Smetana Jindřich

Smetana Jindřich

vrchní strážmistr četnictva

6.4.1895 Heřmanův Městec/ Hermannstädtell – 6.4.1950 Vysoké nad Jizerou

Vězněn i v Malé pevnosti, Kartouzech a Buchenwaldu za ilegální odbojovou činnost.

Za bratrem Jindřichem Smetanou

Jednota SBS ve Vysoké nad Jizerou oznamuje úmrtí svého člena. br. Jindřicha Smetany, vrchního strážm. SNB v. v. a býv. velitele místní stanice. Byl rodákem z Heřmanova Městce a ve Vysoké n. J. působil od roku 1924 za okupace se jako uvědomělý vlastenec zapojil do hnuti odboje a v únoru 1943 byl zatčen jičínským gestapem, vězněn v Kartouzech, Terezině, na Pankráci a v Buchenwaldu. V květnu 1945 se vrátil domů s podlomeným zdravím. po krátkém zotaveni nastoupil ve vysoké službu jako velitel stanice SNB. Zhoubná nemoc však pokračovala, a tak musel odejit do výslužby.

Zaslouženému odpočinku se však dlouho netěšil a v 55 letech chorobě podlehl. Zesnulý byl v kraji oblíben a na jeho pohřeb přilil spoluobčané z místa i širokého okolí. Památka zemřelého bratra bude žít v našich vzpomínkách!

Vězeň číslo 21. 843 - Jindřich Smetana.

J. Smetana vzpomíná.

Dne 5. ledna 1924 jsem byl přidělen jako podřízený četník v hodnosti strážmistra na četnickou stanici ve Vysokém nad Jizerou, kde jsem i po válce sloužil jako vrchní strážmistr SNB.

V r. 1938 jako spolehlivý a uvědomělý Cech jsem byl zařazen k praporu SOS. Výcvik ve zbrani u tohoto praporu jsem vykonával několikrát v Jičíně. Byl jsem určen jako velitel této čety SOS a vojenské posily mimo obvod Vysoké jsem vybíral také v Rokytnici a v Kořenově.

21.5.1938 byly státní hranice obsazeny praporem SOS, což bylo pro nacisty určitým překvapením. Z rozkazu velitelství jsem s družstvem vojenských posil odešel do Harrachova – Nový Svět, kde jsem obsadil úsek od Kořenova podél Mumlavy k pile v Janově. Později po onemocnění vrch. strážmistra Urbana ze Semil jsem byl určen velitelem jednotky SOS. Hranice byly bedlivé střeženy proti Němcům. Byl jsem nemocen, ale setrval na místě až do doby, kdy naše jednotky podle mnichovské dohody opustily hranice.

V době konání služby v jednotce SOS jsem měl s německými ordnery různé incidenty, a když se jich několik pokusilo překročit hranice přes Mumlavu, byli mnou za pomoci vojenských posil zadrženi a odvedeni k okr. soudu do Rokytnice nad Jizerou.

V době mého zatčení gestapem jsem byl pro tuto službu v Jičíně vyšetřován a týrán.

V době nesvobody jsem začal vetřelce nenávidět. Sabotoval jsem německé příkazy a nařízení, jak se dalo:

Podporoval české obyvatelstvo ze zabraného území při ilegálních přechodech demarkační čáry, nikoho jsem neoznámil, naopak ve zvláště nebezpečných případech a místech v lese sám je převáděl.

V r. 1939 byl vrchním strážmistrem ve Vysokém Štěpán Marek, bývalý legionář, který byl také uvědomělým Čechem a pomáhal stejně, kde bylo třeba. Byl zatčen v březnu 1943 Jičínským gestapem z politických důvodů, a ještě v tomto měsíci ve věznici

V Kartouzech umučen.

Na Vysocku se v té době ukrývá před gestapem více občanů. Některý jsem i potkal a znal jejich úkryt. Nikdy jsem to nevyzradil. Přispíval jsem peněžními částkami rodinám uprchlých a prostřednictvím později na Pankráci popraveného Karla Mařatky předával. Po mém zatčení vykonalo gestapo v našem domě prohlídku a odnesli sbírku mých stříbrných minci

Naštěstí nenašlo dvě krátké střelné zbraně. V květnových dnech 1945 manželka jednu z nich věnovala Usyku Chačaturjanovi, kterého potom němečtí kluci pod vysockým parkem zastřelili.

16. února 1943 ráno jsem byl zatčen

Z politických důvodů a odvezen do věznice v Kartouzech u Jičína.

V Kartouzech jsem byl 84 dnů, z toho 56 v samovazbě.

sel čistit práškem. Podlaha se myla jednou za týden, metla každý den dvakrát. V6hodin býval budíček, večerka v 19 hod. Byla nám všem zima a měli jsme všichni veliký hlad.

21 dnů jsem byl v cele č. 22 vězněn s Jaroslavem Šourkem z Roprachtic, který byl v roce 1944 v Německu popraven. Dále 14 dní v cele č. 24 se Stanislavem Knížkem, ředitelem živnostenských škol v Jičíně. V samovazbě v cele č. 65.

Terezín – Malá pevnost – květen 1943

Po 12 ti nedělích v Kartouzech jsem byl odvezen do pověstné Malé pevnosti v Terezíně, kde jsem byl 10 měsíců.

Perzekuce v Terezíně byla hrozná.

Několik měsíců jsem pracoval v různých továrnách při těžkých pracích podnicích v Litoměřicích, Lovosicích a Ústí n. L. Dozor byl ostrý a nedostali jsme jíst.

Postrachem celé pevnosti byl odporný netvor Jöckl, zvaný Kačer nebo, "Pinďa". Jöckl zakázal svícení v celách a bachaři Fischerovi nařídil, aby vybral došlé zásilky pro vězně.

Odebrané si rozdělili do svých rodin bachaři a vězni dostali jen nepatrné množství.

Cely byly pro 52 vězňů, ale bylo nás tam 80. V koutě jeden záchod a jedno umyvadlo. Bylo to utrpení.

Kačer Jöckl na potkání vězně mlátil, a i bachaři mnoho vězňů takto usmrtili. Zvláště Židy. Denně bylo usmrceno 7 i více Židů. Pro nahé mrtvoly přijeli Židé z Ghetta v bílých pláštích a mrtvé odvezli ke spálení. Židy pohřbívali za živa. Na rozkaz bachaře musel každý vyhrabat pod vrchem jamu a kamarádi na nej museli vrstvu podkopané hlíny shodit, aby se udusil

Také je zavírali do zvláštních cel, kde zmrzly hladem. Ostatní vězňové stávali celé hodiny v zimních měsících úplně nazí několik hodin na dvoře. Přitom je bachaři bili karabáčem.

Ženy byly také týrány. V zimě polonahé musely stát hodiny ve sněhu nebo do zemdlení dělat dřepy. Zle bylo, když některý bachař by viděl, že si vězeň uplivl na zem. Musel potom 1 metr čtvereční jazykem vyčistit. Pro nepatrné poklesky dostat 25 ran nebylo vzácné.

Když jsem pracovali Ústí v cihelně a nakládali jsme teplé cihly na vozidla všeho druhu, holé ruce byly úplně odřené až do krve. Na nádraží nás 350 vězňů překládalo koleje, vyměňovalo a podbíjelo pražce. Práce těžká a musela být rychlá. Pracovalo se od 6 hod do 19 hod většinou o hladu. 4 měsíce jsem také v Malé pevnosti pracoval v prádelně. vše se pralo ručně rýžovým kartáčem. Denní norma pro jednoho vězně byla: 120 ručníků, nebo 35–40 pánských košil, nebo 35–40 pánských spodků. Dva vězňové společně museli vyprat denně 45 prostěradel. Vězňů pralo 18 a každý ráno dostal dva kousky mýdla a 2 prášky. Sušilo se jednom dvoře v pevnosti. Suché na nosítkách odneslo do ženské věznice, kde se žehlilo, opravovalo a pak odvádělo do vězeňského skladiště.

Poslední čas se v Malé pevnosti vykonávaly popravy, na které přihlížely i manželky bachařů. V červenci 1943 jsem měl být, podle oznámení, společně s vrch. strážmistrem Pažoutem v Praze – Kobylisích popraven. Měl to byt odstrašující případ za činy napáchané v obvodu Stanice Vysoké n. J. Z neznámých příčin byla naše poprava odvolána, ale šetření proti nám vedeno dále.

Odjezd v březnu 1944 z malé pevnosti na Pankrác byl rušný. 80 vězňů odjíždělo v nákladních autech s plachtou. Odjezd byl tvrdý. Protože při osobní prohlídce, kdy jsme se museli svléct, byly u jednoho vězně nalezeny cigarety. Pinďa řádil, mlátil nás všecky holí a ještě, když jsme už byli v autě, tloukl nás přes plachtu auta. Když Pinďa zved! ruku a zapískal, dal se vlak se živým masem, jak on říkal, do pohybu směrem na Pankrác.

Pobyt na Pankráci trval pouze 2 dny a dvě noci. Nebyl také příjemný, Do cely pro 15 vězňů nás namačkali všech 80. Zimou a hladem jsme nespali. Ráno následovala cesta do neblaze proslulého koncentráku Buchenwald. Převezli nás v nákladních autech na Wilsonovo nádraží a pak vlakem o hladu ve vagonech zvaných, kvočny. V odděleních pro osoby nás bylo 7 a nemohli jsme stát ani sedět. V Chebu nám němečtí četníci nasadili pouta a odvedli do věznice přenocovat. Ač jsme byli unaveni, pro nečistotu a zápach jsme nemohli spát, ráno opět "kvočnou" jsme odjeli do Buchenwaldu, ale až pozdě večer jsme tam přijeli.

Buchenwald – březen 1944

Před bránou tábora byl na dřevěném sloupu nápis "Zoologická zahrada", tento tábor byl pro 5000 vězňů, ale bylo nás tam 50.000.

Po příjezdu jsme spali v jednom zděném baráku na dlažbě. Bylo nás tam 200, okna zavřená, málo vzduchu, nedalo se dobře dýchat. Druhý den nás čekala zatěžkávací zkouška.

Na dlouhé stoly jsme museli odložit šatstvo, obuv. Tyto věci nám po odchodu z tábora nebyly vráceny.

SS-mani si vše rozebrali. Mně se šťastně vrátil můj snubní prsten 1945. Byl v Praze u repatriačního úřadu. Byl nalezen okupačním americkým vojskem v Německu a do Prahy odevzdán.

Druhý den v táboře nás všechny ostříhali, odvedli pod sprchy s horkou vodou a pak jsme museli skočit do bazénu se studenou vodou, ve které byla dezinfekce. Kdo se pořádně nepotopil, dostal bití. Pak úplně nahé nás odvedli do podzemního betonového tunelu, kde jsme celé hodiny stáli.

V prvém poschodí tohoto baráku jsme dostali velmi špatné šatstvo, prádlo a dřevěné pantofle. Pak nás odvedli na dřevěný blok č. 63, připravený pro 200 osob, ale nás tam bylo 1000 vězňů.

Nečistota tam byla hrozná. Krysy a velké množství blech, které nás do krve štípaly, a nedalo se spát. Denně jsme jich na přikrývkách nachytali přes 100. Jídlo v nečistých nádobách, ostatního nádobí málo, takže oběd trval několik hodin. Nádobí bylo špinavé, protože nebyla možnost je umýt.

Viděli jsme krematorium, které mělo 4 pece. Denně se spalovalo až 1000 vězňů. Z venkovských komand SS se do Buchenwaldu přiváželo mnoho mrtvol nákladními auty.

Mrtvoly byly úplně nahé a házeli je před krematorium jako palivové dříví. Nejvíce mrtvol přiváželi z komanda "DORY", tam se pracovalo s výbušninami. Denně tam umíralo průměrně 40 vězňů. S pevným zdravím tam nikdo nevydržel déle než 3 měsíce.

Pověstný "apelák", to bylo nekonečné státní na tamtom dvoře. Za každého počasí v chatrných oděvech se stálo několik hodin. Z každého bloku k tomuto apelu museli být vyneseni všichni těžce nemocní i mrtví.

Mnoho set vězněných bylo nevinně usmrcených SS-many. Všichni vězňové, kteří byli umělecky a barevně tetovaní, byli usmrceni. Jejich kůže se stahovala, vydělávala a ženám SS zhotovovaly různé dekorace do bytů. Stínidla na lampy, kabelky a jiné předměty.

Pracoviště Giesen – duben 1944

V dubnu 1944 jsem byl odkomandován na práci do Giesenu, 80 km od Rýna. 300 km nás vezli 85 osob v přecpaném vagonu. Oblékli do pruhovaných obleků a těžkých šněrovacích dřeváků, Dostal jsem číslo 1.843 a jako politický vězeň označen červeným trojúhelníkem s písmenem T. které značilo Čech. Trojúhelník bar. zelené byly majetkové delikty barvy černé – vězňové málo pracující, fialový pro vyznavače bible atd.

V silném doprovodu SS jsme jeli 2 dny do Giesenu, kde nás v jednom zamřížovaném baráku ubytovali, v poschodí byli choromyslní těžkého stupně. V Giesenu jsme byli na práci 13 měsíců. Za tu dobu bylo postaveno 23 dřevěných baráků, koupaliště, úprava cest a protiletecké kryty. Těžké práce byly v podzemních krytech v hloubce 16 m a vše se dělalo ručně. Když se přišlo na vodu, muselo se pracovat i v noci a voda se vynášela v plechových nádobách.

Muselo se pracovat velmi rychle za dozoru esesáků, kteří nás často týrali. Pracovalo se od 00 do 19.00 hod.

V neděli do 13.00. Práce byla namáhavá a jídla málo. Vycházky nebyly dovoleny. Byli jsme stále za mřížemi a hlídáni SS.

Leteckých náletů na Giesen bylo mnoho. V prosinci 1944 Američané provedli veliký nálet. Za jednu a půl hodiny bylo město úplně rozbito. Z 60.000 obyvatel zbyla polovina.

Tento útok byl proveden, protože kolem města byla 3 letiště. Zbylé obyvatelstvo vystěhovali a od prosince 1944 město přestalo existovat.

Pro nás to byly nejradostnější chvíle. Začal ústup Němců od Rýna.

Jednoho dne v březnu 1945 v 11 hod, dopoledne byl dán rozkaz, aby 80 vězňů nastoupilo k odchodu z Giesenu do Buchenwaldu. Cestou jsme tlačili dva těžké koňské povozy.

Vjednom zavazadla SS, v druhém naše. Cesta byla samé utrpení, těch 300 km pěšky nám trvalo 11 dní. Nad námi se často objevovali američtí hloubkoví letci a museli jsme okamžitě do lesů nebo polí. Jednou tak rychle, že vozy zůstaly na silnici a byly úplně rozstříleny.

Několik kilometrů od Giesenu se v jedné osadě brzy ráno podařilo utéct několika kamarádům. Záviděli jsme jim, že už jsou na svobodě. Já jsem měl vězeňské šaty a uprchnout jsem nemohl. Bál isme se návratu do Buchenwaldu a na útěk denně pomýšlel. S přítelem Káhlerem ze Zbečníku u Náchoda jsme se o to pokusili, ale nevyšlo nám to. Toho jsme velmi litovali, protože pozdější eskorta – pochod smrti – byla hrozná.

Z 80 ti členného komanda nás došlo pouze 22 vězňů. Těžká zkouška se opakovala jen s tím rozdílem, že na blocích místo 1000 mužů nás bylo 1500, Na 80 cm širokém lůžku jsme leželi 4, Jídlo velmi špatné. Jen 2x denně řídká polévka, chléb a brambory žádné,

V Buchenwaldu jsme byli jen několik dní. Američané postupovali tak rychle, že se tábor musel stěhovat. Počátkem dubna 1945 byl dán rozkaz Všem vězňům nastoupit na apelák. Z některých bloků nenastoupili, zůstali v barácích a do nich pak SS-mani pálili z automatů.

Mnoho jich zabili. Zbytek nás seřadil, odpočítali po 6.000 mužích a vedli nekonečnou cestou smrti, snad do Flossenbürgu.

Nejprve jsme šli pěšky, pak na otevřených vagonech po cementu.

Do jednoho namačkali 90 vězňů, takže se nedalo stát ani sedět. V takovém stavu nás bez jídla a vody vezli 3 dny a noci, V nádražích se stálo třeba 12 hodin. Vlakem to šlo jen málo kilometrů, tratě byly bombardovány, a tak nás vedli pěšky.

Většinou polními cestami nebo lesem. Hlad a žízeň byly veliké. Spát nás nechali jen velmi málo. Během pochodu jsme se dověděli, že nás vedou do Flossenbürgu. Počasí v té době bylo deštivé i sněžilo, chůze v blátivých cestách utrpením. Cesta trvala několik dní. Jen jednou jsme dostali krajíček špatného rozmoklého chleba a hrst syrového žita. Kdo nedostal žito, obdržel 2 syrové brambory. Z velkého hladu se jedla tráva, ponejvíce pampelišky. Po trávě bylo špatně a byly průjmy. Nevypadali jsme ani jako lidé. Na kost vyhublí, v obličeji žlutí a od prachu špinaví.

V noci jsme spali v lukách, kde bylo mokro. Z toho pochodu smrti - 6.000 mužů – nás zbyla polovina. Jakmile některý vězeň se opozdil, sedl na zem, aby si odpočinul, byl SS many zastřelen. Kdo chtěl přežít, musel jít na velkou potřebu udělat do kalhot.

Vrahové se neopakovali, stříleli vězně i v obcích a městech, kudy jsme procházeli. Mrtvoly nechali ležet v silničních příkopech. Protože SS používali náboje "dum, dum", byla hlava vězně doslova roztržena.

Někdy krev stříkala na nás kolem jdoucí. Utrpení se zhoršovalo a vysílení také. Nohy pode mnou začaly klesat a dva kamarádi – učitel Kybic a Kocián mě asi přes hodinu vedli, a tak jsem ušel jisté smrti. Do bavorského Flossenbürgu jsme dorazili pozdě večer.

Měsíc duben 1945

Koncentrační tábor se nachází na velkém kopci obklopen lesy. Samotný Flossenbürg je malé horské městečko.

Tábor byl zřízen asi pro 6.000 vězňů ale v dubnu r. 1945 nás bylo sedmdesát tisíc. Rozsáhlá budova, kam nás odvedli, byla bývalá výrobna letadel. Ve velké místnosti leželo mnoho tisíc vyhublých vězňů. Nás transport po cestě utrpení musel ulehnout. Zápach tam byl veliký, protože do jednoho koutu se chodilo na záchod. Vycházet z budovy bylo přísně zakázáno. Mrtvoly vězňů se házely do stejného kouta na hromadu, kam se chodilo na stranu.

V té době také v táboře řádil skvrnitý tyf.

Ráno nás rozdělili na nečisté bloky a tam jsme teprve dostali trochu jídla.

Někteří vězni se tísnili na palandách 60 cm širokých, vždy po 4 mužích, ostatní spali na podlaze.

Jídlo bylo ubohé, brambory a chleba už nebyl. Mnoho vězňů umíralo. Krematorium mělo dvě pece, které nestačily, spalovalo se v lese. Než mohli být mrtví spáleni, uskladňovali se v záchodě.

Hrozná podívaná! Těla mrtvých byla úplně zmodralá a páchla.

Jednoho dne se na barácích objevily bílé prapory a proběhla zpráva, že obklíčeni americkým vojskem. Radostí jsme se líbali, ale byl to falešný poplach a naše radost krátká.

Po této události nastalo rychlé strhování celého tábora. Tento další po-

chod 70.000 vězňů začal počátkem dubna 1945. V tlupách po několika tisících jsme opouštěli Flossenbürg. Z této cesty byla veliká obava, protože

Za námi nevezli žádné potraviny. Vysoké kulometné věže, ostnaté dráty pod proudem, příkopy napuštěné vodou a SS-mani s pověstnými psy znemožňovali útěk.

Cestou z flossenbürgského tábora nás vodili nemožnými cestami, jen aby nás hladem umořili a postříleli. Pochodovali jsme Bavorskem směrem k Šumavě, Ze 70.000 nás zbyla sotva polovina. Cestou jsme jedli trávu a výhonky stromů. 21. dubna nedaleko městečka Rötzu v Bavorsku jsme byli z toho pekla Američany vysvobozeni.

Okázale nás přivítali a dali dostatek jídla.

SS-mani, kteří náš transport doprovázeli, utíkali směrem k lesu, ale nedoběhli, američtí vojáci je postříleli.

Po malém uklidnění z rozkazu amerického vojenského velitelství museli občané města Rötzu posbírat postřílené vězně podle silnic a polí. Mrtvoly omýt a důstojně pohřbít do společného hrobu. Kolem Rötzu jich posbírali na 400. Z nařízení pak byla vykonána oslava, všichni občané Rötzu se museli zúčastnit a mrtvým poklonit. Volně jsme chodili pohromadě, a to 9 Čechů.

Byli jsme na rozkaz jednoho amerického důstojníka ubytováni v jednom mlýně. Já jsem byl nemocen a převezen do nemocnice blíže Rötzu. V této nemocnici byli naštěstí dva čeští lékaři a díky jim a americkým lékům jsem se trochu pozdravil.

Jednoho dne do této nemocnice přijel na návštěvu americký důstojník, rodem Čech z Domažlicka. Ten pak zařídil na žádost českých lékařů 22 Čechů z této nemocnice odvézt do Rokycan.

Jídla najednou bylo tolik, že jsme si nevěděli rady. Na dobré lidi z Rokycan nikdy nezapomenu. Plakali jsme skoro všichni, jak se o nás starali.

V rokycanské Škole jsme byli jen 2 dny. pak nás Rokycanští odvezli do Prahy – Košíře. Také v Košířích nás okázale přivítali.

V Praze se ještě bojovalo a museli jsme se ukrýt do sklepa, protože jsme byli v trestaneckých šatech.

Z Prahy domů jsem odjel brzo ráno 12. května 1945. A byl ten den u svých nejdražších!

Psáno v červnu 1945.

Jindřich Smetana