Terezín od mnichovské zrady ke zřízení Ghetta
0 průběhu květnové a zářijové mobilizace Čs. armády v Terezíně v r. 1938 nebyly publikovány podrobnější Informace a ani městská kronika nepřináší k této tematice téměř žádný materiál. Za zmínku stojí jen zpráva o zřizován zátarasů a kulometných hnízd na silnici směrem k Lovosicím.
Po mnichovské zradě a kapitulaci, od 1. do 10. října 1938, byla severní a severozápadní část dosavadního politického okresu Litoměřice připojena k nacistickému Německu. Zbytek okresu, který zatím směl zůstat součástí okleštěného a zmrzačeného československého státu, byl včleněn do okr. Roudnice n. L. Terezín se tak ocitl na hranici Československa s nacistickým Německem.
V období druhé světové války se Terezín nacházel na území Protektorátu Čechy a Morava, kdežto blízká města Litoměřice a Lovosice již spadala do oblasti Sudet, které byly přičleněny k Velkoněmecké říši (tzv. říšské území). Hranice mezi protektorátem a říší tehdy procházela v těsném sousedství Terezína v prostoru tzv. Terezínské křižovatky.
Vojenská věznice na Malé pevnosti byla na podzim r. 1938 zcela zrušena. Značná část vězňů a trestanců, především německé národnosti, byla propuštěna. Trestnice pak "dožívala" do jara r. 1939.
Krátce po 15.března 1939, kdy německá vojska okupovala Čechy a Moravu a byl vyhlášen tzv. protektorát, nastalo i pro jeho obyvatele období nesmírného útlaku a perzekuce. Židé měli přinést oběti největší. Byla prováděna přesná registrace občanů označených za Židy, zajišťován a zabavován jejich majetek. Byli zbaveni jakékoliv ochrany a postupně deptáni desítkami různých nařízení a zákonů. Přísně se omezoval jejich styk s nežidovským obyvatelstvem, židovské děti byly vyloučeny ze škol a dospělí museli opustit svá dosavadní zaměstnání. Platil pro ně zákaz návštěv divadel, kin, restaurací, používání dopravních prostředků, vstupu do parku apod. Židé směli nakupovat jen v určených obchodech a ve stanovenou dobu, řada potravin i jiných výrobků jim nesměla být prodána. Od září 1941 museli všichni Židé v protektorátě nosit na veřejnosti žlutou Davidovu hvězdu. Od ponížení, ožebračení, přes izolaci ve vyhrazených místech měla jejich cesta vést až k úplnému zničení.
Roku 1940 byla Malá pevnost gestapem proměněna v politickou policejní věznici, do níž byli dopravováni ze všech končin protektorátu čeští vlastenci, kteří byli říši nebezpeční; sami Němci o tom říkali: es sind hier jetzt solche Personen festgesetzt worden, die sich gegen das Reich vergangen und es noch nicht verstanden haben, sich der neuen Ordnung einzufugen (jsou zde ve vězení drženy osoby, které se provinili proti říši a nedovedly se dosud přizpůsobit novému pořádku). Brzy po Vánocích r. 1940 bylo jisto, že město Terezín bude vystěhováno. R. 1942 vydal Heydrich nařízení, jímž město Terezín se ruší, všechno civilní obyvatelstvo musí co nejrychleji město opustit; majetek soukromých osob byl vyvlastněn a město Terezín bylo proměněno v židovské ghetto, kam byli soustředěni židé z Čech, Moravy i jiných zemí, okupovaných nacisty.
Nacisté ji nazvali Endlösung (konečné řešení). Smysl tohoto slova měl však zůstat veřejnosti utajen.
Vznik židovského ghetta v Terezíně byl součástí plánu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, jenž předpokládal nejprve izolovat Židy od ostatního obyvatelstva, pak je soustředit do větších uzavřených celků a postupně je přemístit do východních prostoru ke konečné likvidaci. Terezín měl sehrát roli sběrného tábora protektorátních Židů a přestupní stanice před jejich dalším odsunem do vyhlazovacích táboru umístěných především v Polsku, jejichž kapacita nebyla tehdy ještě dostatečná. Zanedlouho začal plnit tuto funkci i v případě židovských vězňů z dalších zemí okupovaných nacisty.
Samotné místo bylo vybráno z několika důvod. Pevnostní město obklopené mohutnými hradbami, které zaručovaly snadnou ostrahu, mělo řadu kasárenských objektu, do nichž se dalo umístit velké množství osob. Výhodná byla i blízkost železniční trati Praha – Ústí nad Labem (nejbližší železniční zastávka Bohušovice byla od Terezína vzdálena cca 2,5 km). Velký význam měla rovněž existence policejní věznice v Malé pevnosti, kde sloužila strážní jednotka složená z příslušníku SS, již bylo možno v případě potřeby rychle povolat, stejně jako další jednotky SS, umístěné v blízkých Litoměřicích.
Osudného 15.března 1939 patřil Terezín k těm českým a moravským obcím, které byly okupovány jako první. Německá armáda sem vtrhla již v 6 hod. ráno a obsadila posádkové velitelství a kasárny. Hlavní proud nacistických motorizovaných oddílů směroval ku Praze. V Terezíně zůstal oddíl tzv. ochranné policie a polních četníků.
Obsazení obou terezínských pevností a zejména odvozu velkého množství vojenského materiálu ze zdejších kasáren a skladů přikládaly nacistické úřady i sdělovací prostředky značný význam. Svědčí o tom i zpráva o okupaci Terezína, kterou přinesl nacistický list "Der Angriff", vycházející v Berlíně.
Německá vojenská posádka prozatím v Terezíně umístěna nebyla. Zato ve dnech 15.-17. března 1939 projížděla městem téměř nepřetržitě nacistická vojska. 16. března musel zdejší městský úřad doručit obsílku několika židovským rodinám, které v Terezíně ještě bydlely: Zakazovalo se jim po 20. hod. vycházet z bytu a bez povolení opustit město.
Němečtí důstojníci provedli patrně ještě 15.března 1939 inspekci Malé pevnosti. Je velmi pravděpodobné, že již v této době si ji rovněž prohlédla i policie, zejména gestapo. Od 17.března sem totiž byly dopravovány skupiny zatčených, německých emigrantů a židovských vězňů z roudnického okresu v rámci "akce Gitter". Zatýkání prováděly české četnické stanice na příkaz Německé pořádkové policie (Ordnungspolizei/Orpo) a ve městě Terezíně státní policejní úřad. Na Malé pevnosti byli vězňové předáváni nacistické policii.
Brzy po 15.března byla původní vojenská trestnice na Malé pevností zcela zrušena na a zbylí vězni odvezeni na plzeňské Bory. Na podzim r. 1939 se odtud odstěhovali poslední z bývalých dozorců a důstojníků a pevnost zůstala prázdná. V následujícím roce si však nacisté znovu vzpomněli na Terezín a v červnu r. 1940 zřídily na Malé pevnosti tzv. policejní věznici pražského gestapa, která se v průběhu války stala obávaným koncentračním táborem. Velitelem věznice byl po celé období jejího fungování Hauptsturmführer Heinrich Jöckel (přezdívaný vězni Pinďa), který nesl hlavní díl odpovědnosti za nelidské zacházení s vězni.
Od 5. listopadu 1939 dostal Terezin německou vojenskou posádku. Od konce listopadu až do 6. prosince musela být pro německé vojáky uvolněna budova obecní školy.
Terezín živé město s více než tři tisíce obyvateli. Pak přišli nacisté a od podzimu 1941 ve městě zřídili židovské ghetto. O půl roku později dostali obyvatelé rozhodnutí úřadů, aby Terezín opustili.
Samotné místo bylo vybráno z několika důvod. Pevnostní město obklopené mohutnými hradbami, které zaručovaly snadnou ostrahu, mělo řadu kasárenských objektu, do nichž se dalo umístit velké množství osob. Výhodná byla i blízkost železniční trati Praha – Ústí nad Labem (nejbližší železniční zastávka Bohušovice byla od Terezína vzdálena cca 2,5 km). Velký význam měla rovněž existence policejní věznice v Malé pevnosti, kde sloužila strážní jednotka složená z příslušníku SS, již bylo možno v případě potřeby rychle povolat, stejně jako další jednotky SS, umístěné v blízkých Litoměřicích.
Na přelomu let 1941 a 1942 se v okupovaných částech Evropy opět silně zhoršila situace židovského obyvatelstva, ale i dalších perzekuovaných menšin. Již koncem listopadu 1941 začala být bývalá rakouská bastionová pevnost Terezín připravována na svůj nový tragický osud. V druhé polovině ledna 1942 proběhla v berlínském předměstí Wannsee konference nacistických prominentů, na níž Reinhard Heydrich představil "konečné řešení židovské otázky". Dne 16. února pak vydal výnos, kterým byla obec Terezín zrušena a všech 3142 stávajících obyvatel nuceno se do 30. června téhož roku vystěhovat. Z Terezína se tím oficiálně stalo židovské ghetto, reálně šlo ale o koncentrační tábor.
V říjnu roku 1941 se staré pevnostní město objevuje v materiálech nejvyšších nacistických špiček. Na poradě z 10. října 1941 se Reinhard Heydrich kromě oznámeni připravovaných deportaci dotkl i možnosti ghettoizace protektorátního židovstva. Po nastínění, jak by si takový provoz ghetta představoval, sdělil přítomným, že v Čechách připadá v úvahu starý husitský hrad Starý Tábor, ale ... am besten wäre die Übernahme von Theresienstadt durch die Zentralestelle fir jidische Auswanderng" nejlepší variantou by bylo, aby Terezín převzala Ústřední kancelář pro židovskou emigraci. Ghetto v Terezině by bylo pouze přechodným sběrným táborem a po evakuaci (tzn. deportaci do východních oblastí) by se celé území mohlo stát "zu einer vorbildlichen deutschen Stedlung" k příkladnému německému osídlení. Problém uskutečnění tohoto plánu byl ovšem v tom, že v Terezině žila kromě Němců (v té dobé Terezině Židé již nebyli) i daleko početnější česká většina. Vystěhování českého obyvatelstva mělo být vynuceno a urychleno, jak mylné Heydrich předpokládal. ztrátou zaměstnáni u vojenských jednotek, které měly na jeho žádost u vojenského velitele v protektorátu Rudolfa Toussainta odejit z Terezina. Další hybnou silu, tentokrát jistě úspěšnější pro vystěhování českého obyvatelstva z Terezina, měla představovat částečná náhrada nákladů na vystěhování Toto odškodněni mělo být provedeno kvůli rozdílné mentalitě Čechů (na rozdíl od podobných akci v Generálním Gouvernementu, kde byli dotyční prostě vyhnáni). Ti, kteří by na podmínky vystěhováni nepřistoupili, měli být ponecháni na místě s tím, že by se museli podřídit zájmům ghetta.
Tento záměr nezměnila ani další Heydrichova porada ze dne 17. října 1941, kde bylo konstatováno. že se dosáhlo dohody se zplnomocněncem branné moci při říšském protektorovi a Terezin byl vojskem opuštěn. Tim bylo Čechům dáno na vědomí, aby se přestěhovali někam jinam (Den Tschechen ist nahegelegt, anderswohin zu ziehen). I v tomto případě Heydrichova myšlenka předbíhala realitu.
Už v listopadu r. 1941 se mezi obyvatelstvem města rozšířily zprávy o tom, že Terezín má být vyklizen a přeměněn na sběrný tábor pro židovské vězně. 20. listopadu začala město opouštět nacistická vojenská posádka a před příchodem prvního transportu židovských vězňů (24. listopadu 1941) byl ve městě umístěn oddíl protektorátních četníků ke střežení ghetta. Ghetto Terezín, jak nacisté tábor nazvali, tvořily do poloviny r. 1942 jen kasárny, které byly přeměněny na hromadné vězeňské ubikace. Dne 28. února 1942 bylo ve věstníku Říšského protektora č. 7 publikováno Heydrichovo zařízení, o opatřeních k umístění židů v uzavřených sídlištích", datované 16. února 1942. Za tímto názvem se skrývala přeměna Terezína na průchozí koncentrační tábor pro Židovské vězně, kteří měli být z Terezína odváženi dále do vyhlazovacích táborů. Tato i další opatření nacistické administrativy a na ně navazující příkazy protektorátních řádů byly přímým důsledkem usnesení z porady u R. Heydricha 10.října 1941 "Řešení Židovské otázky v protektorátě". Již tehdy bylo rozhodnuto, že celý Terezín bude přeměněn na ghetto. Po "evakuaci" židovských vězňů (tį. po jejich deportaci z Terezína na smrt) mělo zde být zřízeno, vzorné německé sídliště, jehož ekonomickou rentabilitu mělo zajištovat pěstováni zeleniny. Germanizační cíle, jež nacisté sledovali, jsou naprosto zřejmé.
Dne 24. listopadu 1941 přijel do Terezína první transport z Prahy v doprovodu českých "protektorátních" četníků. AK I. – tzv. Aufbaukommando, jehož 342 muži mělo za úkol připravit město pro příjem velkého počtu vězňů.
K ubytování jim sloužily bývalé dělostřelecké kasárny přejmenované na Sudetské, ale "zprovoznit" se v krátké době mělo i dalších 10 kasárenských objektu, v té době již německou armádou uvolněných. Znamenalo to vybavit obytné místnosti několikapatrovými lůžky, opravit a zařídit stávající vojenské kuchyně apod.
Zákonný rámec pro vystěhování poskytlo 16.února 1942 vydané nařízení říšského protektora "Opatření k umístění Židů v uzavřených osadách" V prvním paragrafu bylo rozhodnuto že Městská obec Terezín se ruší a jejich závazky přebírá Zemský úřad v Praze.
V dalších částech se nařízení věnovali domovskému právu.
Konstatovalo, že obyvatelé obdrží domovské právo v té obci, v niž již mají řádně bydliště, nebo té obce, do které se přistehuji. Pokud by se někdo vystěhoval mimo území protektorátu, pak bude jeho domovským městem Praha. Největší část se pak věnovala převodu nemovitého majetku či možnosti nuceného vyvlastnění.
Veškerý majetek pak měl s posledním květnovým dnem přejit do vlastnictví Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu Ústředny pro židovské vystěhovalectví – Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren der Zentralstelle für judische Auswanderung. Odškodnění mělo být poskytnuto především pro vyvlastněné pozemky a podniky, na výlohy spojené se stahováním a na náhradu nevyhnutelně ztracené mzdy. Nakonec se nařízením sděluje, že BdS (Befehlshaber der Sicherheitspolizei v čele s SS-Oberführer Erwinem Weinmannem) muže v rámci své pravomoci, týkající se výstavby židovského sídliště, učinit nutná opatřeni správní cestou a že zněni vydaných nařízení se muže odlišovat od práva v protektorátu.
Heydrich chtěl po vydání tohoto nařízení, aby mu byly předloženy návrhy na přejmenování Terezina. Ostatně nebyl sám, kdo se touto myšlenkou, ovšem z jiného důvodu, zabýval, neboť toto nařízení vyvolalo odezvu i u bohušovického městského úřadu, který zaslal ministerstvu dopravy a techniky protestní nótu, ve které prosí o změnu názvu stanice Bohušovice nad Ohří-Terezin pouze na ...Bohušovice nad Ohří. ...neboť nemůžeme ponechat v klidu, aby stanice, která je v našem městě, nesla v titulu označen města, které bude výhradně sloužit Židům... Také ministerstvo vnitra zastávalo názor. Že po 16. února 1942 nelze vice mluvit o obci Terezín jako takové.
V době, kdy již probíhaly deportace českých Žide do Terezína, byl v Říšském hlavním bezpečnostním úřadě Reichssicherheitshauptamt (RSHA) v Berlíně plán "konečného řešení" židovské otázky rozpracován do konkrétní podoby. Na poradě vysokých říšských funkcionáře 20. ledna 1942 ve Wannsee byl způsob realizace "konečného řešení" projednán a určen jeho definitivní postup. Bylo rozhodnuto vyhlásit Terezín za "ghetto pro staré". Židé nad 65 let, dále osoby prominentní, držitelé vysokých vyznamenání a váleční poškozenci z 1. světové války měli v terezínském ghettu zůstat trvale, čímž by pomohli zastřít skutečný cíl a rozsah "konečného řešení".
Na konci února 1942 se Heydrich po vyhodnoceni komplikaci ohledně transportních možností i dopadů na zamýšlené zřízeni starobního ghetta pro Židy z Říše, obrací na říšské ministerstvo vnitra a sděluje mu, že uvolněné prostory nestačí pro ubytování celého protektorátního židovstva. Kromě toho není možné "nacpání" (Massierung) Židů, dokud je ještě civilní obyvatelstvo v Terezíně.
Konec února a začátek března 1942 znamenal také počátek zahájeni vlastní činnosti přesidlovací kanceláře, urgované BdS na počátku měsíce. Postaveni české strany před úkol vystěhovat několik tisíc lidi bylo ulehčeno zkušenosti z podobných vysidlovacích akci z oblastí rozšiřovaných vojenských cvičišť na několika místech v protektorátu. Dne 5. března 1942 bylo odděleni IV/6 MV zasláno na vědomí, že náměstek Přesidlovací kanceláře ve Vyškově, vrchní komisař politické správy dr. Alois Nováček spolu s jedním kancelářským úředníkem odjede do Terezína na čtyři až pět dní za účelem zřízeni a zahájení činnosti přesidlovací kanceláře y uvedeném městě. 7.března 1942 se konala porada příslušných oddělení ministerstva vnitra a 9.března 1942 porada zástupců všech ministerstev ohledně vystehování civilního obyvatelstva z Terezina tj. 9.března 1942 byla přesidlovací kancelář zřízena výnosem ministerstva vnitra Z B-2156-6/3-1942-11/2 a její oficiální název na hlavičkovém papíru zněl "Přesidlovací kancelář ministerstva vnitra se sídlem v Terezíně "Aussiedlungskanzlei des Ministeriums des Innern mit dem Sitze in Theresienstadt" (dále jen PKVT). Její chod zaštitovala oddělení IV/5 a IV/6 ministerstva vnitra Současně s dr. Nováčkem byli k PKVT přeloženi i Jan Frühbauer, kancelářský oficiál ze ZU, Bohumil Žofka, aktuárský úředník okresního úřadu v Příbrami, a Jan Vrkoč.
Jedinečný dokument o založení PKVT a součinnosti městského úřadu v Terezíně a táborové komandantury poskytuje úřední záznam dr. Nováčka o jednání v záležitosti zřízeni PKVT ve dnech 9.-12.března 1942. Podle těchto zápisků přijel dr. Nováček s kancelářským pomocníkem Bohumírem Pospíšilem dne 9.března 1942 do Terezina. Městský tajemník Hudec jim přidělil k pomoci personál městského úřadu v Terezíně, Práce na uvedení PKVT do provozu byly zahájeny informační poradou na městském úřadu. Zúčastnil se jich i dr. Daniel Böhme, roudnický hejtman. Městský úřad v Terezíně musel na příkaz OLR (Oberlandrat) v Kladně zhotovit lístkový seznam protektorátních příslušníků a cizinců v Terezíně a na základě této lístkové kartotéky pak byly na příkaz SS Obersturmführera dr. Siegfrieda Seidla, velitele ghetta, pořízeny jmenné seznamy s dalšími rubrikami: běžné číslo, datum narození a číslo domu bydliště. Seidl pak předal seznamy dr. Maurerovi z BdS. Kromě toho se dr. Nováček rozhodl pořídit jmenné seznamy. které by obsahovaly i rubriky: kam se hodlá odstěhovat, kam se skutečně odstěhoval a zda se odstěhoval sám nebo pomocí úřadu. Úřednici nejprve pracovali na radnici, ale táborový velitel Seidl jim na příkaz z nadřízených míst vyhledal vyhovující místnosti. PKVT obdržela prázdný byt v přízemí (Ženijních kasáren), který nebylo potřeba zařizovat novým nábytkem. Téhož dne vedl dr. Nováček jednání se Seidlem, npor. Theodorem Janečkem "Janetschek" (velitelem zvláštního četnického oddílů pro dohled nad Židy), velitelem četníků, vrchním strážmistrem Václavem Žemlou, starostou města Rambouskem, předsedou Národního souručenství (NS) dr. Nádvornikem a tajemníkem Hudcem. Na těchto poradách se rozhodlo, že okresní četnický velitel, poručík četnictva Bohumil Bambas měl pověřit všechny četnické stanice v okolí Terezína zjišťováním volných bytů. Dne 11. března 1942 PKVT Žádala, aby jí přesidlovací kancelář ve Vyškově poslala všechny formuláře tiskopisů a razítek používaných při evakuaci obci na Vyškovsku. Následujícího dne povolil Seidl PKVT telefon a zároveň dodal městskému úřadu dotazníky, 36 které měly být vyplněny na každý jednotlivý dům, vyjma říšského majetku (vojenské objekty). Majetku Českomoravských drah, poštovní a telegrafní správy a církve. Již v té době se Seidl vyjádřil, že vše, co leží i jen z polovice či části v katastru obce Terezin, bude muset být vystěhováno a také tento majetek převezme Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. K budoucnosti jatek, pivovaru a Splavových mlýnů Seidl řekl, že bude ještě rozhodnuto o jejich likvidaci a vyklizeni, či zda zůstanou dále v provozu. Nakonec upozornil dr. Nováčka, že přebírání vyklizených objektu bude prováděno velitelem správy terezínské služebny Claussenem a npor. Janečkem. Po převzetí budou objekty střeženy četnictvem, Seidl se zmínil o církevních matrikách a jejich přenesení z Litoměřic do Roudnice, kde budou snáze dosažitelné pro vystěhovalce.
Veškeré nemovitosti na terezínském katastru byly s platností od 31.května 1942 prohlášeny za majetek tzv. vystěhovaleckého fondu při "Zentralstelle für jüdische Auswanderung Tato ústředna byla instituce SS a pobočkou Eichnannovy berlínské úřadovny, odd. IV B 4 (později "4a") při říšském hlavním bezpečnostním úřade (RSHA): podřízena byla přímo veliteli bezpečnostní policie a SD (Sonderdienst "Speciální služba") v protektorátě. Tím byl dán právní podklad pro likvidaci terezínské městské obce a vysídlené jejich obyvatel.
Odškodnění jednotlivým občanům, stejně jako náklady na jejich přestěhován byly propláceny ze změněného vystěhovaleckého fondu; tento fond si ovšem esesácká centrála zřídila z naloupeného židovského majetku. Z týchž zdrojů byl hrazen i provoz přesidlovací kanceláře pro Terezín, kterou muselo zřídit protektorátní ministerstvo vnitra v březnu r. 1942. Při vysídlení obyvatel Terezína bylo využito zkušeností přesidlovací kanceláře ve Vyškově, jež řídila vystěhováni Českých obyvatel z oblasti, určené pro esesácké vojenské cvičiště. V Terezíně byla však na rozdíl od jiných vysidlovacích akcí v protektorátě jedna zvláštnost: V době jeho vysídlení již zde existoval ve vojenských objektech ghetto, maskovaný ze strany nacistů jako "samosprávné Židovské město", V této souvislosti pak je zřejmá motivace další komedie, sehrané se samosprávou tohoto tábora. (Zmíněná samospráva ghetta byla ve skutečnosti pouhou vykonavatelkou nacistických rozkazů.) Střední složku strážního systému, podléhající komandatuře, tvořil zvláštní oddíl českých protektorátních četníků (asi 150 mužů), který měl za úkol hlídat především hranice ghetta.
V době vystěhováni terezínských civilních obyvatel, od března do července r. 1942, trval nepřetržitý koloběh transportů židovských vězňů do ghetta a odtud do vyhlazovacích a koncentračních táborů na Lublínsku (v jednom případě pak do sběrného tábora ve Varšavě).
Nacistické úřady původně stanovily pro vyklizení Terezína lhůtu do 31.srpna 1942; obyvatelé, kteří se rozhodli vystěhovat se do 31. května, měli být zvýhodněni při odhadu nemovitého majetku a při hrazení stěhovacích nákladů. Nakonec však esesácká "Ústředna pro židovské vystěhovalectví" nařídila prostřednictvím kladenského oberlandrátu že vyklizení města musí být ukončeno do 30. června. Tento termín byl nakonec dodržen.
Do 3.července 1942 bylo vysídlení Terezína definitivně skončení.
Bylo vystěhováno veškeré zařízení škol a zrušení veškeré podniky, dílny a instituce, s výjimkou Splavových mlýnů a jatek. (Mlýn měl podle Heydricha nařízení z 10.října 1941 mlít mouku pro ghetto).
Táboru velela nacistická táborová komandatura v počtu asi 30 osob. Řídila tábor z objektu Q 414, 416 na náměstí (dnes zde sídlí Česká spořitelna).
Z Terezína se stal průchozí koncentrační tábor, z něhož byli vězni deportováni dále do vyhlazovacích koncentračních táborů na východě. Přes veškerou hrůzu pobytu v Terezíně se nacistická propaganda vůči vnějšímu světu (včetně například komisí Červeného kříže) tvářila, že Hitler židům město daroval. Tento dojem byl podpořen i tím, že německá komandatura, která fakticky určovala dění v Terezíně, předávala své pokyny takzvané židovské samosprávě, na níž pak přenášela odpovědnost za dění ve městě, včetně například výběru vězňů pro další transporty. Simulace "normálního" života obnášela dále třeba to, že v ghettu platila vlastní měna (za kterou si ale prakticky nebylo co koupit) nebo zde existovala vedle německých vojáků a českých protektorátních četníků, a ještě takzvaná ghettowache, tady stráž ghetta, mající udržovat pořádek. Tu ale Němci roku 1943 z obav před případným povstáním (pravděpodobně po povstání ve varšavském ghettu) silně redukovali na pouhých 100 mužů starších 45 let.
Začalo vrcholné dějství nejtragičtějšího údobí v dějinách Terezína.