Velení Malé pevnosti v době osvobození a po něm

Až od 1.června 1945 vykonávali pořádkovou, strážní a pracovní službu v pevnosti převážně dobrovolníci, rekrutováni ponejvíc z bývalých politických vězňů. Ze zvláštního četnického oddílu v Terezíně-Ghettě byla to skupina 4 četníků, která časem vzrostla na 10 lidí pod velením okresního štábního strážmistra Josefa Macáka. Tito četníci nebyli však počítáni do pohotovostního oddílu, který byl 1.6.1945 na Malou pevnost poslán, nýbrž spadali neustále pod velení nadporučíka Bambase v Terezíně-ghettu. Četnickému zvláštnímu oddílu, který byl 1.6.1945 poslán na Malou pevnost velel poručík četnictva Jan Hrabák.

Na Malé pevnosti byla též početná skupina Poláků, kteří sem přišli z koncentračního tábora v Litoměřicích a zůstali na Malé pevnosti jako pracovní později strážní četa.

Koncem května 1945 převzal prozatímní správu věznice Malé pevnosti z pověření plukovníka SNB Vojtěcha Drozdy a plukovníka SNB Ing. Sameše ze ZV-SNB Alois Tomeš, nar. 28.3.1913 v Řetenicích u Teplic Šanov, příslušný do Černíkovic u Kralovic.

Když byli poprvé přivezeni Němci z Prahy, odbavoval tyto osobně Josef Průša v přítomnosti četnické asistence. Jako stálí pomocníci Průši byli štábní strážmistr Kubín a strážmistr Macák. Na IV. dvůr byli předáváni Němci, kteří byli zajištěni různými orgány, případně také partyzány. U jejich přijímání byl vždy Průša, jeho dcera Soňa a Naďa, přítomni byli též četníci ze zvláštního oddílu poručíka Hrabáka. Průša spravoval IV. dvůr samostatně a velitel Malé pevnosti Tomeš nesměl údajně do jeho kompetencí zasahovat.

2.7.1945 převzal správu tábora štábní kapitán poté podplukovník Bohumil Kálal.

Josef Průša se narodil 3. října 1899 v Čakovicích

Malá pevnost v Terezíně se do povědomí veřejnosti zapsala především jako policejní věznice pražského gestapa, jež byla zřízena v červnu 1940 a jako vězeňské represivní zařízení fungovala až do prvních květnových dnů roku 1945.1) Méně známé jsou ovšem její osudy v krátkém poválečném období let 1945 až 1948. Za účelem soustředění německého obyvatelstva2) zde vznikl internační tábor, jehož existence se po tragických zkušenostech s nacistickou mocí stala další smutnou kapitolou v historii Malé pevnosti Terezín. Svědkem obou dějinných událostí se stal Josef Průša, bývalý vězeň policejní věznice v terezínské Malé pevnosti a následně jeden z těch, kteří během prvních dvou měsíců po osvobození zajišťovali likvidaci věznice a podíleli se na založení internačního tábora.

Dne 5. května 1945 opustil terezínskou Malou pevnost veškerý dozorčí personál věznice. Bezprostředně poté zde byl ustaven tzv. Akční revoluční výbor vězňů, tedy jakási samospráva, která začala organizovat a řídit veškeré dění v bývalé policejní věznici. Jednalo se zpočátku o dvě desítky vězňů, kteří byli ochotni a schopni podílet se na likvidaci věznice. Vedoucí úlohy se v této době ujal štkp. Stanislav Franc.3)

Vzhledem k tomu, že v Malé pevnosti Terezín se již od března roku 1945 rychle šířily infekční choroby, bylo v první řadě nezbytné stabilizovat hygienické podmínky v pevnosti. S tímto záměrem zde zahájila činnost tzv. Česká pomocná akce (dále jen ČPA).4) Lékaři a zdravotní sestry pod vedením MUDr. Jindřicha Karpíška5) museli vězně dezinfikovat, umýt a ošetřit. Vězni byli následně propuštěni nebo převezeni do provizorních nemocnic v Terezíně, kde jim byla věnována odpovídající lékařská péče. Zároveň bylo nutné koordinovat odchody vězňů z Malé pevnosti Terezín, neboť hrozilo vážné nebezpečí rozšíření infekčních chorob, skvrnitého a břišního tyfu, spály, úplavice či záškrtu mezi obyvatelstvo. Objekt terezínské pevnosti zůstal i po 5. květnu uzavřen a byl hlídán oddílem českého četnictva.

Jak bylo řečeno, v areálu Malé pevnosti v Terezíně se kromě bývalých vězňů zajišťujících likvidaci policejní věznice nacházelo ještě značné množství nemocných nebo zesláblých vězňů, kteří potřebovali lékařskou pomoc.

Malé pevnosti Terezín se dále hned počátkem května ocitla skupina polských vězňů z pobočného koncentračního tábora v Litoměřicích, kteří se aktivně zapojili do různých prací v pevnosti.

Během května 1945 začali do objektů terezínské Malé pevnosti navíc svážet první skupiny, jednotlivce, ale postupně i celé transporty zajištěných Němců.

V tuto dobu ovšem nebyla Malá pevnost v Terezíně ještě definována jako tábor sloužící k internaci německého a jiného obyvatelstva.6)

Vraťme se ale nyní zpět k osudu Josefa Průši. Byl to právě on, kdo vězňům IV. dvora oznámil, že Malou pevnost Terezín opustil veškerý dozorčí personál.

Mnoho vězňů na tuto dojemnou událost s radostí vzpomínalo, mezi jinými např. František Habr: "Dne 5. 5. 1945 nás vyvolali z cel na dvůr a promluvil k nám kápo Průša. Oznámil nám, že máme opět Československou republiku! Tenkrát jsme zpívali naši hymnu sevřeným hrdlem. Když jsme pak uviděli barvy naší vlajky, plakali jsme jako malé děti."35) Josef Průša v Malé pevnosti Terezín zůstal a v prvních měsících pomáhal zajišťovat likvidaci bývalé věznice. Měl pro to veškeré předpoklady.

Průša se po osvobození terezínské pevnosti stal velitelem tzv. trestnice IV. dvora,7) kam byly postupně umísťovány osoby určené k internaci. Na starosti měl jejich odbavování a dále také administrativní povinnosti, jako např. vystavování úmrtních listů aj. Navíc, jak poválečná svědectví naznačují, se velmi aktivně účastnil veškerého dění v pevnosti, takže u některých internovaných osob vzniklo přesvědčení, že Průša je velitelem tábora.8)

Vedení tábora se ujal Alois Tomeš, dosavadní člen samosprávy.

Ovšem, jak se později ukázalo, personální změny k lepšímu nevedly.9) Podezření, že v Malé pevnosti Terezín dochází k nekontrolovanému rozkrádání majetku, totiž stále přetrvávalo. Situace se v tuto dobu navíc komplikovala rychle se zvyšujícím počtem internovaných Němců, kterých se zde počátkem června nacházelo již více než tisíc.

Mezi členy bývalé samosprávy, kteří byli zajištěni, se nacházel dosavadní velitel internačního tábora Alois Tomeš,10) velitel trestnice IV. dvora Josef Průša, dozorci Ladislav Mráček11) a Polák Alfred Kling,12) Soňa,13) dcera Josefa Průši, a další členové samosprávy, kteří zastávali různé funkce – Josef Zika, Otakar Kraft a Jiří Hronek.

Na základě jejich výpovědí bylo zjištěno, že si Alois Tomeš a Josef Průša neoprávněně přisvojili nižší důstojnické hodnosti. Tomeš, který ve skutečnosti dosáhl hodnosti svobodníka, se nechal oslovovat jako poručík. Podobně Josef Průša, jenž byl vojínem, si přisvojil hodnost štábního kapitána. Skutečnost, že se Tomeš a Průša nechávali oslovovat důstojnickými hodnostmi, naprosto přesvědčivě dokazují všechny výpovědní protokoly, v nichž jsou oba svědky zcela přirozeně označováni jako "poručík Tomeš" a "štábní kapitán Průša". Josef Průša se také zcela nepochybně podílel na zpronevěře státních přídělů potravin a jiných komodit. Lze mít za prokázané, že pravidelně navštěvoval privátní večírky organizované Aloisem Tomešem, na nichž docházelo k sexuálnímu zneužívání internovaných žen a dívek, jehož se rovněž účastnil. Asi nejvíce pochybností vyvstává v souvislosti s obviněním

z páchání násilí a vražd. Podle závěrů prvotního vyšetřování trestné činnosti v Malé pevnosti Terezín Josef Průša o páchání vražd na IV. dvoře věděl a s největší pravděpodobností sám několik vražd nařídil.

Páchání určitých násilností je ve zprávě velice opatrně potvrzeno. Zároveň je ovšem konstatováno, že se jednalo o zlomek toho, čeho se na Češích dopustili Němci. Zpráva uvádí: "Jest sice jisté, že k jistým přiměřeným, trestům proti Němcům v Terezíně v květnu 1945 došlo, že však toto bylo jen v nepatrné míře opakováno to, co dělali Němci s transporty vězňů, které přicházely do Terezína.

Není pochyby v žádném směru o tom, že ve všech případech šlo o odplácení krutosti, s jakou Němci nakládali s Čechy."14) Akcentován je tedy motiv "spravedlivé odplaty". Zprávu uzavírá výmluvné konstatování, že "došlo sice k nějakým násilnostem, ale tyto nebyly spáchány českým obyvatelstvem, nýbrž politickými vězni jiných národností, kteří ve shluku porevolučních událostí opláceli aspoň částečně Němcům to, co Němci prováděli jim po celé roky války. Násilností se hlavně dopustil Polák Kling, u kterého je nutno brát v úvahu skutečnost, že Němci s Poláky zacházeli přímo sadisticky, a proto není divu, že tento Polák použil vhodné chvíle pro odplatu." Jak bylo uvedeno výše, případ týkající se porevolučních událostí v Malé pevnosti Terezín byl v roce 1948 zřejmě definitivně uzavřen. Lze se domnívat, že za změněné politické situace již nebylo aktuální řešit krátce poválečné problémy.

Příběh Josefa Průši je mimořádně rozporuplný. Do jisté míry však odráží události válečných a krátce poválečných let, které dodnes vyvolávají mnoho otázek. Bývalí vězni, kteří Josefa Průšu znali z policejní věznice gestapa v Terezíně, jej považovali za dobrého, slušného a čestného člověka. Oceňovali jeho charakterové vlastnosti a vážili si toho, že se jim jako kápo dvora snažil pomáhat a vycházet vstříc. Zcela jiným člověkem byl Průša pro osoby, které byly v Malé pevnosti Terezín internovány během prvních dvou měsíců po osvobození. Pro ně představoval ziskuchtivého a panovačného velitele, jemuž nebylo cizí násilné jednání a surové zacházení s vězni. S odstupem let nelze tyto události, k nimž došlo krátce po osvobození v Malé pevnosti Terezín, a osoby, které se na nich podílely, nikterak hodnotit, soudit či odsuzovat. Nelze je ovšem ani omlouvat. Můžeme pouze konstatovat, že v důsledku uplatnění principu kolektivní viny bylo potrestáno a často zaplatilo i životem mnoho nevinných lidí.

1) K historii Malé pevnosti v Terezíně viz Malá pevnost Terezín, Terezín 1988, Vojtěch BLODIG – Miroslava LANGHAMEROVÁ – Jan VAJSKEBR: Malá pevnost Terezín 1940–1945. Původce stálou expozicí v Muzeu Malé pevnosti Terezín, Praha 2009.

2) Dle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, z 2. srpna 1945.

26) Stanislav Franc se narodil 1. ledna 1897 v obci Jaroslav, dnešní okres Pardubice. Do policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín byl umístěn 27. června 1944 za účast na protinacistickém odboji.

3) Zprávy o kritických zdravotních poměrech v policejní věznici gestapa v Terezíně se prostřednictvím propuštěných vězňů začaly mezi lidmi šířit ještě před koncem války. Na různých místech v Čechách se proto začala formovat pomoc terezínským vězňům. Z iniciativy České národní rady vznikla na konci dubna 1945 tzv. Česká pomocná akce pro Terezín, která vězňům policejní věznice gestapa v Terezíně pomohla nejvíce právě krátce po osvobození. Malá pevnost Terezín, s. 233–242.

4) 7. května 1945 byl MUDr. Karpíšek odvolán přímo do Terezína a na jeho místo nastoupil MUDr. Jiří Syllaba.

5) Teprve 28. května 1945 navrhlo generální velitelství uniformované policie, aby Malá pevnost v Terezíně byla určena pro internování osob, které se těžce provinily na českém národě. Marek POLONCARZ: Internační tábor, s. 7.

6) PT, sb. vzp. č. 262 (František Habr).

7) Název "trestnice IV. dvora" je užíván v dobových dokumentech a vžilo se i v odborné literatuře. Viz Marek POLONCARZ: Internační tábor, s. 33.

8) Částečně to dokazuje petice Wenzela Jaksche, jež vznikla na základě svědectví bývalých internovaných osob a v níž je Josef Průša označován za hlavního velitele tábora. ABS Praha, f. 305–451–4. Petice Wenzela Jaksche "o nespravedlivé a nelidské deportaci sudetského obyvatelstva se žádostí o provedení mezinárodního šetření o ukrutnostech spáchaných při provádění této politiky", 1. března 1947.

9) Mariane Vernerová, internovaná od 17. května 1945, změnu vedení zaznamenala a popsala následovně: "Byly jsme převzaty p. štkp. Francem, který nás nechal okamžitě očkovat, naše věci nám všechny nechal, ubytoval nás v čistých celách a okamžitě nechal pořídit seznamy, pro jakou práci nás může upotřebit. […] Nato štkp. Franc odjel. Okamžitě se poměry zde změnily. Byli jsme vysvlečeni a všechny naše privátní věci jsme museli odevzdat. Toto se provedlo na přímý rozkaz p. štkp. Průši a Alfreda Klinga." ABS Praha, f. 305–24–3. Výpovědní protokol sepsaný s Mariane Vernerovou 14. srpna 1945 v Terezíně.

10) Alois Tomeš se narodil 28. března 1913 v Řetenicích, okres Teplice. Byl svobodný a před válkou se živil jako obchodník.

11) Ladislav Mráček se narodil 22. prosince 1908 v Habrkovicích, okres Kutná Hora. Byl ženatý a než se stal před válkou starostou Habrkovic, pracoval v zemědělství.

12) Alfred Kling se narodil 3. května 1912 ve Varšavě. Byl textilním inženýrem a údajně měl podle svých slov v Polsku rozsáhlý majetek. Do policejní věznice v Malé pevnosti Terezín přišel 26. ledna 1945.

13) Soňa Průšová se narodila 9. listopadu 1925 v Čakovicích, okres Praha. Byla svobodná a pracovala jako úřednice. Do Malé pevnosti v Terezíně přišla 10. května 1945.

14) ABS Kanice, f. A 2/1, inv. č. 1765. Zpráva o vyšetřování porevolučních událostí v Malé pevnosti Terezín.

Zdroj: Archiv bespečnostních složek, TEREZÍNSKÉ LISTY 39/2011