Terezínští četníci

Jen velký proces s K. H. Frankem zastínil líčení s terezínskými četníky, který se tyto dny konal u mimořádného lidového soudu na Pankráci za předsednictví vrch. soudního rady dr. Černíka. Přes 120 českých četníků konalo těžkou službu v terezínském ghettě, z nich se jen čtyři prohřešili na své vojenské cti. Byli, proto postaveni před soud z lidu, ale to ještě v březnu 1946, zemřel ve vyšetřovaný ve vazbě jeden z nich, a sice kpt. Janeček.

Zůstali už jen dva štábní strážmistři Emil Hašek a František Drahoňovský, Miroslav Hasenkopf a v červnu 1946 u mimořádného lidového soudu v Českých Budějovicích, a to Václav Simandl, vrchní strážmistr ve Sv. Janě nad Malší, kteří měli vydat účet ze svých činů, též i Josef Plešák byl odsouzen. 

Z pohledu poválečné spravedlnosti přeživší a četníci také obviňovali další četníky, jako i Felixe Ulmanna, z bratrství s SS, veřejného mluvení německy (což bylo po válce vnímáno jako akt národní zrady a kolaborace) a přebírání způsobů SS. Avšak Janeček a Hasenkopf nebyli jedinými četníky obviněnými z brutality. Karel Kubizňák byl zkušený četník, který v ghettu sloužil více než rok a byl primárně zodpovědný za dohled nad strážními službami.6 Jedním z jeho úkolů bylo dohlížet na hlídku, která doprovázela Židy mezi Bohušovicemi a ghettem. Tři bývalé vězeňkyně, které pracovaly v židovském komandu v Bohušovicích, popsaly dva incidenty, kdy Kubizňák, rozzlobený jejich pomalým tempem, brutálně zbil a kopal dva židovské vězně, Josefa Gutha a neznámého padesátiletého muže. Guth musel být převezen do nemocnice a podle svědectví o několik měsíců později na následky utrpěných zranění zemřel. Nikdy nebudeme schopni zjistit, kolik vězňů trpělo, protože je četníci nahlašovali, ale někteří četníci si získali nechvalnou známost aktivním pronásledováním vězňů. Jan Sýkora, kterému bylo po čtyřicítce něco málo přes čtyřicet, patřil ke starší generaci četníků. V ghettu strávil více než osmnáct měsíců, než byl převezen zpět na svou domovskou stanici v Sušici. V Terezíně šel nad rámec rozkazů a aktivně hledal vězně, kteří se pokoušeli do ghetta propašovat kontraband. Další pováleční svědci uváděli případy Sýkorova násilí na vězních. Nejzávažnějším obviněním však bylo, že Sýkorova horlivost vedla ke smrti několika vězňů buď v ghettu, nebo po jejich deportaci na Východ. Za nahlášení Židů dokonce dostal peněžní odměnu. Po válce byl Sýkora odsouzen k smrti, ale v červnu 1948 mu nově zvolený komunistický prezident Klement Gottwald zmírnil trest na 25 let vězení.

Žaloba je vinila z udavačství, z týráni, z vyhrožování a využiti tísně vězňů v době okupace za účelem obohaceni se. Ale žaloba navrhovala jen asi 30 svědku. Než při podrobném studiu obsáhlého spisového materiálu se přišlo k přesvědčeni, že uvedený počet svědků za spletitých poměrů terezínského ghetta naprosto nestačí k náležitému osvětlení tohoto případu. Aby se tedy soudilo nejen lidově přísně, ale i lidové spravedlivě, bylo předvoláno 85 svědků. Stalo se tak i proto, že se v našem případě jednalo o propadliště terezínského ghetta. Kde mezi vězni neárijci pohybovali se volně i jejich konfidenti a kde se našlo i několik četníků udavači.

V tomto prostředí bylo vlasteneckým terezínským četníkům nejen těžko sloužit, ale i nám soudcům z lidu bylo těžko soudit! A hned budiž zdůrazněno, že kdybychom zde měli vylíčit skutečnou odyseu toho kterého našeho poctivého četníka za dobu jeho terezínského pobytu, musili bychom popsat celé dlouhé strany. Proto promítneme zde jen letmo obraz z tohoto neuceleného terezínského kaleidoskopu. který svým do krvava rudým zabarvením promluví k nám sám za sebe, řečí nesmlouvavou. Zosobni nám postavu našeho neohroženého četníka, jak vstoupí po nebezpečné službě do své ubikace, nahne se nenápadně k svému kamarádu a pošeptá mu: Tak isme, hochu, udělal dnes zase kus dobré práce. Propašoval jsem kontraband pro našeho jednoho starého vazné.

A chlapský spokojený úsměv poctivého českého četníka pohrává mu kolem úst, Ale to jen na chvilku. Snad se ani pořádné neodstrojil snad si ani nelehl na kavalec, když vtom se prudce otevřou dveře a gestapák s okovanou botou v plné výzbroji si jde pro našeho hrdinu. A jde najisto. Ani se neptá. A proč taky? To přece už všechno zařídil ten dobrý starý vězen, konfident A tak nás neohrožený četník jde kamsi do vězeni, někdy ovšem i na smrt.

Ale přes tuhle maličkost sloužilo v terezínském ghettě většina našich vlasteneckých četníků a ve svém postoji se nedali odstrašit. Sloužili pevně, tvrdě až do toho hrdla a statku. Ostatních byli neutrálové. Ti, pravda, nepomáhali, ale také neuškodili. Jejich páteř byla slabá. A tak zbylo už jen těch pár četníků proradných. Všude koukol mezi pšenicí.

Ovšem tech pár četníků špatných mělo to s tím pašováním dobré. Jejich oddanost k esesákům, a hlavně veliteli Seidlovi dala jim jiné možnost, zlepšené ještě stykem s vězni konfidenty. A tak při svých výletech do Prahy vyhledávali tam známosti jen bohatých známých vězňů terezínského ghetta, aby pak ten kontraband v podobě masa. sádla, cigaret a pod při svém návratu šikovně propašovali jen skutečným vězňům trpitelům, bez konexí.

Ale to ještě není Všechno. Hned po dodání druhého dne často i za málo hodin a dříve ještě, než šťastní příjemci mohli dodané jim zboží, jak náleží vychutnat, vykonali tihle dobrodinci ghetta náhlé přísné prohlídky a ten kontraband zase hezky bez uzardění zašantročili jinam a za odměnu ještě tučnější, A za tuhle úsluhu dvojnásobnou platilo se krom penězi i volnou láskou, o kterou v tomto prostředí nebyla nouze.

A nyní, proč jsme tohle všechno psali? Hned se dozvíme. Však už jsme u jádra věci. Mimořádný lidový soud došel totiž k pozoruhodnému závěru.

Zjistilo se podle výslechu a úředních dokladů, že tihle četnici se v konečné fázi své proradnosti skutečně polepšili. Přinos k tomuto jejich mravnímu přelomu v činy vlastenecky dobré dala podnětná vysoká morálka našich čestných četníku, což mělo nesporné vliv jak na Haška, tak i Drahoňovského. A tak soud mohl jít pod hranici sazby. Drahoňovský už vice jak pal roku před svým odchodem z Terezína zlepšil podstatné své nepěkné chování šel do sebe. Znamená to, že přestával udávat, vyhrožovat apod. ale i ty špatné věci s kontrabandem obracel na dobrou lidskou stránku. Skutečné pomáhal a za své činy nežádal odměny.

V tom směru ho následoval do jisté míry i Hašek, který nad to v prvních dnech pražské revoluce vykonával prokázané skutky hrdinské. Byl i raněn tak jak u Drahoňovského, tak Haška přišla ona veliká chvíle lidského poznáni. Ale to vše mohlo stát jen za vysoké morálky našich věrných českých četníků, kterýžto závažný moment nezachránil naše dva zbloudilce od šibenice.

Jinak dostali 18 roku těžkého vězení dohromady.

Jelikož jsou oba v začátku mužných let, dá se předpokládat, že po odpykání trestu budou opět začleněni do činorodého života českého člověka.

A proto převážně vysoká morálka našich terezínských četníku jak celku, udržovaná za tak těžkých podmínek, budiž zde pro naši i budoucí generaci označena jako jejich vyznamenáni nejvyšší.

Otto Beck strávil válku nejprve vězněn jako politický vězeň gestapa v Praze a později jako Žid v terezínském ghettu.

Pracoval v četě, která byla pravidelně vysílána na pracovní úkoly na nedaleké vlakové nádraží v Bohušovicích.

Jednoho dne si po návratu do Terezína nemohl od stráže vyzvednout dokumenty. Stráž okamžitě informovala protektorátní četnickou stanici v ghettu. V březnu 1946 Beck popsal své zatčení a výslech takto: "Všiml jsem si, že strážní službu vykonávalo tzv. protektorátní četnictvo a že hlášení také podalo tzv. protektorátní četnictvo. [...] Kapitán Janeček a štábní strážmistr Hašek byli přítomni. Hlásil jsem se česky, ale kapitán Janeček mě začal vyslýchat německy, jako by vůbec nemluvil česky, a ačkoli jsem znovu odpověděl česky, mluvil se mnou pouze německy. Rád bych podotkl, že jsem věděl, že Janeček a štábní strážmistr Hašek mluví dobře česky.

Během výslechu stál Hašek nenápadně vedle mě a pak mě najednou začal bít pěstmi do obličeje, střídavě levou a pravou rukou, jako bych byl nějaký boxovací pytel. Samozřejmě mi okamžitě začala téct krev z úst a nosu, ale Hašek ignoroval fakt, že jsem byl celý od krve, a sadisticky mě bil, dokud mi nevyrazil dva zuby."1

Kapitán Theodor Janeček neboli Janetschek, velitel speciální četnické jednotky, držel Becka ve vazbě dva týdny.

Ve své poválečné výpovědi Beck opakovaně zdůrazňoval, že pro něj bylo bolestnější, když s ním takto zacházeli lidé, které považoval za osoby ve stejné situaci během bolestných let německé okupace.2

Po válce byl Hašek odsouzen pražským mimořádným lidovým soudem k osmi letům vězení, zatímco Janeček zemřel ve vězení v očekávání soudu za kolaboraci.3

Někteří z přeživších policisty hlasitě odsuzovali. Pro Františka R. Krause, přeživšího Terezína a Osvětimi, byli četníci nedílnou součástí ničící mašinérie, která začala v Praze a skončila v plynových komorách Osvětimi. Jiní přeživší vynesli mírnější rozsudek a zdůraznili materiální pomoc a psychickou podporu, kterou někteří četníci poskytovali vězňům ghetta. Poválečné policejní a justiční orgány vyšetřovaly jen několik četníků jako zrádce nebo kolaboranty. Zároveň byl nízký počet těch, kteří byli veřejně chváleni za svou podporu židovských vězňů. Pouze jeden četník, František Makovský, byl Yad Vashem uznán za Spravedlivého mezi národy, ale dostupné archivní důkazy vyvolávají otázky ohledně jeho chování během války.4

Zaměřením se na policii, jeden ze základních koleček protektorátní správy, si tento článek klade za cíl podnítit diskusi o reakcích protektorátní společnosti na nacistické pronásledování Židů. Pokud četníci nebyli ani padouši, ani hrdinové, jak bychom si měli představit jejich roli během holocaustu?

První velitel četnictva, Theodor Janeček, byl "zuřivý antisemita", jehož chování "někdy předčilo SS v krutosti" Janečka vystřídal 1. září 1943 Miroslaus Hasenkopf.

Obvodovou ostrahu terezínského ghetta zajištovalo české zvláštní oddělení-četnictvo (Gendarmerie- Sonderabteilung) vyčleněné z Četnického provinčního oddílu Bohemia a čítající 150 až 170 mužů. Kapitán Theodor Janeček velel zvláštnímu oddílu četnictva od listopadu 1941 do konce srpna 1943; Dne 1. září 1943 jej nahradil poručík četnictva Miroslaus Hasenkopf. Aby se zabránilo rozvoji kontaktů mezi židovskými vězni a českými dozorci, nařídila SS zemskému oddílu Čechy časté střídání personálu zvláštního oddělení.

Theodor Janeček velel četnictvu od listopadu 1941 do července 1943 Theodor Janeček nastoupil do služby jako velitel zvláštního četnického oddílu v listopadu 1941, nikoliv 1943 (s. 22), a tvrzení, že neexistuje žádný důkaz o sexuálním vztahu mezi příslušníky SS a vězeňkyněmi také s největší pravděpodobností neodpovídá pravdě.

Ghetto hlídalo české četnictvo. Byla složena přibližně ze 150 až 200 mužů a formálně byla podřízena českým státním orgánům, v praxi však SS. Jeho hlavními úkoly byly: ostraha a izolace Židů od okolního světa, doprovod transportů a pracovních kolon mimo kasárna (později jen mimo ghetto), prohledávání zavazadel nově příchozích a ostraha záchytných středisek, kde byli drženi vězni, kteří porušili táborový řád. V počáteční fázi byly ve vstupním prostoru kasáren strážní místnosti.

Esesáci byli velmi opatrní při výběru četníků. Žádný četník nesměl mít příbuzné, na které se vztahovaly norimberské zákony. Četníci zvláštního oddělení se pravidelně střídali, ženatí četníci po třech měsících a svobodní četníci po šesti měsících. Četník nemohl být nasazen podruhé. Strážníci byli neustále sledováni.

Úředník, který se zdál příliš měkký, byl nahrazen. Solidaritě mezi četníky a vězni by se mělo za každou cenu vyhnout. Po válce byli četníci Emil Hašek a František Drahoňovský zatčeni a souzeni českým soudem; štábní kapitán Theodor Janeček, který kolaboroval s Němci, zemřel ve vězení 9. března 1946.

Jako velitel českého četnictva byl nadporučík Janeček vedle zástupce velitele a táborového inspektora Bergla jedním z nejobávanějších mužů v ghettu. Byl to bezskrupulózní kolaborant, vždy si dával pozor na týrání, zločiny a lidi, kteří vlastnili zakázané věci jako cigarety, peníze atd. Každou maličkost hlásil SS, mluvil pouze německy a čeští četníci se ho báli pro jeho brutalitu.

Jedním z těch odsouzených Plešák Josef který nadával vězňům a týral je, aby je přinutil k výkonu nebo ke kázni. byl odsouzen na 4 roky v roce 17. 4. 1947.

Většina těchto českých četníků se k vězňům chovala slušně, často pomáhali s jídlem nebo převáželi tajemství a před pátráním přivíraly oči. Toto neustále hlásí přeživší vězni. Výjimkou byl četnický velitel nadporučík Janeček, který byl považován za kolaboranta a úzce spolupracoval s Němci. Tento brutální muž, který hlásil Němcům každou maličkost a kterého se báli i četníci, mluvil v podstatě jen německy.

Byli četníci, kteří nejenže zůstali neutrální, ale pomáhali vězňům, kde mohli. Někteří z četníků, kteří byli odkomandováni do ghetta skončily jako vězni v Malé pevnosti za pomoc vězněným Židům.

Seidl se také nechal ovlivňovat a obklopoval se takovými lidmi jako byl kolaborant Theodor Janetschek, který ho proti židům podněcoval.

Ze všech výpovědí jasně vyplývá, že také nebránil násilnostem svých podřízených, kterých se dopouštěli vůči terezínským vězňům.5

Z velitelů českého četnictva zemřel v roce 1946 ve vězení při čekání na soud Theodor Janeček, zatímco český soud v Litoměřicích shledal Miroslava Hasenkopfa vinným z velezrady a odsoudil ho k 15 letům vězení. Hasenkopf zemřel ve vězení v roce 1951.

Podle U.S. Holocaust Memorial Museumn, Po válce české úřady stíhaly několik příslušníků štábu SS, včetně velitelů Seidla a Rahma, kteří byl i v Litoměřicích odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Velitel Burger uprchl do západního Německa, a přestože byl českými úřady v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, usadil se v Essenu, kde žil pod falešným jménem až do své smrti v prosinci 1991.Z velitelů českého četnictva zemřel v roce 1946 ve vězení při čekání na soud Theodor Janeček, zatím co český soud v Litoměřicích shledal Miroslava Hasenkopfa vinným z velezrady a odsoudil ho k 15 letům vězení. Hasenkopf zemřel ve vězení v roce 1951.

Velká většina vězňů je humánní a často projevují téměř solidaritu. V mnoha případech usnadňovali kontakt mezi vězni a vnější svět. V tomto ohledu se velmi lišili od svých vyšších důstojníků, milovaného kolaboranty, nadporučíka Janečka (který brzy začal používat německý pravopis svého jména – Janetschek) a jeho nástupce, poručíka Hasenkopfa, kteří se podíleli na pronásledování a mučení vězňů nebylo v žádném případě horší než mučení členů velení SS.

1 Státní oblastní archív Praze  (SOA), MLS Praha, Ls 428/46, uložení do Otto Beck, 16. března 1946.

2 Viz též: Mirko Tůma, Ghetto našich dnů, Praha 1946, 18; Židovské muzeum v Praze [Židovské muzeum v Praze] (ŽMP), svědectví č. 077, J.T.

3 SOA Praha, MLS Praha, Ls 428/46, rozsudek nad Emilem Haškem a Františkem Drahoňovským, 11.4.1946.

4 Archiv Yad Vashem, M.31.2/7166; Archiv bezpečnostních složek (ABS), 2M/10303, vyjádření Jaroslava Trojana, 3. 2. 1948; viz také: ABS, 305-96-3. Další přeživší, například, také zmiňují bratry Přibylovy jako četníky, kteří podporovali vězně.

5 FEDOROVIĆ, Tomáš. Terezínský Lagerkommandant Siegfried Seidl. In: Terezínské studie a dokumenty 2002. Praha: Academia, Institut Terezínské iniciativy, s. 114-115. ISBN 80-200-1031-9.

Hlas revoluce 1946