Začátky ghetta a věznice v Terezíně

Začátky ghetta

Nejtragičtější období v dějinách města představují léta 2. světové války. Němečtí okupanti nejprve v červnu 1940 zřídili v Malé pevnosti policejní věznici pražského gestapa a poté 24. listopadu 1941 ve městě samotném ghetto. Tento sběrný a průchozí tábor byl určen nejprve pro Židy z tehdejšího Protektorátu Böhmen und Mähren.

Ve druhé polovině roku 1941 vstoupilo "konečné řešení židovské otázky", jak nacisté eufemisticky nazývali program likvidace evropských Židů, do závěrečné fáze. Započala jejich masová likvidace, nejprve na okupovaných územích tehdejšího Sovětského svazu. Provedením tohoto úkolu byly pověřeny SS a jim podřízené policejní složky. Koordinátorem se stal šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) Reinhard Heydrich, který k tomu dne 31. července 1941 obdržel oficiální pověření od Hermanna Göringa, jako předsedy Ministerské rady pro obranu říše a Hitlerova zástupce. Hitler byl netrpělivý a žádal, aby co nejdříve bylo zbaveno Židů Německo, Rakousko a Protektorát Böhmen und Mähren. Dne 27. září 1941 nastoupil Reinhard Heydrich do funkce zastupujícího říšského protektora. Znamenalo to i vystupňování protižidovských opatření a urychlení příprav k zahájení nové fáze "konečného řešení" na území Protektorátu.

Do příprav na zřízení ghetta v Terezíně se musela zapojit i Židovská náboženská obec v Praze. Nacisté v jejích řadách záměrně vyvolávali iluze o tom, že ghetto bude samosprávným územím, kde Židé budou moci v klidu žít a pracovat až do konce války. Měl tak být udržen klid mezi budoucími oběťmi genocidy a získán čas pro jejich plánovitou a postupnou likvidaci bez narušení života Protektorátu.

Zvláštní pozornost věnovali účastnici porady zamezení případného šíření nakažlivých chorob do okolí Terezína, osídleného tehdy asi z poloviny německým obyvatelstvem. Zdůrazňoval se význam kanalizace a všemi prostředky mělo být zabráněno tomu, aby infikované splašky pronikly na území Sudet.

Zemřelí v žádném případě neměli být pohřbíváni přímo do země, ale spalováni v krematoriu vybudovaném jen pro potřeby ghetta.

Činnost PKVT (Přesídlovací kancelář ministerstva vnitra se sídlem v Terezíně/Aussiedlungskanzlei des ministeriums des Innern mit Sitze in Theresienstadt/dále jen PKVT) byla dána místnímu obyvatelstvu na vědomí vyhláškou MÚ dne 10. března 1942. Téhož dne vedl dr. Nováček jednání se Seidlem, npor. Janečkem (velitelem zvláštního četnického oddílu pro dohled nad Židy), velitelem četníků Žemlou, starostou města Rambouskem, předsedou Národního souručenství (dále jen NS) dr. Nádvornikem a tajemníkem Hudcem. Na těchto poradách se rozhodlo, že okresní Četnický velitel poručík četnictva Bohumil Bambas měl pověřit všechny četnické stanice zjišťováním volných bytů. Dne 11. března 1942 PKVT žádala, aby jí přesidlovací kancelář ve Vyškově poslala všechny formuláře tiskopisů a razítek používaných při evakuaci obcí na Vyškovsku. Následujícího dne povolil Seidl PKVT telefon a zároveň dodal MU dotazníky, které měly být vyplněny na každý jednotlivý dum, vyjma říšského majetku (vojenské objekty). Majetku Českomoravských drah. poštovní a telegrafní správy a církve. Již v té době se Seidl vyjádřil, že vše, co je i jen z polovice či části v katastru obce Terezin bude muset být vystěhováno a také tento majetek převezme Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. K budoucnosti jatek, pivovaru a Splavových mlýnů Seidl řekl, že bude ještě rozhodnuto o jejich likvidaci a vyklizeni, či zda zůstanou dále v provozu. Nakonec upozornil dr. Nováčka, de přebíráni vyklizených objektů bude prováděno velitelem správy terezínské služebny Claussenem a npor. Janečkem. Po převzetí budou objekty střeženy četnictvem.

V tom ji všemožně podporovaly okresní úřady a četnické oddíly.

Četnické stanice měly do 31. března provést soupis všech volných bytů, ubytovacích prostorů a plně nevyužitých prostorů (sic) v okresech Roudnice n. L., Louny, Rakovník a Mělník.

PKVT také dala na MV žádost, aby byl rozšířen četnický oddíl, který by podléhal přímo ji. Četnická stanice v Terezině měla devět četníků a žádala navýšeni stavu o dalších deset četníků, kteří by spolu se zesílenou stanicí zmíněný četnický oddíl vytvořily.

Bylo to 24. listopadu 1941. Před pátou hodinou ranní sešlo se na nádraží v Hybernské ulici (dnešní nádraží Praha-střed) 342 mladých mužů s tlumoky na zádech. Všichni byli podle říšskoněmeckého policejního nařízení z 1. září 1941 označeni na levé náprsní straně oděvu přišitou žlutou šesticípou hvězdou s černým nápisem "JUDE". Z příkazu SS, kryjící se označením "Zentralstelle für Auswanderung", byli zařazeni do dělnického transportu, takzvaného aufbaukommanda, jehož úkolem bylo vybudoval ve městě Terezíně tábor. To bylo známo jen několika vedoucím, ostatním bylo sděleno, že jedou do pracovního tábora. Většinou byli zařazeni do transportu trestně na pokyn gestapa.

Esesáci je sestavili v útvary spočítali a odškrtali podle seznamu, vyhnali z posledních vagónů osobního vlaku cestující a nahnali sestavené útvary do vagónů. Pak obsadili východy a vlak se mohl rozjet. Poslední jeho stanicí byly Bohušovice nad Ohři, tehdy pohraniční protektorátní stanice. Tam na vlak čekal Již oddíl protektorátního četnictva, muži byli opět sestaveni v útvary, spočítáni a odvedeni do jedněch z terezínských kasáren. Zavřela se za nimi brána kasáren, střežená ozbrojenou hlídkou, a z mužů se stali vězňové.

Aufbaukommando (Komando výstavby), složený z 342 mladých mužů-řemeslníků (např. František R. Kraus). Ten měl za úkol připravit kasárny pro příchod velkého počtu lidí. Aufbaukommando přijelo do Terezína 24. listopadu 1941 a toto datum je považováno za termín založení ghetta Terezín. Již týden po příjezdu komanda výstavby začaly přijíždět další transporty a byly umisťovány v nepřipravených kasárnách. V prvních měsících existence ghetta byli vězni hlídáni nacisty a českými četníky v kasárnách – jedná se o období tzv. uzavřeného ghetta.

К první změně účelu terezínského tábora došlo při konferenci vysokých říšských hodnostářů, svolané Heydrichem na 20. leden 1942 do vily "Am Großer Wannsee", známé jako Wannsee-Konferenz (konference ve Wannsee). Tady bylo dohodnuto Endlösung der Judenfrage (konečné řešení židovské otázky), tj. vyhubení židů. O Terezíně se v zápisu praví toto: "Jest zamýšleno neevakuovat židy ve stáří přes 65 let, nýbrž dopravit je do ghetta pro staré — počítá se s Terezínem, kam přijdou také těžcí váleční poškozenci a židé s válečnými, vyznamenáními. Tímto účelným řešením budou naráz vyřešeny veškeré intervence, jichž je velké množství."

To byl počátek Terezínského tábora pro vězně, označené podle nacistických rasových norimberských zákonů za židy. Počátek největšího koncentračního tábora na našem území. Nacisté nazvali tábor "Ghetto Theresienstadt" a pod tímto označením je dosud znám téměř v celém světě.

Nacisté potřebovali pro své zločiny zástěnu. Touto zástěrkou se stal Terezín.

Malá pevnost

Pražské gestapo zatýkalo během let 1939–1945 obrovské množství lidí, pro které soustavně hledalo odpovídající prostory. Už záhy po okupaci českých zemí zabrala v Praze řídící úřadovna pro Čechy značnou část soudní věznice na Pankráci a po určitou dobu i věznici na Karlové náměstí a ženskou věznici v Řepích. Na Moravě brněnská řídící úřadovna zvolila pro vězeňské účely Špilberk a následně Kounicovy a Sušilovy koleje v Brně. Podřízené venkovní služebny využívaly věznice ve svých obvodech. Již v roce 1940 tyto prostory nestačily a řídící úřadovna gestapa v Praze začala hledat další možnosti.

V zimě 1939–1940 se gestapu podařilo zasadit první rány formujícímu se českému odboji. Zejména pro malé zkušenosti s konspirací byly postiženy organizace nekomunistického odporu napojené na vojenskou organizaci Obrana národa, v následujících měsících údery gestapa zasáhly rovněž komunistický a levicový odboj (zejména Národní hnutí pracující mládeže). Tento sílící tlak německých bezpečnostních složek zvýšil počet zatčených osob natolik, že je nebylo kam umístit.

Iniciátorem zřízení nového represivního zařízení byl velitel bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v protektorátu Franz Walter Stahlecker, který 28. března 1940 zaslal do Berlína veliteli Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (Reichssicherheitshauptamt – RSHA) Reinhardu Heydrichovi dopis, v němž ho požádal o souhlas. V něm argumentoval například tím, že "potíže s umisťováním jsou již tak velké, že množství Čechů, kteří jsou známi jako členové vojenské organizace nebo jiných velezrádných sdružení, nemůže být zatčeno."

Při hledání potřebných prostor vyšel Stahleckerovi vstříc zmocněnec při Úřadu říšského protektora generál Rudolf Toussaint a nabídl mu využít pro vězeňské účely terezínskou Malou pevnost, kterou měl ve své správě. Ta byla v době předmnichovské republiky vojenskou trestnicí a věznicí.

Stahlecker se odpovědi z Berlína nedočkal, protože byl z funkce odvolán.

Bezvládí v Praze využil velitel pražské řídící úřadovny gestapa Dr. Hans-Ulrich Geschke a dne 15. května 1940 zaslal naléhavý dopis přímo šéfovi gestapa Heinrichu Müllerovi do Berlína, aby konečně rozhodl ve věci zřízení internačního zařízení v Terezíně. Geschke v závěru dopisu konkretizuje požadavky: "Aby byl odstraněn naléhavý nedostatek potřebných vězeňských prostor, prosím o souhlas se zřízením vězení v Terezíně a poskytnutí nezbytného strážního mužstva.

Uvedení terezínské věznice do provozu realizoval až Stahleckerův nástupce ve funkci velitele bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v protektorátu Horst Böhme.

Řídící úřadovna gestapa v Praze převzala Malou pevnost a začala ji připravovat pro umístění zatčených osob. Proces administrativního přebírání jednotlivých částí areálu byl dosti komplikovaný a trval celé léto.

Oficiální označení vznikajícího represivního zařízení v Terezíně bylo Geheime Staatspolizei – Staatspolizeileitstelle Prag – Polizeigefängnis Theresienstadt (Tajná státní policie – řídící úřadovna státní policie Praha – policejní věznice Terezín).

Tento název byl používán až do přejmenování v roce 1944, což souviselo se změnami v organizaci nacistické policie. Počátky budování terezínské věznice spadají do května 1940, kdy z pankrácké věznice dorazilo deset vězňů (pravděpodobně 23. 5. 1940). Z poloviny června 1940 se o nich dochoval doklad týkající se "přilepšení" za práci vykonanou v Terezíně v podobě čtyř cigaret denně. Přibližně ve stejnou dobu začali do Terezína docházet na práce také vězni z litoměřické věznice. Obě pracovní skupiny zhotovovaly do cel palandy, stoly, lavice a skříňky, cely malovaly, nacpávaly slamníky, uklízely dvory apod..

V prvním období nebyla věznice velká, nacházela se vlevo od hlavní brány ve dvou dvorech, označovaných jako Správní dvůr a "Hof" (později označen jako I. dvůr). K policejní věznici patřil i tzv. Panský dům (Herrenhaus), sloužící jako ubytovna dozorčího personálu.

Zřizování věznice bylo komplikováno skutečností, že 15. března 1940 bylo po vodní poškozeno opevnění Malé pevnosti a došlo ke stržení státní silnice do Prahy. To bylo období, kdy do areálu Malé pevnosti mohl přijít každý, jen oddělení věznice zůstávalo uzavřeno vraty. Prostory, kde bylo později zřízeno popraviště, využíval do té doby wehrmacht jako důstojnickou střelnici. V zadní části Malé pevnosti, kde byl v letech 1943–1944 zbudován IV. dvůr, se nacházely zahrádky terezínských obyvatel. V létě 1940 jim byly vypovězeny uživatelské smlouvy, zahrádky následně zlikvidovány a prostor znepřístupněn. Využívány byly i konírny, v nichž byli ustájeni koně zapůjčení od okolních zemědělců. Koně sloužili k výcviku německých vojáků a později i vězeňského personálu.

Koncem léta 1940 přikázal velitel Jöckel středoškolskému učiteli Josefu Kloučkovi zhotovit nad branou do I. dvora nápis Arbeit macht frei. Jaroslav Bayer k obsahu nápisu uvedl: "Celou dobu, co jsme stáli u zdi, jsem přemýšlel, jak si jej vykládají sami Němci. Vyvodil jsem si z toho pro sebe takovou zásadu, že jsem se vždy chytal každé práce, která se naskytla, abych byl osvobozen."

Teprve na podzim byly zahájeny různé stavební práce, které vedly k přeměně Malé pevnosti ve vězení. Měly zlepšit ubytování vězňů a zajistit fungující zázemí věznice, včetně rozvodů pitné vody a dostačující kanalizace. Ale již v počátku rozsah prací naznačoval, že gestapo v budoucnu zamýšlí využít k vězeňským účelům celý areál Malé pevnosti.