašit případné další odbojáře. Projev statečnosti odsouzených ale Němce zjevně zaskočil a velicí důstojník musel urychleně přistoupit k vydání povelu ke střelbě. Děj popravy většina ze 150 přihlížejících příslušníků protektorátní policie a četnictva povinně sledovala, ale většina jen s odvrácenou tváří.

Nadcházející tragické události ovlivnily ve čtvrtek 8. července 1943 i ustálený chod v pankrácké věznici. V knize Žaluji o tom dni uvedl přímý svědek: "Hrozný den, příšerný den! Lidé přicházejí na návštěvy k vězňům německého soudu, přijíždějí z venkova, jsou však vraceni zpět. Dnes se pravidelné návštěvy nepřipouštějí, dnes se brzy odpoledne popravuje, začíná se již po 15. hodině. Pan prokurátor velmi spěchá, má ještě cestu do Kobylis, na střelnici. . . Ano, pak prokurátor velmi spěchal. Předevčírem přivezli z Terezína čtyři četníky: Bojase ze Stránčic, Rajmona z Náchoda, Jiráska z Tábora a Famfulíka z Proseče u Skutče. Poměrně mladé lidi. Vyložená teroristická exekuce – vezli je do Kobylis k zastřelení. Pochodovali chodbou vojenským, pevným krokem, v uniformách, zamračení, tvrdí v rysech, pevní. Měli spoutané ruce. Honem, honem, pan prokurátor spěchá! Nasedají do autobusu za doprovodu většího počtu wachtmeistrů i českých dozorců". Krátce před 18. hodinou přijeli odsouzení na kobyliskou střelnici. Dozorci je dovedli k připraveným popravčím kůlům a uvázali je k nim.

Nedaleko nich již stála připravena popravčí četa složená z příslušníků ochranné policie a opodál bylo nastoupeno 30 důstojníků a dalších 120 příslušníků protektorátního četnictva a policie. Poslední dějství tragédie mohlo začít podle Frankova scénáře. Vrchní státní návladní dr. Huhnstock přečetl německy rozsudek a státní návladní Německého zemského soudu v Praze dr. K. Blaschtowischtka jej tlumočil do češtiny. ¨

Zástupce německé prokuratury předstoupil před odsouzené a překládal jim do mateřštiny ortel smrti. Z jeho německých úst vychází podivně zpitvořená čeština.

Odsouzení jsou hrdí na svůj národ a řeč. Zástupce "spravedlnosti" překládá rozsudek třetímu z odsouzených. Ale Jiráskovi se jeho jméno z Němcových úst nelíbí: "Žádný Johan Jiracek z Tabor. Já jsem Jan Jirásek z Tábora." Pohledem našel své kamarády a usmál se na ně. Jako kdyby se s nimi loučil.

"Honza," šeptl někdo z Táborských.

Přítomní justiční úředníci se poté snažili zavázat jim oči. Narazili však na odpor. Všichni se rozhodně nasazení pásky bránili a volali: "Nedávejte nám je, my je nepotřebujeme, my se nebojíme, my jsme vojáci!" Byly jim tedy nasazovány násilím. Dvěma statečným odsouzencům se podařilo zbavit se pout, strhnout si pásky z očí a zahodit je. Byli nacisty znovu spoutáni a opětovně jim byly zavázány oči.

Postavili se hrdě před popravčí kůly v pořadí: Bojas, Rajmon, Jirásek a Famfulík a při čtení ortelu dívali se na nás, aniž jediný z nich projevili sebemenší známku slabosti.

Průběh exekuce na Kobyliské střelnici vylíčil svědek – přímý účastník – v knize "Žaluji o tom dni". Dle jeho svědectví dovedli dozorci četníky k připraveným popravčím kůlům a uvázali je k nim. Vrchní státní návladní dr. Huhnstock přečetl německy rozsudek a státní návladní Německého zemského soudu dr. K. Blaschtowischtka jej tlumočil do češtiny. Pak došlo k degradaci četníků stržením výložek. Přítomní justiční úředníci se jim poté snažili zavázat oči. Když na rozkaz jednoho říšskoněmeckého důstojníka strhával plukovník Jaroslav Stukavec odsouzeným nárameníky, řekl mu štábní strážmistr Rajmon: To vám dali, pane plukovníku, ti pacholci pěkný úkol, ale hanbu jsme vám neudělali.

Tento výrok byl slyšen jen v čele šestiřadu.

Praporčík Bojas pak volal: Kamarádi, my víme, proč umíráme, za nás se stydět nemusíte l« Teprve spojenému úsilí několika pochopů se podařilo odsouzence přivázat, a ještě se z provazů vyprostil strážmistr Famfulík.

Také zavazování očí se bránili, seč byli, hlavami pohazovali, Jirásek a Bojas

Vyprostili dokonce ruce z provazů a strhli si pásku. Praporčík Bojas křičel: ...jsem zvyklý dívat se smrti v tvář, byl jsem na frontě.

Tady bylo potlačeno významným zdvižením pušek dozorčí čety, přišla osudná chvíle, A tu ti čtyři jako na povel vykřikli: Ať žije Československá republika!

Ať žije Československá republika. Ať žije Česko…

Po přečtení rozsudku v německém jazyce překládal do češtiny ortel krákoravým a naši mateřštinu hrubě urážejícím hlasem smutně proslulý státní zástupce dr. Kurt Blaschtowitschka, při čemž ho důrazně okřikl štábní strážmistr Jirásek: Jsem Jan Jirásek z Tábora a žádný Johann Jiracek z Tabor.

Důvody odsouzení byly vesměs slabé, jako příprava k velezradě, podporování skupin odporu, ilegální činnost atd., bez sebemenšího přečíslování skutkové podstaty a uvedení alespoň hlavních důkazů. Jako bývalý vojenský soudce z povolání mohl jsem posoudit vratkost rozsudečných důvodů. Bylo mi zřejmé, že jde očividně o akt msty a svévole. Stál vedle mě četnický poručík Moser, jemuž jsem řekl, že to je vyložená politická vražda a že pochybuji, byl-li vůbec soud.

Proslýchalo se také, že všichni čtyři byli odsouzeni k trestu na svobodě do pěti let a že k této exekuci došlo jen pro okamžité zastrašení.

Pokus, přivázat odsouzené ke kůlům, se nedařil. Jeden z odsouzených vykřikl: »Nepřivazujte mě! Já vám neuteku. Jiný: Jsme vojáci, a ne sprostí zločinci, jděte pryč ode mě! Padly i další výkřiky: At žije Československá republika.

Avšak táborský Jan Jirásek i podruhé roztrhl pouta a znovu se zbavil Černé pásky. Mezitím, co se katané pokoušeli zvládnout nepříznivou situaci, volali všichni odsouzenci jeden přes druhého: "Ať žije Československá republika! Ať žije nová svobodná republika!" Jejich poslední hrdinné vystoupení přerušila salva popravčí čety, která podle nacistických pramenů zahřměla přesně v 18.12 hodin.

Třeskly výstřely a zmlkl hlas nejstatečnějších ze statečných.

Volání přerušila salva popravčí čety přihlížející četníci neviděli, neboť se všichni demonstrativně otočili zády. Nacisté tuto demonstrativní popravu vyhodnotili jako fiasko a další popravy prováděli bez přítomnosti veřejnosti, která podle úředních pramenů ukončila životy statečných četníků přesně v 18.12 hodin.

Tak se stalo, že veřejná poprava z 8. července 1943 byla první a poslední veřejnou popravou českých četníků a policistů.

Nepovedená poprava

Toto hrdinné chování popravovaných českých četníků změnilo další režii průběhu veřejné popravy. Přítomný velitel pořádkové policie SS Gruppenführer Paul Riege, zastávající funkci i velitele protektorátní neuniformované policie, pod tímto dojmem nepronesl plánovaný výstražný projev a mávl pouze rukou, aby přítomní čeští četníci a policisté odpochodovali. Statečné chování všech čtyř popravovaných četníků zřejmě zapůsobilo na nacisty, jak o tom vypovídá zpráva vedoucího protikomunistického referátu pražského gestapa H. Jantura K. H. Frankovi. Před tímto hrdinstvím četníků kapituloval i velitel německé pořádkové policie, generál Riege, který jsa na smrt bledý upustil od Frankem nařízeného rozkazu sdělit všem přítomným, že podobně bude zúčtováno s každým příslušníkem četnictva a policie, kdyby se opovážil, kdyby se protivil.

Táborští odcházeli s hlavami skloněnými smutkem. Za kamaráda Honzu Jiráska. Nezradil, i když toho tolik věděl.

Statečné chování popravovaných hrdinů natolik otřáslo přítomným velitelem pořádkové policie SS-Gruppenführerem P. Riegem, který měl podle Frankova rozhodnutí pronést k nastoupeným četníkům a policistům výstražný projev, že pouze mávl rukou a nechal je odpochodovat. Hrdinství všech čtyř vlastenců silně zapůsobilo i na další nacisty. Vedoucí protikomunistického referátu pražského gestapa komisař H. Jantur ve své tajné zprávě K. H. Frankovi napsal, že "chování popravovaných mohlo posílit velkou část přítomných četníků v jejich říši nepřátelském postoji, zvláště když podle nařízení sem byly převážně nakomandovány četnické stanice, které jsou zde pro určitou nespolehlivost již známé". Také velitel pražského nadúseku SD W. Jacobi referoval podobně a v úvodu svého hlášení konstatoval, že "8. 7. 1943 uskutečněný výkon trestu smrti na čtyřech příslušnících protektorátního četnictva neměl úspěch". Podle jeho názoru "mužné a chlapské chování k smrti odsouzených četníků způsobilo režijní chybu". A pokračoval dále, že když "Čech vidí jiného Čecha statečně zemřít zastřelením, může mít jen největší sympatie pro tyto mučedníky, ale nikoliv proněmecké katovské komando'". Závěrem napsal, že "mezi německými justičními úředníky vzniklo proto mínění, že nemohou v budoucnu doporučit takovouto formu popravy". Frankův záměr využít veřejné popravy pro zastrašení Čechů díky čtyřem hrdinům českého odboje, kteří ji změnili v protinacistickou demonstraci, naprosto ztroskotal. A proto také až do konce okupace nebyla tato forma teroru v Čechách již nikdy použita. Šéf pražského gestapa dr. E. Gerke zůstal proto i nadále věren tichému a osvědčenému, "sonderbehandlungu" tj. popravám beze svědků, prováděným v Terezíně i na Pankráci.

Z Berlína byli tito čtyři četníci přivezeni pro inscenovanou veřejnou popravu do Čech, kde byli nejdříve vězněni v Malé pevnosti Terezín (policejní věznice Gestapa) a posléze v pankrácké věznici německého zemského soudu v celách smrti. Připomeňme si ještě, že v této pražské věznici byla na základě výnosu říšského ministra spravedlnosti ze dne 15. 4.1943 již v činnosti popravčí místnost s gilotinou. Ta byla také součástí uvedeného oddělení smrti II/A. Poprava zastřelením v tomto případě byla tudíž zvolena záměrně, aby pro veřejnost byl dokumentován charakter vojenské zrady odsouzených četníků.

Uvádí se v ní, že chování odsouzenců by naopak mohlo posílit velkou část přítomných četníků v jejich Říši nepřátelském postoji. Dále zpráva velitele pražského vedoucího úseku SD (Sicherheitsdienst) SS-Obersturmbannführera W. Jacobi. V hlášení uvedl obdobné poznatky a tlumočil názor justičních úředníků "pro budoucnost tuto formu popravy nedoporučit.". Záměr K. H. Franka využít veřejné popravy na Kobyliské střelnici k zastrašení Čechů se nepodařil díky hrdinnému chování odsouzených k smrti. Tato forma teroru také nebyla v Čechách již do konce války použita. Možná také proto, že velitel pražské úřadovny Gestapa SS Obersturmbannführer vrchní vládní rada dr. E. Gerke (v říjnu 1942 vystřídal smutně proslulého dr. H. U. Geschke) dával přednost tichému osvědčenému způsobu likvidace vězňů způsobem "Sonderbehandlung". Znamenalo to popravovat bez svědků na Pankráci, v Terezíně či jinde.

Hrdinnou smrtí dovedli tito stateční vlastenci obrátit úmysl vrahů v opak! Zvěst o slovech, pronesených před smrtí při pohledu do ústí germánských pušek, se rozšířila po naší zemi a stala se posilou v boji proti okupantům. Prap. Bojas tehdy zvolal: "Jsme vojáci, a ne sprostí zločinci! - Ať žije prezident …. ať žije Československá republika! Kamarádi, my víme, proč umíráme, za nás se stydět nemusíte!"

Historickou křivdu na příslušnících četnictva spáchal komunistický režim, který na četnictvo nahlížel jako na protilidovou složku a devalvoval tak veškerou jeho činnost, jak na poli ochrany veřejného pořádku a bezpečnosti, tak i na poli kriminalistiky. I přes tento fakt, neupadla hrdinská smrt čtyř četníků, popravených na kobyliské střelnici, ani za předlistopadového režimu v zapomnění. Na sídlišti vybudovaném v okolí bývalého nacistického popraviště jsou ulice: Bojasova, Famfulíkova a Rajmonova – nesou jména tří ze čtyř popravených příslušníků četnictva.

Jejich hrdinným vystoupením před popravou však bylo dosaženo pravého opaku. Sám jeden z vedoucích pražského gestapa Jantur příštího dne po popravách ve svém hlášení napsal: "Podle mého názoru mohl postoj odsouzenců posílit velkou část přítomných úředníků četnictva v jejich říši nepřátelskému postoji, zvláště když vyslané oddíly pocházely převážně z četnických stanic, které jsou zde pro určitou nespolehlivost známé."

Bojasi, Famfulíku, Jirásku a Rajmone, padli jste se ctí a slávou jako praví vojáci, v hodině smrti nezlomení. Zemřeli jste, abyste věčně žili ve vděčné paměti národa tak těžce zkoušeného.

Vaši katané docílili tím, že vás zavraždili, pravého opaku toho, co zamýšleli.

Slíbili jsme si, že po vašem vzoru nikdy nepodlehneme strachu o vlastní život, že jako vy do posledního dechu setrváme v odporu proti nacistickým násilníkům. Ihned po ukončení popravy dotazoval se Frank nebo jeho tajemník (tato okolnost není bezpečně zjištěna), jak akt dopadl. Když se dověděl, že odsouzení před smrtí provolávali slávu Československé republice a prezidentu Benešovi, ptal se, jsou-li četníci, kteří byli popravě přítomni, dosud shromážděni a velmi litoval, že již byli propuštěni. Frank cítil, že zamýšleného cíle nedosáhl, že odbojný duch četnictva nebyl zlomen, ale posílen a nemínil couvnout. Chtěl plně zdecimovat všechny naše lidi, kteří byli popravě přítomni.

Zdroj: lidice.cz, cs.wikipedia.org, taborsky.denik.cz, prazsky.denik.cz, valka.cz, mujrozhlas.cz