Za branami kasáren

"Na základě Vaší registrace pro pracovní povinnost byl jste za řazen do dělnického transportu odjíždějícího z Prahy dne 24. listopadu 1941. Z úředního příkazu se dostavte v pondělí, dne 24. listopadu 1941, nejpozději o 5. hodině ranní na Hybernské nádraží, odjezd, vchod z Hybernské ulice... Jízdenky budou zakoupeny vedoucím transportu, který pro Vás bude mít také připraveno cestovní povolení. Příruční zavazadlo (pokud možno tlumok) má obsahovat mimo předepsané přikrývky předměty potřebné pro první dva dny. Každý účastník, nechť si přinese potraviny na dva dny..."

Obsílky tohoto znění rozesílala z nařízení Zentralstelle 22. listopadu 1941 židovská náboženská obec v Praze. Výběr osob provedla jednak přímo Zentralstelle, jednak obec.

Vybraní lidé tvořili Aufbaukommando ("komando výstavby", zkráceně AK I), jehož úkolem bylo vybudovat Terezín. Tato skutečnost byla známa jen několika vedoucím osobnostem, ostatní účastníci transportu byli přesvědčení, že jedou do pracovního tábora. Měli slíbeno, že budou moci na sobotu a neděli jezdit domů, že na Vánoce budou mít týden dovolené, že jim bude povolen písemný styk s rodinami a že jejich výdělek bude poukazován rodinám. Tvrdá skutečnost však brzy ukázala, že šlo o klam a podvod.

24. listopadu 1941 před 5. hodinou ranní se dostavilo na nádraží v Hybernské ulici (dnešní nádraží Praha – Masarykovo nádraží) 342 mladých mužů s tlumoky na zádech. Téměř všichni byli doprovázení ženami nebo snoubenkami. Uvnitř před nástupištěm čekali esesáci. Odháněli ženy a s pokřikem "los, los, jeder auf seinen Platz" formovali ze zástupu útvary a zjišťovali počet. Pak odešli k pravidelnému vlaku, připravenému k odjezdu, cestující z posledních vagónů museli vystoupit a židé byli nahnání na jejich místa.

Ve vlaku se začali účastníci transportu seznamovat a dohadovali se o cíli cesty. K 10. hodině přijel vlak do Bohušovic, které byly tehdy konečnou železniční stanicí mezi protektorátem a MS1. Vagóny s účastníky transportu byly odsunuty na vedlejší kolej, kde čekala četnická hlídka, a teprve tam pod dozorem SS a četnictva směli vystoupit. Ve čtyřstupech pak pochodovali po silnici do Terezína.

V Terezíně, tehdy ještě normálně obydleném městě, byl celý průvod zaveden do bývalých dělostřeleckých kasáren. Nacisté jim říkali "Sudetenkaserne". Pochodující útvar nastoupil pak na kasárenském nádvoří. Brána kasáren se zavřela a nikdo už nesměl ven. To byl začátek židovského koncentračního tábora v Terezíně, takzvaného "ghetta". Místo slibovaného tábora pracovního koncentrační tábor. Místo dělníka v pracovním poměru vězeň přikázaný k nuceným pracím.

Vězňové si zpočátku své nové postavení neuvědomovali. Nebylo na první pohled ani tak zlé. Četa vězňů byla vyslána pod dohledem četníků pracovat na bohušovické nádraží. Vykládala z vagónů prázdné slamníky a jiné nutné potřeby, které esesácí povolili vzít s sebou. Na nádraží se směli tehdy ještě volně pohybovat, měli s sebou peníze, koupili si lístky a známky a psali svým rodinám a známým do Prahy.

To byl však poslední volný výlet. Potom už zůstávali zavření v kasárnách, z kterých se stěhoval wehrmacht.

Museli pomáhat při vyklizování a později vyklizovali i další kasárny. To už byli vždy provázení četnictvem, a to bylo kontrolováno esesáky. V kasárnách dohlíželi na práci němečtí vojáci.

Sudetské kasárny, do kterých byli vězňové zavedení, byly staré budovy podkovovitého tvaru, s velikým dvorem, odděleným od silnice vysokou zdí. V přízemí byly z dřívějších dob stáje, zastaralá kuchyně, skladiště, nevyhovující záchody a malá umývárna. V prvém patře byly místnosti pro mužstvo – podlouhlé, klenuté kasárenské místnosti. Nad nimi byla betonová nástavba – sedm velkých místností, určených původně pro sklady a dílny.

Vězňové byli umístění v 1. patře. Každý dostal slamník, který si nacpal slámou ze starých zapáchajících zásob ze stájí. Byli však rádi, že mají alespoň kde spát.

První dny se stravovali z vlastních zásob. Teprve čtvrtý den, když se jim podařilo dát do pořádku kotel zastaralé kuchyně, dostali teplé jídlo.

Z esesáků přicházel na kontrolu tehdejší velitel, vedoucí tábora SS – sturmbannführer Richard Skarabis. Funkci vykonával pouze dočasně, a proto se o vězně příliš nestaral. Nařídil však cenzuru pošty. Vězňové nesměli psát o poměrech v Terezíně. Zásilky, které dostávali od svých rodin, byly četnictvem velmi pečlivě prohlíženy, každý salám byl rozříznut, každá konzerva otevřena, každý balíček vysypán. Zjišťovalo se, zda uvnitř nejsou zakázané předměty, zejména zbraně. Tehdy se ještě vězňům nic jiného nezabavovalo.

Vězňové už věděli, že jejich úkolem je vybudovat z Terezína tábor pro protektorátní židy. Počítali, že to bude nějaký měsíc trvat, i když jim bylo slíbeno, že v nejbližších dnech jim přijede na pomoc další dělnický transport.

Esesáci se však postarali o překvapení. V noci z 30. listopadu na 1. prosince 1941 přišla zpráva, že do Bohušovic přijel transport 1000 vězňů z Prahy. Za noci a mrazu přijížděla nákladní auta se starci, stařenami a malými dětmi. Ostatní museli jít pěšky. Pro transport nebylo nic, připraveno. Světlo nefungovalo, za tmy a ve velikém zmatku byli staří, nemocní a děti ukládání na betonové podlahy promrzlých skladištních místností. A druhého dne, 2. prosince 1941, přijel další transport 1000 vězňů z Brna.

Už následujícího dne, 3. prosince 1941, bylo zaznamenáno prvé úmrtí.

4. prosince přijel očekávaný pracovní transport 1000 mužů. Byl umístěn rovněž ve skladištních místnostech Sudetských kasáren. Téhož dne přijel z Prahy ve zvláštním vagónu takzvaný štáb. Byli to pracovníci židovské náboženské obce v Praze, kteří byli určeni nacisty jako vedoucí. I oni viděli ihned po příjezdu, že byli podvedeni.

Dostali se sice na vedoucí místa, ale nikoli v samosprávném městě, nýbrž v koncentračním táboře.

6. prosince 1941 nařídili nacisté, že se všechny ženy musí přestěhovat do takzvaných Drážďanských kasáren. S nimi musely odejít také děti do 12 let. Ženy se nechtěly dobrovolně odloučit od mužů, a tak esesáci nařídili, aby byla zřízena zvláštní pořádková služba, která by pod dozorem SS a četnictva transport žen do Drážďanských kasáren odvedla. Tak vznikla stráž ghetta (Ghetto-Wache), tehdy o 35 mužích.

Styk mužů a žen byl potom přísně zakázán. Muži nesměli do ženských kasáren a ženy do mužských. Příchody do kasáren byly hlídány četnictvem a každý příchozí se musel prokázat propustkou. Pouze muži pracovních skupin pro skládání uhlí nebo brambor směli vstoupit pod dozorem SS a četnictva do ženských kasáren. Nesměli se však se ženami stýkat, ani s nimi promluvit.

Od 15. prosince 1941 byly vydávány denní rozkazy.

21. prosince byl zveřejněn tento varovný případ: "Dr. Jiří König, narozený 18. 9. 1901, se vzdálil od své pracovní skupiny a sešel se se svou ženou a dcerou. Protože zpočátku zapíral, trestá se pro klamání úřadů a návštěvu ženských kasáren žalářem v trvání 1 měsíce a 25 ranami holí." Takových "provinění" a trestů bylo více. Také

trest bití holí nebyl zvláštností. Před výkonem trestu se musel odsouzený svléct a položit na lavici. Na bití dozíral osobně inspektor tábora SS-Obersturmführer, Lagerinspekteur in Theresienstadt untersturmführer Bergl, který si sám rád přisadil. Z nařízení táborové komandantury musela tresty bitím provádět stráž ghetta. Když se Berglovi zdálo, že vyplácející vězeň nebije dost silně, nařídil potrestat ho stejným počtem ran holí, nebo ho zbil sám.

V polovině prosince byla v denním rozkaze zdůrazněna povinnost zdravit každého nositele uniformy. Vězňové museli stát v pozoru. Muži museli sejmout čepice, ženy se musely uklonit. Jednou vpadl Bergl na náhlou kontrolu do ubikace 64 v Sudetských kasárnách. Jeden z vězňů zapomněl v leknutí sejmout čepici a Bergl ho fackoval tak dlouho, až mu čepice spadla z hlavy.

Pokud byl táborovou komandanturou jednotlivým vězňům mimořádně povolen volný přechod z jedněch kasáren do druhých, nesměli cestou používat chodníků a museli chodit v jízdní dráze. Zákaz chůze po chodníku nebyl vůbec vydán, a teprve když několik vězňů bylo esesáky zbito za to, že šli po chodníku, byl tento příkaz všem vězňům připomenut.

Od 2. prosince 1941 byl zakázán poštovní styk. Z Terezína se nesmělo psát. Za nedodržení tohoto zákazu byl vyhlášen trest smrti. Naproti tomu do Terezína přicházely dopisy i balíčky, které byly po cenzuře a kontrole vězňům vydávány. Poslední pošta byla vězňům doručena ještě na Štědrý večer 1941. Potom zakázal velitel tábora, SS obersturmführer dr. Seidl, i příjem pošty, a zásilky byly vraceny odesílatelům.

Nové táborové velitelství se představilo zvláštním způsobem. 7. prosince 1941 o 7. hodině ranní byl nařízen poplach a všichni muži ze Sudetských kasáren museli nastoupit na dvůr. Tam se jim představil inspektor tábora SS-untersturmführer Bergl, Byl to opilec a tupý surovec. Jeho řeč, poněkud delší a nesouvislá, vyvrcholila výhrůžkami. Všem tehdejším vězňům utkvěla v paměti jedna věta, v níž pravil: Die SS hat ein weiches Herz, aber auch ein hartes Herz." (SS má měkké srdce, ale také srdce tvrdé). Vězňové poznali však vždy jen to tvrdé srdce esesáků. A na závěr svého projevu si Bergl vymyslel zvláštní zábavu. Všichni vězňové museli provádět prostná cvičení, pak se seřadit do dvojstupů a běhat kolem dvora, a to i staří a nemocní. Mnozí z nich to odstonali, táborové velitelství připravilo pro tento den ještě další apel. K večeru byl nařízen opět nástup všech vězňů na kasárenský dvůr, kde se jim představil nový velitel tábora SS obersturmführer dr. Siegfried Seidl. Ostrým tónem oznámil shromážděným vězňům, že byly zachyceny pašované dopisy. Vyzval pisatele, aby se do tři minut dobrovolně přihlásili. Kdo se přihlásí, bude mírně potrestán.

Nepřihlásí-li se nikdo, budou přísně potrestáni všichni vězňové. Seidl se díval na hodinky a čekal. A skutečné před uplynutím lhůty předstoupilo několik vězňů, kteří byli okamžitě odvedení do zvláštních věznic, takzvaných bunkrů. Seidl dal však zavřít do bunkrů ještě několik dalších vězňů s tvrzením, že jsou rovněž pisateli zadržených dopisů.

První Vánoce vězňů v terezínském táboře byly smutné.

Smutno bylo zejména těm vězňům, kteří zanechali doma rodiny. Sešli se proto večer v Sudetských kasárnách a za zvuků propašované harmoniky a asistence četníků, kteří měli v kasárnách konat službu, uspořádali si družný večer.

Esesáci se o něm dověděli a věc vyšetřovali. Nikdo jim však neprozradil, že se zpívaly písně Voskovce a Wericha, zakázané národní písně, že byla zpívána Internacionála.

Velitel tábora ve snaze předejít zneužití takových schůzek oznámil 28. prosince, že zásadně nemá námitek proti tomu, aby se vězňové po práci scházeli na přátelských večerech (Kameradschaftstreffen). Podmínkou však bylo, že pořádání takového večera a jeho program budou komandantuře hlášeny předem. To byl počátek pozdější bohaté kulturní činnosti terezínských vězňů.

Po příjezdu štábu uvolnila komandantura pro vězně další kasárny, a to takzvané Magdeburské kasárny, dříve kasárny Jana Jiskry z Brandýsa. Současně určila, že tyto kasárny se mají stát sídlem židovské samosprávy tábora.

A tak se judenältester a štáb přestěhovali do těchto kasáren, kde byly zřízeny kanceláře a kde byla také umístěna takzvaná stráž ghetta.

V té době jeden zákaz stíhal druhý. Všechny zákazy musely být publikovány v denních rozkazech. V denním rozkazu z 22. prosince 1941 je příkaz, že do 1. ledna 1942 musí vězňové odevzdat peníze a známky, hudební nástroje, fotografické přístroje, medikamenty a drogy, zubní pasty, cigarety a tabák, konzervy všeho druhu a šperky, kromě snubních prstenů. Lidem z transportů byly tyto předměty odnímány již při nástupu na shromaždištích v Praze nebo v Brně, ale členové Aufbaukommanda přijeli do Terezína s penězi, a teprve zde je museli odevzdat. Štáb byl dočasně z těchto příkazů vyňat. SS pokračovaly ve své politice diferencovat vězně a vyvolat tak mezi nimi rozkol.

Příkaz k odevzdání cigaret a tabáku, to nebylo nic nového. Již od počátku bylo kouření v táboře zakázáno a tento přísný zákaz, na rozdíl od jiných koncentračních táborů, platil po celou dobu trvání terezínského koncentračního tábora. Proto také zpočátku měly být odevzdány i zápalky a zapalovače. Stejně tak tomu bylo s poštovními známkami a dopisními papíry. I ty měly být odevzdány, protože byl přísný zákaz psaní. Ale přes přísné tresty nebylo odevzdáno téměř nic.

Byla nařízena jednotná úprava vlasu. U žen byl nařízen mužský střih, muži museli mít vlasy ostříhány na tři milimetry. Tento příkaz nebyl nikdy zrušen, nebyl však později dodržován.

Přísně bylo zakázáno oslovovat úřední osoby, to znamená esesáky nebo příslušníky četnictva. Veškerý styk s úředními osobami se směl dít pouze prostřednictvím judenältestra. To bylo přísně dodržováno u esesáků, nikoli však u četnictva, pokud nebyla nablízku kontrola SS.

Opustit pochodující pracovní oddíl, vzdálit se z pracovního oddílu při práci, nebo opustit bez povolení kasárny, bylo považováno za pokus o útěk a trestalo se smrtí. Esesáci i četnictvo měli v tomto případě použít střelné zbraně.

Vězňové měli hlad. Přivezené zásoby byly snědeny a kapacita kotlů zdaleka nestačila stále vzrůstajícímu počtu vězňů. Také příděly potravin byly nedostatečné.

Na zvláštním seznamu byla uvedena jména adresáta. Když se těchto zásilek nashromáždilo vice, byly nákladním autem spolu s dopravovaným zboží odvezeny do hlavního skladu tabáku v Terezíně.

Pozdě, když se tento způsob zdál již nebezpečný, byly odvezeny k některému terezínskému povozníkovi. Povozníci vozili do terezínských kasáren různé zboží. Bylo vždy předem domluveno, kdy takový vůz přijede. Vůz vezoucí ilegální poštu měl nahoře naloženo buď uhlí, nebo brambory. Vozy zajížděly do Magdeburských kasáren, kde byla předem uvědomena četnická stráž. Vězňové pracující na poště vynesli rychle zásilky ukryté pod uhlím nebo bramborami. Vše muselo být složeno během několika minut, neboť hrozilo stále nebezpečí kontrol esesáků.

Podle seznamu byly pak ve vězeňské evidenci vyhledávány ubikace adresátů a dopis nebo balíček byly doručeny takzvanou kasárenskou poštou.

Jednou hrozilo vyzrazení. Pytle s poštou byly rozváženy na obyčejné káře. Kára, kterou táhl známý maratónský běžec Hekš (na olympiádě v Los Angeles osmý), vyjížděla právě z brány Magdeburských kasáren, když se na rohu objevil táborový inspektor Bergl, provázený nadporučíkem četnictva Janetschkem. Hekš se lekl a podle předpisu sňal čepici a postavil se do pozoru. Kára, kterou pustil, dosedla svým zadkem na dlažbu a dva poštovní pytle spadly. Byly zavázány chatrnými motouzy, které praskly. Obsah pytlů se vysypal na dlažbu. Bylo okamžitě vidět, že jsou to dopisy a zásilky v Terezíně neobvyklé. Naštěstí byl Bergel opily. Zařval: Was ist das für eine Schweinerei?" Hekš, který neuměl německy, se zmohl pouze na dvě slova: "Bitte Post. Situaci zachránil druhý vězeň, doprovázející káru, který se postavil do pozoru a hlásil: "Melde, erlaubte Kasernenpost. (Hlásím, povolená kasárenská pošta.") Jak Bergl zaslechl slovo "erlaubte", zařval jen "also los, los, fort mit dem Dreck" a šel dál. Janetschek už mezitím prohlížel se zájmem dopisy, ale když viděl Bergla odcházet, šel poslušně za ním a pak na celou věc zapomněl.

Tento způsob pašování zpráv a zásilek byl možný pouze do léta 1942. Od té doby měla již SS vlastní vozy, a proto bylo nutno hledat jiné ilegální cesty. Různých úskoků používaly pracovní skupiny, které jezdily do Bohušovic na dráhu nebo i do Budyně, Roudnice nad Labem a jiných míst pro zboží, objednané esesáky. Jedné skupině se podařilo získat v Bohušovicích u výrobce vozík, který měl dvojité dno. Jezdili s ním, dokud jejich tajemství nebylo neopatrností vyzrazeno. Stálo život jednoho vězně. Touto cestou se do tábora i z tábora dostalo mnoho zpráv. Velkou pomocí byli železničáři, z nichž téměř všichni byli zapojeni do ilegálního styku terezínských vězňů s vnějším světem a zásobovali terezínské vězně také zprávami a novinami. Ilegální styk zprostředkovali také odborníci, kteří přicházeli s různými příkazy do Terezína nebo do jeho okolí. Byli to elektrikáři, vodohospodářští odborníci a jiní.

Také četníci zprostředkovávali ilegální spojení. Rada jich za to byla uvězněna na Malé pevnosti a někteří z nich zaplatili svou pomoc životem.

27. května byl v Praze spáchán atentát na Heydricha.

Vězňové se o něm dověděli z propašovaných novin a ze zpráv četníků. Čekalo se, že podle nacistického hesla "an Allem sind die Juden schuld" (vším jsou vinní židé), bude mít tato událost svou odezvu také v Terezíně. Věc však v Terezíně samém proběhla celkem hladce. Ale z Prahy byl 10. června vypraven trestný transport jednoho tisíce židovských vězňů (transport AAh) přímo na východ. Vlak s transportem v Bohušovicích zastavil, ale nikdo nesměl vystoupit. Z tohoto transportu se zachránil pouze jeden vězeň, který utekl.

10. června nařídil velitel tábora Seidl pohotovost třiceti mužů s krumpáči a lopatami. Nevědělo se proč. V odpoledních hodinách přijelo nákladní auto a třicet vězňů s nářadím nasedlo na auto pod dozorem esesáků a četníků.

Vrátili se až za dva dny úplně vyčerpáni. Odvezli je do Lidic. Ještě před Lidicemi museli vystoupit četníci. Ti již nesměli jet dál. Vězňové byli odvezeni přímo do hořící obce, kde museli celou noc a celý den kopat čtyři metry

hluboký hromadný hrob pro postřílené lidické muže. Nad nimi stál velitel tábora Seidl s karabáčem v ruce a mnoho dalších, většinou opilých esesáků. V noci svítily vězňům na práci plameny z hořících domů. Do vykopaného hrobu uložili mrtvoly lidických mužů a polili je vápnem.

Předtím však musely být postříleným mužům svlečeny boty. Esesáci Jim prohledali kapsy a co našli, ukradli. Peníze, hodinky a jiné cennosti putovaly do kapes esesáků. 13. června bylo znovu deset vězňů z Terezína dopraveno do Lidic. Museli zarovnat hromadný hrob tak, aby po něm nezůstalo ani stopy.

Město za mřížemi, Karel Lagus , Josef Polák, Naše vojsko, 1964 str.78 – 91