Vzpomínky na terezínské četníky

Četnický oddíl čítající 120 až 150 českých četníků, byli oficiálně podřízen Zemskému velitelství v Praze, prakticky však ale SS. (1 Jejich pracovní vybaveni popisuje četník Jícha takto:

"Do Terezína jsme přišeli každý s karabinou. Brali jsme si ji jen když jsme šli do služby. Měli jsme třicet ostrých nábojů. Každý také pistoli s jedním zásobníkem. Karabiny byli staré, z první republiky. Granáty nebo kulomety jsme neměli. (2

Velitelem terezínského četnictva byl kapitán Janeček (3, o němž je zmínka v několika textech, které se v názorech na tohoto kapitána příliš neliší. Pro konkrétní představu budu citovat několik vězňů z Terezina. Například Markéta Herzová pracovala na vysazování kultur v lesích na Křivoklátě, kde to bylo jistě mnohem příjemnější než přímo v Terezině, protože měli lepší jídlo, kterého bylo víc i díky pomoci.

Přes den jsme měli často hlad.

Velmi rychle se rozběhla akce četníků a hajných, kteří nám na vlastní pěst vozili chleba z Berouna, Rakovníka i Prahy. Po atentátu na Heydricha, se pracující vězni na Křivoklátsku museli vrátit zpět do Terezína, kam je odvezli četníci, kteří při návratu komentovali aktuální situaci: "Uviděli tam řádit Janečka a jeden z četníků poznamenal: Jó, to jsme vás přivezli do pěkného pekla". (4 Toto jasně ukazuje, že se Janečka báli nejen vězni, ale dobrý vztah neměl ani s četníky. Za důležitý považují také komentář k jeho osobě od J. Taussiga: "Náčelníkem četnického oddílu v ghettu byl Theodor Janeček (5, byl snad odněkud z Krásné Lípy. To byla úplná kreatura. Chováním se rovnal těm horším SS". (6

Mezi úkoly četníků patřila ostraha a izolace Židů od okolí, doprovod transportů a pracovních kolon mimo tábor, prohledáváni zavazadel nově příchozích a hlídání místností táborového vězeni. (7 Dále to byly služby mimo ghetto, například na nádraží, jak popisuje četník Jícha: Do služby jsme chodili vždy dva společně. Chodil jsem se známým klukem, znal jsem ho ze školy. Byl to jemný chlapec, nebyl to typ četníka, nebavilo ho to. Měli jsme služby u závor, na nádraží. Služby u vlaku bývaly od příjezdu prvního až do příjezdu posledního vlaku." U závor se sloužilo nepřetržitě 24 hodin. Četníci byli ti, kteří měli s vězni každodenní kontakt a často jim pomáhali. Důvody a motivace pro pomáhání obyvatelům Terezina, jakož i otázka jejich charakteru, budou postupně vyplývat z různých výpovědí, o které se opírá většina napsaných tvrzení.

Při výběru četníků bylo snahou je chránit před možnými úplatky či prosbami, což bylo realizováno různými způsoby, např., ... do oddílu nesměl být zařazen četník, který byl, jakkoliv příbuzný s někým, na něhož se vztahovaly norimberské zákony", jak ve svém článku popisuje Miroslav Kárný. (8 Dalšími opatřeními bylo soustavné vyměňování po několika měsících – to se stalo Josefu Jíchovi: "0 moje přeložení z ghetta se postarali Janetschek a Hasenkopf (9, když viděli, že tu jsem známý a něco vím". Toto je evidentní i z následujícího textu: Z českých četníků jsem dobře znala Šnajdra (již mrtev) z Tupadel u Klatov; sloužil vždy 3 měsíce v Terezině a pak 3 měsíce v Ruzyni, aby se se Židy příliš neseznámil a nesblížil se s nimi (10. Dále bylo nutné prověřovat vlastnosti četníků a nastavit takové tresty za jakoukoliv spolupráci s vězni, aby si příslušníci četnictva případnou pomoc či ústupek rozmysleli. O konkrétních trestech jsem se nedočetla, ale dokladem o tom, že opravdu bylo riskantní pomáhat, je tento citát ze vzpomínky Karla Petrů: "Přistup do ubikací nebyl možný, i styk s vězni byl jinak zakázán. Ti, kteří se snažili přeci jenom pomoci a dělali to neopatrně, to dost šeredně odnesli. (11 Přesto věznicemi gestapa prošlo mnoho četníků, kteří byli vězněni v Malé pevnosti a někteří z nich zastřeleni. O jejich osudu jsou dochovány jak autentické výpovědi vězňů, tak deníky samotných četníků. Z nich je patrné, že někteří byli uvězněni nedopatřením, a to jen záměnou jmen (2 lidé), 21 osob bylo ve věznicích gestapa za pomoc vězňům a mnoho ostatních za činnost proti říší. U několika četníků byla jako důvod ve spisech uvedena "krádež ve službě", trestem bylo několika měsíční vězení a ukončení služby v Terezíně, což hodnotíme jako mírný trest. Běžně se stávalo, že četníci zcizovali zabavený majetek, mnohdy však majetek těch vězněných židů kteří žádaly zpět svůj majetek. Po prostudování materiálů týkajících se četnictva jsme došla k závěru, že mnozí Židům pomáhali a snažili se jim život v kasárnách ulehčovat, jak je například patrné z knihy (deníku) Jindřicha Weila ", zatímco jiní kradli vězňům věci ve svůj prospěch např. při prohledávání a odevzdávání věcí ve šlojzce.(12

Samotni vězňové dělili četníky na několik skupin, nejčastěji to byly skupiny dvě a to "dobří" a "špatní", někdo uvádí i další skupinu, a to byli ti četníci, kteří se chovali neutrálně, tedy "flegmatičtí". Poměrně střízlivý názor měl na celé toto seskupení J. Taussig: "Jako v každé skupině lidí i mezi četníky v ghettu byli lidé různých kvalit a jakékoliv jednoznačné hodnocení činnosti četníků v ghettu by bylo falešné a zkreslené. (13 Jak bylo již řečeno, lidé byli posíláni s různými pracovními skupinami mimo ghetto, a právě oni mají v jednání a osobním kontaktu s četnictvem mnoho zážitků a vzpomínek. Markéta Herzová vzpomíná takto: Zpočátku to nevypadalo dobře – četníci, kteří nás hlídali, si na nás dělali hubu, ale pak se to zlepšilo. Zaměstnanci civilní správy i četníci nám začali hodně pomáhat a bylo to ohromné... Četníci a hajní nám umožnili i spojení s domovem, jezdili sami do Prahy a vozili pro nás tam i zpět dopisy a balíčky. To všechno dělali naprosto nezištně. (14 Velmi podobná je další ze vzpomínek: Dávala jsem mu dopisy načerno [českému četníkovi Šnajdrovi- pozn. autora], které odesílal dál Nebyly jenom ode mne, ale od více lidí z ghetta. Dostali jsme i odpovědi, když se vrátil – předával je mně, a ještě asi dalším 2 lidem. Toto vše dělal úplně nezištně. (15

Za další velmi významný pramen pro zanalyzování chování četníků a jejich vztahu k vězněným jakožto i konkrétní příklady toho, co se v Terezíně dělo, pokládám vzpomínku Julia Taussiga (16, uloženou v Archivu Památníku Terezin. Pan Taussig pracoval jako pomocník četníků, proto je mohl velmi dobře poznat a jeho memoáry se prolínají celou touto kapitolou.

Tato část je věnována pouze jemu, protože jsem k němu dohledala a mám k dispozici obsáhlý materiál. Jak bude patrné z následujícího textu, dokázal velmi obratně ilegálně pašovat poštu do i z Terezína a dále například velmi otevřeně a názorně popsal rozdílné chování četnictva.

Pomoc četníkům spočívala částečně v pašování balíků právě pro ně samotné: četníkům totiž přicházelo dost balíků. Jednak to, co si sami nechali posílat z domova, jednak část balíků byla šmelina věci, jejichž poslání četnici zprostředkovali vězňům nebo, které si nechali poslat a rozprodávali je pak vězňům. "Způsob, kterým pan Taussig poštu a balíky pašoval, byl odvážný, ale jak sám řekl, nikdy nebyl odhalen, proto mohl pomoci tolika lidem. Jak uvádí ve své výpovědi: "Šlo tedy o odvoz a dovoz pošty pro četníky, nikoliv o poštu osob integrovaných v ghettu. Pracovní zařazeni soudruha Taussiga mu umožnilo ilegální navazování kontaktů. (17

Osobní kontakt s četníky a vlastní prožitek pana Taussiga umožnily doložit výše zmíněné dělení četníků na několik skupin: "U něj [Janečka- pozn. autora] v kanceláři seděl štábní strážmistr Emil Hašek. To byl inteligentní člověk, uměl výborně německy. Ten se už přece jen snažil někdy něco zamaskovat. Z dalších Vzpomíná v nedobrém na Františka Drahoňovského, štábního strážmistra. Udával vše, i když dobře věděl, co to pro postiženého znamená A dále: Další skupinu – velmi početnou – tvořili četníci, kteří byli celkem 17 nevšímaví a z vlastní iniciativy neškodili a neudávali. U mnohých z nich se projevovala značná zištnost a někteří snad i z tohoto důvodu měli o práci v Terezíně zájem. Byli mezi nimi takoví, kteří si nechali vyplatit 10 000 korun za slib zprostředkovat odeslání ilegálního dopisu /tj. vhodit mimo ghetto do schránky/ a někdy ani dopis neodeslali a hned ho spálili. U těchto "nedobrých" četníků je zřetelné obohacování se obchodováním a nečestné, vypočítavé jednání: Staly se i případy, že četník odebral pod slibem jídla vězni hodinky a nic mu nepřinesl. Obohacovali se i ze zabavených zavazadel, v tomto případě však nešlo o poškození vězňů, protože jinak by to zabrali SS. Aby byly zastoupeny všechny tři skupiny a výčet různých chování byl ucelený (18 je potřeba zmínit ty dobré muže, kteří tolik pomáhali nucenému společenství: Dost bylo ale i těch četníků, kteří plnili i v Terezíně svou vlasteneckou povinnost, pomáhali vězňům, riskovali při tom své životy a nevzali zásadně nic.

Naopak chápali nabídku peněz nebo cenných předmětů jako urážku. Roznášeli mezi vězni ilegální balíky, zprostředkovávali poštu. Sami varovali vězně před českými četníky, kteří přisluhovali Němcům. (19 Těm patří za jejich činnost skutečně plné uznání. Po výčtu základních skupin četníků jednoznačně vyplynulo, že drtivou většinu tvořili ti hodní, kteří riskovali životy, aby mohli pro vězně pašovat poštu, jídlo, předávat vzkazy či být, jakkoliv nápomocni. Na tyto muže věznění vzpomínají v dobrém, a projevili vděčnost za zlepšeni života v koncentračním táboře Terezín. Na druhou stranu nelze opomenout laxní a odevzdané muže, kteří pouze plnili rozkazy a nic, co by mohlo být riskantní, nepodnikali. Výjimkou byli zlí četnici, kteří přisluhovali Němcům a sympatizovali s nimi, jejich chování bylo značně podobné tomu členů SS. Těch bylo, naštěstí, opravdu velmi málo jak vyplynulo ze vzpomínek terezínských vězňů.

Doris Grozdanovičová (v Terezině Schimmerlingová)

Paní Grozdanovičová byla v Terezíně od svých necelých 16ti let a celkově tam strávila přes tři roky. Její osobní zkušenosti mají velký význam v tom, že již byla ve věku, kdy si uvědomovala spoustu věcí a dodnes je schopna dále popsat své zážitky, případně jak ona sama vnímala své okolí, tj. jak se k ní chovali četníci, se kterými byla v užším kontaktu než s SS či ghettowache. Paní Grozdanovičová vystřídala v ghettu více zaměstnání, všechna v zemědělství, ale nejvíce spokojena byla s hlídáním ovcí, o kterém mi vyprávěla. Právě při této práci přišla do styku s mnoha četníky, díky tomu, že dostala propustku, kterou nemusel mít každý, kdo byl pracovně mimo hranice ghetta.

K četníkům obecně mi paní Doris řekla toto: "To byli jenom vši. A většinou byli velice slušní, ale někteří byli stejně hrozní jako esesáci." Konkrétně jsme se bavily o několika četnicích, mezi nimiž byly rozdíly, podobně jako jsou popsány v různých vzpomínkách uložených Archivu Památníku Terezín. Nejdříve mi Doris v krátkosti přiblížila skupinu těch "zlých": Velitelem byl Janeček...ten byl hrozný. Pak byl jeden, jmenoval se Sýkora, ten byl taky strašný, další zlý byl Hašek, proti kterému jsem svědčila tady v Praze v šestačtyřicátém roce. Naopak mnohem vice vzpomínek má na ty, "hodné" četníky: Ti hodni se skutečně snažili pomáhat, kde mohli. Riskovali vše, někteří byli také zavřeni. Ale byli i velice slušní četníci, například bratři Přibylové, pak Karel Salaba, Jaromír Krásný.

Velmi překvapující pro mě byla informace o tom, jak vůbec paní Doris z Terezína odjela a kde dále žila po konci války: No a mě se ujal po válce četník, byla jsem v jeho rodině v Kostelci nad Orlicí. Měl začátkem května roku 1945 službu u krematoria, a to už se vědělo, že bude konec války. To jsme věděli, ale ne kdy, ale že. Onen četník přišel do Terezina až s poslední várkou. Oni je vždycky po třech měsících vyměňovali, aby si neudělali známosti se židy. Takže po třech měsících odcházeli. Já jsem tehdy pásla ovečky u krematoria, kde hlídali vždy dva četníci a jeden z nich, takový starý pán, osmačtyřicet mu bylo, pro mě to byl stařec, se mě ptal, kam půjdu po válce. Říkala, že nevím, že vůbec nikoho nemám. Netušila jsem, že bratr je naživu. Opravdu jsem nikoho neměla, takže jsem odpověděla, že nevím a on mi vyprávěl, že měl dceru, která by byla stejně stará jako já a zemřela na zápal mozkových blan, když jí bylo 14 let. A jestli bych nechtěla jít k nim, chtěl mě adoptovat..." Tento příběh dokládá, jak soucitní a dobří byli někteří četníci, zvláště tento Josef Urban, který zrovna sloužil jako četnická stráž u krematoria, kde paní Doris tehdy pásla ovce.)20

Několik přečtených a prostudovaných výpovědí, knih i rozhovor, který jsem vedla s Doris Grozdanovičovou mi potvrdili teze, že četnictvo bylo neustále s vězni v přímém kontaktu a že se většinou jednalo o slušné lidi. Jako v každé skupině od komandantury až ke ghettowache i zde byli výjimky, ale převládali hodní četníci, jak mi potvrdila i výpověď Rudolfa Lederera, kterou uvádím na úplný konec této kapitoly:, Druhou věci jest, že považuji za nutno poukázat na vlídné chování českých četníků vůči Židům v Terezíně; ač sami byli pod neustálým dozorem gestapáků, dovedli nám tajně podávat zprávy o hlášení cizozemských relací v radiu, podstrkávali nám české noviny, zprostředkovali zprávy příbuzným a známým a pod...Budiž jim za to vysloven dík.(21

(1 ADLER, H. G. 2006. Terezín 1941–1945: tvář nuceného společenství. I. Díl Dějiny, Brno: Barrister & Principal, 2006, s. 114.

(2 Archiv Památníku Terezin, A 3912, vzpomínka Josefa Jíchy.

(3 Theodor Janeček, nadporučík četnictva v Terezínském koncentračním táboře. Spáchal sebevraždu ve vyšetřovací vazbě Mimořádného lidového soudu na Pankráci.

(4 Markéta Herzová, v Terezině mezi lety 1941–1945, vystřídala několik prací, např. loupání brambor, Putzkolona, vysazování kultur na Křivoklátě, Archiv Památníku Terezín, A 5118, vzpomínka Markéty Herzové.

(5 Theodor Janeček velitel českého četnictva zemřel v roce 1946 ve vězení při čekání na soud.

(6 Jak říká Josef Jícha, v Terezině mezi lety 1941–1944, pracoval jako příslušník oddílu českých četníků:

"Janetschkovi [v některých textech se píše Janeček česky, jinde v německé verzi – Janetschek - pozn. autora] jsme přezdívali Karfiol, měl velký červený nos, asi od pití." Archiv Památniku Terezín, A 3912, vzpomínka Josefa Jíchy. Archiv Památniku Terezin, A 3852, vzpomínka Julia Taussiga.

(7 ADLER, H. G. 2006. Terezín 1941–1945: tvář nuceného společenství. I. Díl Dějiny, Brno: Barrister & Principal, 2006, s. 114., Archiv Památníku Terezín, A 3912, vzpomínka Josefa Jíchy.

(8 KÁRNÝ, M. 1985–1986. Zvláštní četnický oddíl v Terezině a terezínští vězňové. In: Vlastivědný sborník Litoměřicko č. XXI– XXII. Litoměřice: Vlastivědné muzeum v Litoměřicích, 1985–1986, s. 37.

(9 Poručík Hasenkopf, nástupce Janečka.

(10 Archiv Památníku Terezin, A S128, vzpomínka Jiřiny Štádlerové (v Terezíně Přibylová).

(11 Karel Petrů, v Terezině byl dvakrát, poprvé v roce 1942, podruhé několik měsíců v roce 1943. Byl zaměstná jako četník. Archiv Památníku Terezin, 5079, vzpomínka Karla Petrů.

(12 Schleusse – shromaždiště pro transporty, vězni zde byli několik prvních dní, hledal se zde kontraband jako peníze, kuřivo, zápalky, svíčky či léky. Zavazadla se prohlížela později, když u toho nebyl majitel, a právě jeho nepřítomnost dávala prostor pro odcizování jeho věcí.

(13 Jindřich Weil, vězněn v Terezině od roku 1942, popisuje četníky a jejich pomoc takto: "Někdy dokonce byla již předem hlášena [návštěva pozn. autora]. Stalo se tak tím, že četnici, kteří v každých kasárnách drželi zároveň s našimi strážníky službu si telefonovali navzájem, přestože to bylo podle předpisu zakázáno. Ten a ten Němec mající službu je na obchůzce a jede právě směrem k jistým kasárnám. Dávám výstrahu, aby bylo v případě neočekávané prohlídky vše v pořádku. Když byl, jak jsme říkali dobrý velitel četnické stráže, dal aviso židovskému strážníkovi a ten ihned veliteli kasáren (gebäudeältester) a již to šlo jako oheň do všech kanceláří a ubikaci. A nastalo okamžitě ukrývání a schovávání. Ihned se odepnuly el. vařiče, které se ještě podařilo zachránit, schovávaly se do slamníků cigarety, zápalky atd." Židovské muzeum Praha, sbírka Dokumenty perzekuce, vz. Jindřich Weil, inv. č.80, s. 14–15.

(14 Archiv Památníku Terezin, A 3852, vzpomínka Julia Taussiga.

(15 Archiv Památníku Terezin, A S118, vzpomínka Markéty Herzové.

(16 Archiv Památníku Terezín, A 3852, vzpomínka Julia Taussiga.

(17 Archiv Památníku Terezin, A 3852, vzpomínka Julia Taussiga.

(18 Tamtéž.

(19 Jistě se najdou další a další charakteristiky četníků, někdo může namítat, že skupiny nebyly tři, ale z materiálů mně dostupných to vyplynulo. Archiv Památníku Terezin, A 3852, vzpomínka Julia Taussiga.

(20 Po válce se skutečně paní Grozdanovičové ujal, i když jeho manželka tím zpočátku nebyla nadšena. Po jisté době mezi nimi vznikl velmi krásný vztah a dodnes paní Doris do rodiny pana Urbana jezdí.

(21 Archiv Památníku Terezín, A 4170, vzpomínka Rudolfa Lederera.