Vyhlazení obce Ležáky dne 24. června 1942

Dne 24. června 1942, 14 dní po vyhlazení Lidic v důsledku heydrichiády, byla osada vypálena a její obyvatelé zavražděni nacisty jako odplata za to, že v ní byla ukrývána vysílačka Libuše parašutistické skupiny Silver A, která spolupracovala na atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Po válce nebyly Ležáky obnoveny, ale na jejich místě vznikl památník, který tvoří vyznačené půdorysy původních budov a pietní místo.

Úkolem výsadkářů bylo navázat kontakt s domácím odbojem a zejména zajistit spojení s Londýnem. Prostředkem byla přenosná radiostanice Libuše, jejíž obsluhou byl pověřen další člen výsadku, Jiří Potůček. Kvůli riziku odhalení musel Potůček s vysílačkou několikrát měnit své působiště.

Hlavním místem, odkud stanice vysílala, byla strojovna lomu Hluboká poblíž Ležáků. Správcem lomu byl člen místní odbojové skupiny, který radistu naoko zaměstnal jako nočního hlídače. Potůček posléze využil nabídky mlynáře Jindřicha Švandy a Libuši přenesl do stodoly ležáckého mlýna.

Přestože gestapo vědělo o existenci vysílačky na Pardubicku, snaha o její přesnou lokalizaci se míjela účinkem. Zvrat přišel až v okamžiku, kdy do hry vstoupil parašutista skupiny Out Distance Karel Čurda. Ten se 16. června dobrovolně přihlásil pražskému gestapu a mimo jiné mu vyzradil jména rodin, které po vysazení v protektorátu kontaktoval.

Mezi jmenovanými byl i Václav Krupka z Pardubic, u něhož parašutista Bartoš bydlel. V okamžiku, kdy ke Krupkům vtrhlo gestapo však byl Bartoš pryč. Jeho pozdější příchod však pozornosti mužů v kožených pláštích neunikl. Bartoš, zraněný během pronásledování kulkou, zvolil raději sebevraždu, než by se dostal do rukou nacistických orgánů.

Na základě Čurdovy výpovědi začala vlna výslechů podezřelých, v jejímž průběhu padlo jméno obce Ležáky. Ačkoliv většina obyvatel malé kamenické vísky neměla o existenci vysílačky Libuše ponětí, bylo příslušnými nacistickými orgány rozhodnuto o likvidaci obce.

Bez výslechu či soudu byli ihned zastřeleni všichni dospělí. Další dodatečně zatčení byli na stejném místě popraveni později.

Celkem 11 ležáckých dětí bylo odesláno do vyhlazovacího tábora v polském Chelmnu, kde je čekala smrt v plynové komoře. Relativní štěstí měla pouze dvojice holčiček, sester Marie a Jarmily Šťulíkových, které byly poslány na poněmčení, což jim umožnilo válku přežít.

Červen 1942 v Pardubicích

Byl začátek června 1942. Před týdnem byl proveden atentát na Heydricha. V Pardubicích se vědělo, že již pět měsíců se ve městě a okolí zdržují parašutisté skupiny Silver A vyslaní k nám z Anglie, jejich činnost byla podporována širokým kruhem spolupracovníků z řad občanstva. Kdy v Ležácích byla ukryta vysílačka Libuše, která umožňovala spojení mezi parašutisty a zahraničním odbojem. S hrůzou se očekávaly represálie, které nedaly na sebe dlouho čekat. Nejprve to byly rozsudky smrti stanných soudů za schvalováni atentátu. Hledalo se popraviště. Náčelník pardubického gestapa Gerhard Clages si vzpomněl na odlehlý Zámeček, stopený v hustém stromoví, a na jeho policejní osazenstvo.

24. června přepadá Ležáky. Toho dne se na Zámečku střílí dlouho do nocí; 33 obětí z Ležáků nelze vidovat za půl hodiny. To nebyla poprava, to byl masakr, který byl ovšem překonán 2. července, kdy přišlo na řadu pardubická skupina — čtyřicet obětavých vlastenců zde položili život. Umírali statečně: bývalý poručík odmítl dát si zavázat oči, jedna z žen těsně před salvou zvolala: "Ať žije Československá republika." Tak to dosvědčili zadržení gestapáci před soudem. Naposledy zazněly na Zámečku výstřely 9. července; padlo pod nimi 15 odbojářů z okolí Červeného Kostelce, kteří poskytli útočiště poslednímu z parašutistů Silveru A, radiotelegrafistovi Jiřímu Potůčkovi. Ještě svědectví zatčených gestapáků u lomu, jak popravy na, Zámečku probíhaly. Popravovalo se skoro denně, někdy i v neděli. Oběti byly přivazovány ke kůlu s černou páskou přes oči a po popravě byly odvlečeny stranou za křoviska, kde byly posypány pískem, aby se zastavilo krvácení. Tam se na ně vrhl gestapák Mikysek a kleštěmi jim vytrhával zlaté zuby.

Když katovská práce skončila, odváželo pohřební auto mrtvé do krematoria ke spálení, vždy dvě těla v jedné rakvi. Čeští zaměstnanci krematoria byli při kremaci střeženi úředníky gestapa. Po kremaci odvážel Mikysek popel v cestovním kufru k Labi a tam jej vysypal do řeky.

Příbuzní parašutistů a jejich spolupracovníci v počtu 254 osob byli hromadně popraveni 24. října 1942 ve vyhlazovacím táboře v Mauthausenu. Další muži a ženy z blízkosti Ležáků a oblasti Pardubicka, zatčení jako spolupracovníci výsadku Silver A, byli odesláni do vyhlazovacích táborů Osvětim, Buchenwald a Ravensbrück a jenom někteří z nich přežili.

Z Ležáky je spojen i osud rodiny Burdychových, Satanových a vrchního strážmistra Karla Kněze.

Vrchní strážmistr Karel Kněz, velitel četnické stanice ve Vrbatově Kostelci, byl spoluzakladatelem a členem pardubické odbojové skupiny Čenda. Díky němu fungovala po celé jaro 1942 vysílačka Libuše. "Radiotelegrafistovi Jiřímu Potůčkovi zajišťoval klid na vysílání".

Karel Kněz věděl, že kruté výslechy by nemusel on ani členové jeho rodiny vydržet, a rozhodl se jednat. "V noci se rozloučil se svou ženou a pohledem i se syny Karlem a mým tatínkem Jaroslavem". "Odešel do Habrovče k Doležalovým, což byli jeho přátelé, a řekl jim, že se kvůli prozrazení bude muset zastřelit, protože by ho čekaly těžké výslechy, a takto spíš uchrání rodinu a spolupracovníky. Zároveň je poprosil, aby se postarali o manželku a děti, až tady nebude." Karel Kněz se zastřelil 22. června 1942.

Rodina Burdychova která žila ve stavení čp. 168 na nedalekých Končinách - právě tady byl poslední doložený pobyt parašutisty před vyzrazením gestapu.

Na Bohdašíně, kde žili před popravou v červenci 1942 manželé Zdeňka a Ladislav Satranovi. Ti tady po několik dnů ukrývali právě radistu Potůčka s vysílačkou Libuší.

Vzhledem k rostoucímu riziku zaměření a vypátrání vysílačky zkoušel už v dubnu 1942 vysílat z Bohdašína u Červeného Kostelce pomocí náhradní vysílačky. Definitivně se na Bohdašín do Jestřebích hor přemístil kolem poloviny června. Posledním útočištěm se pro něj stala usedlost Antonína Burdycha na nedalekých Končinách. Tragický byl i osud radisty Potůčka, vystupujícího pod pseudonymem Tolar. Ani on, ani vysílačka se v osudový den v Ležácích nenacházeli. Gestapo jej po několika dnech vypátralo, ale po přestřelce se Potůčkovi podařilo uprchnout. Neměl se však na koho obrátit, a proto se skrýval v lesích na Pardubicku.

Přes vyzrazení tohoto úkrytu a jeho obklíčení se Potůčkovi podařilo uprchnout, ale po třídenním útěku byl zcela vyčerpán v lesíku u Trnové poblíž Rosic vypátrán a zastřelen českým četníkem Karlem Půlpánem. Život Jiřího Potůčka skončil 2. července 1942, deset dní před jeho třiadvacátými narozeninami.